Olda Říha: Dokud nezemřu, budu hrát!

Legenda českého bigbítu Olda Říha brzy oslaví životní jubileum a s Katapultem po letech vydává nové album. S Milošem Pokorným probrali nejen dětství v rodině vojenského důstojníka, ale třeba i vyrovnávání se se ztrátou spoluhráčů.

Oldo, vítej u nás, jsem opravdu nesmírně rád, že se po dlouhé době vidíme a vážím si toho, že sis ty, legenda, našel čas.

Nazdar, pro tebe vždycky. Abych upřesnil tu legendu – řekls to hezky, je to takové krásné, mírné, udělalo mi to radost a připomnělo, že jsem nedávno říkal, že se cítím jako národní klenot české populární muziky. Jsem národní poklad – živý, chodící, národní. Zažívám to na ulicích, pořád mi někdo říká: „Oldo, já jsem na tobě vyrůstal“. Takže asi už budu poklad, no, ale jak říká, Mick Jagger, „ještě žiju, a tak hraju“.

Někde jsem četl, že tvého tátu převeleli z Prahy do Plzně, táta byl voják z povolání?

Ano.

Nebyl fakt, že ses v mládí zhlédnul v rokenrolu, součástí určité rebelie proti vojně a vojákům?

Další faktor, který ovlivnil moji kariéru, byl fotr, byl staršina a zároveň šéf skladu vojenské nemocnice v Plzni. Nikdy se nenechal povýšit, miloval to – byl šéf skladu a všichni kluci, kteří u něj sloužili, si ho strašně chválili. Nasál jsem tam atmosféru vejtřasek a nafty a teď řeknu něco, že utečeš tady z toho studia – miloval jsem armádu ve spojení s fotrem, líbil se mi ten řád, že když se něco řeklo, tak se to prostě muselo udělat. Já dostal modrou knížku, ale kdybych byl na vojně, tak bych byl buď pořád zavřený, nebo armádní generál.

Když byl táta policajt nebo voják, synům většinou vadil ten přehnaný řád. Jaký jsi měl vztah s tátou?

Všem lidem vadí řád. Dodneška a v téhle době ten řád, který by tady měl být, už vůbec neexistuje – nikdo nechodí včas, nikdo nedrží dohodu.

Měls to takhle v kapele vždycky? Jak jsi řešil a jak řešíš v Katapultu, když ten řád není?

U mě v kapele byl vždycky řád. Vůbec si nedovedu představit, že by si každý dělal, co chtěl, to přece nejde. Jsem typická konzervativní stará škola, jsem Katapult, žiju život Katapultu a žiju svůj život. A to, že jsem ze začátku hrál ve spoustě kapel, byla průprava a příprava, abych si jednou tu svoji kapelu, až nastane čas, založil. A jedu si „under my thump“ – můj palec a to, co je pod tím, je moje dílo. Já nic nechci, já chci jenom selský rozum. Logika se vyučovala za císaře Franze Josefa na školách. Mělo by se to okamžitě vrátit, protože logika už přestala existovat.

Jak moc tě vykolejilo, když odešly pilíře kapely Katapult, jako byl Dědek Šindelář nebo Tolja Kohout?

Všechno jsem přežil a skousl díky podpoře fanoušků, kteří mě potřebovali. Já jsem zase potřeboval tu muziku, jako herec, kterému večer zemře máma a on musí na jeviště, musí hrát, to je jediná cesta. Jediná cesta je dělat něco, co má smysl. Já jsem Býk, poživačný, líný, výkonný, je to v charakteru a v povaze, kterou dostaneš. Vždycky jsem měl v životě štěstí, že to, co jsem chtěl, jsem si prostě udělal a všechno frčelo, jak mělo.

Pamatuju si moment, kdy Dědek odešel, mimo mikrofon jsi říkal, že ho po koncertě odvezli a už jsi ho neviděl, takže takový osudový konec muzikanta. Zajímá mě, co se ti jako první honilo hlavou, když ses dozvěděl, že Dědek v té nemocnici zůstal a že to je definitivní.

Shodou okolností jsem byl tenkrát na své milované Šumavě, na chalupě. Mimochodem jsem tam byl, když umřel i Havel. Nemohl jsem jít na jeviště, nemohl jsem vůbec nic. Tak jsem si tři nebo čtyři dny čistil hlavu, chodil jsem po lesích, po horách. Ten vnitřní smutek vlastně probíhal v přírodě a to mi strašně pomohlo.

Pak jsem se vrátil do toho boje, musel se zúčastnit pohřbu nebo dávat nějaké rozhovory. Dostával jsem z té letargie, vzpomněl si na ty herce a okamžitě s pomocí přátel postavil kapelu bez bubnů. Vyjel jsem asi na třináct koncertů věnovaných Dědkovi a kapela se jmenovala stylově – S pomocí přátel. Muzika, kontakt, práce.

