Šimon Caban: Devadesátky pro mě byly ohňostrojem nápadů a možností

Tentokrát si Miloš Pokorný do svého podcastu Boomer Talk pozval Šimona Cabana. Jeho profesní rozpětí je poměrně pestré: Šimon Caban je mimo jiné známý jako architekt, režisér, scénograf nebo divadelní a filmový tvůrce.

Jsi člověk mnoha profesí, jak bys sám sebe stručně charakterizoval?

Architekt, režisér, divadelník. Okolo divadla se to teď nejvíc točí. To rozlišení mezi architektem a divadelníkem vlastně nevidím, tu profesi vnímám komplexně a ty hranice nevnímám a asi ani neuznávám. Nemám žádné velké architektonické studio, žádný urbanismus neprovádím a ani nemám kulaté razítko z ČVUT. Věnuji se volnějším tvůrčím múzám, inspirativním, provokativnějším, a to je moje parketa.

Skoro vždy jsem tě vnímal jako součást značky Cabani, kterou tvoříš se svým bratrem. Navíc tvá manželka Simona Rybáková je v branži a spolupracujete. V čem vidíš sílu značky Cabani?

Simona by se ohradila, už před lety deklarovala, že není „Cabanka“, ale v některých případech to má marné, protože s námi skutečně spolupracuje. S bratrem tvořím snad nerozdělitelné bratrské duo. Pořád nám to spolu funguje na společných projektech, což ale neznamená, že bychom každý nedělali i něco samostatně.

Ta naše síla je asi v tom, že se vnímáme, dáváme pozor, co říká ten druhý, jaká je jeho představa, někdy využijeme i toho, že jsme více připravení, je to různé, ale právo veta má můj bratr. Je starší a má toho více na starosti.

S bratrem máte za sebou nejrůznější projekty, baví vás se v tvorbě rozjet?

Naštěstí nás oslovují klienti, kteří chtějí nějakou jinakost, nápad je na tom nejnáročnější, zároveň nás to nejvíc baví, protože pak už je to čistě mechanická realizační práce.

Důležité je najít souznění s klientem, což se nám zatím vždycky dařilo. Musí to bavit nás, klienta i diváky a nevidíme rozdíl v tom, jestli se jedná o otevření komerčního obchodu, nebo nějaké umělecké dílo. Vždycky jsme říkali, že nevidíme rozdíl mezi vážným a komerčním uměním, musí to být prostě dobré, zajímavé, inspirativní a nikdo by se u toho neměl nudit nebo strádat.

Dovolím si odkázat na slovo v názvu podcastu, a sice boomer: Co pro tebe znamená stárnutí a nestíhání určitých věcí?

Je to přirozený proces a bylo by nesmyslné se stavět na zadní. Kde to jde, tam jedeme po svém, a kde to nejde, dáme přednost mladším i jiným názorům. Nevidím to konfliktně, vidím to zaslouženě. Potkalo to nás, potkalo to ty před námi a potká to i ty, co budou po nás. A bude to čím dál tím rychlejší. My jsme ve dvaceti měli pocit, že život je nekonečný a že se bude tvořit dlouho. Oni to ale budou mít čím dál tím kratší. Nesouvisí to s věkem, ale především s dobou, která se opravdu urychluje.

Jsi rád, že jste s bratrem zažili dobu totality, kdy nebylo vůbec lehké s něčím přijít a zrealizovat to?

Zpětně to vnímám, že za komoušů jsme to v sobě „natlakovali“ a v těch devadesátkách to z nás vylétlo jako erupce. A za to jsem moc rád, protože nezávidím současné generaci, která má možnosti téměř bezbřehé. My si v devadesátkách hodně užili, nebylo to jen období vražd, ale pro mě devadesátky byly ohňostrojem nápadů a možností, něco jako dvacátá léta v Americe.

Jaký máš názor na youtubery nebo influencery?

Vůbec je nesleduji, vím o nich a asi to má svoje opodstatnění. Myslím, že mi vůbec nepřísluší to nějak hodnotit, vůbec mě to nezajímá. Poslouchám podcasty, zajímavá témata a občas si říkám, že kdyby se vláda postavila z těch lidí, kteří rozumně mluví v těch podcastech, tak všechno vyřešíme. To sleduji a baví mě to.

