Psát romány je moje vášeň, říká herečka Jana Bernášková. Vyjde jí už třetí

Z úspěšné herečky se stala také úspěšnou autorkou knih. Předchozích dvou titulů Jak přežít svého muže a Coura se dohromady prodalo už kolem 60 tisíc kusů. „Teď přijde třetí román Koloušek, tak doufám, že to bude ta stovka,“ usmívá se Jana Bernášková. Koncem dubna začíná natáčet film podle své první knihy. Hraje v něm hlavní roli, postavu Lucie, kterou si vymyslela a napsala.

Vyjde vám třetí román, vzniká i jako audiokniha, zároveň začínáte natáčet film podle své první knihy. O čem z toho byste chtěla začít mluvit a proč?

Možná o filmu, protože knížka už je v tiskárně. Samozřejmě nás ještě čeká křest, který bude v pražské Grébovce 23. května, ale teď jsem v procesu s filmem Jak přežít svého muže. Do kin půjde už na podzim, premiéra bude 9. listopadu.

Myslel jsem, že teprve začnete natáčet.

Také jsme ještě nezačali. Všechno je ale připravené a točit začínáme 22. dubna (rozhovor vznikal o týden dřív, pozn. red.). Je neuvěřitelné, že už se to všechno děje.

Včera večer po desáté hodině při upřesňování místa dnešního setkání jste zmiňovala pozdní konec natáčení. Co to bylo?

Kamerové zkoušky k filmu. Už předtím jsme si ale zkoušeli dialogy jako na divadlo, aby nám to dozrálo. Navíc jsou tam i nějaké erotické scény a mého hlavního filmového muže hraje Marek Němec, se kterým budeme točit poprvé. Potřebovali jsme se sblížit, abychom mohli být ve filmu partneři.

Jak jste se sbližovali?

Domluvili jsme se, co a jak budeme dělat. Bylo trochu legrační, jak jsme na sebe zkoušeli sahat skrze džíny a mikiny, abychom se na sebe nacítili. Museli jsme nazkoušet i erotické scény, abychom potom nebyli paralyzovaní tím, že se stydíme.

Jaké to je, vidět najednou ke svým knižním postavám konkrétní herecké tváře?

Nádherné. Už jsem si zvykla. Když jsme ale měli první čtené zkoušky, tři hodiny jsem se jenom smála, smíchy jsem i plakala. Bylo to něco tak krásného, euforického, že jsou mé literární postavy najednou živé, skutečné. Skvělé bylo, že jsem mohla být už součástí castingu. Sice jsem nerozhodovala, ale můj názor byl důležitý.

Nebudete teď mít tendenci zasahovat režisérovi do jeho práce?

Určitě ne. Vzniká zcela nový projekt, navíc scenáristou a režisérem je můj manžel Ruda (Rudolf Merkner, pozn. red.). Je pravda, že jsem velká organizátorka a kontrolorka všeho. Už se ale učím nechávat projekty růst, lidi pracovat… A nešikanovat je tolik. (smích)

Jak se šikanování projevuje? Je v tom touha po dokonalosti?

Lidé někdy mohou mít ten pocit. Jde mi ale jenom o to, dotlačit věci do maxima, a pak je posunout ještě dál – což strašně bolí, je to vyčerpávající. Pořád mi ale přijde, že to přináší ovoce.

Napadá vás příklad?

Včera jsme měli ty kamerovky a řekla jsem, že mi to celé přijde ošklivé. Ostatní mi tvrdili, že je všechno v pořádku, že i já jsem krásná. Ale to já ne: „Děcka, pojďme si říct, že to tak není.“ Viděla jsem, jak jsou ze mě zoufalí. Tak jsme se tam vnitřně zhroutili, já z nich, oni ze mě. Trochu jsme všichni chcípli, ale pak jsme se zvedli a šli dál. Zkusili jsme jiné světlo, jiný make-up, zkusili jsme to prostě jinak. Na konci večera jsme byli šťastní, protože jsme to opravdu dokázali posunout.