Když jsem se probíral kariérou Katapultu, samozřejmě jsem zavadil i o období, kdy jste v uvozovkách soupeřili s Olympikem a vždycky to vypadalo, že to bylo trochu na nože. Ty a Petr Janda, Katapult versus Olympic, jaká byla realita?

Tak je to pouhá legenda. Nebylo to ani přifouklé, lidé to prostě sežrali i s navijákem, protože Petr o mně jednou napsal písničku, o nějakých pitomcích, amatérech. Odpustil jsem mu to. Já zas řekl do rádia, že Olympic je kapela, co hraje pro ženské, které v neděli vaří čínu, a oni to slyšeli. Bylo to prostě takové špičkování. A když jsme se s Petrem na nějakém festivalu potkali, tak jsem ho s chutí objal. Petr to ví, ale všechno bere moc vážně, takže jako jsem mu to ani nemohl vysvětlit.

Ve své době ta rivalita byla i u fanoušků, prostě někdo měl rád Olympic a někdo byl striktní fanda Katapultu.

Ta rivalita je špatně, protože my jsme ani nebyli konkurence. Když hraju před Deep Purple nebo Status Quo, nejsme konkurence, oni jsou Status Quo a já jsem Katapult. A tak je to i s Olympikem – když chceš na Olympic, jdeš na Olympic, když chceš jít na Katapult, musíš na Katapult, tak jaká rivalita? Teď jsem sejmul to ostří. My nejsme ani rivalové a nemůžeme být ani konkurenti. Olympic je Olympic a Katapult je Katapult.

Jak jsi přijímal kritiky prvních alb, že se jedná o takový učňovský rock, že to je jednoduché, na tři akordy plus jednoduché texty. Kritika vám dávala za uši, ale doba prokázala, že to vydrželo.

Vždyť sis odpověděl sám, tak proč se ptáš? Víra v moji muziku a to, že se nikdy nerozpadnu, mě vedla k tomu, že jsem vždycky říkal, pište si, co chcete, já si budu hrát to, co budu chtít. A čas ukáže. A jestli někdo tvrdí, že to jsou jednoduché texty, vždyť je to nesmysl, jsou to národní písničky, lidové písničky. Harmonie mých písniček jsou zpívatelné i hratelné.

Čas ukázal, že stojí na mojí straně. Já to ale nepotřebuju nějak zdůrazňovat, vždyť to všichni vidí, všichni to slyší, je to prostě strašně jednoduché. A když Jiří Černý napsal, že z nás do roka nic nebude a že za to dá krk, tak jsem se jenom v duchu smál. Jak to může vědět, proč se mě nezeptal? Já bych mu řekl, ty vole, dokud nezemřu, tak budu hrát!

Některé kapely mají své největší hity tak strašně ohrané, že už je hrát nechtějí, ale lidé je chtějí slyšet. Jak to máš ty?

Myslíš si, že máš ohrané svoje děti, když máš 2, 3, 4, jsou někdy ohrané?

Ne.

No tak vidíš, vole. Kdybych tu písničku nenapsal, tak bych ji nehrál. Moje žena se mi nemůže nikdy ohrát, jsem s ní padesát let. Nikdy se mi neohraje. Chápeš? Vždycky ty skladby zahraji s láskou a těším se z těch lidí. Vnitřně ale umím tu věc nehrát pořád stejně, vždycky si tam něco přidám, zahraju něco navíc, na konci prodloužím refrén, prodloužím mezihru. To mě baví.

Když natáčíš ve studiu s mladými muzikanty, nepřišli třeba někdy s nápadem využít nějaké moderní technologie?

Jako že ty kluky moje napadlo ledacos, tak tohle nikdy. Jakmile se mnou začali hrát a zjistili, že existují The Rolling Stones a The Pretty Things a slyšeli tu analogovou muziku, tak ztichli. A ta poslední deska, ta první deska nové éry, je striktně analogově nahraná. Přesně jsem věděl, co chci – všichni najednou a natlačit ten akustický tlak do toho cédéčka.

To je důležité, ta moje muzika, ne pro každého to platí, existují různé styly, tak ať si to někdo tlačí do Pro Tools nebo do jiných programů, ale já vím, co chci. Předem znám aranžmá, nacvičím to s kapelou a napereme to tam. Vím všechno o natáčení, existují kapely, které neví vůbec nic, přijdou do studia a nemají ani páru, co chtějí, nechají si to nahrát do Pro Tools a pak jdou za zvukařem, chtějí udělat zvuk, ale ten zvukař neví, jaký zvuk chtějí. Já to nekritizuju, to jsou fakta, jak mám udělat zvuk, když nevím, jaký chcete. Ale my tlačíme do těch mikrofonů ten zvuk. A má to strašné grády, atmosféru.

