Pomoc handicapovaným dětem: Půl milionu ujetých kilometrů znamená šest kol

Kolo pro Adama se letos koná devět dní: od 23. do 31. července. Zájemci mohou sportovat kdekoliv, ať už na kole, běháním, nebo třeba na in-line bruslích či koloběžce. „Čím víc budeme mít společných kilometrů, tím víc peněz získáme od sponzorů na výrobu dětských handbiků a tricyklů,“ vysvětluje zakladatel charitativní akce Martin Souček.

„Důležité je, že sto procent všech získaných prostředků jde na výrobu kol, ať už tam dá babička padesátikorunu, nebo firma 150 tisíc. Všichni v týmu včetně mě se věnujeme organizaci ve volném čase, je to čistě dobrovolná a dobročinná aktivita,“ říká bývalý šéf společnosti Altron, otec dvou dcer a podle svých slov ultracyklista-začátečník, který umí šlapat dva dny bez spánku.

Jak vznikla tato výzva?

Před dvěma lety jsem chtěl pomoct jednomu handicapovanému klukovi k jednomu speciálnímu kolu. Byl to právě Adam z Bukovan na Moravě. Seznámil mě s ním kamarád Zdeněk Zvolský, který je také handicapovaný – měl před deseti lety úraz, když ho srazilo auto.

Původně jsem tehdy hledal pro jeden dlouhý závod patrona, který měl být handicapovaný. A přes Zdeňka jsem se dostal k Adamovi. Potřeboval velké speciální kolo, které je drahé. Seznámil jsem se s jeho rodinou a vznikla myšlenka pořídit mu kolo.

Zvolil jste ale netradiční formu a navíc nezůstalo u jednoho kola.

Ano, jednorázový projekt se rozjel mnohem víc, než jsem předpokládal, a najednou je z něj třetí ročník. Jsem v tomto ohledu trochu blázen, takže jsem si řekl, že pořízení kola pro Adama spojím s nějakou výzvou. Napadlo mě, že pojedu na kole pět dní nonstop a za každý svůj kilometr budeme platit do sbírky na Adamovo kolo. Zároveň jsem vymyslel, že budeme dávat peníze za kilometry úplně každého člověka, který se k nám přidá kdekoliv během daných pěti dní.

Doufal jsem, že tímto způsobem vyjezdíme aspoň kousek kola pro Adama a zbytek že prostě doplatíme ze svého. Už od začátku se k výzvě na pomoc začali nabalovat kamarádi a přes ně pak další lidé a povedlo se nám společně zahájit něco, co mi dává smysl. Už potřetí vtahujeme do dění lidi, kteří mají chuť se hýbat a pohybem pomáhat dětem ke speciálním kolům.

Kdo jsou lidé nebo firmy, co platí za ujeté nebo uběhnuté kilometry?

V prvním ročníku jsem začínal se společností Altron, kterou jsem v té době vedl, a druhou firmou byly Instalace Praha. V té pracuje právě Zdeněk Zvolský a její majitel a náš kamarád Jarda Štoček ho po zmíněné nehodě de facto zachránil. Potom se k nám připojili z 99 procent moji dobří obchodní partneři, dalo by se říct přátelé, pro které byl projekt díky mé osobě důvěryhodný.

Postupně se přidávaly další firmy a tak je to vlastně dodneška. Zároveň je pro mě důležité, že se nic nesnažíme tlačit na sílu penězi ani jiným způsobem, chceme, aby lidé přicházeli sami, organicky, dobrovolně.

Jak to dopadlo s prvním kolem pro Adama?

Stalo se, že přihlášení lidé nejenom najezdili kilometry, ale také přispívali do transparentní sbírky. Už v prvním ročníku jsme vyjezdili peníze na čtrnáct speciálních kol. Nabízela se otázka, jestli další rok pokračovat dál, když už Adam kolo má.

A proč tedy pokračujete?

Adam je vášnivý sportovec s poměrně komplikovaným handicapem, který ho provází od jeho tří let, kdy mu byl odoperovaný nádor na mozkovém kmeni. A během těch pár let se nám v něm povedlo najít někoho, kdo je vzorem pro další děti. Což je famózní.

Je to krásný příběh a inspirativní cesta. Řada těch dětí přišla ke svému handicapu nemocí nebo úrazem, Adam je toho zářným příkladem. Člověku a celé rodině se tím z hodiny na hodinu změní celý svět a pomůže vám, když společnost kolem vás není lhostejná. Protože to se může stát každému.

Kolik stálo kolo pro Adama, díky kterému všechno vzniklo?

Adam tehdy vyrostl ze svého dětského kola a potřeboval už komerční, dospělé kolo, které stojí 150 až 250 tisíc korun. Pointou ale je, že dneska nepořizujeme tak drahá kola. Komplet celá finanční sbírka putuje neziskové organizaci Černí koně, která vyrábí v uvozovkách levná, základní speciální kola pro děti v hodnotě kolem 80 tisíc korun, která nikdo nechtěl vyrábět, protože to není profitabilní.

