Šídlo: Přecházíme do světa, kdy je nezbytné se na některé věci adaptovat

V pořadí dvanáctý host podcastu Boomer Talk Miloše Pokorného to do rádia Expres FM neměl daleko – pracuje totiž ve stejné budově. Pozvání na rozhovor tentokrát přijal novinář, politický komentátor a moderátor Jindřich Šídlo.

Jsem rád, že jsi tu právě v tuto chvíli – máš rád britskou hudbu, fotbal a jsi fanda anglického způsobu života.

Asi jo, mimochodem jedna z nejoblíbenějších desek v mém životě se jmenuje Queen Is Dead. Je od kapely The Smiths a vyšla v roce 1986, takže o 36 let později na to došlo.

Překvapuje tě reakce Britů na loučení s královnou? I ti, kteří nejsou příznivci monarchie, cítí, že odchází kus historie, berou to velmi osobně.

Nejsem odborník na královskou rodinu, respektive byl bych odborník, kdyby se počítaly vědomosti, které mám ze seriálu Crown nebo z deníku Daily Mail. Každý Brit narozen po roce 1952 nezažil jiného panovníka, odešel kus historie i jistota jejich životů.

Pojďme si říct, že ta rodina je dost šílená, nikdo je nikam nezvolil. A Britové neřeší, jestli byla královna dostatečně vzdělaná, ona sloužila té zemi v malých dennodenních krocích, musela se vyrovnávat s nejrůznějšími problémy a celou zemi držela pohromadě.

Co máš na Anglii rád?

Já mám většinou program v Londýně dost stejný. Před covidem jsme tam jezdili hlavně na fotbal – v pátek jsme přiletěli a v pondělí zase odletěli. Mimochodem královna byla fanynkou Arsenalu a jejich fotbalový tým byl prvním, který byl pozván na čaj do Buckinghamského paláce.

Mám tam trasy, které pravidelně chodím – jednou jdu po jižním břehu Temže směrem k Westminsteru, jdu se podívat na Greenwich, k Nothing Hillu a občas to zpestřím lokalitou, kde jsem ještě nebyl. Londýn na mě působí tak, že i když ta místa znám a byl jsem tam několikrát, dýchnou na mě, jako když jsem tam byl poprvé. A v devadesátkách, když jsem tam byl poprvé, to bylo něco víc než Rakousko nebo Německo.

Navíc mám Londýn spojený s hudbou, kterou mám rád. A takto na mě působí jen dvě města na světě – Londýn a New York. Moje žena v Londýně vyrůstala a já jsem se díky ní dostal na místa, kam bych se za normálních okolností nedostal.

Jsi novinář, byl jsi na stáži v deníku Times. V čem to pro tebe bylo jiné, jak na tebe dýchla britská média?

Zásadně. Navíc si myslím, že česká média obecně jsou britskou novinařinou dost ovlivněna, protože místní novináři mluví většinou anglicky, vliv francouzské nebo německé novinařiny je tu o dost nižší.

Byl jsem tam v roce 2005, tedy v době, kdy se média začala poměrně rychle měnit. Strávil jsem tam jeden měsíc, ta práce je stejná, pracuje se na stejných tématech a své satirické články jsem po návratu začal psát právě na základě stáže v Timesech, kde to má velkou tradici. Akorát jich na všechno bylo mnohem víc, ty noviny byly větší. Dodneška si po příletu na letiště Gatwick koupím Timesy. Je to pro mě něco jako svátek.

Já to mám podobně s cédéčky. Mimochodem, vadí ti, když ti jedna z dcer naznačí, že už jsi starý, v podstatě boomer?

Ani ne. Jednak je to trochu hra a já to vím. Ale používám Spotify, navíc pracuji v internetové firmě, takže umím poslat e-mail. Za měsíc mi bude padesát, takže děti, kterým je dvacet, ten pocit asi musí mít. Přecházíme do světa, kde je nezbytné se na některé věci adaptovat.

Když jsem objevil Spotify, byl jsem úplně nadšený. Od ženy jsem loni dostal první bezdrátová sluchátka, a to mi změnilo život. Od té doby začínám čas využívat jinak, než dojedu domů z práce a naopak, jsem vědomostně mnohem bohatší člověk. Aspoň si to myslím.

Dělal bys svou práci, kdyby tady zůstal starý totalitní režim, kdy to s novinařinou nebylo úplně jednoduché?

Nevím. Mám hroznou kliku, jsem narozen v roce 1972, takže když byla revoluce, bylo mi sedmnáct a jít rok poté na žurnalistiku bylo poměrně jednoduché. Když mi bylo 16, říkal jsem mámě, že bych chtěl být novinář, hodně jsem četl hudební časopisy, Melodie byla oknem do světa.

Nemám tendenci, až na výjimky, soudit lidi podle toho, co dělali za minulého režimu. Vím, co je dobře nebo špatně, ale nevím, jak bych se zachoval já. Svět není černobílý. Ačkoliv víme, co je dobře a co špatně, tak jsme v těch botách nešli.

Nedávno jsem o tom mluvil v našem podcastu s Michalem Prokopem, který to moc hezky popisoval. Hezky mluvil o Haně Zagorové, jejíž podpis Několika vět byl svým významem xkrát větší než u tisíců statečných lidí, kteří to podepsali. Samozřejmě proto, co měla za sebou předtím.

Často jsem kritický k takovým těm prorežimním udavačům a kreaturám, co oslavovali osmačtyřicátý a tak. Doba byla složitá a sám si pokládám otázku, jak bych se zachoval nebo jestli jsem byl podobné zkoušce vystaven. Myslím, že nebyl.

Dáš si občas v hospodě k jídlu nějakou klasiku, nějaké retro?

Nedávno jsem si po strašně dlouhé době dal smažák. S takovou chutí, ale myslím, že to není retro.

Přejdeme k fotbalu – oba fandíme tradičním anglickým klubům. Co pro tebe znamená být fanda v dobách, kdy se daří i nedaří?

Arsenalu fandím dlouho, od devadesátých let, dostal jsem se k tomu přes oblíbeného Nicka Hornbyho. A poměrně dost dlouho zažívám fáze očekávání nebo zklamání. Občas vyhrajeme FA Cup. A teď cítím, že Arsenal má našlápnuto a v týmu po letech konečně vědí, co dělají. Na zápasy se těším a když se blíží ty víkendové, mám takový ten nepříjemný žaludeční pocit, speciálně před zápasy s Totenhamem. Před 10 lety jsem v nadsázce psal do přílohy Hospodářek, že bych se rád titulu dožil. Ale i ten FA Cup je dobrý.

Kterou britskou kapelu má nejradši a co se stalo s jeho vstupenkami na první koncert The Rolling Stones? Jakou procházku po Londýně doporučuje a jaké má rád místní hospody? Které noviny si u nás kupuje a jakou věc spojenou s mládím a nostalgií si koupil naposledy? A kterému českému týmu fandí ve fotbale? Dozvíte se podcastu Boomer Talk v úvodu článku.