Nepodceňujte dar. Je živý a chce se vrátit domů

Představte si, že dar má duši. Ne, nemusíte tomu úplně věřit. Ale je to zábavné přemýšlení. Takže: Dar má duši a ta spojuje dárce a obdarovaného. Jsou neustále v kontaktu.

Ne, nekončí to tím, že rozbalíte balíček. Dárce je tu stále s vámi. Někdy to může být i velmi nepříjemné. Málokdo má zájem, aby mu do života pronikalo spousta šmíráků.

Ale nedá se nic dělat. Jakýkoli dar, dar od kohokoli má duši a vytváří pouto. Dar je jako okno, které si darující proseká do vašeho světa. Pozoruje vás.

A to ještě není všechno. Dar je trochu jako kočka a chce se vrátit domů. Pokud není dostatečně hýčkán, vykoupen, pokud je odložen a zanedbáván, zanechává po sobě prázdné místo. Nebo také smutek, pachuť a v nejhorším případě i prokletí.

Pojďme si to probrat, proč je dobré dar nepodceňovat.

Stará maorská moudrost: „Hau“ není vítr, který vane. Kdepak. „Hau“ je duch věcí, duch lesa, z něhož pocházejí. A tak i každý dar, který dáváme nebo přijímáme, vytváří trvalé pouto.

„Přijatý nebo vyměněný dar zavazuje tím, že není pouhým nezúčastněným objektem. Třebaže už nepatří dárci, nadále si z něho něco uchovává. Jeho prostřednictvím je obdarovaný napojen na dárce. V daru totiž žije hau jeho lesa, jeho kraje, jeho země…,“ píše sociolog a antropolog Marcel Mauss v klasickém díle Esej o daru (str. 22).

Mauss zkoumal společnosti kmenů v Severní Americe nebo obyvatel Polynésie a mimo jiné objevil zásadní roli daru v jejich právním řádu a ekonomice. Dar je jen na první pohled něčím dobrovolným. Ve skutečnosti je přijetí daru závazkem. Nelze ho neoplatit, protože jinak by obdarovaný ztratil prestiž, vyřadil by se ze slušné společnosti a dárce by nad ním získal faktickou i magickou moc.

„Přijmout něco od někoho, znamená přijmout něco z jeho duchovní podstaty, z jeho duše,“ vysvětluje Mauss. „Darovaná věc není prostým neživým předmětem. Je oduševnělá, často individualizovaná a snaží se vrátit tam, kde je její původní domov. Anebo vytvořit pro rod a půdu, ze které vzešla, rovnocennou protihodnotu.“ (str. 24)

Nepodceňujte dar. Přijmout ho je závazek.

„Značná část naší morálky a našeho života vůbec tkví stále v atmosféře daru, směsici závazku a dobrovolnosti,“ píše Marcel Mauss (str. 133). „Neoplacený dar stále staví toho, kdo jej přijal do podřízeného postavení, zvlášť když jej přijal, aniž by pomyslel na protidar.“

Podle Mausse žije dědictví starých zvyklostí i v naší moderní společnosti.

„Pozvání musí být oplaceno, stejně jako zdvořilost… V tom zvláštním životě, jakým je náš život společenský, nemůžeme nechávat ‚nevyřízené resty‘, jak se říká,“ vypočítává Mauss. „Musíme vracet víc, než jsme přijali. ‚Runda‘ je stále dražší. V době našeho dětství v Lotrinsku se tak venkovská rodina, která normálně žila velice skromným životem, dokázala kvůli hostům o posvícení, o svatbě, o svatém přijímání či o pohřbu finančně zruinovat. Při takových příležitostech člověk musel být ‚grand‘. Dá se dokonce říci, že část našeho národa se tak chová stále a utrácí nepočítaně, když jde o hosty, svátky, dary.“

Dar a protidar jako téma prestiže, moci, dobrých vztahů, předcházení konfliktům a kletbě…

Poznáváte?

Podle Mausse má ale kultura daru v moderní společnosti ještě hlubší smysl: Zjemňuje a vyvažuje tvrdé, odlidštěné pojetí práva ve 20. století. (Esej o daru vyšel v roce 1924).

Dar je totiž symbolem vzájemné péče, byť třeba nikoli dobrovolné. Platí, že pokud někomu něco dáme, máme právo očekávat odpovídající „protidar“. Je to obraz společnosti, která netoleruje prohlubující se nerovnost.

„Staré zásady působí proti tvrdosti, abstraktnosti a nelidskosti našich zákoníků ještě dnes. Z tohoto hlediska lze říci, že celá jedna část našeho rodícího se práva a některé nejnovější zvyklosti tkví v návratu zpět,“ shrnuje Marcel Mauss (str. 135).

Dar jako návrat zpět. A návrat zpět jako dar.

Marcel Mauss si myslel, že staré zásady a zvyky působí proti moderní nelidskosti. Ano. Ale ten „návrat zpět“ je stále těžší.

Marcel Mauss psal svůj esej v roce 1924, zemřel v roce 1950. Teprve potom svět proměnila exploze věcí, o jejichž duši se nikdo nestará. Je jich příliš mnoho. A lidé počítají s tím, že je možné, a je třeba je často měnit. Pohrdají jejich duší.

A možná ještě spíš pohrdají myšlenkou, že by mohly duši mít.

Co je to za obraz – věci mají duši? Jaké „hau“? Nějaký špatně placený poslíček, který čeká na spropitné?

A podobné je to s dary. Vršíme kolem sebe stále více darů, o jejichž duši se nestaráme. A stále častěji pak po nich zbývá jen prázdné místo. A smutek.

