Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svým studentům vypráví už léta fascinující příběh zrození člověka. Příběh o genetice a evoluci.
Eduard Kejnovský se v Biofyzikálním ústavu Akademie věd v Brně věnuje studiu evoluce pohlavních chromozomů a dynamice genomů a od začátku tisíciletí také popularizaci vědy.
Jeho výklady o míchání koktejlu genů v každé nové generaci, ale také o nahodilostech při vzniku života vyústily v to, že s novinářkou a spisovatelkou Ivanou Karáskovou sepsal knihu Tajemná řeč genů, která právě vychází. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje úskalí každého nového zrození a vysvětluje také svůj pohled na rovnost ras.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Vetřelci v české krajině: 10 invazních druhů, jež ohrožují přírodu i zdraví
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
„Z genetického hlediska neexistuje žádný argument pro jakýkoliv rasismus. Lidé na celé Zemi jsou si geneticky mnohem podobnější a homogennější než šimpanzi v jediné africké rezervaci. Rozdíly jsou mezi jednotlivci a nikoliv rasami,“ říká a připomíná, proč první Evropané měli tmavou pleť.
Překvapilo mě, že už v děloze maminky se rozdávají novému člověku „genové karty“: míra inteligence, schopností, ale i charakter. Domníval jsem se, že novorozeně je spíš „tabule nepopsaná“ a že záleží především na rodičích a pak i na okolí, jak a čím se ta „životní tabule“ popíše.
Na to existují dva extrémní názory. Jeden říká, že za všechny naše skutky mohou geny a my jsme tudíž jejich vězni či rukojmí. Prosazuje ho třeba britský biolog Richard Dawkins v knize Sobecký gen. Naopak jeho krajan z období osvícenství, filozof John Locke, jenž proslul empiristickou teorií poznání, razil myšlenku, že člověk se rodí jako nepopsaný list – „tabula rasa“, takže je možné vše formovat výchovou a prostředím. Locke tím chtěl narušit dědičnou vládu monarchů. No a později se to hodilo i marxistům, kteří se snažili vymodelovat člověka vhodného pro světovou socialistickou revoluci.
Pravda je tedy někde mezi tím?
Může být. Pro každý znak (například barvu očí, krevní skupinu či inteligenci) to ale platí v jiné míře. Nedá se tedy říci, že nás z osmdesáti procent tvoří geny a ze zbylých dvaceti prostředí či výchova. Takhle to zkrátka neplatí. Každý znak má totiž jinou „dědivost“ a zde bych podtrhl slova „každý“ a „jinou“.
V případě krevních skupin nebo barvy očí hraje genetika stoprocentní roli. Tady není žádný prostor pro výchovu. Osud je zde tvrdý jako žula. U mateřského jazyka má naopak rozhodující vliv výchova. Nikdo nemá geny pro maďarštinu, češtinu či angličtinu. Abych to zkrátil: každý znak je spoluutvářen – přičemž každý jinak a v jiné míře – jak geny, tak prostředím a tudíž i výchovou.
Eduard Kejnovský
Doc. RNDr. Eduard Kejnovský, CSc. (*1966), vystudoval genetiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V Biofyzikálním ústavu Akademie věd ČR v Brně se věnuje studiu evoluce pohlavních chromozomů a dynamice genomů. Působil i na University of North Carolina v USA. Na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity přednášel evoluční genomiku.
Od roku 2000 se věnuje popularizaci vědy. Je autorem populárně naučné knihy Tajemství genů, knižních esejů (Horská rozjímání a Ve větru) a fotografické publikace Kouzlo krajiny a moudrost slova. Je milovníkem hor a pilotem ultralightu.
Je tedy naše zrození dílem náhody? Anebo zázraku? V Tajemné řeči genů popisujete desítky úskalí při aktu oplodnění. Až mě napadlo, že mám vlastně velké štěstí, že jsem se narodil zdravý a ne s nějakým hendikepem.
Přijde na to, jak se na zrození díváte. V každém případě jde o něco fascinujícího a úchvatného. Zjednodušeně řečeno: jde o nesmírně složitou genetickou rekombinaci rodičovských genů, při níž se v každé generaci znovu a znovu míchá pestrý genetický koktejl.
Stále toho však o té rekombinaci hodně nevíme. Osobně se přikláním k oné náhodě, kterou jste zmínil. Pro pochopení si rád beru na pomoc text půvabné písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, kdo v životě miluje, ať neztrácí naději.“
Kolik těch vlivů či úskalí při vzniku nového života vlastně je?
