Režisér Petr Václav: Rakušana jsem nesehnal, proto hraje Mozarta Němec

Skutečně se v italských operách v polovině 18. století házely z lóží okousané kosti od drůbeže a diváci se během produkce oddávali milostným hrátkám, jak to vidíme ve filmu?

Ano, je to tak popsáno v mnoha zdrojích, které jsem četl a studoval, a tak to bylo. Byl to jiný svět než dnes.

Vraťme se úplně na začátek. Čím vás tak přitahoval příběh mlynářského synka, který odešel za svým snem do Itálie, tam zazářil jako slunce a zase zhasl? Jinými slovy, proč jste se právě Myslivečkovi rozhodl zasvětit mnoho let svého života? Nakonec to bylo deset…

Nebylo to tak, že bych se věnoval deset let jenom Myslivečkovi. Byl to rok a půl opravdu seriózního pátrání, studování a čtení mnoha zdrojů a knih. A proč? Protože jsem se vždy zajímal o determinismus. Narodíme se do nějakých podmínek. Co s tím životem uděláme? Co s ním udělá jeden a co druhý?

Když jsem se dozvěděl, že Mysliveček měl dvojvaječného bratra, velmi mě oslovil fakt, že jeden zůstal doma ve mlýně a druhý se odpoutal a udělal obrovskou kariéru. Stát se hudebním skladatelem nebylo nic, zač by mu lidé tleskali. Rodina byla proti a on se z této výchozí pozice stal velkým skladatelem. Poměřovali ho s Mozartem, u kterého ovšem výchozí situace byla jiná – byl předurčen k hudbě a měl otce, který byl jeho vychovatelem, impresáriem a bohem v jedné osobě, který ho směroval. Myslivečka nikdo nikam nesměroval, a přesto dokázal velké věci.

Vy sám žijete téměř dvacet let v Paříži, také jste odešel žít do jiné země. Není to zčásti i důvod, proč vás Myslivečkův osud zajímal?

Určitě. Měl jsem zkušenost s odchodem do zahraničí, s jinými jazyky i se situací jinde. Zajímalo mě to ale i z důvodu, že nás hodně poznamenala normalizace a vždy jsme prožívali téma odchodu, emigrace, velmi složitě. Češi nemají svou velkou emigraci. Nebyla populární ani v disidentských kruzích, kde byl odchod vnímán jako prohra.

Myslím, že téma odchodů a emigrací je téma posunutí se díky osobní cestě do jiného teritoria. Je to téma, které kolem mě bylo vždy přítomné a zajímalo mě.

Josefa Myslivečka hraje Vojtěch Dyk. Sám se zmínil, že nebyl vaši první volbou. Čím si vás nakonec získal? Bylo klíčové, že umí hrát na klavír, potažmo i na cembalo?

Také to, že umí dirigovat. Bytostně je hudebník, takže bylo jasné, že hudbu nebude předstírat, ale bude v ní skutečně žít a přenese ji do filmu jinak než třeba nějaký skvělý, ale hudbou nepolíbený herec, který by se jen snažil předstírat, že diriguje. Fakt, že Vojtěch je hudebník, té roli velmi pomohl.

Vojta Dyk mluví ve filmu téměř celou dobu italsky. Má v italštině český přízvuk, stejně jako měl jistě i Mysliveček?

Přízvuk má a my jsme do něj přenesli i to, že na začátku, kdy do Itálie dorazí, má v italštině drobné chyby. Moc jsem to ale nepřeháněl, protože si myslím, že v té době byl latiník. Nechtěl jsem, aby mluvil vysloveně špatně, ale aby bylo slyšet, že přijel odjinud. Takže jsem ho na začátku nechal mluvit o něco hůř a ke konci lépe.

