Oslavy tří králů po česku: Sýr, med a klobása. A také snědený betlém

Proč si někde dávají lidé dárky 24. nebo 25. prosince a jinde až na tři krále? Který den se narodil Ježíš Kristus a bylo to v roce nula, nebo už o sedm let dříve? Byla betlémská hvězda konjunkcí dvou planet, nebo připomíná oslavy staršího kultu slunečních božstev? A víte, že v Pobeskydí chodívala jiná rázovitá trojice, která do Betléma nesla sýr, med a klobásu?

Na blížící se svátek Tří králů, který ukončuje vánoční období, se dá podívat z mnoha úhlů. Křesťansky, předkřesťansky, pohansky s tradičními věštbami, nebo regionálně, třeba s ochranným pálením polen. Ale i novodobě, kdy jsou dnešní tříkrálové průvody často vnímány jako vizuálně zajímavé zpestření svátku spojené s charitou, obdarováním bližních.

Svátku Tří králů se podle církevní tradice říká také den Zjevení Páně. Tímto dvanáctým vánočním dnem tradičně končilo ještě v čase našich babiček (a dědečků) vánoční období – i když z liturgického hlediska připadá konec Vánoc až na druhou neděli v lednu, na Křest Páně.

A kdyby někomu ta „dvanáctka“ neseděla, je třeba zmínit, že v minulosti nezačínal nový den půlnocí, ale už podvečerem. Svátek Tří králů tedy začínal 5. ledna vpodvečer, tak jako kterýkoliv tehdejší den – od soumraku do soumraku. Dnes mají lidé 6. leden spojený zejména s koledníky převlečenými za tři krále, kteří obcházejí domácnosti, koledují, a přitom žehnají tak, že posvěcenou křídou píšou na dveře počáteční písmena svých jmen K + M + B a letopočet. Letos tedy 2023.

Za třemi písmeny se mají skrývat Kašpar, Melichar a Baltazar, tolik praví lidová tradice. Podle dalšího vysvětlení ale jde o zkratku řeckého Kyrios mansionem benedicat – Pán ať žehná tomuto příbytku. V latinské verzi je použité jako první slovo Christus, jehož význam je jasný. I proto na starých tříkrálových lístcích bývala zkratka C + M + B. Toto požehnání mělo ochraňovat domovy i jejich obyvatele, kteří obdarovávali koledníky jídlem, sladkostmi nebo penězi. Původně však o krále nešlo.

Je známo asi jen to, že dary vpravdě královské byly podle biblické legendy tři – zlato, kadidlo a vonná silice myrha. Tak to stojí v Matoušově evangeliu. Od toho se pravděpodobně odvodil i počet takzvaných králů, kteří v dnešních průvodech mívají na hlavě koruny, jen „ten černej vzadu“ někdy mívá turban. „Aj, já nejsem žádnej černej, jsem jen od slunce opálenej. Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena. …Slunce je drahé kamení od Kristova narození,“ zpívá se v nejznámější koledě.

V řecké předloze evangelia se podle badatelů píše „magoi apo anatolón“ – mágové z východu, kteří zrození Mesiáše, Ježíše Krista, vnímali na základě svého astrologického studia. Rozhodně byli znalí ve hvězdách a astrologie patřila v jejich době k uznávaným vědomostem.

Označení králové je tedy zavádějící a přišlo až mnohem později. Nejen texty, ale i starými fotografiemi z konce 19. století lze doložit, že i někdejší koledníci v českých zemích nosívali na hlavách vysoké špičaté čepice.

Velké diskuze mezi teology, astronomy a matematiky se vedly také o tom, která z hvězd mohla doprovázet Kristovo narození. „Začátkem 14. století se ve vánoční scéně začala objevovat místo betlémské hvězdy kometa s dlouhým chvostem. Jako první ji namaloval v roce 1304 italský malíř Giotto di Bondone, který se inspiroval vlastním pozorováním komety nazvané později Halleyova,“ píše Alena Vondrušková v knize Český lidový a církevní rok.

