Až ikonický evropský vulkán znovu vybuchne, o životy půjde milionům lidí

„Vesuv dnes spí. Jen slabé projevy seismické aktivity připomínají, že tato ohňová hora se připravuje na další ze svých kolosálních erupcí. Ta tentokrát zasáhne stovky tisíc, ne-li miliony lidí,“ píše jeden z největších znalců Vesuvu, vulkanolog Flavio Dobran. „Počítačové simulace potvrzují, že existuje vysoká pravděpodobnost obří erupce Vesuvu v 21. století.“

Okolí Vesuvu je dnes jednou z nejhustěji osídlených oblastí v Evropě. V okruhu deseti kilometrů od kráteru žije milion lidí. Do padesáti kilometrů od vulkánu žijí další dva miliony lidí. A místní doplňují především v létě stovky tisíc turistů.

24. srpna roku 79 (historici se o přesné datum přou, ale to pro tento text není podstatné) zabily nejvíce lidí pyroklastické proudy neboli „žhavé mračno“. Zjednodušeně řečeno je to lavina rozžhavených hornin, popela a plynů, která se pohybuje po úbočí vulkánu rychlostí až 700 kilometrů za hodinu.

V okolí kráteru dosahovala v roce 79 teplota žhavého mračna 850 stupňů. Ve vzdálenosti deset kilometrů od kráteru to bylo ještě 250 stupňů. Do 15 kilometrů od erupce neměl nikdo šanci přežít.

Dnes tu žije přes milion lidí.

Co s tím?

„Těm lidem nezbývá než se modlit ke svatému Genarovi,“ říká Flavio Dobran. A má na mysli obyvatele úpatí Vesuvu.

Svatý Genaro byl ve 4. století popraven kvůli své křesťanské víře. Je patronem Neapole a měl by město chránit před katastrofami. Například před výbuchem Vesuvu. A vypadá to, že mnoho obyvatel Neapole a okolí se na něj spoléhá.

Pro mnoho turistů nebo lidí, kteří zemi znají z filmů a vyprávění, je to „typická Itálie“. Úzké uličky. Ženy a muži posedávají před vchody domů a neustále mluví. Prodavači nabízejí svoje zboží a lákají turisty do obchodů a restaurací. Změtí lidí a předmětů si za pravidelného troubení razí cestu mopedy a auta. Na úrovni druhého patra scenérii rámuje bílé prádlo pověšené na šňůrách uchycených mezi protějšími okny.

Když se vynoříte ze spleti uliček, obrázek se příliš nezmění. Na náměstíčku u kostela posedávají slavnostně oblečení lidé a povídají si. Zahrádky kaváren jsou plné. Mopedy a auta troubí…

Malebná krajina „typické Itálie“. Rozšafní lidé, kteří nikam nespěchají. A nebojí se. Zejména ti starší říkají, že našli „mírové soužití“ s číhajícím nebezpečím. Se sopkou, na které žijí.

„Narodil jsem se tady a hodlám tu také zemřít. Doufám, že mě Vesuv nezabije, ale pokud ano, je to můj osud,“ říká Vincenzo Berna z města Torre del Greco, které sousedí s Herkuláneem a Pompejemi.

Malebná krajina. A noční můra pro vulkanology.

Flavio Dobran a mnozí další odborníci dlouhodobě kritizují krizové plány Neapole a okolních měst. Podle nich ze všeho nejspíš kopírují nálady místních lidí a vycházejí z přesvědčení, že Vesuv „spí“ a neprobudí se. Jsou nespolehlivé, nerealistické.

V roce 1995 politici a úředníci při sestavování krizových plánů požadovali, aby je vulkanologové varovali tři týdny před erupcí. Jen neochotně se nechali přesvědčit, že to ani nejmodernější věda neumí. Že mohou počítat nanejvýš se třemi dny. A ani na to se nedá stoprocentně spolehnout.

