Reportáž z Jemnice: Historické městečko nabízí nejen slavnost Barchan

Působí větší než na fotkách, které jsem zahlédl na internetu. V přízemí jedné části jemnického zámku se rozkládá skoro ode zdi ke zdi desetimetrový 3D model historického města, a to v podobě před velkým požárem v roce 1832. Překvapuje mě, kolik toho přetrvalo, jak si je město u hranic s Rakouskem stále podobné, s typickým náměstím a hradbami, zámkem a kostelem s dominantní věží, protékající říčkou…

Vrátil jsem se na skok do rodného městečka, kde jsem prožil část dětství a dodnes se sem rád vracím. Město je v 3D modelu poznat na první pohled – zároveň je toho tolik jinak. „Pokaždé tady najdu nějaký nový detail. Jsou tu i takové drobnosti jako lukostřelecké terče pod hradbami, dřevěná brána na zabijačku nebo čerstvě vykopaný hrob,“ říká kamarád Pavel u působivého modelu, který se chystá na brzké zpřístupnění veřejnosti.

Na dvorech hospodářských stavení nechybí kadibudky ani přilehlé hromádky hnoje. Zatím nepřístupný trojrozměrný model města je tady na zámku ztvárněn do nejmenšího detailu. Jako podklad pro maketu byla využita mapa katastru vytvořená v roce 1824. Pro doplnění opevnění byla využita mapa Jemnice ze 17. století uložená v norimberském archivu. Důležitým pramenem pro nedochované stavby se staly stavebně historické průzkumy, archeologické zprávy a podklady stavebních úřadů.

Pavel mě upozorňuje na zavěšený provaz nahoře mezi domy v ulici u náměstí, kde začíná židovská čtvrť. „Tam se zatahoval veliký závěs při křesťanských bohoslužbách, aby na ně nebylo vidět,“ upozorňuje. Jeho malý syn, kterého má s sebou, se rozhlíží v místech pod hradbami: „Tati, já nevidím benzinku.“

K zámku za chvíli dorazí ještě spolužák z dětství Michal, abychom společně vyrazili na výpravu po hradbách, parcích, vypravíme se i na hřbitov nebo k prastaré lípě. „Co budeš psát? Tady přece nejsi v Kutné Hoře ani v Českých Budějovicích,“ naráží Michal na mé předchozí reportáže z velkých českých měst.

Muž, který mi pro tuto reportáž odemkl zavřené části zámku, je oficiálně inženýr Pavel Nevrkla, starosta Jemnice. A doplňuje ho můj spolužák ze základky Michal, už osmnáct let místní profesionální hasič a zároveň vysokoproudý revizní technik. Projdeme se spolu přítomností i minulostí, historií i legendami.

„Vyhráli jsme letos regionální kolo soutěže Historické město roku. Nemůžeme sice konkurovat městům v okolí, Telči nebo Třebíči, která spadají pod ochranu UNESCO, ale máme to za dlouhodobou péči o historické jádro města, domů na náměstí, zámek, jeho okolí. A to se teprve chystáme na rekonstrukci muzea a obnovu údolí pod hradbami,“ vysvětluje později starosta Pavel u jednoho čepovaného piva v místní kuželně se dvěma drahami. Překvapivě tady stojí za pípou spolužačka Lucie…

Nikdy jsem na náměstí neviděl parkovat tolik aut. Je plno. Aha, z kostela vycházejí davy lidí, je Velký pátek, právě skončila velikonoční bohoslužba. Rozhlížím se po fasádách malebných historických domů, vlevo je průchod jedním z nich zvaný Myší díra, kudy jsem se kdysi bál projet rychle na kole. Počkat, začneme raději slavnostněji. Historie Jemnice, městečka u hranic s Rakouskem, se přece jen táhne do doby Přemysla Otakara I. a zřejmě mnohem dál. Však území bylo osídleno už od paleolitu.

První zmínky se sice zachovaly až z roku 1226, ale nejen legendy nás vracejí ještě hlouběji do minulosti. Město původně vzniklo pod kopcem v dnešní části zvané Podolí – jako hornická osada. Podle archeologických průzkumů zde navíc mohl stávat románský dvorec s rotundou z přelomu 11. a 12 století, na jejíchž základech dodnes stojí kamenná věž s kulatým půdorysem přímo u kostela sv. Jakuba v areálu současného hřbitova.