Zmizí, aniž by po nás něco podstatného chtěly. Závazek? Pouto? Návrat domů? O čem to mluvíte?

Ztratilo se „hau“ v té přemíře věcí?

To spíš my sami ztrácíme část vlastní duše…

Autor tohoto textu si pochopitelně nečiní nárok na předvedení vyčerpávající typologie moderních dárců a darů. Na základě vlastní zkušenosti a pozorování si nicméně dovolí nabídnout několik obrazů.

Je totiž důležité snažit se ten proces pochopit. Je to stále nepřehlednější. Přímočarou vazbu „dar-protidar“ nahradila složitá postmoderní hra. Pravidla vznikají teprve v jejím průběhu.

Darující a obdarovaný mohou mít dojem, že jejich situace je zcela jedinečná. Že se na ní nepodílí žádné zobecňující „hau“.

Je to jen dojem.

Suverénní šovinista dává především sebe: Svoji moc, prestiž, svůj záměr, svoje očekávání, svůj exhibicionismus. Chce oslnit, podmanit si, získat. Myslí si, že toho může dosáhnout bombastickou show, nákladnými dary, nebo brilantním nápadem. A popravdě: Mnohdy se mu to daří.

Na daru samotném zase tak nezáleží. Je to nástroj. Nástroj pro získání odezvy.

„Hau“ proniká do našeho života v původní syrové podobě: Dar vyžaduje odpovídající protidar. Ale v tomto případě nejde o zjemňování nerovností. Nerovnost je totiž půdou, ze které šovinista vychází.

Dar jako vydírání.

Manipulátor je skrytá a efektivnější varianta šovinisty. Nepotřebuje bombastickou show, nákladné dary. Jeho doménou je schopnost přesvědčit, že cokoli, co dává, je ten nejdůležitější dar. Kdyby to byla jízdenka z tramvaje, kterou přijel na schůzku, nebo kousek dřeva, které kdesi našel.

Pozor: Kousek dřeva nebo jízdenka mohou být velmi cennými dárky a vzpomínkami. Nikoli ale v podání manipulátora. Ta schůzka totiž nebyla nijak důležitá. A ten kousek dřeva vzal sebou právě proto, aby ho mohl doprovodit nějakou sentimentální legendou.

Manipulátorovi nejde o skutečný příběh. Jde mu o jeho vlastní přesvědčivost, která udělá skutečný příběh z čehokoli.

Dar jako podvod.

Světák s nulovou empatií kolem sebe vrší dárky s podobnou suverenitou jako příhody z cest. Jako vyprávění o mimořádně dobrém sushi v San Francisku nebo západu slunce nad pouští Gobi. Je mistrem příběhů bez pointy a naléhavosti. Je dokonce schopen vytáhnout prezentaci fotografií na mobilu.

Banalita až obtížnost jeho vyprávění k němu ve slušné vstřícné společnosti nikdy nedolehnou. A podobně je to s dary.

I on dává především sebe. Ale s polehčující okolností jisté dávky bezelstné spontánní naivity. Nechce mnoho, jen pozornost a trochu obdivu.

Dar jako korálky pro domorodce.

Nejistý introvert trpí při všech typech nákupů. Výběr dárků je pochopitelně ještě trýznivější. Byť všude kolem je rozlehlá pláň nejistoty, zmaru a ponížení, přece jen je rozdíl mez standardním nákupem sýra a červeného vína a výběrem vánočního dárku někomu blízkému.

Nejistý introvert se především nechce nijak zaplést s lidmi, natož s někým, s kým by musel mluvit. Do obchodu nejraději vchází ve chvíli, kdy v něm není nikdo jiný. Kradmo se pohybuje kolem vystavených předmětů, dělá, že tu není. A když se k němu blíží vstřícný/á prodavač/prodavačka s nabídkou pomoci, okamžitě se dává na útěk.

Nejistý introvert nakupuje téměř výhradně v samoobluze. A po zavedení samoobslužných pokladen se tu cítí celkem v bezpečí. Jenže i tady na něj čekají pravidelná muka. Znáte to – jednou za čas si regály a zboží zahrají na „škatulata“, a tam kde byl sýr, je nyní drogerie. Algoritmem ovládnutý prostor se mění v bezútěšné tápání. To, co bylo známou sekvencí – chléb-sýr-mléko-jogurt-brokolice-víno…, se mění v divoký agresivní nepřehledný zlomyslný babylon a labyrint v jednom. Zeptat se mile se tvářících zaměstnanců nepřichází v úvahu. Do konce života by se nejistý introvert styděl za tu otázku: „Prosím vás, nevíte kde najdu sýr?“.

A tak projde celou halou, nenajde nic a obchod opouští s pocitem hlubokého ponížení a vzteku.

Každopádně: Jakýkoli dar od něj v sobě nese hluboko vnořený otisk jeho osobnosti, či spíše osudu.

Jsou v něm rozhodně pot a slzy. A možná i krev.

Dar jako zoufalá snaha obstát v nepřátelském světě.

Milující empat – To je případ dialektického popření „hau“. Dárek nevnucuje svého dárce, nic nepožaduje. Neprosekává ani okno do soukromí, protože v tomto případě stačí zasněnému dárci jeho představivost. Dárek nechce vyvolat odměnu ani odvetu. Jen radost.

A tak kočka přede a stulí se u krbu. A z hau se stává dobrácký ochranitelský domácí bůžek. Jen občas se neklidně zahledí k horizontu.

Ale rychle setřese nepřítomný pohled a jde zkontrolovat, jestli má kočka v misce dostatek mléka.

Dar jako dar.