Sněhu máme dost. Horší je to s parkováním, říká ředitelka skiareálu

Rolba krouží v pozdním odpoledni na svahu Pekelského vrchu nahoru dolů. Po celodenní lyžovačce je třeba upravit sjezdovky před večerním provozem. Vleky se zastavily odpoledne po šestnácté hodině, lyžaře pozvolna vystřídaly v nejspodnější části jedné ze sjezdovek děti dovádějící na bobech.

„Únor patří na českých horách spolu s Vánocemi k vrcholu lyžařské sezony. Máme štěstí, sněhu je teď dostatek, další má navíc připadnout,“ pochvaluje si ředitelka skiparku Mladé Buky Kateřina Pilařová. Popíjí teplý čaj na venkovní zahrádce kruhové dřevěné restaurace, slunce pomalu míří za obzor, krajina leží celá pod sněhem. Ještě na přelomu roku přitom přišla velká obleva a zasněžené tehdy zůstaly jen sjezdovky.

Mladé Buky podle ředitelky situaci ustály, protože oproti některým areálům v okolí nemusely kvůli nedostatku sněhu zavřít. „Zasněžujeme, kdykoliv jsou k tomu podmínky a teplota padá pod minus dva stupně. Díky tomu jsme to zvládli,“ popisuje největší výzvu letošní zimy. Těší ji, že oproti předchozí sezoně horské areály nemusely zůstat kvůli koronaviru uzavřené lidem.

Dneska je technické zasněžování nutností pro každý areál, který chce fungovat celou sezonu. „Platí to od přelomu let 2006 a 2007, kdy bylo teplo a pršelo. Fungovali jsme tehdy snad jen čtrnáct dní. Ta sezona se stala zlomovou a i výše položená střediska začala investovat do technického zasněžování. Do té doby ho neměli ani nahoře v Peci pod Sněžkou,“ podotýká Kateřina Pilařová.

Zasněžovací systém tady dnes pokrývá 95 procent sjezdovek. Na kopec míří dvanáct sněžných děl, které doplňuje dalších osm zasněžovacích tyčí. „Sama také velmi ráda zasněžuju. Je to zábavnější než vyřizování papírů od stolu,“ směje se ředitelka.

Skiareál nabízí dvě lanové dráhy a šest lyžařských vleků, celkem obsluhují přes pět kilometrů tratí. V kuse se dá ujet najednou mezi 600 a 700 metry, což umí zvládnout s přehledem i malé děti. Kateřina Pilařová ukazuje na hlavní čtyřsedačkovou lanovku opodál, která už má za sebou provoz v Itálii, ale tady je v provozu jako novinka teprve první sezonu, kdy nahradila starou dvojkotvu.

„Zvýšila nám kapacitu o pět set lidí za hodinu na celkových 7700 za hodinu. Velmi nám pomohla, protože máme oproti předchozím rokům 38procentní nárůst počtu návštěvníků,“ pochvaluje si Kateřina Pilařová. Původ lanovky ještě připomínají staré polepy, podle kterých se její spodní část dříve nacházela ve výšce přes 1800 metrů nad mořem, tedy výš než je vrchol Sněžky. Tady se nacházíme o poznání níž – vrchol Pekelského kopce leží ve východní části Krkonoš v necelých šesti stech metrech, převýšení z Mladých Buků sem stoupá o nějakých sto metrů.

„Díky profilu tratí nikdy nemůžeme konkurovat Černé hoře nebo Špindlu, proto jsme areál zaměřený na rodiny s dětmi i na začátečníky. Důležité pro nás je, že už deset let nejsme jen lyžařské středisko, ale nabízíme i letní aktivity včetně bobové dráhy, takže fungujeme 365 dní v roce,“ popisuje ředitelka.

Začínala tady před sedmnácti lety v administrativě a postupně se vypracovala do současné vedoucí pozice. V zimě sem dojíždí autem, ale v létě ráda šlape do práce na horském kole přes kopec kolem Hrádečku Václava Havla, protože bydlí nedaleko.

Ráno při příjezdu do areálu prý přemýšlela, jak kapacita bezplatného parkoviště, o víkendu zcela zaplněného, limituje počet návštěvníků skiareálu. „Kapacitu vleků nenaplníme, na sjezdovku by se ještě vešli další lyžaři. Naopak službami, jako je půjčovna, škola nebo gastro, nestíháme pokrýt poptávku v ideální míře. Zejména na jídlo si lidé bohužel počkají déle,“ uznává ředitelka.

Právě občerstvení přímo na svahu je zřejmě největší slabinou areálu kvůli frontám, které ve špičce některým návštěvníkům kazí náladu při dlouhém čekání i na pouhé pivo nebo limonádu.

Areál blízko Trutnova přesto přitahuje lyžaře, i když letos zdražil o dvacet procent. Například jednodenní skipas stojí 610 korun, za dítě rodič zaplatí 470 korun. „Zachovaly se tak všechny skiparky, i když to samozřejmě není omluva. Raketově ale vzrostly ceny energií, obrovsky rostou mzdové požadavky, v neposlední řadě zdražily i pohonné hmoty. To jsou přitom největší nákladové položky zimního provozu. Trochu jsme se zdražení obávali, ale nestalo se vůbec nic. Lidé to asi chápou, nezaznamenali jsme problémy, chtějí si prostě užít lyžování,“ dodává Kateřina Pilařová.