Možná se přesuneme do virtuálního světa a pak si zase vzpomeneme, že ten fyzický je přece jenom lepší. Jestli to někoho baví a dává mu to, co nám reálný svět, tak je to asi nevyhnutelné. Já jako boomer nemám pocit, že bych to měl odsuzovat. Že to nestíhám, neznamená, že je to špatné. Myslím si ale, že nějaký influencer už mě nedokáže ovlivnit.

Jsi konzervativní ve všem?

Vždycky mě něco zajímá a někdy mě to úplně nadchne. Ať je to muzika, nebo video. Někdy zase nejsem schopen rozklíčovat, co je na tom zábavného. V každém případě jsem rád, když se na mě někdo s něčím obrátí. A jsem vděčen za všechny tyto podněty, ale nechávám si tam tu možnost říct, že mě to baví, nebo ne. Rozhodně se nepářu s tím, že bych předstíral nějaké nadšení. To se na mně velice rychle pozná.

A co technologie?

Mám rád technologie, ale vždy to začíná otázkou, jestli je potřebuji – ať je to telefon, počítač, nebo jiné zařízení. Zvažuji, jestli je to nutné, protože mám zkušenosti, že když jsem toho pánem, je to fajn, ale nechci být otrokem.

Janek Ledecký v jednom z minulých dílů zmínil, že si uvědomuje, že mu v mnoha ohledech ujel vlak, ale že si vybírá, do kterého vlaku chce naskočit. Jak to máš ty?

Já jsem s ujížděním vlaku smířený. Je to přirozený proces, užil jsem si, nestěžuji si. Rád bych ještě něco stihl a udělal, ale to je na dlouhé povídání. Ve svém věku nebudu běhat po peronu, abych stihl nějaký vlak. Jestli odjel, tak odjel, pojedu jiným. Nebo najdu jiné řešení. V rozhodování je důležité improvizovat.

Tvoje žena je kostýmní výtvarnice, jak to máš s oblečením?

Nejradši chodím v jednom odrbaném oblečení, třeba na chalupě, to jsem nejšťastnější. Módu ani trendy nesleduji, to oblečení musí mít kapsy a všechny ty praktické věci. Když jdu po ulici a vidím mladou slečnu, které to sluší, při pohledu na její jednoduché a krásné oblečení si uvědomuji, že v těch volných kalhotách a pohodlných košilích jsme proti ní vandráci. V tohle ta diskriminace je, na druhou stranu jsem rád, že chlapi nenosí legíny a podobné věci. Když mi někdo něco doporučí a potká se to s mým pocitem, tak to bez řečí akceptuji.

Jak jsi to měl s oblečením za totality, kdy to byla jedna z věcí, kterou se člověk mohl vymezit?

To bylo úplně jiné, protože všichni jsme uměli šít z materiálů, které byly dostupné, a když k nám pak přijel někdo ze Západu, tak koukal, co všechno dovedeme a v čem chodíme oblečení. V našem divadle jsme vymysleli tanga mnoho let předtím, než se objevila. Kožichy, které nosí Leoš Mareš, jsme měli dávno.

Máš nějaké pracovní plány?

Velký díl svého času věnuji prosazení stavby nového divadla. Trvá to dlouho, pro divadlo jsme našli krásné místo na Smíchově, na levém břehu Vltavy. Praze schází funkční současný divadelní prostor a já bych byl moc rád, kdybych stihl základní kámen.

Rád cestuješ, mohl bys žít jinde?

Kdybych musel, tak asi ano. Ale nechce se mi. Sice nadávám, jako každý Pražák, ale jsem hrozně rád, že tu můžu bydlet. V Česku je to skvělé, máme úžasnou krajinu, akorát někteří lidé jsou neskutečně blbí. Nikde jinde bych žít nechtěl, ale chtěl bych se ještě podívat na spoustu míst. Jsem rád, že se mohu vracet do Prahy.

Jak se jim s bratrem tvoří pro karlovarský festival a který ročník byl pro ně nejnáročnější? Co ho aktuálně nejvíce baví a na co se těší? V čem mu ujel vlak a co by ještě rád stihl? Jakou funkci má v domě, kde bydlí? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.