Kdo ví, o čem mluvím, tak mu tímto dávám radost a ten, kdo neví, o čem mluvím, tak ať si mě nevšímá, ať mě neposlouchá. Dělejte si všechno, co chcete a jak chcete. A když mě nějaká kapela poprosí, abych jim řekl názor na jejich muziku, mně nevadí ztratit čas a říct, aby si nikdy nenechali od nikoho radit a šli vlastní cestou. Že prožijí desetileté peklo, a když to vydrží a bude to hezké, tak se prosadí. A to je ten rozdíl mezi Stones, Beatles a ostatními světovými nebo českými kapelami, protože, podle mého názoru, českým kapelám chybí originalita.

Myslíš si, že je to tím, že chtějí znít jako někdo?

Ne, každý si na něco hraje a zní jako všichni. Musíš mít ten charakter, tu cestu najít. AC/DC říkají, že ve čtvrtém akordu už musí být poznat, že to jsou oni. Já jsem tuhle poučku neznal. Každý ale od první písničky pozná můj hlas, moji kytaru, moji harmonii. Přál bych to všem kapelám. Lépe řečeno, chcete-li, uspět, musíte nasadit něco, co ani nevíte, že ve vás je, že to ve vás existuje. Musíte to vyzkoušet.

Že to identifikuje tu kapelu víceméně na první dobrou?

No, protože když mi někdo napíše, jak ten zvuk dělám a že chce taky takový, tak mu to suverénně řeknu, třeba do telefonu, nebo mu to napíšu. Nemůžeš napodobit můj styl, máš problém, protože já jedu od pravé ruky do levé ruky, trsátko, struny, srdce, duše, šňůra, Marshall, ten řetězec ale začíná v tobě. Nemůžu ti poradit můj zvuk, když neznám tvou duši, srdce, jak technicky hraješ, jakým trsátkem, jaké používáš struny. To je prostě pětadvacet úkonů, na které jsem přišel někdy v roce 1975 a nikdy jsem od toho neuhnul.

Nepotřebuju nic hledat, znám zvuk všech kytaristů. Jestli se můžu pochválit sám, jako že mě nikdo nepochválí, tak já si užívám ještě jednu věc – respekt od kapel, jako Elán, Tublatanka nebo od lidí, jako Michal Pavlíček. Já si ten respekt hluboce užívám, protože ti všichni, a někteří zvlášť, se nechali inspirovat Katapultem, ale šli svojí originální cestou. Respekt je možná vedle toho zlidovění písniček Katapultu můj největší úspěch. A je to jenom pocit, protože vilku, jako Karel Gott, si nikdy nekoupím. No, to nemám.

Teď se chvilku nebudeme bavit o muzice, ale o tom, jaké máš hobby nebo jak relaxuješ. Jak odpočíváš?

Furt stejně. Jsem těžce konzervativní člověk, já potřebuju k životu pohyb. Jsem původně sportovec – hokejista, fotbalista, tenista, atlet. A to ve mně zůstalo. K životu nepotřebuju nic jiného než kytaru, jeviště, dobré parťáky a pohyb. Všichni zestárli a já ztratil soupeře. Jsem soutěživý typ, nemám rád posilovnu, protože se tam nudím, já potřebuju míček. Jakýkoliv, malý, velký, cokoliv a chlapa před sebou a vyhrát.

A jak ti lidé z mé generace úplně odešli, čímž jsem přišel o soupeře, nastalo jediné řešení – chodit, furt se pokoušet chodit. A jak jsem v mládí turisty opovrhoval, každý turista byl pro mě penzista a vlastně mrtvý člověk, tak teď jsem turista číslo jedna. Jak můžu, tak se jdu projít, čistím si hlavu a moje žena chodí se mnou. Jsem šťastný člověk a k tomu nepotřebuju kolo za 50 000 ani koloběžku za 40 000, k tomu nepotřebuji nic. Jen boty, kraťasy, tričko, větrovku a mám to zadarmo.

Řešil jsi někdy image kapely?

To je strašně důležité. Image se každý rok měnila. S Dědkem i Toljou jsme se o tom furt bavili a image neustále měnili. Pak jsme stejně skončili u triček jako AC/DC.

Já si pamatuju třeba koncert, to bylo někde v Ústí, měli jste kravaty, košile.

To byly náhody. Jednou Dědek nechal doma kostým, přijel v kvádru, slušelo mu to, tak jsme si řekli, že budeme nosit kvádra, bum, a už jsme nosili kvádra. Ale já ti řeknu, v čem je ta podstata – image je strašně důležitá, nesmíš ale nikdy sáhnout do charakteru toho muzikanta, nesmíš ho nikdy lámat nebo nutit, to byla otázka diskuze. Nakonec ti stačí jenom to tričko anebo bunda bez rukávů, aby aspoň bylo vidět kus nějakého, ne sexu, ale erotiky, že máš alespoň nějaké bicepsy.

Jak to v měli v kapele s alkoholem a drogami? Jak oslaví šedesát let na scéně? Jak se Olda Říha připravuje na koncerty a co je pro něj nejsilnější moment? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.