Oběti, nebo vrazi? Nejznámější únos letadla ČSA a mimikry dějin

Bylo to tehdy docela snadné. Na letišti v Mariánských Lázních nebyl detektor kovu. Osobní prohlídky byly ledabylé. A to i přesto, že skupina deseti mladých lidí vzbudila u některých zaměstnanců letiště podezření. Mladíci byli „máničky“, s nimi tři dívky a mimino. Podivná parta hippies, kteří si čekání na letadlo krátili bubnováním v parku.

Na palubu propašovali dvě pistole. Otec jedné z dívek byl policista. Pistole mu prostě vytáhla z pouzdra.

Kabina pilota nebyla v letadle typu L-410 Turbolet oddělena od prostoru pro cestující. Zdálo se, že je to všechno snadné. A dobře naplánované.

Něco se ale pokazilo.

Scházeli se v pražské hospodě U Fleků. Poslouchali rock. A přemýšleli o emigraci. Nejmladší bylo 18, nejstaršímu 23. Tři mladíci už měli zkušenost se Západem za sebou. Podařilo se jim vyjet ještě v roce 1969.

Lubomír Adamica byl ve Spojených státech až do roku 1971. Cestoval z východního na západní pobřeží, pravděpodobně navštívil i festival ve Woodstocku, experimentoval s drogami. Normální hippie. Jenže po čase přestal protloukání se po Americe zvládat. Psychicky i existenčně. Byl na dně. Vrátil se a přijal podmíněný trest za „nepovolené opuštění republiky“.

Adamica byl psychicky nevyrovnaný. Ještě před emigrací do USA se pokusil o sebevraždu. Návrat do Prahy mu pravděpodobně zachránil život. Byl to ale šok. Normalizační Československo se Woodstocku nepodobalo.

A tak začal znovu přemýšlet o emigraci. A plánovat.

Vypadalo to ohromně snadně.

Za první potvrzený únos letadla historici považují událost z roku 1931 v Peru: skupina revolucionářů tam zajala pilota na letišti. První únos letadla ve vzduchu se uskutečnil nedaleko Malty v roce 1942 – kontrolu nad letem převzali zajatci převážení do zajateckého tábora.

Velký nárůst únosů přinesl přelom 60. a 70. let minulého století. V období 1968–1972 zažil svět 326 pokusů o únos letadla neboli jeden pokus za zhruba pět a půl dne.

Letů masově přibývalo. A kontroly na letištích byly stále na tak nízké úrovni, že únosy se staly běžnou součástí dobového létání. Často nebyly ani nijak dramatické. A tak se únosy letadel staly i námětem na televizní parodie nebo odlehčené novinové texty, jako byl například ten v časopisu Time: What to Do When The Hijacker Comes?

„Během únosu může být dokonce servírována mimořádná nabídka nápojů,“ psal Time. „Na palubě letadla uneseného v listopadu na cestě z Chicaga do Miami koupil únosce nápoje všem cestujícím, kteří o to požádali.“

Mimořádný únos se povedl v Československu. V roce 1950 ho naplánovala skupina bývalých pilotů RAF ve spolupráci s několika dalšími zaměstnanci aerolinií a letišť.

Válečné hrdiny sloužící v britském letectvu vnímal komunistický režim stále víc jako „přisluhovače imperialismu“. Někteří sice ještě mohli létat pro ČSA, ale postupně jen na vnitrostátních linkách a bez rodinných příslušníků.

Piloti Vít Angetter, Ladislav Světlík, Oldřich Doležal, Viktor Popelka a Bořivoj Šmíd unesli do Bavorska tři letadla startující postupně z Brna, Ostravy a Bratislavy. Na paluby se jim podařilo propašovat i rodinné příslušníky. Letělo s nimi i několik dalších lidí, kteří plán znali. Z 85 cestujících jich v Německu zůstalo 27.

V roce 1970 únosci přinutili ke změně kurzu posádku letadla na pravidelné lince z Karlových Varů do Prahy. Přistáli v Norimberku. A v Norimberku dosedlo v dubnu 1972 i další letadlo, které mělo doletět do Prahy. Únosci byli dva recidivisté, měli za sebou několik trestů za krádeže nebo vloupání. Na palubu pronesli dvě pistole. A použili je: postřelili druhého pilota.

Letadlo tehdy vypadalo jako úžasně svůdný prostředek, jak se zbavit vlastních problémů.

Jedna pistole byla v kočárku, druhou měla jiná dívka v kalhotkách. Vše probíhalo podle plánu. Přesto byli únosci nervózní – nevěděli, jestli let na palubě doprovází ozbrojený policista v civilu. A který ze zbylých čtyř cestujících by to byl.

Letadlo odstartovalo krátce před čtvrtou hodinou odpoledne. Několik minut poté dal Lubomír Adamica smluvené znamení: vstal a svlékl si bundu. Začala akce.

Kromě pistolí měli únosci i další „zbraně“, které by dnes na palubu určitě nepronesli – skleněné lahve s coca-colou. Jimi zaútočili na ostatní cestující. Na malíře pokojů Josefa Jahna, kterého si nakonec vytipovali jako policistu, jeden z únosců namířil zbraň.

Adamica spolu s dalším mužem spěchali za piloty. Strhli jim sluchátka a nařídili změnit kurz do západního Německa. K čemu došlo během několika následujících desítek vteřin, není jednoznačné. Jisté je, že padl výstřel, který způsobil smrtelné zranění pilotovi Jánu Mičicovi.