Nové plány, které pracují s horizontem tří dnů jsou ovšem naprosto nerealistické. I pokud by šlo o evakuaci „pouze“ 600 tisíc nejvíce ohrožených lidí.

„Jednoduchý propočet ukazuje, že evakuace 600 tisíc lidí z hlavního neapolského nádraží by vyžadovala, aby odtud vyjel každých 20 minut vlak s 3 tisíci pasažéry,“ píše Flavio Dobran. „To je prostě nereálné, nejen kvůli nedostatečné infrastruktuře. Ale také kvůli tomu, že v případě rozsáhlé erupce je třeba počítat i s mnoha lokálními zemětřeseními, která železniční dopravu naruší nebo i zastaví.“

Po kritice doplnily úřady do evakuačních plánů využití osobních vozů a autobusů. Opět bez nejmenšího vyjasnění, jak budou vozidla projíždět ulicemi, které zatarasily trosky domů. Nebo jak se vyrovnají se zhroucením mostů…

Dobran požaduje, aby se koncepce krizových plánů zásadně proměnila. Jde o utváření dlouhodobě udržitelného osídlení v okolí vulkánu. Musí být vymezena zóna, ve které se nejenom nesmějí stavět nové domy, ale kde nikdo nesmí bydlet. Na ni bude navazovat druhá zóna, z níž budou obyvatelé v případě silné erupce evakuování do třetí bezpečné zóny. Po zklidnění se budou moci vrátit. Nedojde k definitivnímu opuštění oblasti, domovů, krajiny.

V malém měřítku si to v Česku umíme představit v souvislosti s povodněmi. Dlouho se politici, úředníci i lidé v okolí řek tvářili, že žádné nebezpečí nehrozí, že řeky „spí“, jsou dobře a jednou provždy regulované. Respekt k „záplavovým oblastem“ se blížil nule.

Pak přišlo náhlé a kruté vystřízlivění při povodních v roce 1997 a o pět let později.

Je to jen dvacet let. Neuplynula tak dlouhá doba jako od zkázy Pompejí.

Znamená to ale snad, že by se přestalo stavět v záplavových oblastech?

První stálí obyvatelé se na území pozdějších Pompejí usadili v 8. století před naším letopočtem. O šest století později tu už bylo prosperující město, které zbohatlo zejména na obchodu s vínem a olivovým olejem.

V 1. století před naším letopočtem se Pompeje staly římskou kolonií, obyvatelé získali status římských občanů. V okolí města vznikaly nádherné vily římských boháčů, které lákala krása neapolského zálivu.

Bohaté, spokojené město na krásném místě.

Jistě, lidé čas od času pocítili, že to místo umí být také nebezpečné – malá zemětřesení byla vcelku běžná. Spisovatel Plinius mladší psal, že „otřesy jsou časté, a tak si na ně místní lidé zvykli“.

V roce 62 přišlo zemětřesení pravděpodobně o síle 5–6 stupňů Richterovy škály. Poničilo část města. Ale lidé ho nebrali jako varování. Spíš jako příležitost k přestavbě svých domů a zkrášlení veřejných prostranství a staveb.

Měli za to, že s místní krajinou nalezli „mírové soužití“.

„Vypadalo to jako strom, jako borovice. Vystřelilo to prudce nahoru jako velmi dlouhý kmen a pak se to postupně rozvětvilo. Chvílemi se to projasňovalo, chvílemi to bylo temné, podle toho, kolik to obsahovalo kamenů a popela,“ popisoval začátek erupce Vesuvu v roce 79 Plinius mladší. Je to jediné zachovalé svědectví.

Plinius mladší pozoroval z bezpečí Misena na opačné straně Neapolského zálivu sloup vymrštěných částeček magmatu, který stoupal až do výše několika desítek kilometrů nad kráter. Mohutný začátek erupce poskytl lidem v okolí sopky alespoň nějaký čas na útěk. Ti, kdo se schovali v domech nebo chtěli zachránit cennosti, byli ztraceni.

