Ředitel Elpidy: Vydali jsme knihu pro ty, kteří se chtějí připravit na stáří

Z jedenácti velmi osobních rozhovorů s lidmi, z nichž nejmladším je přes sedmdesát let, je složená kniha s názvem Z nuly na sto. Příběhy jsou doplněné komentáři jedenácti odborníků na konkrétní témata. „Na pozadí jednotlivých příběhů se dozvíte mnohé o tom, jak se stárne v Česku,“ říká ředitel organizace Elpida Jiří Hrabě, který knihu v pondělí pokřtil.

„Bylo pro mě hodně silné, když mi moje babička popisovala konkrétní obavy,“ vzpomíná. Pro knihu vyzpovídal nejstarší účastnici, svoji dnes už 94letou babičku. Organizace Elpida, které Jiří Hrabě šéfuje, se už dvacet let věnuje podpoře aktivních lidí v seniorském věku.

Jakým tématům se kniha věnuje?

Vybrali jsme základní témata, která považujeme za důležitá zmínit v souvislosti se stářím – zdraví, vzdělávání, fake news, bydlení, stáří v médiích, stáří jako životní etapa, ztráta partnera, institucionální péče, odcházení… V knize jsou řazena od začátku až do úplného konce, proto také název Z nuly na sto.

Symbolizuje tak náš věk, od doby, kdy se narodíme, do doby, kdy zemřeme. Jak ale využít lidský život, když se dožíváme čím dál vyššího věku a máme víc času? Kniha má pomoci tomu, abychom včas dokázali identifikovat témata, kterým se máme věnovat, aby naše stáří bylo dobré. Náš výběr samozřejmě není definitivní, dalších témat by mohla být celá řada.

Kniha může být popostrčením, jak nepromarnit svůj život i dřív než ve stáří, ne?

To máte stoprocentně pravdu. Knížka není určená přímo současným seniorům. Když totiž něco nebudete dělat ve třiceti nebo čtyřiceti letech, těžko to začnete dělat třeba v pětašedesáti.

Pokud do seniorského věku nemáte koníčky a kamarády, těžko to pak nastartujete a budete najednou někam patřit. Proto je ta knížka spíš pro mladší ročníky. Mohou se zamyslet třeba nad tím, jakou si berou hypotéku a jestli v tom domě budou chtít i zestárnout. Čas, kdy do prvního patra nevylezete, totiž určitě přijde.

Čeho lidé ve vyšším věku nejvíc litují, že to neudělali?

Toho, že nedokázali využít svůj čas. Třeba hodně pracovali a nevšímali si drobných věcí, které jsou důležité. V jednom rozhovoru vypráví bývalá korektorka našeho časopisu Vital o tom, jak kdysi jezdívali se svým manželem na chalupu a on se vždycky cestou rozplýval: „Podívej na ten západ slunce, to je nádhera!“ A ona mu odpovídala: „Prosím tě, řiď.“

Jenže když umřel a jezdila kolem těch míst se svými příbuznými, ze začátku byla hrozně smutná a bolelo ji to. Potom si ale začala všímat těchto věcí, kterých si její Karel všímal za svého života. A bylo jí líto, že je nedělala s ním.

Proč knížka vychází právě nyní?

Elpida je tady právě dvacet let. Nasbírali jsme za tu dobu spoustu zkušeností, které souvisejí se stářím a které jsme do této knížky chtěli promítnout. Říkali jsme si, že tady chybí publikace pro lidi, kteří by se na stáří chtěli připravit. Nebo třeba pochopit, jak ho může prožívat někdo z jejich blízkých.

Děláte rozhovory do časopisu Vital, který Elpida vydává. Vedl jste nějaký rozhovor i do této knihy?

Dělal jsem rozhovory dva. Jeden se svou dnes 94letou babičkou, který se věnuje domácí péči. Až ve vysokém věku došla k tomu, že už to sama nezvládne. Moje máma, která už je také v seniorském věku – což je častý problém – pro ni našla pečovatelky.

Od napsání příběhu ale nastal posun, kdy už je babička v institucionální péči, protože před Vánoci měla malou nehodu. Není už tedy doma, ale je spokojená, že se o ni hezky starají. Oslavila tam už svoje narozeniny, dali jsme si chlebíčky, něco dobrého…

Co se čtenář konkrétně dozví prostřednictvím jejího příběhu?

