Proč se tolik hádáme o bramborový salát a je sůl nad zlato?

Jídlo nás ve velkém spojuje – setkáváme se u něj, debatujeme o něm, pomáhá nám mnohdy prolomit ledy. V podobné míře nás ale dokáže rozdělit, často na dva těžko smiřitelné tábory. Vždyť si vezměte například něco tak kontroverzního, jako je pizza s ananasem. Ať už člověk patří do kteréhokoli tábora, na ten druhý vždy pohlíží s lehkým nepochopením.

Jinak tomu není ani v případě vánočních dobrot. Třeba takový bramborový salát je třaskavé téma v mnoha domácnostech. Patří do něj hrášek, nebo nepatří? Má tam být uzenina? A co taková jablka?

Odpověď na tyto otázky asi těžko najdeme, ovšem můžeme zjistit, proč nám tolik záleží na tom, aby chutnal tak, jak si jej pamatujeme z domova, z dětství, od maminky. Podle Evy Ferrarové, antropoložky jídla, je totiž jídlo součástí naší skupinové identity, na které lpíme. Je to prostě součást nás samotných.

„Jídlo je o tradicích. Předáváme si recepty z generace na generaci, jsou pro nás důležité,“ vysvětluje antropoložka. Proto často nedojde ani ke kompromisu – pro někoho by to mohlo znamenat, že přijde o část svého já, které si celý život buduje. A tak se na štědrovečerním stole prostě objeví dva saláty; jeden bez hrášku, druhý s.

K Vánocům ale neodmyslitelně patří také pohádky, ve kterých jídlo mnohdy hraje hlavní roli, stačí si vzpomenout třeba na Sůl nad zlato. Ta byla skutečně v minulosti velice důležitou komoditou.

„Sůl byla jediným konzervačním prostředkem, takže ji lidé v našich zeměpisných šířkách potřebovali, aby si dokázali uchovat zásoby a přežili zimu, kdy nebyl přísun čerstvé potravy,“ říká Eva Ferrarová.

Cukr měl oproti tomu úplně jiný význam. Kvůli své ceně byl považován za privilegium bohatých.

A co vlastně o českém národu vypovídá, že naším nejoblíbenějším jídlem je knedlo vepřo zelo? A jaké, z dnešního pohledu podivné zvíře se jedlo jako postní? Poslechněte si podcast MUDr.ování v úvodu článku, kde byla hostem antropoložka jídla Eva Ferrarová.