Salemský hon na čarodějnice. Masová hysterie a duch kapitalismu

Při pohledu na vlny narážející do mola a boku lodi snad pocítili strach z neznámého. Nemohli ani v nejmenším tušit, co je čeká. Drželi za ruce své malé děti… Ale neváhali. Nemuseli. Byli přesvědčeni, že jsou vyvolení.

Puritáni. Církevní disidenti 17. století. Nespokojení, neuspokojení reformátoři. Asketičtí, přísní, disciplinovaní, neustále s biblí po ruce. Když nastupují na palubu v anglickém přístavu, nevědí ani to, zda doplují do Ameriky. Natož, aby tušili, že změní svět. Vybudují ten Nový.

A na té pouti odsoudí také nějaké čarodějnice.

Salemský hon na čarodějnice. Poslední odsouzenou oběsili 22. září 1692.

Puritáni. Protestanti, které ovlivnilo především učení reformátora Jana Kalvína. K tomu se ještě vrátíme. Tam se totiž ukrývá „duch kapitalismu“.

Byli nespokojení s reformou oficiální anglikánské církve. A byli hluboce zbožní. Nesmiřitelní. Nechtěli trpět v bezbožném kompromisu. Raději se vydali hledat novou zemi. Zemi, kde by mohli založit své vlastní obce, podle vlastních pravidel a na základě vlastní víry.

První se na cestu vydali v roce 1620. Na palubu původně obchodní lodi Mayflower jich nastoupilo 102. K americkému pobřeží dorazili po více než dvou měsících. Během cesty se narodilo jedno dítě.

Mayflower zakotvila u Cape Cod. A její pasažéři později založili osadu Nový Plymouth.

V roce 1629 založila jiná skupina puritánů kolonii Massachusetts s městy Boston a Salem. To byl začátek „velké puritánské migrace“. Mezi lety 1629 až 1643 jich do Ameriky připlulo přes 20 tisíc.

Od ostatních osadníků „nového světa“ se lišili v mnohém. Mimo jiné v tom, že přijížděly celé rodiny. Muži, ženy, děti. Do jiných oblastí Ameriky směřovali především mladí muži. Například ve Virginii byl zpočátku poměr mezi muži a ženami 4:1.

Puritáni jako by přes Atlantik převezli konzervativní stabilní normální komunitu. Nic neztratili.

A získali šanci obdělávat vlastní biblickou zemi.

Massachusetts tehdy bylo jen úzkým pruhem civilizace mezi Atlantikem a divočinou. Civilizace vystavěné na velmi vratkých základech.

Zpočátku se většina osadníků musela spokojit s bydlením ve stanech, chatrčích, domcích sestavených z prken a hlíny. Byla jim zima. A jejich osady navíc napadali indiáni.

Střety s indiány přerostly v krvavou válku v roce 1675. Na jejím konci byla třetina nových osad v troskách. Zahynulo 10 procent dospělých mužů z řad přistěhovalců. Téměř každý přišel o člena rodiny nebo o přítele.

V roce 1691 přišla krutá arktická zima a s ní hlad a nemoci. A o rok později začala nová válka s indiány, které navíc ještě podporovali Francouzi.

Osadníci byli v permanentním střetu s Anglií. Míra svobod, kterou jim původní vlast nabízela, se výrazně měnila se změnami na trůnu.

A osadníci bojovali i mezi sebou. Salem měl pověst extrémně rozhádaného, nesoudržného města.

Biblická země? Spíše ideální podmínky pro vznik masové hysterie.

„Hon na čarodějnice“ v Evropě sice už pomalu končil, ale puritánští osadníci v „novém světě“ o jejich existenci ani v nejmenším nepochybovali. Podle zákoníku kolonie Massachusetts z roku 1641 se trest smrti uděloval zaprvé za modloslužebnictví, neboli zbožšťování něčeho, co není bohem. Na druhém místě bylo čarodějnictví. Následovalo rouhačství. Teprve potom vražda.

Osadníci už měli s čarodějnickými procesy zkušenost. Před salemským případem bylo z čarodějnictví obviněno přibližně sto lidí, z toho čtvrtina mužů. 14 obviněných bylo odsouzeno k smrti.

Rakouský historik Peter Dinzelbachler v knize Světice, nebo čarodějky? vysvětluje, že Evropa neměla v definici čarodějnictví jasno. Nebo spíš, že v obvinění a odsouzení „čarodějnic“ hrálo roli množství náhodných faktorů.