Dnes už neexistující palác mohl být podle některých historiků postavený kolem roku 1100 královnou vdovou Svatavou Polskou, která odtud měla usmiřovat své znepřátelené příbuzné. Na jednom z náhrobků v dlouhých řadách koukám na starou fotku své babičky. Před pár lety přibyla i ta dědova, to už jsem patřil mezi muže z rodiny, kteří nesli mezi stromy jeho rakev. Vždy si tady rád připomenu náš společný čas, myslím na ně, ale i na pomíjivost života, děkuju, že jsem naživu.

Pro turisty bude podstatnější, že v Jemnici je tradičním každoročním lákadlem – už více než tři sta let – historická slavnost Barchan. Koná se vždycky červnu a připomíná události počátku 14. století. V dobře opevněném městě pobývala královna Eliška Přemyslovna, když její manžel Jan Lucemburský vyrážel do bojů dělat pořádek.

Barchan přetrvává na první pohled zejména coby velká pouť s kolotoči a koncerty. Nemá ale jen tuto podobu ulepenou od cukrové vaty. Nejdůležitější součástí je běžecký závod čtyř poslů, který se před deseti lety stal součástí národního kulturního dědictví.

Beru do ruky vzduchovku, střílím, diabolka jde těsně vedle. Jo, to pouťové vzduchovky u maringotek dělají. Už ale vím, kam zanáší, takže mám po chvíli první, druhou, třetí, šestou růži, míček na gumičce, pak i fotku s náčelníkem Vinnetouem. Toužím po tričku s vousatým Sandokanem, to je ale vyšší cenová liga. Hrdinové dávné doby ožívají ve vzpomínkách někdejšího kluka, který vyrostl a teď jde po stejném náměstí jako kdysi. Na pouti vyřvávala hudba od kolotočů, stejně jako obsluha autodromu, že do sebe nemáme narážet. Minulost… Je pátek odpoledne, sváteční den, teď není nikde nikdo. Všechno ožije zase v červnu – „na Barchana“.

Jemnická svatovítská slavnost se koná zcela určitě déle než tři století. První písemná zmínka se dochovala z roku 1713 díky zaznamenanému sporu dvou měšťanů. Jeden z nich nechtěl vydat symbolické předměty související se slavností, protože trval na tom, že jako poslové mohou běžet pouze jemničtí synci z vyšších měšťanských vrstev. Tak daleko už nevidíme, na YouTube se ale dají najít unikátní zfilmované záběry slavnosti z roku 1928, pak i novější, stále ještě černobílé z roku 1972. Těch barevných novodobých už je hromada – vyvěšení praporu, víření bubnů, ryk trubek, průvod krále s královnou na koních, s vojáky, s měšťany a radními, které vždy představují současní místní politici v dobových kostýmech.

Však i kamarád Pavel letos vyrazí poprvé se starostenským řetězem na krku. Na víkend se otevřou také mázhauzy, v neděli se koná bohoslužba u starého kamenného kostela sv. Víta, někdejší součásti nedochovaného františkánského kláštera. Tady stále rostou masivní pozůstatky pětisetleté, podle jiných zdrojů až osmisetleté lípy – jedna z pověstí vypráví, že byla kdysi zasazena do země korunou, nikoliv kořeny. Trochu tak dodnes působí, ale za vzhled může silný vichr z roku 1890, který ji poničil. Vypadalo to, že strom dožije, ale později znovu obrostl. A kde se ale vzal tradiční běh se čtyřmi posly?

Tradice Barchanu vypráví, že měšec královny Elišky Přemyslovny pobývající v roce 1312, nebo 1315 na tehdejším hradě v Jemnici byl prázdný, a proto odměňovala čtyři posly přinášející zprávy od jejího manžela osobními dary – náprsníkem z barchetového plátna neboli barchanem, šátkem, punčochami a květinovým věncem. Co však může být pravdy na dochovaných slovech „…stísněna chudobou a zmatena radostí svléká královna z nohou punčochy a podává je zchvácenému poslovi“?

Všechno ale mohlo být i jinak. Karel Bakeš, místní rodák a znalec středověké historie, který zemřel v roce 1972, zmiňoval v jednom ze svých článků, že na počátku 14. století se šlechtické tituly nedědily, ale získávaly za službu králi. Povyšování až do stupně „rytíř“ na základě prokázané statečnosti a věrnosti přitom příslušelo nejen králi, ale také královně.