A viděla jste to na konci jenom vy, nebo i ti ostatní?

Viděli to i ostatní. Není to tak, že by se změny musely dít podle mého subjektivního názoru, jen proto, že si to představuju odlišně. Baví mě, když lidé okolo mě tvoří věci ještě líp, než si to umím představit. Umím pak říct, že je to skvělé, ať už se to týká herců, nebo kostýmů. Tohle ale bylo něco jiného. Viděla jsem, že původní verze nepřinášela krásu, jakou by mohla mít. Může to znít legračně, ale chtěla bych, aby tento film byl krásný. Hluboce krásný.

Aby pohladil duši?

Ano, ráda bych, aby se setkával s duší diváků. Aby každá z postav byla krásná, ne vizuálně, ale každá ve svém typu člověka. Představuju si tento film jako oslavu krásy, proto máme i krásnou kameru. Krásný má být příběh, a přestože si divák spolu s námi zažije i dramata a bolesti, má odcházet z kina s nakrmenou duší.

Je to podobné, jako když ráda chodím na výstavy, přestože výtvarnému umění nerozumím. Neznám ani jména malířů, neumím je zařadit, na rozdíl od svého manžela, který to studoval. Vše mi vysvětluje, samozřejmě to hned zapomínám. Ale miluju to! Přijdu tam a kochám se. Jenom vnímám tu krásu.

Oslovuje vás to, ale neumíte vysvětlit proč?

Přesně, prostě to krmí moji duši. A takhle bych chtěla, aby působil náš film. Nemusíme všemu rozumět, ale musíme to cítit. Proto jsem říkala: „Pojďme znovu.“ I když to bolelo. Byla by ale škoda vystačit si s první verzí, když další může být lepší. Proto na tom všichni tak dřeme a doufám, že to vyjde. Necháváme na tom tělo i duši.

Prý máte francouzského kameramana. Jak jste na něj natrefili?

Nicolas Bordier je francouzský kameraman, který točí jenom v cizině, ale tady v Česku má rodinu. Potkali jsme ho ve školce, seznámili jsme se v šatničce, začali jsme si povídat. To už je spousta let, naši chlapečci byli nejlepší kamarádi. Na dětech je skvělé, že vás nejenom učí celoživotní trpělivosti, ale také vás seznámí s lidmi, se kterými byste se jinak nepotkali. Ohledně natáčení ho oslovil můj muž Ruda. Souhlasil. Těší se.

Viděla jste jeho práci? Máte pocit, že se jeho francouzské oko projeví na výsledku filmu vznikajícího v Česku?

Ano, je to jiné. Celý film se navíc natočí na hrozně drahá speciální skla, která se používají v amerických filmech nebo hudebních klipech. Ne každý kameraman s nimi umí pracovat. Mám z toho radost, film bude vizuálně působit jako ze zahraniční produkce.

Jaké to je, stát se z autorky knižní předlohy její hlavní hrdinkou ve filmu?

Lucie v knížce je jen literární postava! Jsem přece úplně všemi postavami ve svých příbězích. Musím je prožít, musím za všechny přemýšlet, a mám i období, kdy mám raději jinou postavu než hlavní hrdinku. Vypadá to bláznivě, ale ke svým postavám mám vztah jako ke svým přátelům. Náš mozek prý nedokáže imaginární postavy – třeba v knížkách nebo seriálech – odlišit a bere je za skutečné. Proto se nám po nich po skončení filmu nebo dobré knížky stýská. Navážeme s nimi totiž skutečný vztah.

Snažila jste se dopsat třetí román, ještě než začne natáčení a ponoříte se skrze postavu hlavní hrdinky Lucie do děje první knihy?

To mě nenapadlo. Vycházelo to z mého osobního…, říkám tomu byznys plán. V létě jsem totiž dotočila velkoseriál, věděla jsem, že budu mít dva tři měsíce čas, pak začnu točit film a budu vyřízená. A v létě začneme točit další seriál. Věděla jsem, že pak už bych knihu nikdy nenapsala. Časově, protože mě zase převálcuje herecká práce.

