Nobelova cena za literaturu: Potřebujeme rozhodčí literárního vkusu?

I letos se Nobelova cena za literaturu předává 10. prosince ve Stockholmu. Není to přežitek? Absurdní divadlo?

Jediný český spisovatel, který Nobelovu cenu získal, je Jaroslav Seifert. Bezpochyby velký básník. I v jeho případě jsou ale s udělením ceny spojeny jisté rozpaky. Pochybnosti, zda šlo výhradně o posuzování literární kvality jeho díla.

Psal se rok 1984 a Jaroslav Seifert byl v Československu v podstatě zakázaný autor. Signatář Charty 77 publikoval v samizdatu.

Byl rok 1984 a tedy „orwellovský rok“. Akademiky vábila možnost ocenit autora, který vzdoroval totalitnímu režimu.

Jaroslav Seifert. Bezpochyby velký básník. Nobelovu cenu zřejmě získal i z politických důvodů. A 18 švédských akademiků postupně přidává i další, více či méně přiznaná kritéria – například poměrné zastoupení jednotlivých kontinentů nebo mužů a žen.

Dává to smysl?

První Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 1901 francouzský básník a esejista Sully Proudhomme. Znáte?

V češtině mu vyšel výbor z básní v roce 1937. A mezi milovníky klasické poezie je oblíbená především jeho báseň Puklá váza. Krásná báseň:

Na vázu, v níž květ verbén zvadl,

narazil vějíř v doteku;

ba úder ani nedopadl,

zvuk nezradil ho člověku…

Ale autor tohoto textu nechce suplovat gymnaziální hodiny literatury. Téma vidí jinde: V roce 1901 způsob udělování Nobelovy ceny ještě možná smysl dával. Akademici i Sully Proudhomme byli muži – ano, tehdy ve švédské akademii žádné ženy nebyly – na svém místě.

Reprezentovali tradici, vyzkoušenou seriózní kvalitu, nebyli to žádní rebelové, stála za nimi poctivá práce. Vznešenost a přesnost jejich úsudku by si dovolil zpochybňovat jen nějaký nevzdělaný sprosťák.

Sully Proudhomme byl „parnasista“, básník, který prosazoval „umění pro umění“, zušlechťoval dokonalou formu a snažil se poezii vrátit tam, kam patří – do vznešených salónů, vynikajících intelektuálních kruhů, mezi duchovní a společenskou elitu. Napravit její reputaci poněkud pošramocenou rozervanými aktivistickými romantiky.

Ti poezii ponížili na osobní zkušenost, bolestný prožitek. Jak banální! Poezie v očích Proudhommea směřuje k dokonalosti, k objektivní pravdě, podobně jako věda nebo krásná hudba.

V očích akademiků ještě základy spořádaného světa držely pevně. Ne, ještě je nenahlodali zpochybňovači všeho. Přibývalo jich. Ale všichni ti prokletí Baudelairové, Verlainové a Rimbaudové zatím živořili v chudých špeluňkách nebo končili u soudu a ve vězení. A jejich jedovaté „květy zla“ je nepřežily – plesnivěly v zapomenutí a opovržení.

Svět nadále patřil konzervativním mužům, kteří dokázali obhájit tradiční hodnoty. A měli moc a autoritu.

Když Sully Proudhomme v roce 1901 přebíral Nobelovu cenu, ještě to dávalo smysl. Soudy o světě a o umění byly doménou vousatých moudrých mužů. A zdálo se, že je to správné a přirozené.

Nevěřte nikomu, komu je pod šedesát!

V roce 1894 nabídl ve své závěti zesnulý přítel impresionistů Gustave Caillebot francouzskému státu 70 impresionistických maleb – byly mezi nimi obrazy Moneta, Sisleyho, Degase, Renoira, Maneta i Cézanna. V současnosti by taková sbírka byla oceněna na miliardy dolarů.