S jedním z výkladů betlémské hvězdy přišel počátkem 17. století německý astronom Johannes Kepler. Pozoroval v Praze 17. prosince 1603 konjunkci, tedy úhlové sblížení planet Jupiteru a Saturnu. Propočítal, že ke stejnému postavení obou planet došlo kolem počátku křesťanského letopočtu v roce sedm před Kristem. Podle tohoto výkladu se tedy přelomový rok 2000 odehrál už v roce 1994. Ostatně touto konjunkcí Jupiteru a Saturnu v Rybách se zabývají i mnohem starší prameny.

Další určení hvězdy se podle některých výkladů skrývá ve starších pohanských zvycích, na které křesťanská verze tří králů plynule navázala. Zdeněk Váňa v knize Svět pohanských bohů a démonů píše, že podstata tohoto svátku odpradávna spočívala v obcházení s figurou děťátka symbolizující nově zrozené Slunce – po zimním slunovratu: „Ukazuje na ně i srbochorvatský výraz pro Vánoce Božič (= mladý bůh), obraz začátku nového ročního cyklu. Chodilo se s písněmi, říkadly a prosbou o podarování – štědrost byla zárukou bohatství v příštím roce.“

S tím může souviset postava Světlonoše, který doprovázel tři krále na koledách. Toto chození s papírovou hvězdou na tyčce či drátu je považováno za starobylý zvyk, který byl v našich končinách rozšířený ještě v 19. století. Uznávaný antropolog, etnolog a etnograf přelomu 19. a 20. století James George Frazer píše v knize Zlatá ratolest o pohanských oslavách zimního a letního slunovratu: „…z hlediska primitivního člověka se nic nehodí víc než zapalovat ohně na zemi v oněch dvou chvílích, kdy ohně a žáru velkého tělesa na obloze začíná ubývat nebo přibývat.“

Stará slavnost ohně při zimním slunovratu přetrvávala ve zvyku „vánočního polena“ v krbu, který byl podle Frazera rozšířen zejména v Anglii, Francii a mezi jižními Slovany. Až do poloviny 19. století se tento zvyk udržel na některých místech ve středním Německu v podobě těžkého dubového špalku zasazeného do dna krbu. Tam pod ohněm jen doutnal a popel z něj se dalším rokem o tříkrálové noci sypal na pole, což mělo podpořit růst obilí.

V několika francouzských provinciích, zejména v Provence, zase měli takzvanou vánoční pochodeň. Poleno se položilo na oheň o Štědrém večeru a pálilo se chvíli každý den až do tří králů. „Může po celý rok ochránit před ohněm a bleskem, chováte-li jej pak pod postelí,“ píše Frazer s tím, že obyvatelům domu může preventivně pomoct před omrzlinami na patách, ale také vyléčí dobytek z mnoha nemocí a podporuje plodnost země.

O tříkrálovém večeru se budoucnost předpovídala i v našich zemích. Když lidé chtěli vědět, kdo umře nejdřív, zapálili ve stejný čas svíčky – čekalo se pak, komu zhasne jako první. Podle stoupajícího nebo klesajícího kouře se také usuzovalo, zda se duše dostane do nebe, nebo do pekla. Podobně se pod sedm hrnečků vkládalo sedm různých předmětů – jakási spirituální verze hazardních skořápek – kdy se náhodným výběrem usuzovalo, co koho čeká. Třeba peníz znamenal bohatství, látka cestování, prsten svatbu. Dívky se také ještě před východem slunce omývaly sněhem, aby měly svěží bělostnou pleť.

Králů v minulosti chodilo během svátku méně i více – dva i dvanáct. Nebyly to jen děti, do terénu vyrazili také dospělí – kantoři se svými žáky, později kněz s ministranty. Zvyky se lišily i kraj od kraje. Na Chodsku chodívali obvykle jen dva králové a třetího krále jako loutku ze dřeva nosili s sebou připevněného na motovidle, kterým točili, aby se neustále klaněl. V knize Český lidový a církevní rok se píše, že v 19. století nosili králové v některých našich krajích i malé skříňkové betlémy, kterými koledníci doplňovali svá vystoupení.