Černí koně jsou zajímaví i tím, že sami zaměstnávají handicapované dospělé lidi, kteří vyrábějí kola pro handicapované děti. Takže sbírkou pomáháme nejenom dětem, ale i neziskovce, která pak má zdroje pro výrobu kol. Je to ideální kombinace pomoci, což mě na tom láká a líbí se mi tato čistá a efektivní myšlenka. Zároveň říkáme: Pomáháte ostatním, ale zároveň i sami sobě pohybem. Za váš pohyb navíc sponzoři darují do téže sbírky peníze.

Co se povedlo v minulých dvou ročnících?

Během prvního ročníku s námi lidé nasportovali celkem 55 tisíc kilometrů, které se přeměnily skrze sponzorských 800 tisíc korun v těch prvních čtrnáct kol. Během druhého ročníku lidé vykázali 82 tisíc kilometrů, což se proměnilo v milion a sto tisíc korun. Za to jsme pořídili dětem dalších sedmnáct speciálních kol. Jsem rád, že se nám loni podařilo potvrdit, že koncept lidi baví a že to funguje.

O jaká speciální kola pro děti jde? A jsou uzpůsobena konkrétním dětem?

Jsou uzpůsobena konkrétnímu handicapu, konkrétnímu dítěti. Jde o dva typy kol, každopádně mají vždy tři kola, aby byla stabilní. Kolo se buď pohání rukama a říká se mu handbike – takové kolo používají děti, které nemohou hýbat nohama, například paraplegici, vozíčkáři nebo děti s větším postižením nohou, které nejsou schopny to ušlápnout.

Druhým typem kola je takzvaný trike neboli tricykl, na kterém se jede vpololeže a pohání se nohama. Pokud je dítě alespoň trošku schopné nohy používat, je lepší tento typ kola, aby se nohy trénovaly. Oba typy vyrábí Černí koně ve verzi bez motoru i s pomocným motorem.

Proč jste pro letošní rok nastavil výzvu na ujetých nebo jinak odsportovaných alespoň 100 tisíc kilometrů?

Akci jsme poprvé rozšířili z pěti na devět dní, takže se koná přes dva víkendy, počínaje tím od soboty 23. července. Pokorně jsem si řekl, že když už výzvu natahujeme, ať zároveň ambiciózně pokročíme dál. Ze zkušeností z předchozích dvou ročníků jsem nastavil hranici na toto symbolické číslo.

Co to znamená v penězích a kolech?

Za ujetých 100 tisíc kilometrů nám sponzoři dají na kola pro děti půl milionu korun. A s tím teď oslovuji veřejnost, kdy říkám: Pojďte nám také pomoct. Za půl milionu je zhruba šest sedm kol. Samozřejmě doufám, že zase překročíme milion korun.

Pro mě je největším poselstvím, abychom něco dělali svým aktivním pohybem pro ostatní, protože pomáhat je správné. A i když každá přihlášená skupinka udělá málo, tak dohromady to udělá hodně. Nemusíte sportovat 100 kilometrů denně, stačí klidně deset nebo jenom pět kilometrů. Lidí, kteří ujedou za den 100 kilometrů, není tolik, ale většina z nás zvládne těch pět nebo deset kilometrů.

Podle čeho vybíráte, které děti speciální kola dostanou?

Není tam žádný klíč. Kdo je přihlášený u Černých koní nebo se přihlásí přes náš web, kolo dostane, pokud je na něj zdravotně způsobilý, bude mu sloužit, bude ho bezpečně ovládat a pomůže mu. Neděláme žádnou selekci, neupřednostňujeme. Naopak jsme rádi, když děti vycházejí ze základny našich fanoušků. Dáváme dokonce výzvu: Najděte ve svém okolí dítě, které by takové kolo potřebovalo.

Akce začala minulou sobotu. Jak to vypadá s účastí v neděli pozdě večer, kdy spolu mluvíme?

Zatím máme zapojeno přes 800 lidí, kteří s námi sportují. Před půlhodinkou jsem se díval do databáze a je tam vykázaných 23 tisíc kilometrů. Přidávají se lidé nejenom z Česka, ale i ze zahraničí, protože hodně jezdím po světě a vyprávěl jsem o projektu svým kamarádům, ať už jsou to lidé ve Španělsku, v Itálii, nebo v Koreji.

Slibovali tehdy, že se v červenci přidají, a opravdu se přidávají. Dělají skupinky, ať už kolem mého kamaráda na Mallorce, nebo kolem mého sedmdesátiletého kamaráda z Córdoby, který se rozhodl, že každý den nachodí dvacet kilometrů, a sdílí to i na Facebooku. Přidávají se k nám i Italové přímo z Bergama. Účastníci nám posílají svoje fotky, videa, storíčka se „zavináčem“ a heslem Kolo pro Adama.

Jste teď v Itálii, kde v autě doprovázíte několik cyklistů, kteří vyrazili z Bergama přes Vídeň na Moravu. O co jde?

