Po Šikmém kostele přichází Karin Lednická s příběhem životického masakru

Na fotkách v knize čtenáři vidí tváře rodin, jejichž mužskou část čeká násilná smrt. „Kdo zůstane naživu, nese vždycky těžší úděl,“ říká autorka, když se v rozhovoru dotkne jednoho z mnoha citlivých míst – muži zemřeli, ale jejich ženy s dětmi přežily. A zažívaly další dramata.

Karin Lednická o tragédii v Životicích – dnešní součásti Havířova – rozmlouvala s pamětníky i jejich potomky. Zmínka o této události se letmo objevila i v románové trilogii Šikmý kostel, k jejímž dvěma už vydaným dílům se právě rodí finále.

Co vás na příběhu popravy šestatřiceti mužů, která se odehrála v roce 1944 v jediný den, v jediné obci, nejvíc zasáhlo?

Bylo toho víc. Blesková rychlost, se kterou byla akce naplánována a provedena. Mnohem více mě ale šokovalo, do čeho se ten precizní plán přetavil. Celá třetina zavražděných nesplňovala základní kritéria stanovená velitelem zásahu. Někteří zemřeli dílem náhody, zkrátka měli smůlu, že se v čase vraždění ocitli v Životicích. Jiní se stali obětí osobní msty. A ještě další zemřeli, protože gestapácké komando nevědělo, že překročilo hranici obce.

Celá ta odveta za smrt tří gestapáků při přestřelce s partyzány v místním hostinci byla nesmírně krutá, brutální nejenom svou podstatou, ale i v dalších ohledech. Někteří muži zemřeli před očima svých rodin, jiní umírali dlouhé hodiny. A zároveň to zběsilé vraždění staví na hlavu vžitou představu o německé akurátnosti. Obávám se, že v Životicích byl precizní jenom plán velitele Magwitze. Pak už se to dosti zvrhlo.

Když zmiňujete mladého šéfa těšínského gestapa a v knize vidím jeho fotku, říkám si – to by od pohledu mohl být klidně „soused od vedle“.

Ano, takový pohledný chlapec, že? V době, kdy velel životické akci, mu ještě nebylo třicet, ale měl za sebou poměrně strmou kariéru. A ani po válce se mu nevedlo špatně, jak se čtenář dozví. Je to vůbec poprvé, co je jeho fotografie publikována. Podařilo se mi ji získat ze složky důstojníků SS v Bundesarchivu. Byl to poněkud komplikovaný proces, ale chtěla jsem zkrátka, aby pozůstalí mohli spatřit tvář člověka, z jehož rozkazu jim gestapo zastřelilo tátu nebo jiného blízkého člověka.

Životice jsou ve stylu dokudrama, kdy jste všechny aktéry příběhu znala skrze jejich tváře na fotkách, dokumenty, vzpomínky pamětníků a potomků. Psaly se vám jinak než románový Šikmý kostel?

Sběr materiálu pro Šikmý kostel a Životice je stejný. V obou případech mluvím s lidmi, bádám v archivu, studuji literaturu, dělám si průzkumy v terénu. Liší se samozřejmě forma zpracování – Šikmý kostel je románová kronika, ve které skutečné historické události nesou fiktivní postavy.

V Životicích jsem zvolila formu literárního dokudramatu, kde všichni pamětníci vystupují pod vlastními jmény, v knize jsou fotky z jejich rodinných alb a dokumenty z rodinných archivů. Můj přístup k práci je ale stejný – všichni pamětníci, s jejichž vzpomínkami pracuji, dostávají písemný záznam našich rozhovorů k autorizaci.

V případě Životic pamětníci navíc autorizovali už v rukopise i celou knihu, abychom měli všichni jistotu, že jsem se třeba nechtěně nedopustila nějaké nepřesnosti. Oprav a doplnění bylo asi pět, všechny jsou v textu samozřejmě zaneseny.

Kolik času jste kvůli životické tragédii strávila rešeršemi a setkáváním s pamětníky a kolik samotným psaním?