V Pobeskydí zase chodívali tři králové, kteří se nejmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar, ale Bača, Ševeček a Kovaliček. V záznamech lidového písmáka J. L. Mikoláše, který napsal „Chození po Třekrálce v Pobezkydí na Těšínsku v době vánoční“, se dochovalo, že tři králové v podobě „tří synků, ještě školáků“ nesli do Betléma sýr, med a klobásu. Vypráví o tom i dobový text koledy.

Kovaliček (skáče): „Nesme, bratři, nesme dary tomu pánu na ofěry: a ja daje flaster sýra, ať se toho víc uzbíra.“ Ševeček (skáče): „A ja daje flaster medu, ať to dítě něrnře hladu, k tomu ještě něco přidám, pěknu pěsničku zazpívám.“ Bača: „A já mu dám klobásu, co se s ňu třikrát opášu.“ Všichni: „Vzhůru, bratři, povstávejme, půjdem k Betlému, honem krpce obúvajte, pobehněte k nímu…“

Vraťme se ale do současnosti. Je 1. leden 2023, autor článku sedí s dcerou narozenou na tři krále v evangelickém kostelíku v pražském Braníku. Přišli jsme se podívat na tradici, kterou tady drží místní farář Jaroslav Pechar. „Na tři krále končí Vánoce, což bývalo v mém bývalém jihočeském působišti spojeno s událostí, která byla primárně určena dětem – snědení perníkového betléma. Společně jsme ho v adventu vyráběli, zapojilo se vždy několik desítek dětí,“ vzpomíná.

Nainstalovaný betlém vždy zdobil kostel během celých Vánoc a při nedělním setkání, kdy se připomínala návštěva mudrců v Betlémě, ho společně snědli. „Tyto bohoslužby byly víc zaměřeny na děti, odměnou za správně odpovídané otázky pak byla možnost postupně ujídat jednu figurku za druhou. Protest proti tomuto průběhu přišel překvapivě od zástupců nejstarší generace,“ usmívá se farář.

Důvod byl podle něj pozoruhodný. Po týdnech ve vlhkém a chladném prostředí kostela byly figurky velmi křehké. „Pro přítomné důchodce to náhle bylo mimořádně přijatelné vánoční cukroví. Jak pravila jedna návštěvnice bohoslužeb: Vždyť já si na ten perník ani nemusím brát zuby!“ vypráví Jaroslav Pechar.

Branický kostel, jeho současné působiště, takové podmínky nenabízí, i tak se ale po perníkovém betlému zaprášilo. „Trochu předbíháme dobu, protože letošní první neděle v měsíci, kdy se konají naše dopolední branické bohoslužby určené především dětem, vyšla na Nový rok,“ usmívá se. Dcera autora článku tak snědla perníkového ptáčka, její táta celý kostelíček.

Protože tři králové přinesli narozenému Ježíškovi dary, je v některých zemích zvykem obdarovávat se nikoliv na Vánoce, ale až 6. ledna. Tento zvyk se dodnes drží například ve Španělsku. Nepleťme si ale tuto formu rozdávání vánočních dárečků na západě Evropy s pravoslavnými Vánocemi v její východní části, kde pravoslavná církev slaví narození Ježíše právě na tři krále.

Na první pohled je v tom zmatek. Stalo se to kvůli reformě kalendáře z juliánského na gregoriánský v roce 1582. Datování času se pohledem dnešní doby – měřené víc než na vteřinu přesně – posunulo nemyslitelným způsobem. V tehdejším novém kalendáři byly vypuštěny skoro dva týdny. V některých zemích na východ od nás, jako v Rusku či Srbsku, ale začal být gregoriánský kalendář akceptován až mnohem později. Pravoslavná církev se přitom tradičně přidržela starého juliánského kalendáře.