Na vašem filmu je velmi cenné, že árie, které doprovází český ansámbl Collegium 1704, byly natáčeny na kontaktní zvuk. Žádný playback, když pomineme Myslivečkovu dvorní zpěvačku Caterinu Gabrielli, za kterou zpívá Simona Šaturová. Natáčeli jste ve starých divadlech, ať už u nás, nebo v Itálii, kde se svítí svíčkami. Kolik hasičů bylo během natáčení těchto scén v pohotovosti?

To bylo hrozné. Hasiči jsou jedna věc, ale ti jsou diskrétní a vlastně jsem o nich ani nevěděl, protože jsem měl jiné starosti. Ale byla tam taková „policie svíček“, což bylo asi osm mladých žen, které měly taková ta dusítka a jakmile hořela jedna svíčka navíc, přišly ji udusit. Neustále se vedly dramatické spory, kde bude svítit kolik svíček.

Ve filmu je moc hezká scéna prvního setkání Myslivečka s tehdy třináctiletým Mozartem. Toho naprosto fantasticky ztvárnil Philip Hahn, který je skutečným virtuózem. Jak jste ho objevil?

Hledal jsem rakouského hudebníka, respektive pianistu, který by v tomto věku uměl pořádně hrát na klavír a byl schopný Mozarta zahrát. Rakušana jsem nesehnal, sehnal jsem Philipa, který je Němec, takže jsme měli dialogovou koučku, která mu pomáhala s přízvukem.

Mysliveček trpěl syfilidou. Sám si o sobě vytvořil legendu, že spadl z kočáru a tento úraz mu znetvořil nos. Ve filmu naznačujete, že na vině ztráty jeho nosu byla syfilis, a vidíme v něm také záběry ze sanatoria. Dochoval se vůbec Myslivečkův chorobopis? Jak vůbec víme, že se nakazil syfilidou?

Domnívám se, že v té době chorobopisy neexistovaly. Kdyby se poštěstilo, možná by někdo našel účty za léčení. Jenže Mysliveček se neustále pohyboval od města k městu, takže ani v archivech neapolské banky neměl žádné „conto corrente“.

V některých knihách je zanesena smlouva na první operu, ale víc se neví. Neexistují tedy účty ani za léčení rtutí, ale na venerické klinice v Mnichově, kde se ocitl v roce 1777 a zřejmě se mu přitížilo, by asi nebyl s jinou nemocí. Navíc, povaha té nemoci a ztráta nosu jsou jasné znaky syfilidy. Podle mě nemůže být pochyb, že jí trpěl.

Filmem se táhne silná milostná linka nenaplněné lásky Josefa Myslivečka k ženě jiného muže. Je založena na reáliích? Zažil Mysliveček nenaplněnou lásku?

Netuším, měl vztah s různými typy žen. Jeho život provázela různá setkání se ženami. Pracoval pro aristokracii a byl velmi žádán. Umělci v té době žili s aristokracií velmi nablízko, protože jí chodili hrát do paláců a měli s ní osobní vztahy. Zároveň tam byla bariéra. Nepřipadalo v úvahu, že by si kočovný hudebník vzal aristokratku, a Mysliveček jistě nechtěl spadnout do života sociální vrstvy, z které vzešel. Určitě se mu mohla líbit jedna ze služek, ale těžko se mohl oženit s aristokratickou ženou, když ležel v libretech a psal hudbu.

Tento vztah jsem tam chtěl mít, protože si myslím, že správně zachycuje tehdejší společnost i problém, který Mysliveček mít mohl. Když jsem tak někdy v noci přemýšlel, co by na to asi řekl, došel jsem k tomu, že bych chtěl, aby mi řekl, že takhle to sice nebylo, ale je to lichotivé. Chtěl jsem se přiblížit životu, jaký mohl mít.

V jaké roli se ve filmu objeví Karel Roden? Jak tvůrci filmu vytvářeli krvavou díru v obličeji Vojtěcha Dyka? A co Vojta říkal, když se poprvé viděl zohyzděný? Poslechněte si rozhovor v podcastu v úvodu článku.