Plout s námi na Slapy je strašidelné, říká kapitán parníku Vltava

„Už v mládí jsem si tenhle parník chytil za kormidlo,“ vzpomíná s úsměvem na klukovská léta Karel Mikšovský (48), kapitán a kormidelník v jedné osobě. Na kolesovém parníku Vltava z roku 1940 začínal brigádně v době maturity jako plavčík. Kdysi se nechávali s kamarády tahat řekou zavěšeni vzadu za lodí. Původně ale chtěl být strojvedoucím a k vlakům má dodnes blízko.

V sobotu ráno ze své kormidelny, umístěné na zelené střeše parníku, hlásí do vysílačky: „Pravidelná linka Praha–Davle–Štěchovice–Slapy a zpět, 8:30, návrat k Palackého mostu v 18:00, 190 cestujících, jedenáct členů posádky. Konec.“ Povinné informace pro GPS systém Státní plavební správy nahlášeny, můžeme vyplout.

Jak jste se k parníkům dostal?

Máme chatu na Jarově u Vraného nad Vltavou, kousek od řeky. Byl tam přístavní můstek, hospoda, večer tam kotvily parníky. Seznamovali jsme se s posádkami, občas jsme s nimi jezdili na výlety. Parníků se tam tehdy prohánělo víc. Na Slapy jezdily dva za sebou, i další lodě, zájezdy, tam byl velký provoz. Vazba vznikala už od dětství.

A teď sedíte za kormidlem asi nejzajímavějšího pražského parníku, rozhodně nejstaršího, z roku 1940.

Vždycky říkám, že jsem si tenhle parník chytil za kormidlo. Což je pravda, protože jako patnáctiletí, osmnáctiletí „klucí“ jsme skákali do vody, když parník plul na Slapy a zpátky. Za plné rychlosti jsme se chytali těch kormidel – to tady bylo vyhlášené. Kluci v Modřanech, na Zbraslavi a na Jarově, někdy nás na té peruti vzadu viselo šest i osm.

Někdy, než odbavili stanici na Jarově, jsme byli schovaní vzadu za můstkem. Vlezli jsme si pak na kormidla a nechali se táhnout třeba až na Zbraslav. Zpátky jsme šli po břehu, než jel druhý parník, nejčastěji to byly Vltava a Labe. Takhle jsme trávili prázdniny, pořád jsme byli venku.

Byla řeka v pražské oblasti i tehdy tak studená jako dneska? Teď, začátkem srpna, má kolem patnácti stupňů, ale ještě před pár týdny měla jen třináct a půl.

Je to stejné od stavby slapské přehrady, kdy se do Vltavy pouští studená spodní voda. Jarov je zrovna studenější, stejně jako řeka u Třebenic.

Kdy jste na parníku Vltava začal?

Už jako plavčík na brigádě. Po maturitě jsem šel na parník Vltava hned od roku 1991. Měl jsem pauzu, jenom když jsem dělal na zadokolesovém Tyrši, to byla také dobrá zkušenost, protože se s ním manévruje zase jinak. Jednu sezonu jsem také střídal kolegu na parníku Vyšehrad. Jezdil jsem i spoustu dalších lodí, Odru, Vislu…

Jak představíte parník Vltava dneska, z pohledu kapitána?

Pražská paroplavební společnost má kromě jiných i dva nejstarší parníky Vyšehrad a Vltavu, které jsou provozuschopné. Vltava byla vyrobená v roce 1940, je to také jediná loď, která nebyla nikdy v dějinách přejmenovaná. Vždy to byla Vltava, jenom za války měla na jedné kolesnici napsanou německou verzi Moldau.

Jako první parník byl předělaný z topení uhlím na naftu, v letech 1977 až 1978 poprvé zkušebně vyplul a potvrdilo se, že to půjde. Skončila ta dosavadní dřina, raubírna. Nafta byla za pár korun, ne jako dneska. Postupně se předělaly na naftu všechny parníky kromě Labe.

Je ale Vltava pořád parník?

