Pod luxusem se skrývá zapáchající stoka. Reportáž od nejnechutnějšího potoka

Zamířili jsme do podzemí přímo pod orlojem. Pod Prahou je celkem sedm takzvaných kmenových stok, jsme v té nejstarší z nich. Má označením A, je dlouhá tři kilometry a architektonicky jde o historický unikát.

Ano, tento článek je o… O tom, kudy míří veškeré „spláchnuto“ z domácností, provozoven i z ulic do čistírny odpadních vod. Oproti předpokladům jsme tady zahlédli přesně nula potkanů, je to tady na ně moc divoké.

Dravý proud kalně nahnědlé tekutiny hučí umělým korytem. „V noci toho teče méně, ale jen o trochu. Za silného deště naopak několikanásobně víc,“ říká v takzvané spojné komoře pod věží Staroměstské radnice Jan Bernát z Pražských vodovodů a kanalizací.

S partou spolupracovníků má na starosti průzkum pod Prahou už pětatřicet let a pro dnešek se stává naším průvodcem. Celková délka stokové sítě pod hlavním městem činí 3 742 kilometrů, ale včetně kanalizačních přípojek je to víc než 4 600 kilometrů. Ještě v roce 1910 to přitom bylo jen 145 kilometrů.

Do velkých stok chodí osobně, do užších trubek posílají pět pojízdných kamer. „Snažíme se odhalit všechny problémy, které mají v podzemí delší inkubační dobu. Na povrchu se na pohled nic neděje, ale následně by se to mohlo propadnout i s kusem silnice,“ vysvětluje šéf průzkumníků.

A hned připomíná, proč se do záchodu nemá splachovat tuk po smažení z kuchyňských pánví – v podzemí tuhne. Pod Prahou se naštěstí ještě nevytvořilo mnohatunové tukové monstrum jako třeba pod Londýnem v letech 2013 a 2017. Přesto jsou i tady občas potřeba krumpáče na rozbití rozsáhlejších tukových ucpávek.

Zatímco turisté míří vzhůru na ochoz věže Staroměstské radnice, my jsme se dostali výjimečně odemčenými dveřmi v přízemí pod úroveň okolního terénu. Někde nad námi kdysi popravili sedmadvacet českých pánů. Nejsme ale hluboko, jenom asi jako někde u babičky na venkově ve sklepě.

Jenže tady se dostaneme po schodech do interiéru z hladkých, dvakrát přepalovaných cihel, které drží už víc než sto let a vypadají pořád takřka jako nové. „Jsme teď na nejslavnějším místě pražské kanalizace,“ zdůrazňuje Bernát.

Projekt Williama Heerleina Lindleye byl schválen v roce 1894 a svým významem překročil hranice tehdejšího Rakousko-Uherska. S výstavbou kanalizace se začalo o šest let později. Tato první páteřní stoka s označením A měla odvádět odpadní vody z oblasti Prahy 1, 2 a 3 a části Prahy 5 do čističky ve čtvrti Bubeneč, ze které je dnes muzeum s názvem Stará čistírna.

Od roku 1906 se to děje až dodneška. A ještě po více než sto letech je kapacita celého „áčkového“ systému dostačující.

Spojná komora stokové sítě poblíž pražského orloje se jmenuje Cizinecký vstup. Název ale nemá nic společného s moderní turistickou sezonou. „Celý projekt byl tak monumentální a drahý, že se páni radní už tehdy rádi chlubili zahraničním návštěvám. Vstup do stoky proto udělali přímo pod budovou radnice, na další se pak podíváme pod Čechovým mostem,“ vysvětluje jednašedesátiletý muž s helmou na hlavě.

Projektant Lindley prosadil oproti navrženým levnějším variantám použití dražších materiálů. „Místo betonu to byla kamenina a speciální cihly, takzvané zvonivky, které se do Prahy vozily proložené slámou, aby se jim neolámaly rohy,“ vypráví náš průvodce v prostorech, které se otvírají veřejnosti jen zcela výjimečně, a i pak se sem vejde maximálně dvacet zájemců. Dneska jsme tu sami.

Za zábradlím je průhled na soutok tří podzemních „potoků“ z takzvaných sběračů z ulic Melantrichova, Železná a Celetná. „Stoka A bere v této lokalitě část Nového Města, v podstatě celé Staré Město, ale i lokalitu pod Vyšehradem u železničního mostu a kousek Vinohrad,“ vypočítává Bernát. Koukáme přes zábradlí pod sebe na jednoduché mechanické zařízení v úrovni hladiny. Jsou to ocelová, takzvaná proplachovací vrátka.

