Rakouský region, který zbohatl díky Čechům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Silnici k nám zavedli až v osmdesátých letech minulého století. Do té doby sem návštěvníci museli dojít po svých nebo přijet na kole,“ vypráví Norbert Feistauer, zatímco na stůl klade talíře s bramboračkou hustou tak, že by se dala krájet. „Vaříme ji podle receptu mé babičky,“ usměje se majitel hospodářství usazeného v kopcích nad městečkem Lofer, když pochválím vůni, jež mě mocně tahá za nos.

Norbert vypadá trochu jako stromy před jeho stavením. Pevný, sukovitý, ne moc mladý, ale silný. „A teď mě omluvte, musím do peřin,“ rozloučí se, když si připijeme na zdraví domácí pálenkou. Mrknu na hodinky, půl devátá. „Vstávám ve čtyři ke kravám, to víte, hospodářství…“ vysvětlí téměř omluvně, když zachytí můj pohled.

Tenhle muž podle svých slov nikdy nebyl dál než v Loferu. Na farmě, kterou jeho rodina provozuje nepřetržitě od roku 1640, má prý vše, co potřebuje k životu. Když se pak podívám, co všechno náleží k jeho domu, nechápu, jak to stíhá. Chov dojnic, výkrm volů, hejno hus, ovocný sad… Plus dva hostinské pokoje s vynikající kuchyní k tomu.

Norberta si připomenu druhý den, když lyžuji na rozlehlých pastvinách, které se v zimě promění ve skiareál Almenwelt Lofer. Na informační tabuli dole u sjezdovky se totiž dozvídám, že zdejší lidé jsou srostlí se zemí i tradičním životem předků. Díky Norbertovi chápu, jak to tvůrce propagačního materiálu myslel. A také chápu, proč mi říkal, že by nikdy neměnil, na ten náš městský stres by prý neměl nervy. Nu, já bych zase nedala vstávání ve čtyři.

Na místních lidech je znát, že žijí trochu stranou od hektických měst či obřích lyžařských středisek. Jsou vlídní a klidní a tahle atmosféra se přenáší i na svahy. Oproti zkušenostem z největších skiareálů bych se tady nebála pustit děti ze svahu samotné. Na šílence řítící se nekontrolovaně po sjezdovce zde nenarazíte. Ne, že by se to z kopců nerozjelo. Ale široké a pohodlné sjezdovky rozložené na svazích lákají nejspíš trochu jinou klientelu než milovníky jízdy na hranici možností. Zejména těch druhých.

„Nemám to podložené statistikou, ale rozhlédni se kolem. Dvě třetiny lidí na sjezdovkách jsou mladší osmnácti let,“ říká můj průvodce Primož Kompan. Slova o regionu přívětivém zejména k drobotině pak ilustruje na sedačkové lanovce SenderExpres. Speciální skener vyhodnotí výšku pasažéra a díky zvedacímu pásu na ni bezpečně a samostatně nasednou i ty nejmenší děti.

Díky rozložení na svazích dokola jsou sjezdovky v Almenwelt Lofer přehledné a umožňují snadnou orientaci. Což nahrává rodičům pubertálních dítek, která by lyžovala a „snowboardila“ do zemdlení, zatímco taťka s mamkou už by rádi rozepli lyžáky a v jedné z „hütte“ popíjeli populární koktejl Hugo. „Jen si jeď, my tady počkáme,“ se říká mnohem snadněji, když máte přehled o pohybu potomka. Ale dost možná si děti rády odpočinou s vámi, protože díky menší zaplněnosti tratí tu u vleků nikdo nečeká fronty. Žádné prostoje, rychle nahoru, rychle dolů, a tak pořád dokola.

Nohy unavené z lyžování je občas potřeba nechat odpočinout. Po dvou dnech jízdy dolů ideálně pohybem nahoru. V salcburském Saalachtalu k tomu máte dvě skvělé příležitosti.

Hodinu a půl trvá výšlap malebnou alpskou krajinou z Heutalu k úpatí hory Sonntaghorn, jež se tyčí do výšky 1460 metrů. Odměnou vám ale nebude jen nabídka skvělých tradičních pokrmů v občerstvení Hochalm, i když ani to si nenechte ujít. Čeká vás sjezd po tři a půl kilometru dlouhé sáňkařské dráze! Naklonit trup dozadu, odrazit se, zvednout nohy a fiiiuuuuuu…

Jestli jste ale spíš podzemní typ, pak se vydejte do Lamprechtsofen. Rozsáhlá krasová jeskyně se několik let přetahuje se svými 1735 metry o světové prvenství v hloubce s pěti dalšími jeskyněmi. Z třiceti osmi kilometrů délky je pro návštěvníky zpřístupněno cca 800 metrů. Ale jaké jsou to metry! Hlavní část jeskyně byla prozkoumána opačným směrem, než tomu bývá zvykem, tedy zezdola nahoru. A stejně tak ji budete zdolávat vy. Čeká vás výšlap po více než třech stovkách schodů, během kterého vám možná bude přecházet mráz po zádech z myšlenky na desítky kosterních pozůstatků, které zde byly postupně nalézány. Nešlo o prehistorické předky, ale naše prabáby a pradědky, kteří hledali poklad, jejž zde údajně ukryla dcera loupeživého rytíře Lamprechta. Poklad nenašli, život ztratili. Na vás ale poklad čeká, a to v podobě nádherného podzemního vodopádu.

Článek vznikl za podpory agentury Österreich Werbung.