Ano, pořád ho pohání původní parní stroj. Lidé se na to někdy ptají, protože se nám nekouří z komína. Na páru to jede, jenom se místo uhlí topí naftou. Máme v podpalubí parní kotel, ve kterém je nějakých třináct, čtrnáct atmosfér – je to stále originál, je nesmrtelný. Také se mu musí věnovat průběžná údržba v létě, a pak mimo sezonu i celou zimu – na sebe montérky a pořád to brousíme, lakujeme, natíráme, ať loď také hezky vypadá.

Těchto krásných strojů existuje posledních pár kusů, péče je tedy na místě. Ideální je, že máme dlouholeté strojníky, nestřídají se tady. Když je tedy potřeba něco řešit, nikdo si neřekne, že to ještě vydrží a že to nechá na kolegu v protislužbě. Tento přístup parníku svědčí. Údržba musí být. Ať si to pak lidé na palubě užijí, však plavba není zadarmo, zdražuje všechno. Vrátili jsme ale na palubu kuchyni, máme v nabídce spoustu jídel, cestu jsme doplnili průvodcem s komentářem.

Vidím tady zjevně v žertu nalepenou cedulku o maximální stokilometrové rychlosti. Jak je to doopravdy?

Na rychlost se všichni ptají, tak jsem si to tady nalepil. A když se někdo zeptá, jenom na to ukážu a pak koukám na jejich výraz, jak si to kdo přebere. Plujeme ale rychlostí kolem šestnácti, sedmnácti kilometrů v hodině. Cedulku jsem dostal od kamaráda z vlakového depa, kde rušili nějakou mašinu, tak mi ji dal.

V kabině je spousta samolepek starých lokomotiv, máte k nim blízko?

Je to můj koníček, točím se kolem historie těchto mašin. Jsem i v klubu železničních cestovatelů. Původně jsem vlastně myslel, že budu strojvedoucím a nakonec se to zamotalo tak, že jsem na parníku. S klukama od vláčků se ale známe, kamarádíme se. Dobrá parta je kolem Posázavského pacifiku, občas spolu slavíme narozeniny nebo si dáme pivo na nádraží Braník.

Vždycky si máme co říct, pára nás spojuje. A jak říkáme – musíme mít srdce dopraváka. Tohle není práce ani zaměstnání, ale poslání. Když to chcete dělat přes celé léto, musí vás to bavit. Končíme někdy v polovině října, podle počasí, přece jen je to otevřená loď. Na zimu máme jiné typy, kde se topí a kde je klimatizace.

Překvapuje mě, že jsou na lodi snad samí Češi.

A někteří se vracejí a plují s námi i víckrát za sezonu. Tohle je výlet pro lidi, kteří si užívají nejen to, kam jedou, ale také kudy jedou a čím jedou. Na Slapy se s námi vypravují party, kolektivy, zájezdy. Na takový celodenní výlet zahraniční turisté nemají čas, ti si zaplatí hodinovou plavbu.

Vypluli jsme z Rašínova nábřeží v centru Prahy. Je nějaká předepsaná trasa, ve které části řeky se s parníkem musíte držet?

Trasa předepsaná není, kromě mostů označených plavebními znaky. My, co jsme tady jako doma, můžeme plout, kudy chceme. Když je potom odpoledne velký provoz, jiné lodě, ale i šlapadla, paddleboardy, vždycky si vzájemně uděláme místo.

Jak vnímáte ten boom života na vodě za uplynulé roky?

Hodně se to změnilo. Půjčovny podél Vltavy rostou jako houby po dešti, lidé o ně mají zájem. Kdysi tu byly jen lodičky, sem tam nějaká kánoe, dneska je to tady Václavák. Člověk si to musí hlídat. Přibyly různé typy malých plavidel se závěsnými motory, na těch bývají oslavy, party, rozlučky se svobodou, spousta lidí opilých…

Také jsou tu přívozy, s některými kluky se známe, tak se pozdravíme. Tohle všechno sem dneska patří a všichni se sem musíme vejít. To, že plujeme velkou lodí, neznamená, že máme nějakou nadřazenost či přednost.