Základní povyšování mělo podle inženýra Bakeše čtyři stupně – uchazeč o přijetí nosil bílý plášť, páže se prokazovalo pestrobarevnou korouhví, znakem štítonoše byly punčochy, a rytířem se stal ten, komu královna za přítomnosti svědků vložila na hlavu korunu nebo věnec. Podle Bakešova článku je pravděpodobné, že ve všech čtyřech případech šlo o stejného posla se vzkazy pro královnu, kterému se opakovaně podařilo projet krajem v období bojů. Podle této teorie tedy Barchan může být pozůstatkem zapomenutých rytířských rituálů, kterým měšťané skrze staletí přestali rozumět a změnili si je po svém.

Na bílé cedulce přímo pod sochou na kamenné bráně bylo před lety napsáno: „Kamenná panna představující dceru krále Přemysla Otakara I., rok 1208–1282“. Dnes je tu její věrná kopie s méně výrazným a hlavně obecnějším nápisem: „Kamenná panna, středověká plastika objevená při zřícení části hradeb v roce 1801“. Podle legend má socha znázorňovat podobiznu bájné zakladatelky města panny Jemné – či Jemny, jiná pověst mluví o zpodobnění pohanské bohyně. Jisté je alespoň to, že kousek od takzvané Dolejší brány je hezký výhled do kraje, který láká k romantické procházce.

Ke Kamenné panně jsme prošli s Pavlem a Michalem podél hradeb okolo historického centra naštěstí zcela neromanticky, ale pohodově. Zahlédl jsem po čase údolí s areálem bývalého letního kina, na jehož plátně se kdysi proháněl třeba zmiňovaný Vinnetou, ale o pár let později i Vetřelec. Místo původního dopravního hřiště s mořem značek je tu už pět let spousta terénních vln s klopenými zatáčkami – takzvaný pumptrack pro trochu adrenalinu na kole nebo skateboardu.

„Vzhled celého údolí může nově vyřešit architektonická soutěž. Mám radost, že v tomto ohledu spolupracujeme i s architektem Davidem Vávrou,“ říká starosta Pavel. Názvy ulic a často i jejich výškové profily napovídají, kde jsme – Horní valy, Dolní valy, Masné krámy, U Templu, Velká brána…

Jdeme podél školy uličkou Malá branka, která byla za 2. světové války vydlážděna židovskými náhrobky. Je tomu právě osmdesát let. V roce 1943 je nechali Němci vytrhat ze samostatného židovského hřbitova ve svahu pod dnešním letním kinem a vydláždit jimi tuto uličku záměrně lícní stranou nahoru. Po válce pak byly náhrobky vráceny zpět.

Významným datem byl pro město rok 1336, ze kterého se podle dobových zdrojů dochovala první zmínka o jedné z nejstarších židovských obcí v českých zemích. Synagoga v Jemnici ale nepřežila.

Za minulého režimu bylo čtyřtisícové městečko plné vojáků. Sídlili nejen na místním zámku a v dnes už zbořených budovách v zámeckém parku, ale navíc měli na okraji obce autopark s obrněnými transportéry a k tomu ještě přes silnici rozlehlý areál pohraniční stráže s psovody. „Vojáku, dej mi odznak,“ žadonili jsme občas s kamarády po pochodujících skupinách záklaďáků. Nejvíc jsme měli těch obyčejných odznaků z čepic s dvouocasým lvem, který měl nad hlavou pěticípou hvězdu.

Tyto časy pamatuje František Jasanský, v sezoně průvodce dodnes vybydleným zámkem, který se během velikonočního víkendu stará v jiné části přízemí, než je zamčený 3D model, o velikonoční výstavu. „Tady bývala kuchyň a nad námi v tom nejvýstavnějším sále obloženém dřevem jídelna pro vojáky. Důstojnická jídelna byla v loveckém salonku. Měli jsme tu i síň bojových a revolučních tradic. A na straně s balkonem byli v prvním i druhém patře ubytovaní vojáci,“ vypráví muž původem z Ústí nad Orlicí, který tu sloužil, našel si manželku a po odchodu do civilu v roce 1978 už zůstal.

Jdeme prázdnými chodbami prvního i druhého patra rozlehlého zámku s nádvořím, který už měl sloužit různým nájemcům k různým účelům, vždy z toho ale sešlo. Zdobné schodiště, ale i omlácené zdi, prázdná kaple s oltářem a chybějícím obrazem, který je však zachráněn, zrestaurován a uložen kdesi v bezpečí. Krásné a smutné interiéry zároveň, v sezoně se o tom mohou přesvědčit za mizivé vstupné i návštěvníci Jemnice.

