Roboti útočí. Virtuální svět v Benešově vás pohltí

Stačí velmi málo, aby člověk zapomněl, kde je. Zatímco pozorovatel vidí postavu s velkými brýlemi, pod kterou se jemně hýbe podstavec, motorka nebo sedadlo, člověk v zajetí vizuálně-pohybového klamu prožívá různá dobrodružství od průletu vesmírem po balancování mezi mrakodrapy.

Unikátní atrakce v Kvantariu v Centru Green Park v Benešově, které se otevřelo o minulém víkendu, otestovali pro Seznam Zprávy jeden dospělý a dvě desetileté holky.

„Óóó,“ ozývá se opakovaně z koše horkovzdušného balonu duo dívčích hlasů, jejich ruce občas sahají do prázdného prostoru kolem sebe. Pracovník tohoto sektoru jim před chvílí pomohl nasadit a zaostřit brýle, které se stahují vzadu na hlavě podobně jako helma na kolo nebo na lyže. V potemnělém prostoru s promítací plochou a záběry savany zní etnická hudba, z balonu tady stačí mít pouze napodobeninu koše zavěšeného na řetězech, který je umístěný na pohyblivé plošině. Na pohled se skoro nehne, ale tady úplně stačí i drobné pohyby.

Lidské smysly jsou díky vizuálním vjemům 360stupňového videa a drobným pohybům podložky velmi snadno zmanipulovatelné. „Bála jsem se, že do nás ten nosorožec narazí. A skvělý je ten stín našeho balonu dole na zemi,“ skoro až jásá jedna z dívek a druhá jí přizvukuje. Všímají si, že s brýlemi na očích nejsou vidět lana koše ani postava kamarádky. Jednoduše se pak stane, že omylem sáhnete na zadek pánovi vedle sebe.

Let trvá čtyři minuty, ale pocitově se zdá mnohem delší. Zklamaný může být ten, kdo je zvyklý na ultraostré 3D projekce v pražském Imaxu, protože krajina je sice všude kolem vás, ale tak špičkové kvality zdaleka nedosahuje. Místo prázdného lamentování je ideální zaměřit se na děj, protože je to velmi zábavný let. Potkáte stádo slonů, běžící zebry, plovoucí hrochy i dupající nosorožce.

„Virtuální realita není jen hra, je to technologie budoucnosti, ke které směřují všechny obory lidského poznání,“ uvedl Jiří Proučil, jeden ze zakladatelů a ředitel investiční společnosti, která stojí za největším centrem svého druhu ve střední Evropě. „Kvantario je pět pater nabitých nejmodernější technologií, světelnými instalacemi a know-how,“ tvrdí.

Instalace Kvantaria začala v roce 2019 a trvala tři roky. Do týmu byli přizváni přední zahraniční vývojáři, grafičtí designéři a audiovizuální umělci, kteří už za sebou měli zkušenosti s multimediálními a laserovými show v hlavních světových metropolích zábavního průmyslu. „Chceme ukázat, že spojení reality a virtuální reality může přinést jedinečné zážitky a dobrodružství. Chceme bavit, vzdělávat a vnést do života nové pocity,“ dodává Proučil.

Nasedněte do důlního vozíku a vydejte se na vzrušující jízdu podzemním zlatým dolem. To je Light The Fire, speciální horská dráha, která podle tvůrců není pro slabší povahy. Potvrzeno. Na pohled zase vypadá zákoutí jednoduše, skoro až pouťově – jako ve strašidelném zámku. Dvoumístný vozík ale v půlce další čtyřminutové show opustí dospělý muž sedící vedle mě, protože rychlý průlet štolami po kolejích i skoky mimo ně prostě nedává. A to předem mluvil o svých zkušenostech z podobných atrakcí. Po pravdě, sám chvílemi zavírám aspoň jedno oko, občas obě, kvůli vnitřní stabilizaci.

Co je třeba na zmatení lidského vnímání? Stačí mít brýle na očích, sedět ve vozíku, který se posouvá dopředu dozadu podle děje před očima, a pak sada větráčků nad hlavami, které dodávají spolu s jemným pohybem vozíku pocit zrychlení. Funguje to – žaludek na vodě a srdce v krku. Chvílemi si připadám jako v jednom z filmů o Indiana Jonesovi, tady je to ale prožitkově napínavější, na vlastní smysly. Do toho.

Ve zlatém dole kolem vás lítají draci, jede proti vám lokomotiva a potom… Nechte se překvapit. Obě holky daly jízdu úplně v pohodě: „Bylo to hustý! Kdyby to ale bylo doopravdy, tak se hrozně bojím.“ Dospělý dodává: „Je ideální nepřijít sem rovnou po obědě.“ Před zlatým dolem je efektní světelné promítání do nádrže s pískem, kde holky baví stavět dlaněmi ostrovy a hory, prý se dá najít poklad.

Atrium s vodními nádržemi a gejzírky tekoucí vody je osvěžující a hlavně opravdové. Když je toho na smysly moc, dá se vyjít právě sem, ven na vzduch, nebo zamířit do jedné z restaurací a kaváren. Postava komiksového Iron Mana hlídá opodál laserové kino, určené spíše pro děti, jednoduchý děj je složený z barevných, měnících se čar. Okolo atria vede v nejnižším patře zastíněná chodba a kolem jsou jedna možnost za druhou.