Když támhle přímo proti naší přídi pluje sportovní veslice středem Vltavy stejně jako my, tak se bude dít co?

Kluci trénujou. Nevidím ještě, jestli mají kormidelníka, nebo ne. Když jsou zády k nám, zahoukám, ale sami se jim s parníkem snažíme uhnout. Určitě do nich schválně nenajedeme, i když nedávno se tady kolize stala. Dokonce když veslaři trénovali před primátorkami, trefili se do přívozu.

Na co je venku vlevo vedle kormidelny ten černý joystick, který je stejný i na pravoboku?

Po rekonstrukci se snížil počet posádky ze sedmi na čtyři. Třeba samostatný kormidelník byl zrušený a díky hydraulice dnes mohu zastávat pozici kapitána i kormidelníka. Parník mohu ovládat i odtamtud, aniž bych musel stát tady za klasickým starým kormidlem.

Do vysílačky jste ale zmiňoval jedenáct členů posádky.

To je včetně palubního personálu, kuchaře a číšníků. Moment, musím pozdravit lidi z Tyrše (ukazuje na kotvící zadokolesový parník a zahouká upouštěnou párou na pozdrav). Včera jsme si spolu zrovna dali pivečko, mimo práci, samozřejmě. Na řízení těchto velkých lodí není tolik lidí, takže jednou, dvakrát do měsíce jim jdu vypomoct s kormidlováním. Však jsem s Tyršem pár let jezdil, tak je to pro mě vždycky zavzpomínání. Je tam také dobrá parta, jako tady u nás.

Plujeme kolem vyšehradské skály, tady vždycky bývala největší hloubka. Platí to i dvacet let od povodní?

Vždycky tu bývalo nějakých jedenáct, dvanáct metrů, ale pak se to částečně zasypávalo materiálem, který se nahrabal po dně a bylo potřeba ho uklidit. Pořád je tady ale hloubka nějakých šest, šest a půl metru, což je v Praze pořád nejvíc. Stejně tak je hned tady u Podolské vodárny v rámci města nejširší řeka.

Kolega vám teď donesl na stolek klasické štípací kleště, používáte je stále na lístky?

Označujeme s nimi zpáteční jízdenky, aby nám na ně lidé nejezdili dvakrát, jako se to před lety podařilo nějakým filutům. Pluli na ně do zoo a pak třeba za dva týdny je zkusili v davech lidí hrnoucích se na palubu využít znovu. Někomu to tehdy vyšlo, a tak jsme to začali dělat jako ve vlaku.

Moc se mi líbí, jak je tady skoro všechno mechanické. Stačilo poslouchat i některé skupinky nadšenců na palubě, jak řešili parník, plavbu, ale i komory, kterými poplujeme. Co byste vypíchl z této trasy na Slapy?

Ona je celá pěkná, také jí přezdíváme Královská cesta. Teď od Vyšehradu je to podél břehu celé zelené, ale dál od soutoku se Sázavou je to krásné, skály, chaty, osady… Zajímavé je proplutí komorami. Když lidé na palubě naslouchají komentáři, dozvědí se opravdu hodně.

Teď už máme za sebou barrandovskou skálu, branické ledárny, teď se blíží most Inteligence (železniční Branický most, pozn. red.). Všechno, co je kolem vody, má nějakou historii. A támhle už začíná úžina, proto vlastně byly ve čtyřicátých letech postaveny tyto parníky s nízkým ponorem, aby mohly projíždět i nejtěžšími úseky.

Jaký má Vltava ponor?

Tento typ lodi nemá kýl, ale ploché dno, takže prázdný má ponor jen osmdesát centimetrů. Když jsme narvaní lidmi, zbožím a naftou, tak je to k devadesáti centimetrům. Když víc lidí přejde na jednu stranu, začneme se naklánět. Stačí, když jdou lidi za sluníčkem a sedí jich tady o dvacet, třicet víc. Pak je musíme poprosit, aby se rozesadili, jinak plujeme s nakloněným parníkem. Je to dokonce vidět opticky. Samozřejmě není dobře, když je jedno koleso zatížené víc. Navíc v kuchyni nadávají, že se jim blbě dělají palačinky. (smích) Mají plotnu nakřivo.

