Na olympiádě zpíval u létajícího klavíru, teď ho Češi uvidí v kinech i naživo

Benjamin Bernheim je špičkový operní pěvec, od středy 2. října navíc i čerstvý držitel titulu Zpvěvák roku v prestižní soutěži International Opera Award. Ale umí chodit i v tom, jak tenhle klasický obor prodat širšímu okruhu posluchačů. Nedávno natočil album s neoperními písněmi, na Instagramu ukazuje více než třiceti tisícům fanoušků třeba operní zákulisí nebo jak vaří špagety či rozlévá šampaňské.

Na slavnostním zakončení olympijských her v Paříži se připojil k akrobatickému představení, kde ho tanečníci otáčeli na velké kruhové konstrukci a doprovázel jej „létající“ klavírista.

Svou práci bere Benjamin Bernheim vážně a umělecky poctivě, ale umí si z ní i udělat legraci. „My tenoři jsme pořád jen zamilovaní, až z toho chceme umřít,“ směje se například v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vypráví v něm i o své zásadní roli Hoffmanna z opery Jaquese Offenbacha, jejíž přenos z Metropolitní opery v New Yorku se bude v sobotu promítat v kinech po celém Česku. A v úterý 19. listopadu ho budou moci Češi vidět a slyšet dokonce naživo, když vystoupí při svém debutu v pražském Rudolfinu.

Předpokládám, že coby francouzský umělec máte rád víno a vyznáte se v něm. Pokud byste měl možnost pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl?

To je zajímavá otázka a je těžké na ni odpovědět takto z patra. Možná bych chtěl pozvat Werthera, abych ho trochu povzbudil dobrou radou i dobrým vínem (hlavní hrdina románu J. W. Goetha Utrpení mladého Werthera, pozd. red). Ale když nad tím přemýšlím, možná bych nakonec zvolil Hoffmanna (titulní postava z opery Hoffmannovy povídky, pozn. red).

Proč právě jeho?

Je to básník a umělec. Navíc Offenbach do této figury vtiskl velikou část sebe, takže bych si vlastně mohl popovídat se dvěma hosty najednou. A já si velice rád povídám s umělci. To mě nejvíc fascinuje na Salzburku, kde jsem trávil skoro celý srpen. Všude v kavárnách a barech se potkáváte s kolegy z branže. Nesmírně nás to propojuje. Fascinuje mě představa zahrnout do tohoto kruhu kontroverzního Hoffmanna, jenž neustále něco hledá, podléhá kráse a umění, umí cestovat časem…

V tom případě by bylo jednoduché ho pozvat na víno.

Ano, to jistě, snad by uměl vycestovat i do naší doby.

Jaké víno byste spolu pili?

Určitě Burgundské, za mě asi Pinot noir. S bagetou a sýrem.

Zdá se, že Hoffmann je teď vaše klíčová role, na konci srpna jste ji zpíval na festivalu v Salzburku a nyní s ní budete otevírat sezonu v Metropolitní opeře v New Yorku. Premiéra se nota bene bude vysílat do celého světa.

Je to tak, dostal jsem možnost podílet se na novém nastudování této skvělé opery na Salzburském festivalu. Vystupovat v Salzburku, to je pro nás pěvce jako Olympijské hry a Světový pohár v jednom. Velice si vážím toho, že mě sem každý rok zvou. Metropolitní opera je zase největší pódium na světě a nejprestižnější operní dům. Obě budovy byly postaveny specificky pro lidský hlas. To je pak radost v nich zpívat. To, že se představení vysílá do kinosálů po celém světě, je ohromná zodpovědnost.

Co je hlavním poselstvím této opery?

Umělec musí jít za svým snem a svou múzou. A vždycky padne a pak se zase postaví. A to se opakuje neustále dokola, dokud si neuvědomí, že je obklopen lidmi, na které se může spolehnout, kteří mu mohou pomoci. Tato opera nastavuje zrcadlo všem umělcům, všem jejich snům i nepovedeným zkouškám. Je to o síle se znovu postavit.

V příběhu je část, kde se Hoffmann zamiluje do Olympie v takové míře, že si vůbec neuvědomuje, že je to panenka. Může být láska opravdu tak slepá? Je toto francouzská interpretace romantické lásky?

Ano, je to přesně tak, taková láska dokáže být slepá. Olympia však byla vytvořena tak, aby zpodobňovala dokonale krásnou ženu. Hoffmann je v této fázi opery ještě mladý a mladí muži tak snadno podléhají kráse. Myslím, že to můžeme vidět dnes a denně kolem sebe, kdy se mladí muži po uši zamilovávají do až nerealisticky krásných žen, upravených různými operacemi. Tento bod v opeře je vlastně velmi vizionářský.