Holky sedají do dvou sedačkových vajíček, dvě a dvě ruce chytají joysticky. „Ze začátku to vypadá v pohodě, ale když se rozjedeme po kolejích horské dráhy rychle dolů, tak se začnou objevovat lítací draci a musíš je střílet. Strašidelný je, že se k tobě plíží a když jednoho zastřelíš, tak na tebe spadne a sedačka hrozně zabrní. Nebo se za ním objeví druhej,“ vypráví jedna přes druhou.

Na monitoru vedle sedadel je vidět v 2D módu, co mají ve svých brýlích. Tohle se ale vždy musí zažít s brýlemi na očích a doplňujícím pohybem sedačky nebo podložky. Od pohledu se navenek opět neděje skoro nic, jenže zajatci příběhu jsou v úplně jiném světě a vnitřním prožitku.

Na sociálních sítích a v dalším internetovém prostoru už se rozběhly protichůdné názory o poměru „výkon–cena“, protože rodinu vyjde návštěva Kvantaria na několik tisíc korun. „Za tu cenu jsem od toho čekal opravdu víc. Čekal jsem lepší kvalitu jak techniky, tak her, ale místo toho se těším domů na svůj Quest 2,“ uvedl jeden z uživatelů v hodnocení.

Žena, která dorazila se dvěma syny naopak píše: „Čtyři hodiny zábavy, komfort omezeného množství návštěvníků, minimální nebo žádné čekání. Buď si můžete dovolit užít si virtuální realitu, nebo vezměte rodinu do lesa, tam je také krásně.“

Kvantario na negativní komentáře reaguje a v komentářích odpovídá. „Každý provoz má své náklady a cenu. Na směně je díky ploše deseti tisíc metrů čtverečních expoziční plochy více než sedmdesát pracovníků. Třeba virtuální realita vězně stojí ve všech provozech, ne pouze u nás, 300 až 500 korun na hodinu. U nás vyjde v přepočtu 159 korun na hodinu. Vše má svou kvalitu a cenu, každý se rozhoduje dle svých příjmů a možností,“ stojí v jedné z odpovědí.

Vstupujeme do dalšího z větších sálů s postavou bílého vojáka z Hvězdných válek. Zvolit si můžete ze čtyř atrakcí, na každé si ještě můžete vybrat z několika příběhů. Zatímco holky „projíždějí“ v autíčku svoji trasu pohádkovou krajinou, já se ocitám ve své pocitové noční můře, která mě vrátila na loď ve vlnách, kde jsem před lety dostal mořskou nemoc. Startuju ve svém bitevníku z kosmické lodi, jsem rád, že jsem reálně připnut bezpečnostním pásem. Ocitám se v prostoru fiktivního bitevního pole.

Na odbornou recenzi by sem měl přijet nějaký fanda videoher, ale na sobě můžu ukázat, že obyčejného chlapa to prostě chytí a strhne. Nemám srovnání s žádnou hrou, jen s filmem. Letím neskutečnou rychlostí po velkém svítícím tubusu, dolů, nahoru, zatáčka, vše vnímám i tělem. Přetížení. Vůbec nestíhám. Tady je mi fakt zle, ale říkám si, že vydržím. Střílím, marně, často do prázdna.

S polozoufalým smíchem v půlce sundávám brýle a odcházím do atria na vzduch. Po návratu zkouším bojovat ve stoje ve hře Howard the Duck. Ocitám se „oblečený“ v bojovém robotovi, v každé ruce joystick. Před očima vidím v 3D návod na ovládání pohybu v postapokalyptickém městě. Start. Střílím, otáčím se, jsem nemotorný, naopak mě střílí roboti. Vrací se mořská nemoc a svoji neúspěšnou misi s pouhými třemi rozstřílenými droidy předčasně končím.

Okolo velkého baru o patro výš je spousta prolézaček z lan a kulatiny, k tomu klouzačky. Příjemné uvolnění smyslů od virtuální reality. Pomalý dortík pro holky, pomalé kafe, pomalá pohoda. Vyjíždíme výtahem do „trojky“, což je tady ve skutečnosti nejvyšší, páté patro. Vesmír! Jsou tu právě tři „klece“ s nachystanými brýlemi. Startujeme, letíme mezi fiktivními hvězdami. Kvalita není nejvyšší, ale 360stupňové video umí strhnout podobně jako cesta horkovzdušným balonem. A teď kolem proplouvají mezi planetami i velryby!

Střídáme jedno patro za druhým, nahoru, dolů, vracíme se. „Ještě támhle ten výtah,“ prosí holky. Je to virtuální výtah, vezoucí člověka v brýlích vysoko nad střechy mrakodrapů. Cinknutí, zvuk otevírajících se výtahových dveří.

Pozorujeme zatím ženu, která balancuje na obyčejném dřevěném prknu položeném na zemi. Po chvíli si s hlasitým výdechem sundává brýle: „No, já neskočím!“ Holky se tam vystřídají, opatrně našlapují, zkoušejí zlehka šlápnout mimo prkno – jako s překvapením se nezřítí dolů. A zpátky, tělo se zakývá, jako by se snažilo udržet rovnováhu.

Jo, rovnováha, to je něco, co tady budete potřebovat. Na návštěvníky čeká podmořský svět, cesta časoprostorem a možná přijde i dinosaurus.