Praha pije z Vltavy. Podolská vodárna využívá pstruhy, aktivní uhlí i UV záření

Pitná voda odsud míří do několika pražských vodojemů. Co se ale děje před tím, než se jí člověk může bez obav napít? Celým areálem Podolské vodárny Seznam Zprávy provází Ladislav Herčík, manažer provozu úpravy vody, který tady pracuje deset let, ale už od roku 1986 působil ve vodárně v Káraném. Na túru po vodárně vyráží i vedoucí úpravny vody Ondrej Gandžala a mluvčí Pražských vodovodů a kanalizací Tomáš Mrázek.

Obrovský vnitřní prostor první haly překvapí. Kupodivu tady skoro nic není, kromě dvou akvárií se pstruhy u vstupu. „Kdysi tu byly veliké motory a dlouhé hřídele, protože poháněly čerpadla dole pod poklopy. Dnes už je celé čerpací soustrojí v suterénní části,“ říká Ladislav Herčík. Stojíme v čerpací stanici surové vody. Při pohledu z nábřeží je to ta veliká budova vlevo, která vyrostla v 30. letech minulého století a patří k nejstarším v areálu.

Neviděná čerpadla pod podlahou dopraví surovou vodu z Vltavy do nejvyššího, čtvrtého patra, a potom už pod vlivem gravitace protéká celou technologií. Na protilehlé čelní stěně je velké schéma, které zjednodušeně vysvětluje celou místní technologii úpravy vody. To, co je na stěně znázorněno graficky, si dnes projdeme i fyzicky. Všude se podíváme, včetně krásné vyhlídky, ze které jsou vidět Vyšehrad a vzdálenější Pražský hrad takřka vedle sebe.

Surová voda z Vltavy se pomocí čerpadel dostane do čtvrtého patra, kde ji čeká první stupeň úpravy – to znamená chloroxydéry a čiřiče, kde se dávkují třeba koagulanty síranu železitého. V této fázi se z vody odstraní asi devadesát procent nečistot a takto upravená voda natéká na druhý stupeň, což je filtrace.

Do rekonstrukce skončené před rokem a čtvrt tady byly pouze pískové filtry, dnes je za nimi ještě technologie s granulovaným aktivním uhlím. „Protože problémy s pesticidy a pachy jsou dnes skoro na všech povrchových vodách,“ vysvětluje Herčík.

Podle schématu následuje další moderní částí zařízení s ultrafialovým zářením, které likviduje jakýkoliv nežádoucí život ve vodě. Teprve pak, těsně před čerpáním do sítě, zamíří na finální chlorování.

Na posledních cedulkách stojí názvy – Karlov, Flora, Zelená liška, Laurová… „Vodu odsud čerpáme do dvou směrů. Jednak do vodojemu na Floře, což je výtlačná výška asi sto metrů, a druhý směr je potrubím pod Vltavou na její levý břeh na Laurovou – na Brusku. To je asi sedmdesát metrů výtlačné výšky,“ říká manažer provozu.

Voda z Podolí tedy míří do vodojemů, nikoliv přímo do uličních řadů. Kdy a kde se spolu mísí s jinými zdroji? „Ten systém je v Praze poměrně složitý. Voda se míchá různým způsobem, třeba na Floře jsou komory z vodárny z Káraného i komory od nás z Podolí,“ popisuje Herčík. Sám osobně by prý rozdíly v chutích vody z jednotlivých zdrojů nepoznal, připouští ale, že někdo může mít chuť jemnější.

Rozdíl je podle něj spíše v tom, že voda z Podolí a z vodní nádrže Želivka je upravená povrchová voda, kdežto voda z Káraného na východ od Prahy je voda podzemní. To znamená významný rozdíl v tvrdosti. „V případě Káraného se tvrdší voda negativně projevuje vysrážením vodního kamene ve varných konvicích a pračkách. Naopak pro organismus má zase příznivé účinky, protože s ní přicházejí do lidského těla minerály jako vápník a hořčík,“ říká.