Nemám rešerše a psaní striktně oddělené. Prolíná se to. Stává se, že musím přepsat celou pasáž, protože v archivu nebo u pamětníka najdu novou informaci. Celkově jsem na Životicích pracovala zhruba jeden rok.

Nakolik vám psaní této knihy ovlivňovalo každodenní život?

Svými tématy žiju vždycky, potřebuji být do práce ponořená. Pokud mám ale zmínit to, co mi vrtalo hlavou nejdéle, pak je to motiv vraždy Dorka Warcopa. Na ten jsem přicházela dlouhé měsíce.

Mluvila jste i s těmi, kteří byli potomky těch na „špatné straně“?

Byla jsem v kontaktu s vnukem muže, který – jak říkáte – stál na špatné straně. Nabídl mi zprostředkování kontaktu s babičkou. Už to vypadalo, že se budeme moci sejít, ale babička si to nakonec rozmyslela. Snažila jsem se ji přesvědčit, ale nakonec mi nezbylo než její rozhodnutí respektovat. Samozřejmě mě to velmi mrzí, protože její pohled by byl velmi cenný a mohl by vnést světlo do některých částí příběhu, které stále zůstávají neprobádané.

Kdo vám třeba pomáhal přiblížit postavu fízlovského četníka s hitlerovským knírkem, který si v rámci vraždění vyřizoval své účty, aniž by podle všeho kdy došel trestu?

Velitel četnické stanice byl významným aktérem celé akce. V literatuře je mu věnován docela velký prostor, protože dokonale naplňoval černobílý narativ, který upřednostňoval bývalý režim. Sattler byl kvintesencí zlého Němce. Nad rámec této zcela oprávněné definice je tady ale ještě několik dalších okolností, které mi pomohli ozřejmit pamětníci. A ty k jeho osobnostní charakteristice i k podílu na vraždění přidaly několik významných vrstev. Máte bohužel pravdu v tom, že Sattler nebyl nikdy dopaden ani potrestán.

Čemu a nakolik vlastně partyzáni kolem Kamińského skupiny pomáhali? Pozůstalí po zastřelených mužích na ně prý nevzpomínali v dobrém.

Máte pravdu – za celý rok jsem na adresu Kamińského partyzánské skupiny neslyšela od pamětníků jediné slovo chvály nebo uznání. Spíše naopak, lidé vnímali jejich příchod jako další ohrožení. Partyzánskou akci v dolní hospodě, která byla spouštěčem odvetné akce, dodnes mnozí považují za velmi špatně provedenou. A spíše negativně se staví i k celkovému působení partyzánů.

V některých rodinách už na konci války vládl takový strach ze všudypřítomných nacistických represí, že vycházeli za hranici svého pozemku jen v nejnutnějších případech, aby eliminovali riziko náhodného setkání s partyzány.

A je tragickým paradoxem, že právě jedna z takovýchto obezřetných rodin patří k rodinám nejpostiženějším. Přitom jejich vina spočívala v pouhém příbuzenství s osobou, která partyzány ukrývala. Oni sami nepřišli s partyzány nikdy do styku. Tato těrlická část tragédie je známá ještě méně než počáteční životický masakr, a přitom je to nesmírně drásavý příběh.

Čím to, že se odvetné popravy za zpackaný útok partyzánů týkaly pouze životických mužů? Proč to bylo „muž za muže“, případně „muž za deset mužů“?

Vraždy se měly týkat pouze životických mužů, protože právě v Životicích došlo k osudné přestřelce, při které zemřeli tři členové gestapa. Ve skutečnosti však odvetná akce připravila o život také obyvatele několika dalších obcí. Na Těšínsku tehdy platilo pravidlo, že za jednoho mrtvého Němce musí zemřít deset Poláků. Tato kvóta byla v případě Životic mnohonásobně překonána, protože následné razie stály desítky dalších životů.

Ještě na vysvětlenou, proč se v tom morbidním pravidlu mluví o Polácích – po mnichovském diktátu bylo Těšínsko zabráno Polskem a po začátku války se jako dobyté území stalo součástí Říše. Na Těšínsku, potažmo v Životicích, převažovalo polské obyvatelstvo, ale žili tam i Češi. Z těch šestatřiceti zastřelených bylo osm Čechů. Přijde mi ale zbytečné až pomýlené řešit poměr národností zavražděných mužů. Pro mě to byli především tátové od rodin nebo mladí kluci, kteří měli celý život před sebou.