Čarodějnictví se nejčastěji dopouštěly ženy. Ty byly v křesťanském světě považovány za slabé bytosti náchylné ke zhřešení a podlehnutí svodům. Tytéž projevy vzepjatých emocí mohly ale být považovány za vlastnosti světice i čarodějky.

Jsou extrémní prožívání modliteb, naléhavý pláč a vizionářství projevem setkání s bohem? Nebo to ďábel pokouší slabou bytost, aby na sebe brala odpovědnost, která náleží pouze církvi?

Za verdiktem mnohdy stály i tak světské důvody jako sousedské spory, závist, stará křivda… Hluboké přesvědčení o hrozivých intrikách ďábla se propojovalo s docela obyčejnou lidskou nenávistí a řevnivostí.

A podobné to bylo zřejmě i v Salemu. V lednu 1692 tam jednoho dne dcera (9) a neteř (11) místního reverenda Samuela Parrise dostaly podivný záchvat. Nekontrolovaně se chvěly, křičely, vyhazovaly předměty z domu.

Za několik týdnů byly obviněny první čarodějnice.

Samuel Parris pochopitelně k nemocným dívkám zavolal doktora. Ten měl ale jen velmi omezené možnosti stanovit diagnózu. Jeho výbava byla „na úrovni lékaře antického Řecka“. Brzy se proto přiklonil k nejpravděpodobnější variantě: Stojí za tím ďábel.

Útok ďábla nebyl jen strašlivou hrozbou, byl i znakem toho, že komunita patří mezi vyvolené. Právě ty nejzbožnější, ty, kteří mají nejblíž k bohu, se ďábel snaží svést na scestí. Taková diagnóza tedy řešila medicínský problém a zároveň ještě prohlubovala zbožnost místních osadníků.

Brzy se záhadné symptomy objevily u několika dalších dívek. A ty postupně označily několik „čarodějnic“, které za ďáblovým útokem stojí.

Tři první obžalované měly typické společné rysy – byly to ženy na okraji společnosti. Spořádaný člen puritánské komunity na ně pohlížel s despektem. Tituba byla černá služka Parrisových. Sarah Good byla žebračka bez domova. A Sarah Osborne byla stará chudá žena.

Všechny byly předvedeny k výslechu. Tituba jako jediná přiznala, že je opravdu ďáblovou služebnicí. Popisovala setkání s černými psy, rudými kočkami, žlutými ptáky a temným mužem. Připustila, že podepsala jeho úpis a tvrdila, že v obci je ještě několik dalších čarodějnic.

Proč se přiznala? Snad měla strach z dalších výslechů, možná i mučení. Možná se jí nová role zalíbila, nikdy neprožívala něco tak významného, nikdy na ní neulpívalo tolik pohledů spořádaných občanů. Nebo cítila odpovědnost, měla pocit, že když vezme vinu na sebe, ochrání ostatní.

Všechny tři ženy byly uvězněny a hysterie se rozjela naplno. Zpětně už nikdy nezjistíme, jak velkou roli sehrály osobní spory, nevyřízené účty nebo závist. Ale ve chvíli, kdy byla obviněna všeobecně vážená zbožná žena Martha Corey, převážil v Salemu pocit, že možné je vše. Že čarodějkou může být kdokoli.

Správa kolonie zřídila mimořádný soudní tribunál. Během několika měsíců bylo obžalováno, vyslýcháno a uvězněno téměř 200 lidí. 20 z nich soud prokázal vinu.

14 žen a 5 mužů bylo oběšeno. Jeden muž byl rozdrcen těžkými kameny. Několik lidí zemřelo ve vězení.

A vzápětí přišlo děsivé vystřízlivění.

Už v roce 1697 soud v Massachusetts vyhlásil jednodenní půst jako připomenutí salemské tragédie. Jeden z hlavních soudců se omluvil a přiznal vinu. V roce 1702 prohlásil soud salemský proces za nezákonný.

A v roce 1711 přijala správa kolonie zákon, který navracel odsouzeným všechna práva a očistil jejich jména. Zároveň přiznal jejich potomkům 600 liber jako odškodnění.