Stejně jako v prvním roce jsem pro sebe a partu kamarádů vytvořil vlastní cyklistickou výzvu, která podporuje celý projekt. Snahou je inspirovat a motivovat ostatní k překonávání svých limitů a k vystupování z komfortní zóny.

Trať je dlouhá 900 kilometrů s limitem 96 hodin. Jsem v autě doprovázejícím naše cyklisty, kteří vyrazili z italského Bergama do Vídně, kde bude čekat Adam, který tam převezme štafetu, aby dojel 160 kilometrů do svého rodiště, do Bukovan na Moravě. Chceme, aby zase mohl inspirovat ostatní.

Proč zrovna trasa z Bergama přes Vídeň?

Nejprve jsem hledal motiv pro Adama. Chtěl jsem, aby si s námi mohl zažít expediční cyklistiku. Měl s námi odstartovat z některé metropole v zahraničí a z Moravy byla nejbližší kromě Bratislavy právě Vídeň. Postupně se mi propojila trasa přes Vídeň do Bukovan, pěkně přes Alpy z Bergama, díky mému italskému kamarádovi Erikovi, jehož je to rodiště.

Kde zrovna jste?

Dneska jsme minuli Stelvio. Míšu, Honzu a Tomáše teď čeká na kolech Grossglockner. Jedou to bez jakékoli podpory. Kupují si tedy jídlo, spí venku ve spacáku a musí se postarat i o případnou opravu kola. My tady v autě jsme spíš fotodokumentaristé, díky kterým zájemci mohou vše sledovat na našem webu a na sociálních sítích.

Původně jste také měl jet na kole, co se stalo?

Týden před startem jsem dostal poměrně těžký zánět dutin a ještě dobírám antibiotika. Můj lékař mi po desetidenní léčbě tento cyklistický výkon prostě nedoporučil. Tak jsem potlačil ego a ambice a vzal jsem rozum do hrsti, což v tomto ohledu nedělám úplně často. Moje máma se skoro rozbrečela, že mám konečně rozum.

Dneska jsem za to ale rád, protože mohu zařizovat servis našim fanouškům nebo třeba teď mluvit o naší výzvě s vámi. Jsem vlastně rád, že to není primárně o mně, ale o Adamovi a dalších dětech. Z Vídně pojede třeba i šestiletý Daneček na handbiku…

Promiňte, to ujede?

Máme kamarády mushery, kteří udělají posádku ze šesti nebo osmi tažných psů, kteří Danečkovi na kole pomohou. Je to prostě i o tom, dávat znevýhodněným dětem zážitek, že se dají dělat velké věci.

A jak jste se dostal ke kolům a ultracyklistice?

V roce 2016 jsem si na florbale zranil koleno. Úplně jsem přestal běhat, protože mě to bolelo. Tak jsem začal jezdit na kole, nejprve trošku. Dostal jsem se postupně k partě kamarádů, a protože jsem vnitřně takový blázen, dal jsem se na ultracyklistiku.

Co vás na ní zaujalo?

Protože nejde jen o fyzickou zdatnost, kterou pak získáváte průběžně, ale i o mentální nastavení. Začal jsem jezdit v kuse 24 hodin nebo 500 kilometrů. Viděl jsem, že mi to jde, tak jsem se tomu začal trošku věnovat. Jezdím ale pouze v amatérské rovině a vůbec bych si nechtěl říkat ultracyklista. Jezdím závody bez podpory jen na 1 000 nebo 1 500 kilometrů, to je taková kategorie, která mi dělá dobře. Umím nespat 48 hodin a umím se pohybovat na čele takových závodů. V tom jsem objevil svoji vášeň.

Ujet 1 500 kilometrů bez podpory za co nejkratší dobu je málo?

Víte, pořádná ultracyklistika, to jsou kluci, kteří jezdí tři pět tisíc kilometrů a víc. Ti by se smáli, kdybych si říkal ultracyklista. Závodně bez podpory jsem nic většího než 1 800 kilometrů nejel. Jsem tedy začátečník, žabař a amatér, ale už mě lákají trasy kolem 2 500 kilometrů.

Proč jste opustil místo ředitele velké firmy? Abyste se mohl věnovat charitě?

Rozhodl jsem se opustit cestu byznysu po 22 letech. Odešel jsem z firmy, kde jsem pracoval na pozici CEO. Řekl jsem si, že se na chvíli zastavím, abych se podíval, co chci dělat dál. Jisté je, že Kolo pro Adama zůstane dobročinnou dobrovolnou věcí, kterou chci dělat se svými kamarády vždycky ve volném čase a nebudu z toho mít ani korunu.

Na druhou stranu se chci podívat směrem podobných charitativních projektů, kam bych mohl napřít svoji schopnost organizovat a směřovat své manažerské dovednosti k něčemu, co nebude nutně končit jen finančním profitem. Dávám si teď rok pauzu od byznysu, věnuji se plně Kolu pro Adama, snažím se dát také více času rodině. Co bude dál, to se teprve uvidí.