Velký dřevěný papoušek stojí kousek od silnice procházející obcí Mladé Buky. Patří k přízemnímu objektu oblepenému červenými plachtami, které lákají na nejlevnější ceny široko daleko. Půjčovnu zimního vybavení a zároveň lyžařskou školu tady provozují už přes dvacet let bratři Miloš a Petr Stašiňkovi. Oba stojí za pultem ve tvaru písmena L mezi spoustou lyží, přezkáčů, hůlek, helem…

Z reprobeden vyhrává rocková hudba, nad pultem je zavěšená hokejová sparťanská šála – svoji klubovou příslušnost dávají bratři hrdě najevo. „Fandíme Spartě ve fotbale i hokeji, jsme členy největšího českého fanklubu AC Sparta v Čechách, který sídlí v Hostinném. Ale jasně, že tady rádi obsloužíme i slávisty,“ odpovídají se smíchem a vzpomínají na doby slávy, kdy jezdili i na zápasy s Arsenalem, Barcelonou, Realem Madrid, Bayernem Mnichov. „Na Letnou vyrážíme pravidelně dva, tři autobusy.“

Kopec v Mladých Bukách není náročný, což Stašiňkovi potvrzují. „Lidé se tu většinou učí lyžovat. Staráme se už o tříleté děti, ale i o dospělé, kteří na tom nikdy nestáli,“ říká starší Miloš. „Kdysi jsme tu pracovali pro firmu Sun Ski, pak jsme převzali štafetu a od té doby jsme Star Ski,“ popisuje a na chvíli se omlouvá, aby vyřídil pracovní hovor: „Ne, nemusíte si to rezervovat předem.“

Upozorňuje, že nových modelů ve špičkové kvalitě mají v nabídce pouze několik sad, protože k nim chodí zejména začátečníci, kteří při učení nepotřebují nejmodernější top kvalitu a vyhovuje jim spíše nízká cena.

V jejich lyžařské škole pracuje již dlouhá léta řada místních. „Někteří instruktoři trénovali i českou freeski reprezentací, jako třeba Renda Horáček z místní legendární lyžařské rodiny, která zdejší sjezdovku zakládala. Sjezdařský oddíl zde patřil mezi první v naší republice. Jeho otec patřil mezi první snowboarďáky v Čechách a první prkno si ještě lepil sám doma v dílně,“ vypráví Miloš Stašiňk.

Mezi stálice zdejší školy patří podle bratří Stašiňků i Honza Vataha, řečený Johnny, za kterým jezdí lyžařští a snowboardoví nadšenci nejen z Česka, ale i z Německa a Nizozemska. „Celá lyžařská škola a její tým funguje jako veliká rodina, z klientů se stávají kamarádi, kteří třeba i v létě přijedou z Prahy či Berlína na různé společné akce,“ podotýká mladší Petr.

S nově příchozím zákazníkem se oba bratři dávají kvůli jeho bydlišti v občance do hovoru o kapele Tři sestry a pražské hospodě Na Bábě. „S kluky z kapely se známe, dělali jsme s nimi s bráchou i festival,“ vypráví Miloš. Vypisuje ručně lístek, hledá správnou velikost bot, Petr zatím seřizuje vázání v jejich retro-prostoru obloženém přírodním, i červeně natřeným dřevem.

Sympatičtí bratři připouštějí, že zimní sezona je vždy pořádný zápřah. „Jsme tu oba skoro pořád od polovičky prosince až do jarních prázdnin. Vyjíždíme v sedm hodin ráno, protože to sem máme přes dvacet kilometrů, a vracíme se domů v půl desáté večer,“ říká Miloš Stašiňk. Oba jsou spojeni s horami už od dětství, protože pocházejí z Horní Branné, kde byly vyrobeny vůbec první lyže v českých zemích. „Každý asi zná příběh hraběte Harracha, který měl u nás zámek jako hospodářské sídlo v Krkonoších, a nechal dovézt první páry lyží z Norska.“

Člověku se na moment vybaví starý film Krakonoš a lyžníci, když Miloš popisuje, že Horní Branná nebyla „sjezdařskou vesnicí“, ale že se tu hlavně běhalo na lyžích. Známá je scéna, kdy četníci nahánějí na sněžných pláních herce Karla Heřmánka na „létajících dřevech“ s nůší na zádech. Miloš Stašiňk to samozřejmě myslí jinak. „Pocházela od nás spousta olympioniků, hlavně v biatlonu a běhu na lyžích. Dnes se ale líheň reprezentantů přesouvá spíše do Vrchlabí a do Jilemnice,“ zmiňuje.

Sám ale závodní ambice nikdy neměl. „Nejsem vytrvalec. Jdou mi spíš sprintové a silové sporty,“ podotýká a vzpomíná, jak každou sobotu museli s rodiči na běžkách do hor, třeba na Žalý. „To máte osm kilometrů do kopce, potom třeba na Mísečky… Sjezdové lyžování k nám přišlo až později,“ podotýká muž, který se přes léto pracovně zaměřuje na oblast realit a také odpočívá.

A co ten dřevěný papoušek před vchodem? „Jeho skutečný předobraz existuje, jmenuje se Kuba. Má ho majitel sousedního objektu, který provozuje vyhlášenou cukrárnu se zmrzlinou,“ vysvětluje Miloš Stašiňk. Na tu si ale zájemci musí počkat až s letní sezonou.