A jak to má v tomto ohledu zmíněný Tyrš, na kterém se konají i diskotéky?

Ten má mnohem těžší trup, je to bytelnější loď, tam můžou být klidně tancovačky. U nás na Vltavě stačí jenom šest párů v jednom rytmu, za chvíli se pohyb přenese do trupu a loď se rozhýbe. Přece jen to bylo stavěno ve čtyřicátých letech, aby si sem pár stovek lidí jenom sedlo a plulo se na výlet. Ne, že budou skákat. Párkrát se loď při taneční zábavě rozhýbala tak, že jsme museli vypnout proud. Všude jsou tu nýty, potrubí, pára… Když tu občas hraje kapela, prosím je o klidnější hudbu.

Teď se podívejte na pilíře mostu Inteligence. Dole nad hladinou jsou vidět odtokové kanálky. Starší dědkové od vody kolikrát vzpomínali, že když byly tyto kanálky vidět, u Modřan už to bylo s vodou na houby a museli brát do lodě míň lidí. To nebylo jako dnes, kdy vidíme díky počítači, kolik přesně teče vody. Oni měli svoje místa, i různé kameny na břehu, podle kterých se orientovali.

Ty kanálky teď vidíme, ale stejně plujeme.

Nám už to nevadí a můžeme jenom vzpomínat na tuto historku, protože v Modřanech je moderní jez, který tento nejtěžší úsek vyrovnává. Vody je díky tomu dost. Když ale bylo v minulosti vody takhle, mohli nabrat třeba jen sto lidí, a ještě mohly vyplout jenom některé lodě.

Kapacita pasažérů se tedy klidně snížila třeba o polovinu?

Opravdu záleželo na každých dvou, třech centimetrech ponoru navíc. Bývalo tak málo vody, že bylo slyšet ode dna šustění. Bývalo třeba jen metr dvacet, metr padesát vody. U Vraného na Zbraslavi se normálně přecházela řeka. Však kolikrát byla tak suchá léta, že parníky vyplouvaly až ze Zbraslavi. Z centra Prahy tam lidi vozily autobusy, než za pár týdnů napršelo a hladina se zase zvedla. To byla, tuším, nějaká 60. léta, o kterých mi vyprávěli tehdejší kapitáni.

O kolik se tady na jezu v Modřanech v plavební komoře zvedneme?

Asi o dva metry, podle vody. Budou ale i zajímavější komory, třeba ve Vraném je to asi deset a půl metru a ve Štěchovicích pak devatenáct, dvacet metrů. Nahoru nebo dolů to ale vždycky trvá zhruba deset minut. Aspoň si to lidé pořádně prohlédnou, v těch velkých komorách je to docela strašidelné. Mokré, tmavé stěny, po nich teče voda, teď se za námi zavřou vrata. Tam se kolikrát lidé schovávají do salonu a děti brečí.

Vážně?

No jasně. Jednou dokonce musela přijet sanitka, protože paní omdlela kvůli klaustrofobii. Je strašidelné plout s námi na Slapy, prostě adrenalin. (smích)

Když plujete kolem Jarova, poznají místní, že kolem pluje kapitán Karel?

No to si pište! On tady taky nikdo jiný nejezdí. Je ale pravda, že jsou místa, kde houkám trochu víc. Musím pozdravit nejenom rodiče, ale i kamarády. Byla by škoda, kdyby loď doplula na Slapy a nebyla cestou slyšet. Někdy se zdravíme i s Posázavským pacifikem, když na nás zapíská… A když na nás mává nějaká parta lidí, proč na ně nezahoukat? Ta pára je zadarmo, tak proč bychom lidem neudělali radost?