Článek
„V ulicích mého nešťastného rodiště se divoši se sekerami a železnými kůly vrhli jako ta nejzuřivější zvířata proti tichým obyvatelům města, jejichž jediným zločinem bylo, že mluvili jiným jazykem a vyznávali jiné náboženství. Z tohoto důvodu rozbíjeli lebky a vypichovali oči mužům a ženám, zlomeným starcům a bezmocným nemluvňatům!“ popisoval Ludvík Lazar Zamenhof pogrom v Bělostoku.
Byl to jeden nejsilnějších proslovů židovského lékaře. Znovu v něm na ženevském kongresu v roce 1906 vysvětloval smysl esperanta. Znovu se ostatní snažil přimět k tomu, aby přemýšleli podobně jako on: Společný jazyk může být ideálním nástrojem pro překonání neporozumění a nenávisti mezi národy.
„Zbořte, strhněte zdi mezi národy,“ vyzýval Zamenhof.
Bělostok. Město, které sehrálo při vzniku esperanta zásadní roli. A město, které je zároveň jedním z mnoha smutných symbolů neúspěchu Zamenhofova projektu.
V době, kdy Ludvík Zamenhof promýšlel základy esperanta a filozofie, která usmíří národy a náboženství, žilo v Bělostoku přes 40 tisíc Židů. Po 2. světové válce jich zbylo necelých tisíc.
Ti, kteří neutekli nebo se neukryli v lesích, byli zavražděni.
Esperanto to nezvládlo.
Babylon
Babylon. Už jako malému se mu naléhavě vybavoval tento obraz, když procházel městským tržištěm. Lidé si nerozumějí, křičí na sebe, napadají se…
Ludvík Zamenhof se narodil v Bělostoku v roce 1859. Bělostok patřil od roku 1807 k ruskému impériu a prožíval složité období. Stával se postupně významným průmyslový centrem a železnice ho propojila s Varšavou i Petrohradem. Na druhé straně sílily tlaky na „rusifikaci“ a intenzita nenávisti mezi Poláky a Rusy rostla.
Babylon. Sám Zamenhof připomínal, že zrod esperanta úzce souvisí se životem v Bělostoku. Jako desetiletý napsal hru Babylonská věž, neboli tragédie Bělostoku v pěti aktech. Radnice uprostřed náměstí se proměnila v biblickou věž. A kolem ní se na tržišti střetávaly různé jazyky a dialekty. A vládlo zmatení a neporozumění.
Zamenhofův otec učil jazyky a byl to moderní emancipovaný Žid, který své děti vychovával v duchu teze: Doma Žid, na ulici člověk.
Ale jsou na těch ulicích opravdu lidé? Nejsou to spíš nenávistní a omezení vyznavači různých náboženství a představ o velikosti a důležitosti vlastního národa?
Náměstí v Bělostoku.
Změnit svět
To byla celoživotní osa Zamenhofova uvažování: Dejme lidem šanci, aby se zbavili předsudků a v druhých lidech viděli rovnocenné partnery. Dejme jim společný jazyk, který překryje tradiční zkušenosti a vnímání světa.
Idealistický intelektuál chtěl od psacího stolu změnit svět. A vždy znovu a znovu ho překvapovalo, že to nefunguje.
Připomíná to práci jiného geniálního Žida, který se shodou okolností narodil ve stejném roce, v roce 1859. Edmund Husserl se ve své fenomenologii rozhodl „uzávorkovat“ dosavadní zmatečnou zkušenost a vypracovat nový, přesný, srozumitelný, společný popis světa.
Nahromadilo se tolik matoucích, falešných, nesprávných poznatků, hypotéz, teorií. Navazují vzájemně na sebe, podpírají se, těží z tradice, ale nezkoumají, zda nevycházejí z omylu či neznalosti. Nehledají skutečně pevnou půd, od níž by se mohlo odrazit přesné myšlení.
Nikdo se v tom už nevyzná a každý věří něčemu jinému.
„Uzávorkujme“ nacionalismus, nenávist a náboženství, mohl by říci Zamenhof. A dívejme se na sebe jako na lidi.
Po Husserlově smrti se v jeho archivu nalezlo 50 tisíc rukopisných stran výkladu „nového myšlení“.
Ludvík Zamenhof mimo jiné přeložil Starý zákon do esperanta.
Ne. Nestačilo to.
Zamenhofův paradox
Pro Zamenhofovy projekty bylo typické, že je většinou nesdíleli ani jeho nejbližší spolupracovníci nebo přátelé. Byly příliš idealistické.
Dalo by se to nazvat „Zamenhofovým paradoxem“. Zamenhof chtěl, aby se lidé zbavili předsudků a nenávisti a viděli v sobě jen rovnocenné lidské bytosti. Měl před očima modelového čistého člověka. A z toho modelu se mu vytratila psychologie, emoce, politika, individualita… Vytratil se člověk.
Nemohlo to fungovat.
Například – během studií ve Varšavě a v Moskvě se Zamenhof připojil k sionistickému hnutí. Tedy hnutí, jehož cílem bylo vytvořit samostatný židovský stát.
Jenže Ludvík Zamenhof nesouhlasil s tím, že by tento stát měl vzniknout v Palestině. Podle něj byla Palestina naprosto nevhodná – patřila Turkům a ti se jí dobrovolně nevzdají. Žijí tam křesťané a muslimové. Je to nehostinné místo, kde by Židy čekaly spíš nenávist a ohrožení života.