Fakt mnoho. Jde totiž o velmi složité komplexní procesy na molekulární i buněčné úrovni. Prostoru pro nejrůznější chyby či nedokonalosti, kdy se DNA špatně zrekombinuje či špatně zreplikuje, je opravdu víc než dost. Vidíme to i na poměrně velkém množství dědičných vad.
Dodnes známe asi sedm tisíc dědičných poruch či chorob způsobených jen jedním genem. Což je výhoda, neboť jeden gen můžeme opravit snáze než více genů najednou. Jako třeba u cystické fibrózy či srpkovité anémie. Ostatní poruchy vyvolává vícero genů, někdy i stovky. O to komplikovanější je pak jejich léčba.
Rozhovor s Josefem Mašínem:
Při čtení o genech, které utvářejí svědomitost, vyrovnanost, hudební nadání, talent na jazyky, sklony k válečnictví, horolezectví a dokonce i k nevěře si připadám jako při čtení sci-fi literatury. A vy navíc říkáte, že i pocit štěstí je dán geneticky.
Pocit lidského štěstí je do značné míry určen chemií mozku: některými neurotransmitery či hormony, jako jsou dopamin či serotonin.
A když už jste zmínil gen válečníka, jde o gen monoaminooxidázy, což je enzym, který metabolizuje dopamin, jemuž také říkáme hormon štěstí. Mnohonásobní vrahové mívají často zkrácenou verzi genu monoaminooxidázy. Proto také tihle lidé vnímají pocit štěstí zcela odlišně, proto jsou také až extrémně agresivní.
Ještě ke genu válečníka: mají ho snad lidé, kteří vidí smysl života v adrenalinových profesích a tedy i ve službě v ozbrojených silách?
Dá se to tak říci. Vámi zmíněné složky toho mohou využít a také využívají. K nositelům tohoto genu patří například novozélandští Maorové, v nejednom případě alkoholici. Nalezen byl také u Číňanů, mnohdy úspěšných podnikatelů a byznysmenů. Velmi tedy záleží na prostředí, v němž se gen válečníka uplatní.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Vetřelci v české krajině: 10 invazních druhů, jež ohrožují přírodu i zdraví
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
Je snad i dílem genetické náhody či genetického mixu, jakou mají lidé sexuální orientaci? A co o ní vlastně rozhoduje? Má na to vliv třeba i prostředí v matčině děloze, v níž se nový člověk vyvíjí?
O pohlaví člověka jak známo rozhodují pohlavní chromozomy X a Y. Žena má XX a muž XY. No a pokud jde o homosexuální orientaci, dříve se myslelo, že za ni může specifický gen. Gayové v USA nosili trička s nápisem „Xq28. Díky za geny, mami!“ – muži totiž dědí chromozom X od maminky, a písmeno „q“ označovalo, že gen se nachází na dlouhém raménku chromozomu X.
Dnes se ale ukazuje, že to s dědičností homosexuality tak jednoduché není. Genů je ve hře i v tomto případě více: takže o homosexualitě nerozhodují jen geny, ale také prostředí v děloze při vývoji plodu, ale i některé další faktory. Homosexualita tudíž není nemoc ani volba, natož hřích. Jde o součást přirozené lidské variability.
Plodnost? Zhoršuje se to
V knize tvrdíte, že plodnost – asi především u mužů – se zhoršuje mnohem razantněji než globální oteplování. Jde skutečně o stejně naléhavou civilizační hrozbu?
Zhoršování plodnosti může být pro lidstvo opravdu větším rizikem než klimatická změna. Jednoduše i proto, že probíhá nesrovnatelně rychleji. Plodnost lidí zažívá dnes mimochodem nebývale kritické období. Například už pět procent párů může mít potomka jen s přispěním umělého oplodnění. A velmi rychle se to zhoršuje.
Muži mé generace se jako hoši báli, aby svá děvčata nepřivedli do jiného stavu. Dělali jsme vše proto, aby neotěhotněla. No a dnes mají páry naopak obavy, aby žena vůbec přirozeně otěhotněla.
Na druhé straně – neandertálci, s nimiž jsme se my jako druh Homo sapiens křížili, přežili i ty nejdrsnější výkyvy klimatu, dokonce i několik dob ledových. Když jsou v nás i geny neandertálců, co jsme z jejich vlastností zdědili? Zaslechl jsem například, že lidé s výraznějším množství neandertálských genů jsou téměř imunní vůči covidu-19.
Genomy Homo sapiens a stejně tak i neandertálců máme kompletně přečtené, takže je můžeme vzájemně porovnat. Neandertálci obývali Evropu a část Asie asi před 400 000 až 40 000 lety. Po dobu nějakých 10 000 let se pak křížili s lidským druhem Homo sapiens, který migroval z Afriky asi před 90 000 lety.