Šestatřicet zavražděných mužů bylo potrestáno smrtí, jejich ženy pak dalším životem. Dnes lépe chápeme postraumatické stavy, máme psychology, případně antidepresiva. Jak toto vnímali sami pamětníci?

Ano. Kdo zůstane naživu, nese vždycky těžší úděl. A tehdy to platilo obzvlášť. Vdovy zůstaly na všechno samy. V poválečném chaosu jim nikdo nepomohl, naopak docházelo k absurdním situacím, kdy jim bylo z moci úřední nařízeno, aby si pro nezletilé děti obstaraly opatrovníka. Taková drobná formalita, chápete? Jako by úřad předpokládal, že se samotná ženská nedokáže o děti postarat.

Vnímám to především jako cynický alibismus pro případ vážného onemocnění nebo úmrtí matky, aby stát nemusel za sirotky převzít odpovědnost a hledat pro ně umístění v totálně přeplněných sirotčincích. Jindy úřady neuznaly úmrtní list vystavený amtskomisariátem, takže si ženy musely žádat o nový. Někdy dokonce dvakrát, což pro ně pochopitelně představovalo ohromnou emocionální zátěž.

Představte si tu situaci: gestapo vám zastřelí muže a vy si to musíte třikrát nechat úředně potvrdit. Viděno prizmatem dnešní doby naprosto šílená situace. Do toho materiální nouze, hospodářství bez hospodáře, buzerace kvůli nedostatečnému plnění kontingentu… A to všechno bez dnešních výdobytků.

Lidé to tenkrát museli zvládnout sami. Prostě zatnout zuby a jít dál. Místo psychologa se vyplakat na rameno sousedce. Místo antidepresiv si nasbírat třezalku. Chmury zahnat usilovnou prací. Chovám k rodinám pozůstalých ohromný obdiv a moc si přeji, aby tato věta nevyzněla jako prázdná fráze.

I vzhled knihy je vaší tvorbou. Proč její přebal vypadá zcela jinak než Kostely?

Knihy si vydávám ve vlastním nakladatelství, sama si dělám výtvarnou i technickou redakci. Životice jsem chtěla odlišit od Kostela, aby bylo na první pohled patrné, že je to jiný žánr. Zvolila jsem historizující podobu s barevnou ořízkou, která evokuje dobu, kdy se událost odehrála.

Na obálce a úvodních stranách pracuji s několika symboly, které čtenář rozklíčuje po přečtení knihy. Jsem s výslednou podobou knihy nesmírně spokojená, za což patří velký dík sazeči Honzovi Hánovi, grafičce Dianě Delevové a tiskárně Finidr. Ti všichni trpělivě snášeli moje nápady i puntičkářství, ale myslím, že všechna ta práce stála za to.

Čemu s odstupem připisujete čtenářský úspěch obou Šikmých kostelů? Ovlivňuje to nějak vaši současnou práci na závěrečném dílu trilogie?

Na příčinu úspěchu Šikmého kostela se mě ptá skoro každý novinář, ale moje odpověď zůstává neměnná: Nevím, proč se to stalo. Považuji ten obrovský ohlas i společenský dopad svých knih za malý zázrak. A zázraky se nemají analyzovat, ale s pokorou přijmout, že. Vděčně tedy úspěch svých knih přijímám a snažím se, aby mě nijak neovlivnil v práci na třetím díle.

Teď jsem uprostřed rešerší, zrovna se pohybuji na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Asi si umíte představit, že to není moc radostné bádání. Občas na mě z toho všeho padá tíseň a raději si ani nepředstavuju, jaké bude to psát. Protože psaní je emocionálně mnohem náročnější. Přece jenom se svými postavami už trávím spoustu let. Není pro mě snadné vystavovat je tomu, co se ve jménu budování základů socialismu na Karvinsku dělo.