Bylo to jako tornádo. Přehnalo se a zanechalo město v troskách. A v nich se pohybovali lidé, kteří si jen stěží mohli pohlédnout do očí. Domy mohli postavit znovu. Ale co s důvěrou? Před pár lety posílali sousedy na smrt… Teď se jim začínali omlouvat.

Oficiálně se stát Massachusetts obětem procesu omluvil až v roce 1957. A k poslední plné rehabilitaci jedné z odsouzených došlo až docela nedávno, v červenci letošního roku. Po 329 letech.

Elisabeth Johnson byla v rámci salemského procesu odsouzena k smrti v roce 1693. Bylo jí 22 let. Nakonec dostala milost. O jejím životě se ví velmi málo: Snad byla psychicky postižená, nikdy se nevdala, neměla děti. Nikdo se nestaral o očištění jejího jména.

Všimla si toho Carrie LaPierre, učitelka střední školy v Andoveru v Massachusetts. Spolu se svou třídou zahájila petiční akci, která nakonec vedla k rehabilitaci poslední salemské čarodějky.

Symbolická tečka za salemským honem na čarodějnice. V roce 2022 už ani Elisabeth Johnson oficiálně není čarodějnice.

Záchvat masové hysterie mezi puritány v Massachusetts na konci 17. století symbolicky předznamenává rozpory moderní Ameriky. Náboženský fanatismus se totiž k puritánům v principu nehodí. Zároveň jsou to nesmiřitelně a v mnohém netolerantně zbožní lidé.

Hlavními ctnostmi puritánů – vedle zbožnosti – byly pracovitost, praktičnost, střízlivost, disciplinovanost. S těmito vlastnostmi se jak v praxi, tak ve vysoké sociologické teorii spojuje zrod „Nového světa“, prosperující kapitalistické Ameriky.

Úspěch v podnikání a tvorba zisku byly mezi puritány považovány za doklad a výraz správného bohabojného přístupu k životu. Ovšem zisk, který nebyl v rozporu s asketickým způsobem života, který sloužil především k dalšímu rozvoji firmy.

Podle sociologa Maxe Webera a mnohých dalších není puritánská „etika práce“ v rozporu s jejich náboženským přesvědčením. Naopak – vyplývá z něj.

Tady je třeba se vrátit k církevnímu reformátorovi Janu Kalvínovi. Není úplně snadné to pochopit, už proto, že to filozofové a teologové různě vykládají už po staletí. Něco podstatného i pro naši současnost se tam ale zahlédnout dá.

Zjednodušeně: katolíci tradičně vnímali svět jako slzavé údolí, kterým musí projít na cestě ke spáse. A mají-li se dostat do nebe, nesmí hřešit. Protestanti, mimo jiné Kalvín, přišli s jiným konceptem: Bůh jako vševědoucí stvořitel přece nemusí na konci života lidského jedince zvažovat jeho zásluhy a prohřešky. Ví předem, kdo je určen ke spáse a kdo k zatracení.

Je to zároveň osvobozující učení – není třeba se starat o poměr hříchů a zásluh. Na druhou stranu je to učení nesmírně frustrující: Jsem vyvolený, nebo zatracený? Jak to poznám? Mám šanci se dozvědět, zda čekám na pobyt v ráji, či v pekle? Nevím to. A navíc s tím nemohu nic udělat.

S tím se žije těžko. A bylo to těžké i pro kalvinisty nebo puritány. Hledali signály, podle nichž by přece jen rozeznali, do které skupiny patří – mezi vyvolené, nebo zatracené? A dospěli vlastně k nepřekvapivému závěru: Musí věřit. Základní vlastností vyvolených je sebedůvěra.

A důsledkem sebedůvěry je úspěch ve světských záležitostech. Služba bohu už nadále nemá jen podobu církevní nebo mnišské služby. Patří sem i tvorba zisku. Úspěch na trhu…

Hluboká zbožnost se projevuje jako hluboká oddanost úspěchu v podnikání, kumulaci kapitálu.

A tenhle „puritánský paradox“ provází Ameriku do současnosti. Na jedné straně „nejdemokratičtější a nejliberálnější“ země na světě. Na straně druhé zákazy potratů a neustávající spory o stvoření světa, o kreacionismus a Darwina. Anebo vyhlášení války proti terorismu jako moderní křížové výpravy, jako boje dobra proti zlu.

„Duch kapitalismu“ se kdysi úspěšně odrazil od úzkého pruhu civilizace v Massachusetts. A dobyl celou Ameriku.