Kdo tedy chce podpořit tělo a nikoliv pračku, měl by podle něj bydlet na východní straně Prahy, stoprocentní káranská voda je pak pouze v Horních Počernicích. Všude jinde je míchaná. Jak dodává Ondrej Gandžala, na webu Pražských vodovodů a kanalizací je krásně zpracováno, kde se voda v metropoli jak míchá, včetně jejího složení a tvrdosti.

U vstupu do obří haly stojí dvě akvária se pstruhy, s vodou průhlednou, ale zakalenou dohněda. Na jednom je velké písmeno L, na druhém P. Žádná šifra – označují prostě levé a pravé akvárium. „Pstruzi tady monitorují případnou toxicitu v surové vodě,“ popisuje Herčík. Podobným způsobem se kdysi využíval v uhelných dolech kanárek, který díky své přirozené citlivosti na vliv svého okolí „kontroloval“ přítomnost i nízké koncentrace jedovatých plynů.

Mezi Vltavou a těmito akvárii jsou podle Herčíka jen hrubé a jemné česle, tedy zařízení, která vodu zbaví mechanických nečistot. Kdyby bylo po silném dešti, voda je prý zakalená výrazněji. „Voda v akváriu přesně koresponduje se stavem vody v řece. Po silných deštích bývají pstruzi vidět mnohem hůř než dneska,“ potvrzuje Herčík a následně vysvětluje přítomnost neprůhledných pytlíků vznášejících se pod hladinou mezi rybami.

„Na pstruhy je voda z řeky teplá, takže tam mají chladicí pytlíky. V každém jsou dva litry zmrzlé vody, která postupně taje. Támhle opodál v mrazáku jim chladíme další,“ ukazuje. Ještě v červenci měla voda v pražské části Vltavy kolem čtrnácti stupňů, v srpnu kolem šestnácti. „Když se odpouští voda z přehrad, je řeka studenější. Když přitéká víc vody ze Sázavy a z Berounky, je zase teplejší,“ vysvětluje Herčík. Břichem nahoru prý tady pstruzi zatím nikdy nebyli – na Vltavě se tedy nestala žádná toxická havárie, která by je zahubila.

Výtahem jedeme do čtvrtého patra. „Tam jsou zmiňované chloroxidéry a zároveň i čiřiče,“ připomíná Ladislav Herčík. Cink, vystupujeme. Otvírají se další dveře a prostorem těsně pod klenutou střechou se rozléhá hučení vody jako u splavu. Dokonce to tak i vypadá – jsou tu splavy v betonových žlabech krytých shora pletivem.

Pět set litrů vody za vteřinu přitéká čerpadly do systému vodárny – a je to slyšet. „Z toho je pak zhruba 420 až 430 litrů upravené vody. Zbytek je takzvaná technologická voda znečištěná tím, co Vltava přinesla, částečně se dostává do kanalizace. A odpadní kaly míří do čistírny odpadních vod,“ doplňuje Ondřej Gandžala.

Celý viditelný prostor pod střechou je od pohledu zaplněn mostky a chodníčky. „Po rekonstrukci stavební i technologické části jsou všechny potřebné materiály v nerezu, případně kompozitu, aby i následná údržba byla minimální,“ upozorňuje Herčík. Právě stojíme u čiřičů, což jsou speciální vodní nádrže.

„Máme zrekonstruované čtyři, ale pro výkon pěti set litrů surové vody stačí mít v provozu dva. Další dva jsou v záloze,“ popisuje provozní manažer. Voda se v nich zdrží dvě až dvě a půl hodiny.

Po první fázi čištění se voda dostává do sousední „budovy staré filtrace“ takzvaným trubním mostem, který je dobře viditelný i z venku z nábřeží – je to ta propojka ve výšce mezi oběma hlavními budovami, dlouhá kolem sedmdesáti metrů. Procházíme tudy podél dominující zelené trubky s průměrem, kterým by prolezl i rozložitý medvěd.