Adamica nejprve přitiskl zbraň pilotovi na krk. Zezadu se ho ale snažil odtáhnout jeden z cestujících. Adamica ho udeřil, jiný únosce přitiskl do sedadla. Krátce nato zazněl výstřel.

Podle obžalovacího spisu střílel Adamica záměrně, aby ukázal, že neváhá použít jakékoli prostředky pro prosazení svého cíle. Svědek Josef Jahn se domnívá, že výstřel vyšel spíš náhodně. Únosci tvrdili, že střílet rozhodně nechtěli, že „takoví blbci nebyli“.

Situace každopádně vypadala beznadějně nejenom pro Jána Mičicu: střela přeťala pilotovi krční tepnu. Krev zaplavila část řídicích přístrojů, zkratovala je a vyřadila z provozu.

Druhý pilot Dominik Chrobák převzal řízení, ale letadlo ovládal jen částečně.

Tělo umírajícího pilota Mičici padlo na ovládání plynu a vrtulí. „Levou rukou jsem se ho jenom snažil udržet, aby nespadnul na řízení. To bychom šli rovnou na zem,“ vzpomíná Dominik Chrobák. „Celou dobu za mnou stál chlapík s pistolí. Mohl jsem se jenom držet řízení a jinak nic.“

Chrobák po přeletu hranic plánoval přistání na dálnici. Těžce poškozené letadlo neměl šanci udržet dlouho ve vzduchu. Pak si všimnul řídicí věže malého sportovního letiště ve Weidenu. „Ještě jsem chvíli letěl podél dálnice, abych jim ukázal, že už jsme na Západě. Poznali to podle aut, která tam jezdila.“

Chrobákovi se podařilo bezpečně přistát. Panikařící únosci vyskakují z letadla a utíkají k lesu. Policie je ale na místě během několika minut…

Lubomíru Adamicovi hrozil trest s dolní hranicí deset let. Vyloučit ale nešlo ani trest doživotní. Adamica se ještě před začátkem soudu, 13. ledna 1973, na své cele oběsil.

Ostatní únosci dostali tresty mezi třemi až sedmi lety vězení. Pak získali politický azyl a zůstali v Německu. Do Československa, respektive Česka, se někteří vrátili poté, kdy je omilostnil prezident Václav Havel. Trvale se tu usadil jen jeden z nich.

„Umělecká“ zpracování únosu mohou posloužit jako důležitý obraz normalizační kultury. Střet mezi některými současnými interpretacemi zase jako impulz pro přemýšlení o „přepisování dějin“.

Únos se stal volnou inspirací pro 29. díl seriálu 30 případů majora Zemana. Díl Mimikry byl natočen v roce 1978, dva roky po procesu s undergroundovými kapelami. Procesu, který byl důležitým inspiračním zdrojem pro vznik Charty 77.

Tvůrci seriálu propojili témata undergroundu, terorismu a narkomanie. Hudebníci kapely Mimikry, jejímž předobrazem byla skupina The Plastic People of the Universe, byli směšní, nezodpovědní, zbabělí, zákeřní narkomani, kteří plánovali únos letadla.

Nakonec se vzájemně podvedli, letadlem odletěli jen někteří. Vraždu pilota měli předem v plánu. Zrádní vrazi.

Mimikry hrají v seriálu svůj hlavní hit Bič boží. Možná je to záměrná parodie na underground, možná výraz ignorance autorů. Písnička se každopádně stala hitem a legendou už za normalizace.

Výraznou roli kytaristy a zpěváka skupiny vytvořil i po roce 89 oblíbený herec Jiří Lábus. V jednom polistopadovém rozhovoru se za roli omluvil. Říkal, že se za ni stydí a bere ji jako ostudu.

Hudbu k seriálu složil v českých poměrech zcela mimořádný skladatel filmové hudby Zdeněk Liška. Jeho jméno je spojeno s filmy, které patří k tomu nejlepšímu v české kinematografii. A také s „Bičem božím“.

Skladbu Únos nazpívala v roce 1973 skupina Olympic. Tehdy byl v její sestavě nejenom Petr Janda, ale ještě i Jiří Korn. Podle Jandy to byl v té době největší hit skupiny. Dnes ji Olympic nehraje.

„Nehrajeme ji, protože nechceme jitřit dobové nálady, ale mně osobně to dost mrzí, je to skvělá písnička,“ říká Petr Janda.

Dobové nálady ale pochopitelně „jitří“ historici a publicisté. Historik Ivo Pejčoch ve studii Teroristické metody při překonávání státní hranice píše:

„Zde je míněn terorismus v tom smyslu, jak ho tehdy chápal vyspělý demokratický svět. V průběhu let totiž opakovaně docházelo k případům, které nebyly svým průběhem akceptovatelné ani pro státy, kam uprchlíci směřovali. Pokud se běženec dopustil únosu dopravního letadla, braní rukojmí nebo zákeřné vraždy, stanul zpravidla před soudem ve Spolkové republice Německo (SRN) nebo v Rakousku a v řadě případů si vyslechl rozsudek s vysokým trestem odnětí svobody.“

Jinými slovy řečeno: I pokud vystřelil Adamica neplánovaně, použil spolu se svými přáteli teroristické metody.

Bývalý disident a výrazná postava undergroundu František Stárek s tímto obrazem nesouhlasí: „Teroristický komunistický režim donutil lidi, aby takto reagovali.“

Tedy: I pokud vyhrožovali zbraní, byli to především mladí lidé toužící po svobodě. Oběti režimu.

Moderní dějiny: Rozeznat na první pohled oběti a zločince, nebývá snadné.