Kdy jste začala Kolouška psát?

Knížku jsem rozepsala minulý únor, ale loňské jaro bylo náročné, protože syn byl nemocný, takže jsem v tom neměla lehkost. Plánovala jsem pak, že chci knihu dopsat přes Vánoce, teď v lednu, v únoru. Takže jsem to dopsala a jsem ráda, i když psaní je pro mě vášeň.

Pokud není nemocný syn a máte čas, píše se vám lehce?

Někdy se u toho trápím, to je jasné. A když mám hotovo, tak si oddychnu. Psaní mi ale dává nový typ energie, který vnímám velmi silně, protože jsem hypersenzitivní. Je to trochu, jako bych měla nového kluka. Jenže zároveň je velmi důležitá disciplína donutit se psát. Dávám si termíny, kolik toho musím napsat, kolik toho mám.

Když pak nakladatel vidí, jak se z toho trochu hroutím a mířím směr Bohnice, navrhuje mi posunutí vydání, že to nevadí. Říkám ale, že to vadí. Potom zase točím, potom už to nenapíšu. Teď jsem ráda, že mám třetí knihu za sebou, ale po pravdě, už mi v hlavě šrotuje čtvrtá. Nějak mě to k tomu psaní vrací.

Proč se kniha jmenuje Koloušek?

Všichni si budou myslet, že půjde o vztah s nějakým mladým mužem. Samozřejmě nějaký takový velmi zvláštní vztah se tam objeví, ale slovo koloušek také vyjadřuje velkou křehkost, kterou v sobě všichni máme. Muži i ženy. Je to křehkost kolouška.

Román je zároveň o smrtelnosti a nesmrtelnosti duše, proberou se tam různá témata lásky a mateřství – mít děti, nemít děti, kdy je na ně čas, co když zrovna přijdou děti a zároveň vám přijde ta největší role do života? V Kolouškovi je velkým tématem také svatba, kdy muž chce opravdu tento typ propojení, touží po tom, ale Lucie je fakt poplašená. Neví, kde jsou hranice její svobody. Budou ji hradby v manželství dusit, nebo naopak chránit? A opět se tam proberou i erotické směry.

Kolik je ve třetím dílu…

Pozor, není to třetí díl. I když je to třetí román se stejnou hrdinkou Lucií, kterou známe z předchozích knih v dřívějších obdobích života, dá se přečíst samostatně. Všechny tři moje romány se dají číst na přeskáčku v jakémkoliv pořadí. Jsou vlastně o hledání životního naplnění.

Kolik je Lucii v této knize let?

Je jí tam přes třicet. Počkejte, vychází to na 32 let.

Ve svých předchozích románech otevřeně popisujete i erotické scény, nic nezůstává za dveřmi. Proč?

Zrovna mi psal režisér audioknihy, že mu nový román Koloušek přijde ještě mnohem víc erotický než předchozí Coura. Říkala jsem, že to přece není možné, že je tam jenom láska. (smích) Hodně lásky! A její různé podoby. Zajímavé je, že některé lidi tato otevřenost zaskočí. Nechápu ale, jak bych to mohla napsat jinak. Sama jsem totiž žádný erotický román nikdy nečetla. A když jsem si stáhla na poslech Padesát odstínů šedi, abych tento styl poznala, tak jsem u toho vždycky usnula. Ani jednu erotickou scénu jsem neslyšela!

Takže nemám pocit, že bych psala erotické scény, jen je píšu s láskou. Vášeň přece k lásce patří. Nedovedu si představit, že by to končilo: „… a potom se zakryli peřinou.“ To je pro mě nepřípustné! (smích) Chci vědět, jak to prožili. Vášeň je přece dál ovlivňuje.

Co může puritány pobouřit na Kolouškovi?

Je pravda, že otvírám další ženská témata. A jsem hrozně zvědavá, jak na to ženy budou reagovat. Popravdě, samotnou mě překvapilo, že o tom píšu. Je to téma ženské masturbace… Nebo spíš hrátek s erotickými pomůckami. Překvapilo mě také, že spousta žen, ale i mužů, je nemají ani nepoužívají. Nezajímají se o tuto oblast, což se mi do románu hezky propsalo.

