Proč pomáhat zvířatům? Důvodem může být i opičí mládě odhozené na skládce

Nemá vysvětlení, proč žena ze středu Evropy pomáhá exotickým zvířatům na jiných kontinentech. „Občas v životě cítíte, že něco musíte, že tam je vaše místo,“ usmívá se sympatická blondýna, díky které lokální organizace v dalekých zemích získávají navíc peníze i pomocnou ruku. Dobrovolník má netradiční dovolenou, zážitky i vzdělání, dobrý pocit z pomoci a unikátní možnost poznat zvířata zblízka. „Tyto cesty mění vaše hodnoty, nazírání na svět i sebe sama,“ zmiňuje.

Letos zakladatelka projektu Redline Expedition o svých afrických dobrodružstvích vydala cestopisnou knihu Putování za zvířaty.

Když jste psala knihu o svých zkušenostech z Afriky, který ze silných osobních příběhů ve vás nejvíc rezonoval?

Za každým místem, které jsem navštívila, stojí silný příběh. Žádné z nich totiž nevzniklo tak, že by si někdo řekl: „Hele mámo, tak čím se budeme živit? Založíme záchranou stanici?“

Většina zakladatelů měla jiná povolání a pak se něco stalo. Našli třeba opičí mládě odhozené na skládce, a to bylo tolik podobné lidskému, když plakalo, že je již nedokázali opustit. Nebo viděli umírajícího nosorožce s odřezaným rohem po útoku pytláků. Většina zažila událost, kde lhostejnost či krutost druhých probudily soucit nebo touhu po spravedlnosti. Věděli, že to nemohou nechat být, že jinak nebudou klidně spát.

Překvapilo vás, čeho je člověk ve vztahu ke zvířatům schopen?

Některé zážitky jsem opravdu obrečela a měla jsem i několik momentů, které mě přemohly. Píšu o nich detailně v knize. Absolutní neschopnost soucitu s jiným cítícím tvorem jsem ale doteď nezpracovala. Přijala jsem, že to tak je, ale nedokážu tu krutost pochopit. Neschopnost domyslet, že co činíme jiným, činíme sobě. Na druhou stranu jsem ale také potkala tolik úžasných lidí, až se mi z toho tají dech.

Je zázemí rezervací a pomáhajících organizací jiné, než jak jsou turisticky prezentované navenek?

Do většiny z nich se turisté vůbec nedostanou, do některých pak na jen malou část – třeba na dvouhodinou vzdělávací prohlídku. Rezervace, které si zajišťují část příjmu na provoz ubytováním turistů, fungují tak, že existuje menší část areálu pro turisty, navoněná v krásném africkém stylu. Před ubytováním se vám projde nějaká zebra nebo kudu a vy za to draze zaplatíte. Vedle je pak velký prostor, kde jsou nosorožci, sloni či lvi, kam vás buď kvůli ochraně zvířat nevezmou vůbec, nebo vás tam za další poplatek na dvě hodiny povozí v autě.

Dobrovolníci bydlí v jiných částech, kde nejde o luxus. Obvykle v dřevěných chatkách nebo nějaké starší budově. Celé dny pak vypomáhají v těch částech, kam se turista nedostane vůbec, nebo za drahé peníze na chvilku. Při těchto cestách nejde o luxus a Afriku „na oko“, ale o autenticitu, silné prožitky a zvířata v úplně jiné rovině.

Ve kterých zemích dobrovolníci díky vám pomáhají a na jaká zvířata se zaměřují?

Jsou to nosorožci, primáti, gepardi, lvi a jiné kočkovité šelmy, mořské želvy, velryby, tučňáci a desítky jiných druhů divokých zvířat. Některá z nich jsou již na pokraji vyhynutí, u jiných jde o to, aby se do této pozice nedostala. Velké množství projektů běží v JAR, další v Namibii, Keni, Zimbabwe, Kostarice, Maledivách, Mexiku…

Všechny projekty jsou určené pro běžné cestovatele, pro které je cesta do místa dobře připravená, obvykle s vyzvednutím na letišti hned po přistání. Na projekt se tak může vypravit i člověk, který není zvyklý cestovat sám, nebo žena, která může mít obavy o svou bezpečnost.

Zeptám se trochu stereotypně – vy sama, blondýna v Africe. Co to s sebou přináší?

Platí tady stejná pravidla jako třeba v New Yorku. Jsou části, kde se můžete pohybovat bezpečně, a pak ty, kam nechodíte. Nic cenného nenosíte a snažíte se vypadat jako místní, ne jako turista.

Pardon, ale to se vám daří?

V Jihoafrické republice, kde jsem strávila nejvíce času, tvoří zhruba osm procent obyvatel bělošská populace a jsou to převážně potomci Holanďanů. Jsou velmi světlé kůže i vlasů, jsou štíhlí, vysocí, osobně mě překvapila jejich krása. Jedna česká blondýna tam tím pádem dobře zapadla, když přestala být vyjukaná. Specifický svou nebezpečností je určitě Johannesburg. Tam se ovšem vůbec nepohybuji a dobrovolníci také ne.

Kterou zemi jste si v Africe oblíbila?

Právě JAR. Je to mimořádná a překrásná země. Příroda, víno, kvalitní jídlo, oceán, golf, tolik druhů zvířat, milí lidé. Každá organizace je jiná, ale ve všech se cítíte jako doma. Stejně jako každé zvíře je jiné, ale všechna vás obohatí, když je plně respektujete jako živé bytosti a vnímáte jejich odlišnosti jako příležitost k učení.