Neandertálci byli postupně vytlačováni, třebaže byli jinak evolučně velmi úspěšní: byli robustnější, odolnější vůči chladu, měli i matematické myšlení. Teoreticky vzato by při písemce z matematiky obstáli mnohem lépe než druh Homo sapiens. Ten byl naopak sociálně mnohem zdatnější, lépe vytvářel různé koalice, což nakonec zřejmě rozhodlo o tom, že s ním jeho neandertálští konkurenti splynuli.
Já mám třeba tři procenta neandertálských genů, což odpovídá obecnému průměru. Většina z nás má tedy opravdu v sobě část DNA neandertálců, kteří například rádi ponocovali, zatímco přes den podřimovali. A zřejmě by byli odolnější i vůči covidu-19. Než ale přijdeme na to, co všechno rozdíly v genomu obou druhů znamenají, bude to ještě dlouho trvat.
Dvakrát a dost
A co lze udělat pro to, abychom měli zdravé děti? V knize Tajemná řeč genů doporučujete, abychom se milovali dvakrát za noc, protože napodruhé má muž mnohem kvalitnější sperma než při první souloži.
Vyplývá to z jedné studie, podle níž jsou proteiny spermatu velmi důležité nejenom pro oplodnění, ale i pro komunikaci spermií s vajíčkem. Než se totiž spojí, tak se spolu „baví“.
Baví…?
Netvařte se tak překvapeně. Vítěznou spermií tak nemusí být ta nejrychlejší, nýbrž ta nejtrpělivější, nejvytrvalejší. No a ukázalo se, že při druhém milování (asi tři hodiny po tom prvním) je ve spermatu muže mnohem více oněch prospěšných proteinů, chcete-li bílkovin, které popohánějí spermie k vajíčku. Poukazuje na to ale jen jedna studie.
Je tedy na místě, aby se lidé – vzhledem k pokroku genetiky – rozhodovali i podle své genové predispozice, s kým chtějí zplodit potomka a s kým naopak ne? Aby třeba minimalizovali genetická postižení.
Svým studentům mimochodem doporučuji, aby si zjistili svůj genetický profil dříve, než zplodí potomka. Mohou tím vyloučit vzácná genetická onemocnění, pokud by například byli oba partneři přenašeči – aniž by to na nich bylo vidět – genetické anomálie. Když totiž muž a žena trpí stejnou genetickou poruchou a zplodí dítě, pak může pro jejich potomka i pro ně samé nastat nemalý problém.
Kdysi bylo například zvykem, že při první návštěvě mládence či děvčete sledovaly rodiny partnera, ať již cíleně nebo podvědomě, zda tam není někdo postižený. Chtěli mít zkrátka jistotu, že budou mít zdravé potomky. Dnes už se mohou ovšem jistit genetickou analýzou, pokud si ukážou její výsledky.
Láska je pro lidi velmi důležitá. Jestliže ale lidé zjistí, že se k sobě geneticky nehodí, pak je stále dost možností, jak ten problém řešit. Třeba osvojením dítěte.
Ptám se i proto, že tento výběr či „eugenické šlechtění“ – pokud je to správný výraz – zneužili nacisté při prosazování teorie čisté rasy…
Nemá to nic společného s nacistickou teorií čisté rasy anebo „eugenického šlechtění“. Nacisté násilně sterilizovali asi 400 000 lidí s psychickými potížemi či tělesnými defekty. Méně je už ale známo, že eugenika byla zcela běžná ještě v 70. letech minulého století třeba v USA, Švédsku či Dánsku. Na počet obyvatel bylo tak v západních zemích uskutečněno mnohem víc sterilizačních zákroků než v nacistickém Německu.
Uvádíte, že v USA si mohou ženy dokonce pořídit inteligentní dítě z elitní spermobanky držitelů Nobelových cen. Což je asi jen pro ty, kdo si to mohou dovolit. Nemůže vést podobná praxe ke vzniku jakýchsi genetických kast? Lepších, průměrných a pak i horších lidí?
Těch žen, jejichž partneři jsou neplodní, a využily proto nabídky spermobanky elitních nositelů Nobelových cen, je zatím kolem dvou set. A pokud je mně známo, tak děti zrozené z tohoto „spojení“ jsou opravdu vysoce inteligentní.
Obloukem se tak vracíme k eugenice či k eugenickým zásahům. Není to otázka jen pro biology, ale také pro sociology, filozofy a možná i teology: nakolik je zkrátka přijatelné, aby si lidé mohli v čekárnách center asistované reprodukce v katalogu genů vybírat své dítě? Aby bylo vysoké, blonďaté a modrooké. Bohatí si to budou moci dovolit a chudí ne. Trochu se toho obávám. Svým studentům proto říkám: klaďte si i tyto důležité otázky.