„Po zavření za nimi vystoupala hladina vody a když se pak otevřela, tím velkým proudem se stoka pěkně vyčistila. Čištění měli takto chytře vymyšlené, aby bylo levné. Na stoce A všechno funguje samospádem, jinde už ale dneska musíme používat stroje,“ popisuje Bernát. Jeho předchůdci to prý měli dobře vymyšlené. „Zavřeli vrátka a šli na dvě piva k Medvídkům. Měli vypozorované, že to byla přesně ta doba, během které se za vrátky nashromáždilo potřebné množství vody,“ vypráví.

Na cestě mezi Starým Městem a Letnou museli dělníci překonat Vltavu. Povedlo se jim to takzvanou shybkou, která vede pod Čechovým mostem a byla tam ještě dřív než most. Jde o dvě litinové roury s průměrem jednoho metru, ve kterých se ale v jejich spodní části kvůli proudu nečistot vydřel během století žlábek. „V jedné části byla i díra a protože je ve Vltavě větší tlak vody než v kanálu, protékalo nám sem asi dvě stě litrů říční vody za vteřinu. Laik by to ale nepoznal, hladina ve stoce stoupla jen o pár centimetrů,“ upřesňuje průvodce.

Přecházíme most a na druhé straně řeky sejdeme po schodech k silnici, kde tradičně parkují autobusy. Pár jich tady stojí, ale je tu také dodávka Pražských vodovodů a kanalizací, jejíž pracovníci museli vstup do stokové sítě ze silnice ohraničit viditelnými kužely kvůli bezpečnosti.

Fasujeme helmy a těžké, silné svítilny. Vyrážíme vejčitým průchodem do podobného místa jako pod orlojem, je to tady ale větší a hlubší, ochozy mají víc pater. „Před třiceti lety se tady natáčela část německého filmu Stalingrad, kde si zahrál Karel Heřmánek,“ říká Bernát.

Vstup pod Čechovým mostem – to je docela obyčejný název této spojné komory, kde do kmenové stoky A přitékají malostranské sběrače splaškové vody označené římskými čísly I a II. Jeden vede okolo Čertovky, druhý někudy pod Karmelitskou, potom tečou nad sebou kolem Úřadu vlády. Stěny i zábradlí jsou tady od pohledu i na omak mazlavé a kluzké. Lepší je na nic nesahat.

V korytu je proud, že by se to dalo sjet na kajaku. Pokud by se tedy člověk s pádlem vešel do stoky na šířku. „Za svoji pětatřicetiletou kariéru jsem tento tunel prošel jenom třikrát. Bylo to v dobách, kdy se tu prováděly velké práce, takže se splašková voda po omezenou dobu pouštěla do Vltavy. Jinak tady neprojdete, protože v silném proudu se to nedá, hned vám podrazí nohy,“ upozorňuje Bernát.

S podivem je, že na zábradlí jsou místy zbytečky nalepeného papíru a trochu to vypadá, jako by se tu prohnala povodeň. „Tato stará kanalizace je takzvaná jednotná. Dostává se sem tedy nejenom splašková voda z domácností, ale i dešťová voda ze střech a ze silnic. Když přijde větší bouřka, hladina výrazně stoupne,“ vysvětluje průvodce. Teď stojíme vysoko nad hučícím potokem, ale při prudkém dešti bychom prý měli vody po kolena. Pocitově, podle pozůstatků, to ale vypadá, že až ke krku.

Stoka odsud pokračuje dál letenským tunelem. Část dlouhá necelé dva kilometry končí takzvaným Severním vstupem ve Stromovce, kousek za hospodou Na Slamníku. Fascinující je, že hučící proud v historické stoce A se valí pod Prahou jen díky gravitaci a samospádu. Jinde po metropoli jsou potřeba takzvané čerpací stanice na splaškové vody.

„Z koncových oblastí, kde jsou rodinné domky, by to samo nedoteklo. Když jsem před těmi x lety začínal, byly jen tři. Dneska jsou jich přes tři stovky,“ dodává Bernát.

Vzpomínáme na dávné pracovníky pražských kanalizací, kteří kdysi kvůli průplachu stoky A zavírali ocelová vrátka pod Staroměstskou radnicí a odcházeli k Medvídkům na dvě piva. My nic zavírat nemusíme, jenom vstupní dveře za sebou při odchodu.

Pro větší slávu pražské stoky ale zamíříme na plzeňské pivo do centra k vyhlášeným Jelínkům. S denním světlem přijde na člověka po takové procházce žízeň a chuť na něco řízného. A teď už i přesně víme, kudy to pak spláchnuté odsud poteče. No jasně, nejdřív k orloji.