Logické je najít nějaké neutrální neosídlené území, kde by se židovští přistěhovalci mohli svobodně usadit a rozvíjet. Což takhle koupit 60 čtverečních mil půdy kolem řeky Mississippi?
Kolegové se Zamenhofovi vysmáli. V rozhodování o budoucím židovském státě nerozhoduje logika a snaha vyhnout se násilí.
Podobně jako o většině ostatních věcí v dějinách.
Ludvík Zamenhof na pohlednici vydané u příležitosti světového kongresu ve Francii 1905.
Esperanto
V 80. letech 19. století dospěl Zamenhof k závěru, že Židé potřebují moderní jazyk, kterým se domluví mezi sebou a který bude na úrovni světových jazyků. Rozhodl se, že to bude jidiš, nikoli hebrejština.
Jidiš neboli „židovskou němčinu“ používala většina Židů žijících ve střední a východní Evropě. Zamenhof jidiš podle odborníků opravdu vizionářsky zreformoval.
A i po jeho smrti se zdálo, že to má velký smysl. Jidiš nadále požívali evropští Židé, kteří odmítali sionismus, chtěli v Evropě zůstat. Pak přišel holocaust.
Práce na reformě jidiš každopádně vyústila ve vytvoření obecného společného jazyka. Zamenhof ho zpočátku představil prostě jako mezinárodní jazyk. A podepisoval se Dr. Esperanto, což v esperantu znamená „doufající“.
Esperanto se šířilo rychle. Už světového kongresu ve Francii v roce 1905 se účastnilo 688 esperantistů ze 20 zemí. Na kongres v roce 1914, který byl zrušen kvůli válce, přišlo 3 739 přihlášek.
Zamenhof ale nemohl být spokojen. Esperantisté odmítali jeho vizi, že nový jazyk není jen nástrojem komunikace, ale je vrcholkem, důsledkem nové humanistické filozofie, nového náboženství.
„Podstata všech náboženských zákonů je: Přistupuj k lidem tak, jak chceš, aby jiní přistupovali k tobě. Vše ostatní jsou jenom lidské komentáře,“ vysvětloval Zamenhof základy svého přesvědčení.
Jeho kolegové ale nechtěli mezinárodní esperantistické hnutí kontaminovat jakoukoli ideologií.
A tak mohl nakonec Zamenhof jen přihlížet, jak jeho životní dílo ztrácí smysl. Odtrženo od kořenů humanistické filozofie se lehce mohlo stát jen dalším příspěvkem k babylonskému zmatení jazyků.
Neúspěšné povstání v bělostockém ghettu.
Bělostok
Ještě v poslední čtvrtině 19. století zakázal carský režim používání polštiny na veřejných místech.
V roce 1906 bylo při pogromu zavražděno přes 80 židovských obyvatel Bělostoku. Dalších 80 bylo zraněno.
V roce 1939 si Německo a Sovětský svaz na základě paktu Molotov–Ribbentrop rozdělily Polsko. Bělostok připadl Sovětskému svazu. A začaly masové deportace Poláků na východ.
V roce 1941 obsadila Bělostok německá armáda postupující na východ v rámci útoku na Sovětský svaz. Ve velké synagoze Němci upálili přibližně 2 tisíce místních Židů.
Mnoho Poláků bylo transportováno do koncentračních táborů. 56 tisíc Židů bylo uvězněno v ghettu.
V roce 1943 vypuklo v ghettu povstání. Bylo potlačeno. Bezprostředně poté bylo do koncentračních táborů odvezeno na 10 tisíc místních Židů. Transport s 1 200 dětmi směřoval do Terezína. Odtud do Osvětimi. Nikdo nepřežil.
Podle odhadů přežilo holocaust ze 60 tisíc bělostockých Židů jen několik stovek.
V roce 1944 ovládla Bělostok rudá armáda. Pokračovaly deportace Poláků na východ…
Ne. Esperanto na to nestačilo.
Rámeček: Esperanto v českých zemích
První učebnice esperanta v češtině vyšla už v roce 1890. Vydal ji lingvista, polyglot, esperantista, léčitel, dobrodruh František Vladimír Lorenc.
V roce 1921 se v Praze konal světový esperantistický kongres. Ve dvacátých letech začaly také vznikat první kluby esperantistů.
V roce 1930 začal Československý rozhlas vysílat relaci v esperantu.
Největším klubem českých esperantistů je v současnosti Český esperantský svaz. Počet členů se pohybuje kolem tisícovky.
Dlouholetý předseda svazu, Petr Chrdle, říká:
„Ano, svět mluví anglicky, ale co je to svět? Například v Japonsku se anglicky učí jen byznysmeni, kteří studují v zahraničí. Když jedete do Koreje nebo do Japonska, není angličtina příliš užitečná. Zato esperantisti mají velkou výhodu. Možná jich je málo, ale jsou dobře organizováni. Když cestuji kdekoli po světě, kontaktuji místní esperantisty. Všichni jsou to idealisti, protože to není věc, kterou děláte kvůli penězům. Takže jsou to automaticky také přátelé. Znalost angličtiny vám nezajistí pozvání do japonského domu. Ale díky esperantu jsem strávil mnoho nocí v japonských rodinách.“