Během zkoušek na tuto premiéru jste si „odskočil“ do Paříže, abyste zazpíval na ceremoniálu k zakončení Olympijských her. Jak mohl vidět celý svět, bylo to velice netradiční vystoupení…

Bylo mi ctí a výsadou stát na pódiu Stade de France a sdílet tento výjimečný a neskutečně adrenalinový okamžik s milióny diváků po celém světě. Alain Roche hrál na zavěšeném pianu 50 metrů nade mnou čili úplně jinde, nežli bych potřeboval. A já zpíval Apollonův hymnus, což je slavná píseň od francouzského skladatele Gabriela Fauré. Kolem mě na konstrukci byli tanečníci v takových futuristických kostýmech a na sobě jsem měl speciální model, který pro tuto příležitost vytvořil Dior…

Mohlo být něco více francouzského?

Dost pochybuji…

Komentátoři se shodují, že jste tímto vystoupením zastínili i Toma Cruise…

Tom Cruise není Francouz (smích).

Nedávno vyšlo vaše profilové album Sladká Francie s poněkud neobvyklou dramaturgií. Jaké to je, zpívat Berliozovy Letní noci vedle písní Josepha Kosmy nebo šansonů Jacquese Brela? (Berliozův cyklus písní Les nuits d’été je považován za vrchol francouzské písňové-operní tvorby, pozn. red.)

Mezi těmi díly je spojující linka elegance a smyslnosti a ta mi přišla nesmírně zajímavá. Navíc všechny písně mají naprosto okouzlující slova, vždyť některé Brelovy šansony zhudebňují poezii Charlese Baudealira. A to mi dává možnost vzdát hold francouzskému jazyku, francouzské kultuře. Určitě to jsou dva světy, ale v mým představách si podávají ruce, nestojí proti sobě. Navíc Kosma napsal své největší hity v době, kdy svá vrcholná díla tvořili třeba Poulenc nebo Šostakovič, které dnes již považujeme za klasiky. Tyto světy mají k sobě blíž, než si myslíme.

Musíte nějak měnit svůj hlas, když zpíváte neoperní repertoár?

Naopak, pokud chci, aby byla moje výpověď autentická, měnit ho nesmím. Ani nijak neměním svůj přístup k šansonům, které byly napsány pro ženský hlas. Celé je to jen o osobní interpretaci a mojí poctě francouzské kultuře.

Mnoho operních pěvců se v minulosti pokusilo natočit neoperní repertoár, často s rozpačitými výsledky. Pojistil jste se nějakým způsobem, aby se to samé nestalo i vám?

Ale ono se to stane! Samozřejmě, že se to musí stát. Jsem smířen s tím, že ohlas bude v každé zemi trochu jiný – podle toho, jak ta či ona kultura přistupuje k písňové tvorbě – a že ne všude bude pozitivní. Lidé budou říkat, že už nezvládám zpívat operu, tak musím zpívat něco jiného. A že už jsem za zenitem. Nebo že toužím po slávě a já nevím co ještě…

A jak to vidíte vy?

Nabízím svoji vlastní uměleckou představu, jak by se mělo zpívat francouzsky, nehledě na hudební žánr. Někomu se to nemusí líbit, ale jak jsem již říkal, světy operní a populární písně si podávají ruce a já vlastně jenom nabízím most mezi těmi dvěma světy. Některé písně, které tam zpívám, jsou vzpomínkami na mé dětství a mládí. Jiné označují osobní milníky v mém životě. Je to takový můj dárek sobě samému a jsem moc rád, že mi Deutsche Grammophon nechal naprosto volnou ruku při výběru skladeb.

Troufám si tvrdit, že za zenitem nejste. Cítíte se být na vrcholu?

Umělec asi nikdy nepozná, když je na vrcholu. Naším údělem je neustále se snažit dělat něco nového, lepšího, posunovat své vlastní hranice i hranice toho, co je v umění možné. Musíme mít před sebou neustále nové výzvy a nové cíle. To platí pro všechny umělecké směry. Pokud přestaneme růst, přestáváme být umělci.

Jaké výzvy a cíle má před sebou Benjamin Bernheim?

Chtěl bych debutovat v jižní Americe, vystoupit v Teatro Colón v Argentině. A také na dálném východě, v Japonsku a Koreji. Jsou přede mnou opery, které jsem ještě nezpíval: Don Carlos, Simon Boccanegra, Carmen, Tosca… mám toho před sebou spoustu a rozhodně si nemyslím, že mám čas opájet se nějakou vidinou toho, že bych byl na vrcholu.

O vašem hlasu toho bylo napsáno hodně, nejčastěji se používá termín „francouzský créme de la créme“. Jak byste ho popsal vy sám?