Dozví se, jaké to je pustit někoho cizího do své intimní zóny. To si neumíme představit. Nejsme na to připraveni. Máme svoje zvyky, jsme zvyklí na soukromí domova, ale najednou je s vámi někdo cizí v koupelně, někdo vám sahá do ledničky, připravuje vám snídani. Vidí vás v situacích, ve kterých vás nikdo cizí vidět nemá. Vypráví to hodně o hranicích intimity v domácí péči, ale i o strachu a obavách, na druhou stranu také o benefitech, které díky tomu můžete získat.

Překvapilo vás něco při povídání s babičkou?

Bylo pro mě hodně silné, když mi babička říkala konkrétní obavy, které souvisely s intimními věcmi – v tomto věku řešíte třeba inkontinenci a podobné věci. O těchto věcech se ale se svými blízkými nikdy nebavíme. Takže vůbec nevíme, jak co mohou mít.

Často si můžeme říct, že se na to raději vůbec nebudeme ptát, abychom se náhodou nedozvěděli, že je něco jinak, než si představujeme. Je tu ale také téma smíření se smrtí. Je silné, když slyšíte od blízkého člověka, že smrt musí být, že je to tak správně… A že si jenom přeje, aby to netrvalo dlouho.

Jak se vám dařilo sehnat lidi, kteří nechali nahlédnout do svého soukromí?

Nebylo to jednoduché, i když jsme pátrali mezi blízkými lidmi v našem okolí. Původní sestava vypadala úplně jinak, řada lidí nám ale odmítla. Třeba v tématu financí. Když se měl člověk v minulosti dobře, ptal se sám sebe, co by tomu řekli sousedi. Když se někdo naopak neměl dobře, tak se za to styděl.

Najít někoho, kdo bude mluvit o své finanční situaci, to je podobně osobní, jako když mluvíte o svém partnerském vztahu nebo o smrti. Oslovili jsme asi třicet lidí ze svého okolí, ze kterých vykrystalizovala finální jedenáctka.

Jak je to s odborníky, kteří každé téma komentují?

Sehnali jsme jedenáct renomovaných osobností, které si rozhovory přečetly a esejisticky je komentují a rámují do celospolečenského rozměru. Teolog Marek Orko Vácha třeba píše ke smrtelnosti, dále jsou tam psycholog Martin Loučka, psycholožka Lucie Vidovićová, gerontolog Zdeněk Kalvach a další. Rozhovor s mojí babičkou doplnila psycholožka, vedoucí naší Linky seniorů Kateřina Bohatá jakýmsi sumářem, co vlastně obnáší domácí péče. Co to znamená, čeho se bojíme, kdo to tady zajišťuje, kam se obrátit.

Prostě návod na to, když se člověk v našich středních letech dostane do situace, kdy má sehnat pečovatele pro rodiče nebo pro babičku a vůbec neví, jak do toho. V naší knize se to dozví. Zajímavé je, že samotné rozhovory byly pro obě strany až terapeutické, najednou se otevřela nějaká dosud zavřená dvířka. A to je dobře.

Knížka možná může v některých rodinách pomoci otevřít témata, o kterých se lidé jinak vůbec nebaví. A propojit generace.

To je také jeden z cílů, o kterém píšu hned v úvodu. Knížka by lidem měla pomoct otevírat komunikaci a bavit se o věcech, které pro ně třeba do té doby byly tabu. Pokud by se to povedlo i jen v několika málo případech, bude to skvělé.

Senioři v ní vystupují na jméno, jsou v ní vyfocení. Jak se dařila tato obrazová část tvorby?

Řada lidí říká, že vypadá blbě nebo že se nechce fotit. Nakonec se nám povedlo se s nimi domluvit, byla to jedna z podmínek. Nechtěli jsme dělat anonymní profily.

Tady vidím například kapitolu s názvem Negativní zprávy neposlouchám. Co vás zaujalo na konkrétním příběhu Jany Broučkové?