Možná je to i proto, že po předchozích románech mi často píšou ženy, že po jejich přečtení začínají některé věci ve svých životech vnímat jinak. Mé manažerce dokonce volal pán, který jí vynadal, že se s ním kvůli mně rozvedla jeho žena a že se mnou chce mluvit. Říkala jsem si, že problém asi nebude v knize, že té paní jenom něco doťuklo.

Ano, mé knihy otvírají ženská témata, nebo si jejich prostřednictvím ženy mohou něco uvědomit. Takže mi tam vlastně přichází i tato linka – mít rád své tělo. V příběhu je několik žen, takže je to probrané z několika úhlů. Některé to mají rády, jiné to odmítají, další se s tím ani neseznámila. Mám ráda, když se otevře něco nového.

Mít rád svoje tělo, na to se asi nedá říct nic špatného. A všechno kolem je jako koření života.

Ano, mám pocit, že je to přirozená součást života. Ale pozor, není to tam extra rozmáznuté.

Takže to není až jako doslovný popis nebo návod?

Ne! Možná trošičku. (smích) Je to ale psané v určité něžnosti, jsou to přece kamarádky, které zjistí, že jedna z nich je tím absolutně nepolíbená. A nechápou, jak je to možné. Sama se s tím setkávám ve svém okolí a přijde mi to jako roztomilé téma.

Navázala jste během psaní spolupráci s nějakým dodavatelem erotických pomůcek?

Vidíte, to mě nenapadlo. Na tom jsem mohla popracovat.

Kvůli natáčení filmu Jak přežít svého muže jste odbarvená na blond, není to problém pro jiné role?

Teď mám role na divadle, ve kterých to nevadí. S ničím se to nebije a jinou věc nemám roztočenou.

Viděl jsem na sociálních sítích bizarní ukázku hororu Krvavý Johann! natočeného na motivy povídek Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety, nejprodávanějších tuzemských sci-fi a fantasy autorů. Co tam hrajete?

Jsem úča na střední škole, které vybouchne celá třída dětí. (smích)

Asi to ale nemyslíte obrazně, jako propadnutí, že ne?

Myslím to zcela fyzicky. Mladý režisér Jakub Krumpoch miluje horory včetně béčkových. Prostě všechny. A jeho velkým snem bylo jeden natočit. Opravdu to dal dohromady a film vznikl. Pravda, poněkud punkově, ve skromnějších podmínkách, ale všichni byli profesionálové. A je to opravdu film, nic krátkometrážního.

Ve filmu se jí i lidské maso. Co tam děláte vy?

Tam se dělá všechno, je to horor! Je tam strašně moc mrtvých, jsou tam nadpřirozené bytosti, zombie… Vraždíme, jíme, co by se jíst nemělo. Dělám tam hodně divné věci, ale jiní herci tam dělají ještě divnější věci.

Bylo něco, do čeho se vám nechtělo?

Ze scénáře jsem věděla, co mě čeká. I když ještě s jednou kolegyní jsme pak byly překvapené, že tam přibyly některé scény navíc. Netýkaly se ale přímo nás.

Zaskakovaly kaskadérky?

No, takové hodně divoké kaskadérky. (smích) Celý film jsem ještě neviděla, zatím jenom části. Autorům předlohy, Františkovi Kotletovi a Karolíně Sněgoňové, se to ale líbilo. Za sebe musím říct, že jsem moc ráda, že něco takového vzniklo a že jsem si v tom mohla zahrát.

Není to místy nechutné?

Je to prostě horor. Ano, jsou tam lidské ostatky, mrtvé děti, chováte se divně… A když dotočíte, jenom se smějete. Řekla bych, že jde o spontánní čištění, že to pak ze sebe potřebujete nějak setřepat. Nedělala bych z toho ale drama, moc nás to bavilo. Asi nikdy jsem při natáčení nezažila větší srandu než v tomto hororu.