Cítila jste někdy strach v otevřeném autě mezi slony nebo lvy?

Sem tam narazíte na situaci, kdy víte, že zvíře je natolik velké, silné a je tak blízko, že když bude chtít, rozšlápne vás jako malinu. Když se na vás dívá lev a vy stojíte dva metry od něj v otevřeném džípu, uvědomíte si, že jsou situace, kdy nemáte vždy vše pod kontrolou.

Což je to, o co se na Západě snažíme a platíme za to velmi vysokou cenu, kterou si většinou neuvědomujeme. Práce s rizikem, ale i důvěra a schopnost komunikace – nemyslím tím slovní – jsou zde klíčové.

Jaké jsou největší problémy velkých zvířat v Africe a lidí, kteří se jim snaží pomáhat?

Jak to tak bývá, chybí peníze. Na lidi a zabezpečení i nákup území pro rezervace. Nad tím vším ale stojí skutečnost, že problémem je systém fungování světa, který jsme my lidé vytvořili. A zejména náhled, ve kterém planeta a vše na ní patří člověku a on to může využívat a vlastnit. To považuji za nemocný a nepravdivý přístup. Až se jednou Země naštve, trochu s námi zatřese nebo nás spláchne velkou vlnou, rychle nám vysvětlí, kde je naše místo – mezi ostatními živočichy, jako jedni z nich.

Profesor Miroslav Bárta ke knize napsal, že vaše příběhy jsou často smutné až frustrující, ale vždy neúprosně pravdivé, jiné zase dávají naději na lepší svět. Co dává ve vaší činnosti naději vám?

I přes hrůzy, kterými v posledních letech procházíme – a válka na Ukrajině pro mnoho z nás tento fakt ještě zesílila –, vidím všude kolem hodně dobra. Vidím rostoucí skupinu lidí, která si uvědomuje, že náš způsob života je neudržitelný. Že se musíme proměnit a stát moudřejšími. Ne chytřejšími, to už jsme dost. Ale moudřejšími. Potřebujeme méně myslet a více cítit, sundat z piedestalu chladný mozek a vrátit na něj vřelé srdce, pro který bude mozek jen dobrý sluha. Podle mě se to děje a to mi dává naději.

Děláte rozhovory, které jsou k vidění na youtube, mimo jiné i s vašimi dobrovolníky. Mají tito lidé něco společného?

Jsou to lidé s dobrým srdcem, kteří chtějí cítit hloubku života, cítit se plně a svobodně. Někdy se zasekli v povinnostech západního světa a hledají cestu, jak ty okovy setřást. Dopřát sami sobě prostřednictvím toho, že dopřejí někomu jinému. Vysoké procento našich cestovatelů jsou singl lidé na životní křižovatce. Kolem projektu se tvoří krásná komunita a vznikají nová přátelství.

Vzpomenete si teď na někoho konkrétního kvůli nějaké události?

Nejde až tak o konkrétní zážitky, jako o emoce a proměny, se kterými se vracejí. To je to, co ve mně zůstává. Jedna dobrovolnice se vracela s tím, že prodá byt a stěhuje se do Afriky – myslím, že jí to pak rozmluvili rodiče. Další z místa volala rodičům, aby jí v Česku prodali auto, aby měla dost financí a mohla nakonec zůstat tři měsíce. Třetí si vedla natolik skvěle, že jí tam nabídli, aby pomohla s řízením financí nově vznikajících projektů v národních parku, ve kterém pracovala záchranná stanice, kam přijela.

Vysoké procento dobrovolníků si na místě pobyt prodlužuje nebo vycestovali poprvé před covidem a nyní cestují znova. Opakují se výrazy jako „tohle už nic nepřekoná“, „jsem jako fénix, který povstal z popela“, „tohle byly jedny z nejlíp utracených peněz v mém životě“. Ti lidé tam odjíždějí, aby pomohli léčit zvířata a planetu a nakonec léčí sebe. A to je ve finále to nejcennější. Při zakládání Redline Expedition jsem vůbec netušila, jaký přesah pro lidi bude projekt mít, a jsem z toho nesmírně šťastná.

Když zavřete oči a řeknete si nahlas Afrika, co vás napadne?

Bijící srdce planety, které je jako bušící srdce člověka. Africký buben jako tep země. Afrika je magická svou divokostí, nespoutaností, intenzitou, opravdovostí, která ale na druhé straně přináší také syrovost a určitou surovost. Žádná mince nemá nikdy jen jednu stranu. Proto lidé Afriku buď milují, nebo nenávidí. Nejde o Afriku, ale o to, jaký člověk jste vy sám. Zda je váš život řízen láskou k životu a jste v hloubce duše divoký, nebo váš život řídí strach a pocit bezpečí je pro vás víc i za cenu, že tak trochu spíš „přežíváte“, než intenzivně žijete. Oboje je v pořádku.

Co vás čeká teď?

V tuto chvíli po covidu lidé znovu začínají cestovat. V první řadě tedy jde o to, aby se projekt plně rozjel. Lokalit i projektů je dostatek. Po prázdninách bych ráda otevřela nové projekty v Asii a přidala několik dalších v Jižní Americe. A někdy mezi tím bych si ráda sama někam do terénu vyjela. Ještě se rozhoduji kam. Tenhle projekt pro mě má být zdrojem radosti a kontaktu s přírodou.