Richard Tesařík: Takové ty party, co pořád nadávají, nemám rád

Hostem v podcastu Boomer Talk byl zakládající člen skupiny Yo Yo Band, zpěvák, herec, textař a také výborný kuchař Richard Tesařík. Došlo nejen na rodinu, kapelu či divadlo, ale i na vaření, alkohol nebo volbu prezidenta.

Richarde, víš, koho mladá generace označuje za boomera?

Někde jsem to četl, ale už si to nepamatuji.

Když ti mladí řeknou, že jsi boomer, naznačují tím, že se úplně neorientuješ. Teď je trend, že všichni vaří, a já vím, že ty to umíš. Kdy se u tebe tento talent projevil?

Děda byl pekař a vařil výborně, stejně jako babička. V deseti letech jsem byl na rybách a začali brát líni. Děda dostal strach, kde jsem, a seřezal mě prutem. Urazil jsem se, druhý den ty líny vykuchal a udělal na másle. Sežral jsem je sám a dal akorát bráchovi. A strašně mi to chutnalo.

To byl můj první pokus, pak jsem zkoušel sám si něco ukuchtit a později se tomu začal věnovat více. Začal jsem asijskou kuchyní, ta mě bavila, byla rychlá. Pak jsem se dostal k francouzské kuchyni, která je naopak pomalá, a posléze vyzkoušel i všechny možné světové kuchyně. A každá má své, včetně té naší, české.

Máme krátce po prezidentské volbě. Tvůj otec byl voják z povolání, generál. Jak ti vyhovuje, že máme generála prezidentem?

Někteří generálové by mi možná vadili, ale tenhle ne.

Dalo ti něco, že tvůj táta byl lampasák?

To nevím. On byl lampasák, protože byla válka. A výhodou bylo, že jsme bydleli v lampasáckých domech a bylo nás tam hodně dětí, takže jsme měli různé party a ve škole se třeba domluvili a odpoledne po sobě házeli kamení. Většinou jsme bojovali proti těm z Kotěrovy ulice, kde bydleli i bratři Šabachové.

Jsi z Prahy 6, z Dejvic. Nakolik pro vás bylo výhodou mít kolem sebe lidi jako Ondřeje Hejmu nebo Ivana Hlase, jak jste hledali ten správný hudební styl?

Každý jsme dělali něco trochu jiného. Ivan Hlas nám napsal některé texty, protože to umí. Ondřej Hejma je mladší než my a chodil se mnou a bráchou do školy. A v roce 1971 se na Babě u zříceniny konal nějaký festival, oba tam spolu zpívali takové bluesovky a rokenroly, tak jsme se domluvili a založili vokální kvarteto.

A kdy padlo rozhodnutí, že se tím hodláte živit?

Živit jsme se tím začali až v devadesátých letech. Nejdříve jsme neměli přehrávky PKS (Pražské kulturní středisko, pozn. red.), takže jsme maximálně vystupovali v Malostranské besedě za 50 korun. Pak jsme je udělali, ale stejně jsme neměli žádnou jistotu, odehráli jsme třeba deset koncertů a vydělali si 2000. K tomu jsem myl okna a brácha dělal ve vrátnici Národního divadla. Až v devadesátých letech přišla Karviná a začal to být hukot.

Mimochodem, v roce 1975 nás řadili na slánský jazzový festival už jako Yo Yo Band. A protože měl Ivan Mládek Banjo Band, tak nám nemohli říkat, že takové jméno nemůžeme použít, a nechali nás být.

Co považuješ za svůj největší hit v Yo Yo Bandu?

Tím největším, na kterém jsem se podílel textem, je Rybitví. Ale velký hit je i Karviná, kterou napsal Jirka Šíma a Ivan Hlas to otextoval. Napsal jsem i Kladno, ale to je takové trošku jedovaté. Ten Ivanův text ke Karviné je také jedovatý, ale lyrický.

Když srovnáš, co jste mohli dělat dříve a co děláte dnes – co myslíš, že bylo tenkrát lepší a naopak?

To se nedá srovnávat, protože doba je jiná a jsou i jiné rekvizity. My jsme to dělali tak, jak jsme mohli, byli jsme mladí a vše nám fungovalo, jak mělo. Z našeho hlediska to bylo v pohodě, staří byli blbí, a až přijdeme my, tak to bude jiné. Teď jsem starý, v pohodě a spokojený. Akorát jsem byl na operaci žlučníku a málem umřel, ale dostal jsem se z toho. Jinak, zaplaťpánbůh, dobrý. Je mi 77, co můžu čekat, ale schody vyběhnu a udýchám to.

Litoval jsi někdy, že ses rozhodl živit hudbou?

Nelitoval, měl jsem štěstí.

Jak to máš s moderními technologiemi a vymoženostmi, třeba při nahrávání s Yo Yo Bandem?

V tomhle jsem klasik. Míra Linhart i Jirka Šíma všechny tyhle věci mají a používají, já se spíš vracím k hammondkám a tak podobně.

A co moderní vychytávky v běžném životě?

Počítač mám slušný, telefon iPhone, mám to rád, protože mi to ulehčuje některé záležitosti. Ty úplně nejmodernější věci ale nemám, nerozumím jim a nechápu je. V kuchyni mě některé vychytávky baví, třeba „suvíčko“.

Když se sejdete s vrstevníky na pivu, názory se asi různí, že?

Těmhle partám se vyhýbám. Mám partu bývalých atletů z Julisky, někteří jsou trenéři, a spíš se zajímáme o kvalitní slivovici. Takové ty party, co pořád nadávají, nemám rád.

Když po těch mnoha letech, co držíš pohromadě Yo Yo Band, vlezeš na pódium, co tě na tom pořád baví?

Během první písničky zjistím, že mi to jde, lidi mi zatleskají a to mě baví. Je to exhibicionismus, bez kterého to nejde. Rád zpívám, rád lezu na jeviště a bavím lidi. Ve společnosti, než si dám panáka, bývám tišší, ale pak už melu. Bez toho exhibicionismu to nejde.

Yo Yo Band se vždy prezentoval veselými kostýmy. Když jste začínali, sledoval jsi to a řešili jste to nějak?

V každém případě už v době, kdy jsme byli vokální kvarteto, nosili jsme o dvě čísla větší obleky. Nejčastěji jsme nosili barevné košile. Když jsme pak hráli před UB40, oni byli poměrně civilně oblečení, tak jsme se oblékli také civilně, ale ne všichni byli podle mého gusta – třeba Bobík od nás přišel v myslivecké uniformě. Tak jsme si řekli, že se zase vrátíme k barevným košilím.

Jak jako kapelník řešil krizové momenty? Jakou hudbu má rád? Co si myslí o vojenské službě? Co zjistil o Kryštofu Kolumbovi? A jak v Yo Yo Bandu řešili problém s alkoholem? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.