Článek
Věta, která snad úplně nejvíc rozjitřuje reformátory škol: „My jsme to přežili, tak jim to také neuškodí!“ Rodiče, největší brzda jakékoli podstatné proměny školy. A výchovy. „Škoda každé rány, která padne vedle. Naši mě také řezali, a co ze mě vyrostlo.“ Reformátoři jsou na to krátcí. Spíš se uplatní čert. Ne, zpravidla to není hrozivý ďábel. Spíš amatérsky přizdobený soused, kterého v dětství také tloukli. Teď v rukou drží řetězy a pytel. A kruh se uzavírá.
Strach provázel člověka vždy. Ale někdy ve 13. století došlo k jeho revoluční proměně.
Představte si středověkého člověka předcházejících staletí: Horizont jeho života tvoří hustý temný les, za jehož okraj se s velkou pravděpodobností nikdy nedostane. Ten les a jeho okolí jsou navíc plné nadpřirozených bytostí, často agresivních duchů a skřítků. Vše, čeho se dotkne, kam se podívá, může mít symbolický význam. Kdykoli může překročit nějakou neznámou hranici, za níž ho čeká neznámé utrpení.
Je obklopený světem, kterému nerozumí. Má strach. Na každém kroku. Je ještě stále zanořen do bohatě zabydleného pohanského světa duchů, magických balvanů a kouzelných stromů.
Křesťanství ale upevňuje svou moc. A přináší revoluci strachu.
Strach ze sebe
Novým, rozhodujícím, nejvíce stravujícím typem strachu se stává strach ze sebe sama. Strach z vlastní hříšnosti a viny. Já sám jsem pro sebe větším nebezpečím než celý zbytek světa. Ve mně se odehrává zápas o spásu a zatracení.
Každé moje selhání může znamenat moji zkázu. A bůh to vidí. A jeho prostředníci na zemi také. Mám strach. Na každém kroku. Nikoli kvůli tomu, co mě obklopuje. Ale kvůli tomu, co ve mně může vést k bezedné propasti bolesti.
Proměnu strachu popisuje francouzský historik Jean Delumeau v mimořádné knize Hřích a strach. A dodává, že naše současná společnost na tom ale není lépe než Západ v počátcích novověku. Podle něj sice 20. století žilo představou, že se lidé osvobozují od pocitu viny, ale při souzení minulosti bychom měli být velmi opatrní. V žádné jiné době se totiž lidé vzájemně tolik neobviňovali.
Paradox dějin strachu: Osvobození ega. A návrat hrůzy z okolního světa.
Už se opět bojíme víc neznámého, druhých a o druhé než sebe sama.
Je to dobře?
Čert ví!
Epidemie úzkosti
„V rámci své praxe potkávám stále víc a víc dětí bojujících s úzkostí. Víc úzkosti vidím také při svých návštěvách škol a o vyšší míře úzkosti slýchám během přednášek pro rodiče. Také rodiče jsou mnohem úzkostnější,“ píše americký psycholog Lawrence Cohen. „Mnoho mých kolegů popisuje stejný jev – nesmírně vzrostl počet dětí, které vstupují do terapie kvůli strachu, úzkosti, starostem a perfekcionismu. Domnívám se, že je zcela namístě hovořit o epidemii.“
Cohen uvádí příklady, se kterými se setkal prostřednictvím rozhovorů ve školách a s rodiči: Děti se tak bály vody, že se nemohly ani vykoupat ve vaně. Tak se bály neúspěchu, že se nemohly zapojit do vyučování. Paralyzovala je i ta nejjednodušší volba – třeba co si obléct do školy. Některé se tak bály být v jiné místnosti než rodiče, že nemohly jít ani samy na toaletu. Učitelky v mateřské škole už nemohou číst klasické pohádky, protože ve třídě se vždy najde několik dětí, pro něž jsou příliš děsivé…
Cohen dodává: „Nikdo vlastně netuší, proč je úzkost u dětí na takovém vzestupu, pravděpodobně to souvisí s větší soutěživostí ve školách, vyšší mírou stresu doma, přepracovaností rodičů a celkovým životním tempem.“
To, že stále více dětí trpí duševními problémy, není ani zdaleka ojedinělé pozorování jednoho amerického psychologa. Epidemie se týká i českých dětí. A zvláště v době covidové je celosvětová.
Nejvyšší čas děti pořádně vystrašit!
Úzkostní rodiče
Americký psycholog Peter Gray je propagátorem rodičovské výchovy založené na důvěře (trustful parenting). V magazínu Psychology Today píše: „Nepřítelem rodičovství založeného na důvěře je strach. A strach se dnes v naší společnosti šíří nekontrolovatelně.“
Strach zachvacující současnost se samozřejmě nevyhýbá ani rodičům. Ti se bojí o své děti, o jejich budoucnost i o to, co si ostatní pomyslí o kvalitě jejich výchovy.
Gray rozlišuje pět základních typů rodičovství založeného na strachu.
Grayova typologie
- Helikoptéroví rodiče jsou příliš ochranitelští. Nebezpečí vidí všude, nenechávají své děti dělat nic samotné. Do všeho jim mluví, vše jim plánují, a především na vše dozírají.
