S Martinou Šmukovou o Vánocích, modelingu i pomoci onkologickým pacientům

Posledním hostem podcastu Boomer Talk v roce 2022 byla Martina Šmuková, modelka a zakladatelka Nadačního fondu Pink Bubble. Probrala s Milošem Pokorným nejen Vánoce nebo začátky v modelingu, ale i pomoc onkologickým pacientům.

Martino, máš již napečeno?

Nejsem vzorná hospodyňka, u nás Vánoce začínají tím, že s mladším synem upečeme perníčky. Příprava vrcholí výrobou kokosových kuliček, které se nepečou, ty teprve chystám.

Jsi vánoční typ, těšíš se na svátky, užíváš si je?

Mám ráda Štědrý den, ale pokud se mohu vyhnout předvánočnímu stresu, tak to udělám. Jednou za čas se nám to daří a vyrážíme s rodinou do Asie. Nelpím na tradičních Vánocích, pro mě je důležité být s lidmi, které mám ráda, klidně na druhém konci světa.

Lze se vyhnout předvánočnímu stresu?

Buď zmizím ze země, nebo pokud tu zůstávám, přišla jsem na to, že věci nepotřebuji mít dokonalé a nachystané. Potřebuji mít jeden krásný kout s výhledem na něco pěkného, který mě uklidňuje, ale jestli mám, nebo nemám umytá okna, neřeším.

Lokace, kam s rodinou jezdíte, volíš náhodně?

Ráda cestuji po světě, asi je to dáno tím, že jsem se dříve živila modelingem a na cestách jsem byla často. S rodinou se snažíme objevovat destinace nové. Nebo se vracíme na místa, kde nám bylo dobře.

Poslední dobou jsme se několikrát vraceli do Asie, líbila se nám Kambodža a Thajsko. Potkáváme lidi, jsme na hezkých místech a ten Štědrý den je takový jednoduchý, jak by asi měl být normálně. Koupíme si navzájem jeden dárek, dáme si večeři, a když seženeme stromeček, tak máme stromeček. Je to jednoduché a krásné.

Jak vypadá Štědrý večer v Thajsku?

Na pláži, v jednoduchém bistru, mají tam světýlka a tak. Vánoce v Thajsku nejsou ústřední svátek, neprožívají to. Není důležité, co je kolem nás, ale mít pohodu uvnitř.

Měla jsi jako dítě hezké Vánoce?

Vždy jsme měli hezké a tradiční Vánoce, nechyběl kapr, salát, pak dárečky pod stromečkem, máme to rádi. Naši nás nikdy nestresovali tím, že se něco musí, to je velký dar.

Tento podcast je lehce boomerovský. Kdy jsi začala poprvé cítit, že všechno nemůžeš stíhat a přirozeným boomerem vlastně i chceš být?

Přirozeným boomerem se staneme proto, že nás tak začnou vnímat naše děti. Nerada bojuji s věcmi, které nemohu změnit. Baví mě učit se nové věci, pokud mám prostor se na ně soustředit.

Co se technologií a nějakých novinek týká, nerada čtu návody. A pokud mi to někdo vysvětlí, já se na to soustředím, a ještě si to dvakrát zopakuji, tak to potom umím, a ještě jsem na sebe pyšná, že nejsem úplný loser. Musím ale přiznat, že v řadě případů rovnou poprosím o pomoc své syny, jednomu je dvanáct, druhému patnáct.

Do některých věcí se prostě nepouštím, stejně jako se nepouštím do svíčkové, protože vím, že ji tchyně umí lépe.

Vrátíme se k tvým začátkům: V roce 1992 ses jako první Češka stala vítězkou Elite Model Look. Byl to ten pomyslný start tvé kariéry?

Start to pro mě byl v tom smyslu, že jsem se poprvé setkala s velkým světem modelingu. New York, kde probíhalo světové finále, byl pro mě, pro holku z Brna, velká zkušenost. Předtím jsem byla v Austrálii, ale jen natáčet reklamu.

New Yorku jsem se malinko zalekla, vrátila se zpátky do Evropy a pracovala hlavně tam. Byla jsem spíše komerční typ, natáčela televizní reklamy a fotila katalogy. Pohybovala jsem se v hezkém prostředí a modeling pojala po svém. Šlo mi hlavně o to, aby mi v něm bylo dobře. A k tomu finále, je to už třicet let.

Martino, vzpomněla by sis na své nejlepší a nejhorší focení nebo natáčení?

Za nejdůležitější považuji natáčení reklamy na šampon v Austrálii. V Jižní Africe jsem asi týden natáčela reklamu na auto, hrozně mě to bavilo, navíc jsem nemusela mluvit, natáčeli jsme v poušti, horách, na sobě stříbrnou obtaženou kombinézu. A nejhorší byla nějaká reklama, během jejíž realizace jsem zjistila, že mě pořád zabírají zezadu. Rozhodilo mě to, tak jsem volala do agentury, co to má znamenat. Do dneška nevím, co se stalo, ale byla to nejvíc ponižující zkušenost.

Vaše růžová bublina neboli Pink Bubble se věnuje onkologicky nemocným dětem. Tím, co děláte, se snažíte zpříjemnit jim čas i život v nemocnicích. Proč sis vybrala tento segment a jak to celé vzniklo?

V době, kdy jsem se živila jako modelka, jsem se rozhodla, že bych ráda udělala něco dobrého, chtěla jsem pomáhat dětem a aby to bylo v Brně. Náhoda mě přivedla na kliniku dětské onkologie v Brně, kde jsme dvanáct let budovali program pro malé pacienty i jejich rodiče, zavedli jsme tam spoustu krásných věcí.

Nadace funguje pořád a skvěle. Po nějakých dvanácti letech činnosti jsme se s mojí kolegyní Renátou Výbornou rozhodly působit dál, ale někde jinde. Nechtěly jsme dělat to samé, protože o malé děti se u nás skvěle stará spousta organizací, tak jsme se zaměřily na starší děcka, náctileté, které pomoc potřebují také, ale jinou. Těm holkám a klukům vše dochází a vědí, proč na té klinice jsou, třeba je přestanou navštěvovat kamarádi a oni potřebují cítit, že nejsou sami. Plníme jim různá přání, od telefonu až po dovolenou, tím se snažíme odvádět pozornost od nemoci k něčemu pozitivnímu.

Kromě aktivit v nemocnici a mimo ni se snažíme podporovat i rodiče, kteří například přijdou o práci, poskytujeme jim jednorázové finanční příspěvky, aby třeba nespadli do nějaké dluhové pasti. Snažíme se také, aby se ti pacienti po odchodu z nemocnice potkávali, a funguje to.

K desátému výročí nadačního fondu jste si nadělili knížku, co nám o ní můžeš říci?

Je to takové veselé čtení o neveselém tématu, jmenuje se Lehce střelená příručka, jak to zvládnout v nemocnici, podíleli se na ní dětští onkologičtí pacienti z brněnské onkologie, my jsme k tomu přidali postřehy dospívajících a dospělých pacientů. Je to v podstatě takový humorný průvodce tím, co vás může čekat v nemocnici a na co se připravit. Je hezké, když to lidé berou s nadsázkou, ta knížka není jen pro pacienty, ale i pro lidi kolem nich.