Kdo je chytřejší
A nyní trochu statistiky: jedna třetina amerických multimiliardářů, dvacet procent univerzitních profesorů a pětadvacet procent nobelistů USA jsou židé. I tohle je dáno jejich výjimečnými geny? A znamená to snad, že židé jsou chytřejší než jiné národy či rasy?
S Ivanou (Karáskovou) zmiňujeme v knížce Tajemná řeč genů poněkud kontroverzní publikaci Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách. Výsledkem výzkumů v USA, na které se Bakalář odvolává, jsou rozdíly v inteligenci mezi jednotlivými rasami. Přičemž nejinteligentnější jsou Asiaté – tedy žlutá rasa. Následuje bílá europoidní a až po ní je černá negroidní rasa.
Problém je ale v tom, že IQ testy byly v tomto případě vytvořeny pro evropskou populaci, přičemž byly opomenuty jedinečné dovednosti negroidní rasy, jimiž nás naopak ona převyšuje. Křováci například přežijí i tam, kde bychom my bílí v několika málo dnech zemřeli: dokonale se orientují v terénu, umí najít vodu či potravu i ve vyschlé pustině.
A inteligenční kvocient u židů, na něž se ptáte, například těch aškenázských? Ten je stejně vysoký jako u Japonců. Tyto dvě skupiny mají suverénně nejvyšší inteligenci, přinejmenším dle zmíněné kontroverzní knihy Petra Bakaláře.
A čím je vlastně dána vysoká inteligence zrovna židů?
Po staletí trvající pogromy měly u nich takzvaný eugenický efekt. Opakovaně byla vyvražděna velká část židovské populace. Přežili jen ti nejschopnější, nejchytřejší, nejodolnější, nejvíce sociálně zdatní. A protože se tahle vražedná selekce plná krveprolití opakovala po staletí mnohokrát, ovlivnila nakonec zákonitě i genetickou kvalitu židovského národa.
Do Evropy jsme přišli tmaví
Zaujalo mě také, že první Homo sapiens, kteří dorazili na starý kontinent z pomezí dnešní Etiopie a Somálska, měli tmavou pleť. Vybledli až v jiném klimatu. Pádný protiargument na teorie rasistů o nadřazenosti bílé rasy.
První Evropané byli opravdu černoši. Bledli postupně proto, že potřebovali více slunečního svitu na produkci vitamínu D, čímž ztráceli pigmentaci a stali se z nich běloši. Čím severněji lidé trvale žijí, tím jsou světlejší.
Z genetického hlediska tak neexistuje žádný argument pro jakýkoliv rasismus. Lidé na celé Zemi jsou si genetický mnohem podobnější a homogennější než šimpanzi v jediné africké rezervaci. Rozdíly jsou mezi jednotlivci a nikoliv rasami. Navíc bych rád zdůraznil, že uvádění rozdílů, ať již genetických či jiných, mezi rasami rozhodně není rasismus, ty rozdíly přece vidí každý.
Forenzní genetik Daniel Vaněk mně například v rozhovoru o původu Přemyslovců řekl, že v Češích převládají geny Anglosasů. Jsme tedy podle všeho Anglosasové hovořící shodou okolností slovanským jazykem? Vzpomenu si na to vždy při hopsání a skandování davu: kdo neskáče není Čech!
Středoevropané jsou směsicí tří hlavních genetických skupin: slovanské, kelto-germánské a severské či naopak balkánské. Máme tu tedy – v nadsázce řečeno – i tři genetické okruhy podobně jako máme tři „okruhy alkoholické“: severovýchodní je spjat s kořalkou, západní s pivem a jižní zase s vínem.
Jako genetik se netajíte vírou v Boha. Promiňte, že se ptám: ale jak jde věda a zejména genetika dohromady s vírou?
Věda a víra odpovídají na zcela odlišné otázky. Jsou to dva odlišné světy. Věda odpovídá na otázku, „jak“ to funguje, jaké jsou mechanismy. No a víra zase na otázku „proč“. Proč jsme tady, jaký má smysl lidská existence, kam směřujeme či odkud pocházíme. Přičemž se tyto dva odlišné světy doplňují. U mě tak vznikl pocit, že nestojím na jedné noze, nýbrž na dvou. A že si nemohu na Boha sáhnout? Na lásku a přátelství přece také ne, přestože existují.
Pro mě je zkrátka a dobře představa božího stvoření, krásného a harmonického díla, úchvatnější a přijatelnější než cokoliv jiného. A mají to tak i mnozí jiní vědci, lékaři… ale i astronomové.