Dým zastíní slunce, první lidé umírají v naprosté tmě. Zabíjí je „sopečný déšť“. Kameny a prach vymrštěné z vulkánu dopadají do širokého okolí. Desítky kilometrů od kráteru. Je to ale stále jen začátek.

Po několika hodinách se po úbočí sopky začínají valit rozžhavené kameny. V Pompejích jsou během dvaceti minut.

Pro ty, kdo přežili, má Vesuv v zásobě ještě dokonale smrtící „žhavé mračno“. Druhý den navečer se hora uklidňuje. Pompeje jsou nyní šest metrů pod novým povrchem země. Vyčnívají jen špičky vysokých budov.

Na mírové soužití to nevypadá.

Pro většinu lidí jsou Pompeje především atraktivním cílem výletu. A soptící Vesuv dramatickou kulisou literárního nebo filmového příběhu. Otázka, zda se něco takového může opakovat, patří do žánru sci-fi.

Vulkanologové to vidí jinak. Otázku „Může se to opakovat?“ považují za špatně položenou. Opakovat se to bude. A jsou tu pouze dvě relevantní otázky:„Kdy?“ a „V jaké síle?“

Na ně ale vědci nedokážou jednoznačně odpovědět. Přesto, že Vesuv je nejsledovanější sopkou na světě, jejíž aktivitu zkoumá řada seismických stanic. Ve hře je prostě příliš velké množství neznámých. Přístroje zachytí pohyb magmatu, ale neumějí automaticky vyhodnotit, zda dojde k erupci a nakolik se bude podobat té předchozí.

„Jasné jednoduché odpovědi opravdu neexistují,“ potvrzuje Aleš Špičák z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, který se dlouhodobě sopkami zabývá.

Vědecky podložená varování nemají podobu jasné prognózy. Jsou ale hrozivá:

V roce 79 žilo v Pompejích přes 10 tisíc lidí, přibližně 2 tisíce z nich erupci nepřežily.

Dnes žijí v městech a vesnicích na úpatí Vesuvu 3 miliony obyvatel.

Obyvatelé Neapole a okolí jsou v pasti. Nejenom vzhledem k sousedství Vesuvu, křivolakým přeplněným uličkám a neschopnosti či lenosti politiků a úřadů.

Asi 35 kilometrů od Vesuvu, západně od Neapole se nachází supervulkán Campi Flegrei – Planoucí pole.

„Slavné italské sopky Vesuv, Etna nebo Stromboli jsou pouhými prskavkami ve srovnání s téměř neznámým vulkanickým územím Campi Flegrei, jehož část leží pod hladinou Středozemního moře. V jeho nitru vře stejné jezero žhavého magmatu jako pod Yellowstonem,“ píše Jan A. Novák.

Obří erupce Campi Flegrei před 39 tisíci lety pravděpodobně přispěla k vymření neandrtálců. Mohutný oblak popele a síry zastínil slunce a způsobil ochlazení.

V roce 2017 dospěli vědci z University College v Londýně a Observatoře Vesuv k závěru, že supervulkán se probouzí. „Zkoumáním procesů v oblasti Campi Flegrei jsme dospěli k závěru, že se možná blíží ke kritické fázi, kdy jakákoliv další aktivita zvýší možnost erupce,“ uvedl hlavní autor práce Christopher Kilburn z University College. „Je nezbytné, aby se na tuto situaci úřady připravily.“

Jak se mají úřady připravit na výbuch, jehož síla je srovnatelná s pádem velkého meteoritu?

I vědci se ocitají v pasti. Čím více popisují možná rizika, tím spíše uvádějí obyvatele Neapolska do „umělého spánku“. Reakcí může být pokrčení ramen: „S tím stejně nic nenaděláme.“ Nebo ironický úsměv: „Zase nějaká sci-fi.“

Z jedné strany Vesuv, z druhé Campi Flegrei.

Mírové soužití?

S přírodou?