V takzvané budově staré filtrace, opět monumentálně pojaté, fungovaly ještě před rekonstrukcí tři samostatné „galerie“ s pískovými filtry. „Nyní je písková pouze první galerie, odtud voda natéká na filtraci s granulovaným aktivním uhlím. Teprve potom je to finální voda, které směřuje k UV záření a následnému chlorování,“ podotýká Herčík s tím, že tu pracují nová čerpadla i dmychadla. Pro představu – vnitřní prostor není dělený příčkami a podle Herčíka má zhruba sto krát sto metrů.

Vrstva písku v nádrži je vysoká zhruba metr třicet. Písek je podle manažera provozu stále původní, může tady být už desítky let, protože je křemenný, tedy velmi tvrdý a odolný, a pravidelně probíhá jeho praní – jednou za den až za dva dny podle potřeby.

Mezi nádržemi procházejí opodál muži v montérkách. „Nejsou to provozní pracovníci. Mají na starosti opravu netěsností nátokového kanálu pro šest filtrů druhé galerie, které jsou nyní odstavené,“ popisuje Herčík.

Kde jsou ale lidé, kteří se o to všechno starají? A odkud? Většina provozu se totiž očividně odehrává v automatickému režimu řízení. „Máme velín, ve kterém sedí mistr, případně jeho zástupce nebo strojník, který sleduje celý systém úpravy vody od začátku až do konce. Jen občasné doplnění chemikálií se provádí manuálně,“ říká vedoucí úpravny vody Gandžala. Tak jo, jdeme tam.

V nepřetržitém provozu v Podolské vodárně se střídají směny, každá z nich se skládá z mistra a tří strojníků. Celý obrovský areál tedy zvládají díky automatice obhospodařit jen čtyři lidé. Přicházíme na velín, do velké místnosti s dlouhým pultem, na kterém je dvanáct monitorů v pracovních sestavách po třech. Na stěně za našimi zády jsou umístěné další vestavěné moderní panely.

Celé to teď hlídá jeden muž, a z pohledu laika je nejzajímavější to za jeho zády – stěna budíků, kontrolek a dalších původních mechanismů, ponechaných tady i po rekonstrukci z nostalgie – svým vzhledem by se hodily klidně do ponorky kapitána Nema. Tady zazní zajímavá informace: od načerpání vody z řeky u podolského přístavu do odtoku pitné vody do vodojemů to trvá zhruba půl dne. Nám trvá procházka podolskou vodárnou mnohem kratší dobu.

Při odchodu se řeč znovu stáčí k pstruhům v místních akváriích. „Od rybářů z výzkumného ústavu víme, že postupně ztrácejí svoji citlivost na kvalitu vody, takže je musíme jednou za rok vyměnit,“ vysvětluje Ladislav Herčík. Část vysloužilých ryb míří na pitvu a následné rozbory, aby se zjistilo, co do sebe za ten rok vstřebaly. „Například těžké kovy, které jsou dnes běžně v povrchové vodě,“ upřesňuje.

Zrovna teď – v půlce září – čekají na výsledky analýz. K dispozici budou poprvé od znovuzprovoznění vodárny v červnu loňského roku. S tím tak trochu souvisí i chutný bonus pro strojníky. „Odborníci nám řekli, že vypustit ostatní pstruhy do Vltavy znamená odsoudit je k smrti, protože jsou celoročně krmení granulemi. Neuživili by se v přírodě,“ vypráví Herčík. Jednou ročně je tu tedy plánovaná grilovačka akvarijních pstruhů z Podolí.

A teď už jenom pro radost výstup na terasu – vyhlídka je odsud parádní! „Ještě můžeme do muzea, které je v areálu,“ připomíná mluvčí Tomáš Mrázek. A tak jdeme, je to zajímavé, ale na to už dnes není místo. Třeba někdy příště.