Tato paní je babička přítele naší píáristky, kolegyně Ivety Čížové. Bydlí někde daleko za Prahou, je ale velmi otevřená tomu, aby zažívala nové věci. Vidíte, že v knížce je vyfocená na houpačce, k čemuž ji kolega fotograf Honza Bartoš ani nemusel přemlouvat. Prostě má doma u baráku houpačku, kterou využívala vnoučata, a co udělat ztřeštěnějšího, než se do takové knížky o stáří vyfotit na houpačce.

Ostatně obrázek ženy na houpačce je i na obalu knihy.

Ano, i když to není paní Broučková, ztvárnění vychází z jiné fotografie, kterou tímto způsobem naše grafička upravila. Mimochodem, když jsme zmiňovali fake news, zrovna paní Broučková je žena, která sleduje konzervativní media, čte třeba Respekt nebo Seznam Zprávy. A nepodléhá negativním zprávám. Říká, že když je něco negativního ve zprávách v televizi, tak ji vypne. Hodně také čte, a i když už nemá žádné parťáky a žije sama, je kolem ní rodina, která se o ni stará, jezdí ji navštěvovat nebo se vídají přes internet.

Kdo je dneska senior? Hranice – minimálně ta pocitová – se posouvá, mnozí lidé vyššího věku se jako senioři necítí.

Obecně se předpokládá, že senior je člověk, který odejde do starobního důchodu. U nás v Elpidě ale toto označení považujeme trochu za přežitek. Podstatnější je, co je to za člověka. Jde o velmi rozmanitou skupinu. Jsou mezi nimi lidé, kteří i v důchodu pracují, buď proto, že musí, nebo proto, že mají svůj byznys a nechtějí ho opustit. Jsou tam bohatí i chudí. Často říkám, že jsou to prostě lidé, kteří jsou jenom o třicet let starší než my.

Vzpomněl jsem si na seriál Chalupáři, kde herci Sovák s Kemrem hrají dva dědky, ale z dnešního pohledu tak vůbec nepůsobí. Jak se tento pohled na seniory vyvíjí?

Posouvá se to v celé Evropě i v souvislosti s věkem odchodu do důchodu. Máme štěstí, že se v dobrém zdravotním stavu dožíváme vyššího věku, než tomu bylo třeba před třiceti lety. Od roku 1989 u nás stoupla střední doba dožití u mužů asi o deset let, například v Rusku jenom o tři měsíce. Naznačuje to, jak se u nás žije a jaká je zdravotní péče.

Před dvaceti lety jste učili seniory pracovat s internetem, dnes pořádáte ve dvou pražských centrech i přes internet řady kurzů od jazykových po pohybové. Co se teď u vás děje? A chystáte něco na jaro?

Konají se teď u nás tři po sobě jdoucí výstavy, které přibližují historii domu bývalé školy, ve kterém na pražském Smíchově sídlíme, ale také historii lidí, kteří domem prošli. Zajímavé je, že se mezi našimi klienty našli lidé, kteří sem kdysi chodili ještě jako malí na základku. Nosí staré žákovské knížky, fotky, dáváme to dohromady. Může to vypadat jako maličkost, ale má to obrovskou cenu, protože oživí místo, připomene se minulost, která by jinak zanikla. Na internetu si také můžete pustit sérii našich tematických podcastů s názvem Old’s Cool.

Zaujalo mě, že i senioři se mohou stát těmi, kdo u vás učí ostatní.

To je takzvaný dánský model, moc hezká věc. Přenášíme dobrou praxi z této severské země. Jde o to, že každý senior má nějakou dovednost, i když si to o sobě často nemyslí. Účelem tohoto projektu je podpořit jejich sebevědomí, asertivitu a schopnost také se dostat z nuly na sto. V tomto případě od chvíle, kdy se rozhodnou vstoupit do Elpidy a probrat s průvodcem, co dělali, čemu se věnovali a co by mohli předat.

Nemusí to být nutně vědecká odbornost, může se to týkat kutilství nebo domácího zavařování okurek. Průvodce téma uchopí, nadefinuje a podpoří seniora, aby se stal lektorem. Ten se stane součástí organismu, kdy jednou může stát před tabulí on a za dvě hodiny se to může otočit a je z něj posluchač některého svého kolegy. Je důležité sdílet zkušenosti a skrze to budovat komunitu, která pak není omezená místem ani věkem.