- Rodiče jako sněžný pluh jsou „helikoptéroví rodiče na steroidech“. Využívají svůj vliv, moc a peníze, aby svým dětem umetli cestu k nejlepšímu vzdělání, vynikající práci, kvalitní budoucnosti. Před nebezpečím a překážkami je neochraňují. To by bylo málo. Odstraňují je.
- Rodiče jako vstřikovač paliva si o světě myslí, že je založen na soutěživosti, že je to něco jako závod. Nezaměřují se tolik na odstraňování překážek jako na to, aby svým dětem vtiskli takové vlastnosti, vědomosti a dovednosti, které jim umožní vítězit. Nad překážkami a především nad ostatními.
- Tygří rodiče jsou „vstřikovači paliva na steroidech“. Vše podřizují tomu, aby jejich děti zvítězily. Vybírají jim činnosti, v nichž podle nich mohou vyhrát, nutí je všemi prostředky, aby trénovaly, zakazují jim cokoli jiného.
- Defenzivní rodiče jsou víc zaujati obranou svého způsobu výchovy než obranou dětí. Bojí se názoru ostatních. Jsou schopni důvěřovat svým dětem, nechat jim volnost… Ale schválí to okolí?
Rodiče se bojí. Neznáma, které ohrožuje jejich děti. Neúspěchu svých dětí, který jim zničí budoucnost. Konkurence ostatních dětí. Názoru ostatních rodičů…
Rodiče se bojí. A děti svazují svým strachem. Nenechají je hrát si, nalézat se, růst…
Pomůže jim čert?
Čert
Čert. Konečně se k němu dostáváme. Nebo spíš on k nám. Je 5. prosince večer. Vánoční výzdoba září. Řetězy chrastí. Přichází jeho chvíle, naplnění jeho poslání: Ponižovat, brát sebeúctu, obrátit vše naruby, aby se na povrchu ocitl pocit viny.
Pokud se děti čerta bojí, není to nějaký běžný osobní strach typu hrůzy z pavouků, samoty nebo výšek. Čert se objevuje jako vyslanec vnějšího světa. Pokud možno hrozivý, nepřátelský, nesmlouvavý, nesrozumitelný.
Promyšleně a dramaticky spojuje nástrahy pohanského i křesťanského světa: Hrůzu z neznámého, které vás může kdykoli zničit. A útok na pocit viny: Byl(a) jsi hodný(á)?
Je to příšerný existenciální zážitek. Zkuste si to představit. Přijde monstrum, které vám nahání hrůzu, nevíte, co přesně si vůči vám může dovolit, ale tušíte, že by to mohlo být i dost zlé. A přinutí vás k veřejné zpovědi v přítomnosti rodičů, sourozenců a případně několika dalších lidí a podivných bytostí.
Nejste v pozici, že byste mohli odmítnout – jste dítě a navíc se třesete strachy.
Autor tohoto textu by strašení dětí čertem zakázal. Možná by i trestal rodiče, kteří tuto bezohlednou krutou seanci provozují.
Není to asi příliš populární myšlenka.
Ale čert to vem!
Jací jste rodiče?
A jak vy, vážení čtenáři? Jací jste rodiče podle míry strachu, Grayovy typologie, otevírání dveří čertu?
Autor textu si dovolí interpretovat Petera Graye:
Helikoptéroví rodiče by podle mě čerta ke svým dětem nepustili. Nebyli by si jistí, zda zvládnou vyjednávání, aniž by to děti nějak nepříjemně zasáhlo.
„Sněžní pluzi“ by si vzali čerta stranou a za tučný úplatek mu navrhli nový scénář: Čert se při pohledu na děti sám rozklepe strachy, odevzdá jim řetěz a pytel. Mikuláš přidá pomeranče a obdivný úsměv. Svět, jak má vypadat z pohledu našich dětí: Vše roztaje ve střetu s jejich přáním a požadavky.
„Vstřikovači paliva“ by do konfrontace spíše nešli. Výsledek je nejistý a případná prohra by mohla narušit vtiskované vzorce vítězného chování. Čert může být přece jen náročný soupeř, je třeba ještě potrénovat.
Tygří rodiče by pochopitelně vyzvali své děti, ať bojují. Nemohou se přeci zhroutit před nějakým páchnoucím chlupáčem! A když ano, nedostanou dva dny najíst! A o to víc budou cvičit na klavír a chodit do fitka!
Defenzivní rodiče by byli v pasti, která je provází stále: Ostatní spíš pouštějí? Nepouštějí?
Autor tohoto článku čerta domů nepouští a nikdy nepouštěl. Na večerní procházku se ale s rodinou jít nebojí. Když někde na ulici čerta s Mikulášem potkáme, nevyhýbáme se jim. Je to příjemná kulisa. Ale dbáme na dodržování slušnosti, nenarušování osobního prostoru. Na to je dcera (7) dost citlivá. A vždy byla. Pozdravíme, ale další komunikaci nevyhledáváme.
Ať si to zkoušejí někde jinde.
Nebo ne?