Abych mohl vyprávět všechny ty operní příběhy, myslím, že můj hlas musí být především chameleon. Tak k němu přistupuji a cvičím ho. Hlasem musím být schopný obsáhnout mnoho palet barev, nastínit různé nuance, vystihnout lásku, zklamání, šílenství, a to často během jediné fráze. Musím umět zpívat jako hrdina i oběť, jako milenec, jako opilec a tak dál.

Jste rád, že jste tenorem?

Jsem tomu moc rád. Často samozřejmě pošilhávám po konkurenci, to je běžné. Jsou role, které tak trochu závidím barytonům, třeba Rigoletta, Posu, Renata v Maškarním plese. Navíc role pro barytony jsou často psány tak, že jsou ještě mladí a romantičtí, ale zároveň už moudří zkušenostmi. My tenoři jsme pořád jen zamilovaní, až z toho chceme umřít (smích).

Byl nějaký zlom ve vaší kariéře, kdy jsem si uvědomil, že už nejste jen „dalším kvalitním tenorem“, ale že ještě se dostal do světové extratřídy?

V podstatě ano, přišlo to s těmi velkými francouzskými rolemi. Pamatuji si, že v roce 2019 jsem zpíval Manon (opera Julese Masseneta pozn. red.) v Bordeaux a najednou jsem slyšel a dokonce viděl jiný, takový rozšířený tón, který jsem dříve neměl.

Ve vašem repertoáru jsem nenašel žádnou českou stopu. Máte nějakou zkušenost s českou operou? Lákal by Vás třeba Princ v Rusalce?

Před pár lety jsem měl nabídku zpívat Števu v Její pastorkyni (opera Leoše Janáčka, pozn. redakce). Ale bohužel jsme se nakonec nedomluvili, bylo to čistě z časových důvodů. Já jsem vždy lačný po novém repertoáru, ale když jsem nějakým způsobem oborově zasazen – a ono to v té ohromné operní mašinérii funguje - tak je těžké, ne-li nemožné to měnit. Je to trochu smutné, ale je to tak. Navíc pro mě je jazyk a vůbec divadelní ztvárnění textu velice důležité. V tomto by se opera měla co nejvíce přiblížit činohře. A to, že nemluvím vaším jazykem, je trochu potíž.

Máte poměrně silné zastoupení na sociálních sítích. Baví vás to? Jaká je jejich role v dnešním světě opery?

Přiznám se, že kdybych mohl realizovat svou kariéru před nějakými třiceti lety, vůbec bych se nebránil. Ale v dnešní době není možné, aby si zpěváci mé generace vybudovali kariéru stejným způsobem, jako to dělali zpěváci v minulosti. Najal jsem si specialistu, aby mi pomohl vytvořit značku. Jednou z oblastí, na kterou se zaměřujeme, je Instagram, protože to je sociální médium, které má podle mě obrovský význam. Upřímně řečeno, není to něco, s čím bych se cítil úplně v pohodě – ukazovat fotky, jak piji kávu, jím nebo se procházím po určitých ulicích, ale dnes je to prostě důležité. Jako zpěváci musíme přijmout, že jsme se všichni stali marketingovými produkty.

Často ukazujete, co se právě děje za oponou, nebo váš život mimo pódium. Jak jste si na sociálních sítích nastavil hranici soukromí, kterou nechcete překročit?

Můj soukromý život je pro mě velmi důležitý, takže se nechci příliš odhalovat na sociálních sítích. Neustále se svým poradcem diskutujeme o tom, jak najít tu správnou rovnováhu. Ale zároveň musím pružně reagovat na to, jak se mění svět nejen v opeře, ale i kolem ní. V minulosti běžně operní fanoušci chodili do baru a hodiny diskutovali o tom, jak zpěvák zpíval roli, jak přistupoval dané k notě či frázi. To už je dnes celkem výjimečné.

Máte za to, že tuto roli dnes převzaly sociální sítě?

Ta diskuze se opravdu ve velké míře přesunula tam. A také si myslím, že lidé mají dnes mnohem menší představivost, nežli dříve, proto je důležité, aby veřejnost měla možnost vidět obrazy ze zákulisí, a to i takové drobnosti, jakou je třeba paruka, kterou jsem měl v inscenaci. Protože tím živíme jejich představivost, můžeme je povzbudit k přemýšlení a následně i k návštěvě operního domu.

Máte před vystoupením nějaké rituály?

Do divadla pokaždé přicházím o dvě hodiny dříve a sednu si na kraj jeviště. Dívám se do toho prázdného a tichého prostoru a snažím se z něj čerpat energii. Je to můj čas na sebereflexi, který si dopřávám i každé ráno spolu s nějakým cardio tréninkem. V hotelu často skáču přes švihadlo, doma si jdu zaběhat. Dopřávám si čas být sám se sebou, což může být třeba i v baru, když si sám čtu noviny, knížku, nebo prostě jen koukám z okna. Toto je moje mentální hygiena a rituál, bez které bych to celé určitě nezvládnul.