„Kompletní jemnická knihovna je uložena v Olomouci, zbylý nerozkradený mobiliář je po okolních zámcích a hradech – Bítov, Vranov, Jaroměřice nad Rokytnou, Náměšť nad Oslavou. Sedací soupravy jsou na jedné ambasádě v Praze,“ vyjmenovává Jasanský.

Stojíme na balkoně vedle sochy nějakého kamenného „prdeláčka“. Jsem tu poprvé, a tak odsud poprvé zřetelně vidím jinak neviditelnou cestu mezi stromy v parku, která vede k obzoru. „To tak bylo naschvál, aby odsud panstvo mohlo vidět na nádraží, když přijížděl vlak,“ tvrdí spolužák Michal, čímž připomíná místní železnici založenou v roce 1896. Pravidelné spoje do blízkých Moravských Budějovic byly v minulosti zrušené, ale od velikonočního víkendu tady celou sezonu pendluje víkendový výletní vlak.

U nádraží jsme o chvíli později, v přilehlém parku zrovna hrají fotbalisté na velkém i menším hřišti. Na kolejích stojí klasická červená lokálka, kterou tak tak stíhám vyfotit. Na kousek řeči se strojvůdcem mám pouhou minutu do odjezdu. „Krásné to dneska bylo, vyjeli jsme letos poprvé. U každého okna jsem měl dva, tři lidi, děcka jsem měl na návštěvě i u sebe vepředu,“ usmívá se u motoráku Martin Kouřil, který vyráží na poslední štaci dne. „O prázdninách budeme jezdit ještě vyhlídkovým vozem,“ podotýká s tím, že díky lehké konstrukci se tento vlak dostane do dvacet kilometrů vzdálených Budějovic jen za šest litrů nafty. „Už ale fakt musíme jet,“ krčí rameny. Mávání, houkání…

„V parku se chystáme vytvořit discgolf,“ říká starosta. Nechám si vysvětlit, co to je, a koukám zatím opodál u kolejí na rozrůstající se areál balírny čajů Jemča. Dávno není známá jen díky černým druhům Pigi, Rubín nebo Club. Vybavují se mi z dětství jejich dřevěné transportní bedny s tenkými stěnami a okovanými hranami, které bývaly vystlané jemným papírem vonícím po čaji. Když se použila jedna bedna dospod a druhá jako poklop, hravě jsem se do nich jako kluk vešel.

Možná tam někde uvnitř minibunkru se zrodila moje záliba v čajích. Místní balenou produkci Jemči v podobě desítek druhů je možné koupit v infocentru u zámku, podobně jako regionální publikace včetně místních pověstí nebo jemnickou medovinu. Ideální k poznávací procházce je informovat se o třech turistických okruzích – sv. Víta, královny Elišky a sv. Jakuba, které jsou po městě značené šipkami tří rozdílných barev. Možná i bez nich u náměstí narazíte na pivotéku s velkou nabídkou z řemeslných pivovarů. Není to tady velké.

Název města je údajně odvozen od slova „jamník“, které označovalo horníky dolující v místních šachtách vzácné rudy, doložené je stříbro. Podle další pověsti ale může za název panna Jemna (případně Jemná), která měla zachránit město před nepřáteli. Pozoruhodné příběhy se vztahují i k „sesterskému městečku“ Drosendorf neboli Drozdovice, které leží v Rakousku kousek za dnešními hranicemi. Cesta je dlouhá zhruba dvacet kilometrů.

V knize Kamenná panna plné lokálních příběhů mě zaujaly nejen místní strašidelné přízraky, ale třeba i žertovné vyprávění o strýci Prknovi, který se na vratech od stodoly vypravil po rozvodněné Želetavce k moři. To už ale s Michalem a Pavlem sedíme v Kuželně, v budově místní Sokolovny. Nevaří se tady, ale plzeň čepují.

Na týden sem nejezděte, na jeden den se ale cesta sem může vyplatit – užít si krásu obyčejnosti vyrůstající z dávné historie. I když se tu zrovna nekoná Barchan, jedna z nejstarších slavností svého typu v Evropě, každý si tu může najít svůj rozměr návštěvy, ať už světský, nebo duchovní.

Děkuji tímto Pavlovi a Michalovi za jejich čas a také královně Elišce Přemyslovně, že se tady kdysi zastavila, pobyla – a co všechno se z toho zrodilo. „Tak ahoj, uvidíme se na Barchanu.“ Letos se koná od 16. do 19. června.