Tehdy ale Francie dar přijmout nechtěla. Proč by měla na stěny svého národního muzea věšet takové „flekaté obludnosti“? Jeden z nejslavnějších akademických umělců té doby Jean-Léon Gérome prohlásil: „Kdyby vláda přijala takovou špínu, dopustila by se obrovského morálního poklesku.“

Ale nešlo to už zastavit. První souborná výstava impresionistů se v Musée du Luxembourg v Paříži uskutečnila v roce 1897.

A z chudých špeluněk začali vylézat i další ničitelé zavedeného uměleckého kánonu. Začali se roztahovat v kamenných akademických svatostáncích a především přitahovat pozornost kritiky, médií, sběratelů, čtenářů, návštěvníků výstav…

Symbolisté, dadaisté, surrealisté, futuristé…

Svět se měnil. I ženy už směly volit. Psychoanalytici odstartovali „sexuální revoluci“. Čím dál víc lidí studovalo. A četlo. A chtělo se vzdělávat, cestovat a bavit.

A mít vlastní názor.

Už krátce poté, kdy Sully Proudhomme přebíral Nobelovu cenu, se začalo zdát, že švédští akademici si se světem přestávají rozumět. Nebo spíš on s nimi.

Svět byl mnohem pestřejší. Nejprve krátce rozkvetl mezi válkami, a pak znovu od 60. let. Ale švédští akademici jakoby zůstávali stále stejní. Pilíř tradice a vysokého kultivovaného duchovna začal na tom rozbouřeném moři literatury vypadat opuštěně.

A trochu bezradně.

„Nobelova cena za literaturu má hluboký problém: Je založena na představě, že kvalitu může nejlépe ohodnotit malá skupina expertů,“ píše americký spisovatel a kritik Adam Kirsh. „Ale literatura není adresována skupině odborníků, je otevřena úsudku každého čtenáře. Různí lidé naleznou inspiraci v různých knihách, protože literatura je stejně pluralistická jako lidé samotní.“

Tohle už prostě švédští akademici neopraví. Základy spořádaného světa už pevně nedrží. Drzé sebevědomí plodí relativismus. A relativismus drolí piedestaly pomazaných strážců jedině správných rozhodnutí a vizí.

Začíná platit spíš: „Nevěřte nikomu, komu je nad třicet!“ (Americký studentský aktivista Jack Weinberg v roce 1964.)

Kdysi kněží věštili budoucnost z vnitřností obětovaných zvířat. Dnes jim už většina lidí nevěří. A podobně jsou na tom švédští akademici: Jejich pompéźním divadlem provázený esoterický verdikt přestává být zajímavý a důležitý.

„Dobrá kritika lidem pomáhá nalézt knihu, která k nim promlouvá,“ dodává Kirsch. „Ale nečiní si nárok na to, aby označila ‚nejlepší dílo‘, jak to dělá Nobelova cena.“

Ale nebude nám přece jen pevné kritérium kvality chybět? Máme se snad spokojit s tím, že nejlepším spisovatelem je Dan Brown, který prodává desítky milionů svých konspiračních románů po celém světě?

Tohle smysl dává?

Protiklad mezi autoritou, případně jejími objektivními soudy, a relativismem je umělý. Společnosti ho jako volbu „buď, anebo“ vnucují diktátoři, konzervativci, nostalgici, nebo jen lidé s malou představivostí či malým sebevědomím:

Na jedné straně pevný úctyhodný dějinami prověřený řád. Na straně druhé neuchopitelný chaos. Nepřehledný a bezvýsledný boj myšlenek, boj všech se všemi. Tak co si vyberete?

Rozpor, kterým má smysl se zabývat, vypadá ale jinak: Autorita založená na tradici, případně na nějaké „vyšší moci“, tu stojí proti svobodě.

Svobodný čtenář se bez autoritativních soudů švédských expertů snadno obejde. Scházet mu nebudou. Nebude se cítit ohrožen nicotou.

Dan Brown mu totiž může být lhostejný.

Ve stejné míře jako švédská akademie.

A to dává smysl.