Pomlázkový babylon: Někde s žiló na mrskut, jinde s tatarem na šmigrust

Mladík uchopí pomlázku a jde na pomlázku. Tradice, při níž většinou muži prohánějí ženy s nástrojem spleteným z vrbových proutků, má ve velké části Čech takto sjednocenou jazykovou podobu. Za obecně platnou se bere v celém Česku – a vlivem médií, tlaku spisovné a obecné češtiny nebo migrace se šíří i do jiných oblastí.

I když však lidé všude rozumí slovu pomlázka, v různých regionech používají desítky různých slov pro totéž. Krajově se navíc liší, zda je myšlen velikonoční zvyk, nebo nástroj, který se při této tradici používá. V pestrosti výrazů vede Morava, ale i v Čechách a ve Slezsku lze najít řadu opravdových specialit.

Regionální mozaiku velikonočního názvosloví dobře ilustrují unikátní mapy, zpracované Ústavem pro jazyk český Akademie věd a vydané jako součást Českého jazykového atlasu. Vyšly z průzkumů, které čeští dialektologové provedli v 60. a 70. letech minulého století.

Jak vysvětlila Marta Šimečková, dialektoložka z Ústavu pro jazyk český Akademie věd, zaměřili se hlavně na starší generaci. Výsledky proto mapují zvláště mluvu našich pradědečků a prababiček. Od té doby se situace v používaném jazyku změnila, ale třeba u široce populární pomlázky výsledky z velké části stále platí. Zažité názvy se dál předávají mezi generacemi, zvláště třeba na východě Moravy.

„Staré nářeční výrazy se dodnes drží, ovšem hranice mezi dialekty už nejsou natolik ostré jako v minulosti,“ upřesnila dialektoložka Šimečková.

Pro velikonoční obchůzku je téměř v celých Čechách jednotný výraz pomlázka. Jazykově je odvozený od původně obřadního šlehání děvčat, aby zůstala mladá. I když, jak před časem pro Seznam Zprávy upozornil religionista Pavel Horák, mužská dominance v tomto zvyku je novodobá záležitost: do 18. nebo 19. století se ženy i muži na Velikonoce šlehali navzájem.

Na Moravě a v přilehlé části severovýchodních Čech se v názvech pro velikonoční koledu vytvořily velké rozdíly. V jižní a východní části Moravy se ustálila slova vycházející ze šlehání, jako je mrskút, mrskačka a šlahačka.

Podle Marty Šimečkové jsou některé jiné výrazy přejaté z cizích jazyků. Což platí třeba pro severní část Moravy a Slezsko. „V souvislosti s Velikonocemi stojí za pozornost třeba slovo šmigrúst, které bylo přejato z německého Schmeckostern,“ podotkla Šimečková. Čeští mluvčí tento výraz různě obměňovali na šmekústr, šmegustr, šmerkúst nebo šmigustr.

„Bez zajímavosti nejsou ani slova související s polštinou, například dynovačka nebo dynování. Jejich původ lze odhalit v polském slově dyngus pro Velikonoční pondělí,“ vysvětlila jazykovědkyně. Výraz dynování se na Náchodsku používá pro pomlázku jako zvyk, dynovačka pro svazek prutů. Slovo koleda, zaznamenané u velikonočního šlehání děvčat severně od Hradce Králové, souvisí s latinským calendae – první den v měsíci.

U jmen pro spletený pramen z vrbových proutků, který se při obchůzce používá, vedou hranice mezi regiony trochu jinak.

Většinová označení tvoří tři velké oblasti – s pomlázkou v Čechách, žilou v západní polovině Moravy a tatarem na východě Moravy. Výraz žíla, na Moravě zkracovaný na žilu, vzešel z nářečního pojmenování pro bič nebo karabáč. Původ tataru jazykovědci vysvětlují přenesením podle představy, že podobné karabáče měli Tataři.

Někdy je výraz odvozený od místního názvu koledy jako pomlázka, hodovačka, dynovačka, mrskačka. Jindy je obecnější podle toho, co onen nástroj připomíná – prut, metla, důtky. Ve Slezsku to byl karabáč, podobný je východomoravský korbáč nebo mimo jiné na Manětínsku karabina. Prostějovský kocar je odvozenina od téhož. Na Rakovnicku se rozšířila pamihoda, v Poohří podobně pamihod, což má možná podobně jako hodovačka původ u hodování.

Rozdílná místní jména mají i velikonoční nástroje používané při jiné formě koledy, kdy skupiny chlapců oznamují lidem čas namísto zvonů, které „odletěly do Říma“. Řehtačce, která vydává rachot při otáčení, se říká třeba hrkač, hrkávka, řehták nebo křístačka. Pro klapačku, u níž zvuk vydává překlápějící se dřevěné kladívko, lze najít pojmenování klepač, klepotka či klekotka.

Mazanci, pečenému dříve hlavně v Čechách, se v západních oblastech říkalo bochánek nebo bochníček. Kvetoucí jehnědy vrby jívy, zvané většinově kočičky, dostaly ve Slezsku a částech Moravy jméno kocánky, koťátka a barušky. Mohou totiž připomenout hlavy koťat nebo ovcí, pro které existuje nářeční slovo baruša.

„Pokud zůstaneme v rostlinné říši, pro prvosenku, rovněž symbol jara, se v nářečích užívaly a někde dodnes užívají názvy jako petrklíč, Petrovy klíče, klepáček, kropáček, kohoutek, kuří stopka, kuří řiť nebo kadrlka,“ přidala příklad Marta Šimečková.

Pro samotné Velikonoce pak jazykovědci zaznamenali místní obměny Veliká noc, Velkonoce nebo Červené svátky.

Nářeční rozrůznění je výsledek dlouhodobého přirozeného vývoje. Jazykovědci předpokládají, že na dnešním českojazyčném území kdysi existoval jednotný jazyk – pračeština. Později se začala lišit mluva hlavně mezi středočeským centrem a východnějším územím. „Dnešní dělení na jednotlivá nářečí vychází z výsledků změn, které byly zahájeny na konci 14. století a dovršeny v 17. století. Ovšem vývoj nářečí pokračoval i později a pokračuje vlastně dodnes,“ popsala dialektoložka.

Hranice mezi nářečími často odkazují na existenci zemských hranic a panství. Znemožňovaly přesun obyvatelstva mezi různými oblastmi, takže jazyk se v uzavřených areálech vyvíjel odděleně. „A pak tu existovaly další bariéry, například neprostupný les, řeka nebo pohoří, popřípadě sousedství s oblastí cizojazyčnou, zvláště německou, a to i v českém vnitrozemí,“ rozvedla Marta Šimečková.

Dialektologové Ústavu pro jazyk český pomocí terénních výzkumů vývoj nářečí dál sledují. Právě letos začíná několikaletý výzkum na celém českém území, který má skončit v roce 2027. Cílem je zjistit, jak se nářečí vyvinula za posledních 50 let. „Výstupem bude nový, moderně zpracovaný nářeční atlas, který vznikne ve spolupráci s geoinformatiky z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,“ přiblížila Marta Šimečková.