Modroocí hrdinové, nebo teroristé? Příběh vzniku státu Izrael

11. července 1947 ve francouzském přístavu Séte nastoupilo na palubu lodi Exodus 4 515 Židů, kteří se chtěli dostat do Palestiny. Byly mezi nimi i ženy a malé děti. Několik dětí se během týdenní cesty narodilo.

Loď koupila židovská polovojenská organizace Hagana, která se později stala základem izraelské armády. Hagana také cestující vybavila zásobami jídla a pití, dodala falešné pasy a vymyslela scénář útěku. Do Palestiny by Britové uprchlíky nepustili. Oficiálním cílem cesty byl tedy Istanbul.

Britské lodě a také letadla ale Exodus sledovaly od vyplutí z přístavu. Asi 40 kilometrů od palestinského pobřeží k Exodu připluly dva britské torpédoborce. Sevřely ho mezi sebe. Posádky britských lodí spustily na Exodus lávky, po kterých na něj vstoupilo 50 vojáků vybavených obušky a slzným plynem.

Krátký boj nepřežili tři muži z Exodu. Zraněných bylo 146. A především: Loď byla nasměrována na cestu zpět do francouzského přístavu. Tam odmítli uprchlíci vystoupit a francouzské úřady nedaly souhlas k násilnému vylodění.

Britům nezbylo nic jiného než uprchlíky převézt do Německa. Jinde než v bývalých koncentračních táborech nebylo pro takové množství lidí dost místa. Ostnaté dráty a němečtí dozorci. Dva roky po konci války. Světový tisk Brity nešetřil.

Příběh uprchlíků na lodi Exodus významně přispěl ke vzniku státu Izrael. A tedy i k permanentní válce, která se od té doby v Palestině odehrává.

A literární a filmové zpracování příběhu podstatně posílilo sympatie k Židům. Najednou to byli odhodlaní modroocí hrdinové, kteří se dokázali skvěle bavit i bojovat.

Hlavní roli ve filmu Exodus hrál „nejslavnější hollywoodský poloviční Žid“ Paul Newman.

Evropský antisemitismus po válce nezmizel. A obraz Židů se nezměnil. Mnoho lidí stále nevědělo nic o holocaustu a koncentračních táborech. Nebo nevěřilo. Přeživší Židé zůstávali v záchytných táborech, neměli kam jít nebo marně hledali svoje domovy.

Někde to místní nesnesli. V září 1945 propukl pogrom ve Velkých Topolčanech na Slovensku. A o rok později dav zavraždil 42 Židů v polských Kielcích.

Desítky tisíc Židů hledaly bezpečí v Palestině. „Zaslíbené zemi“, „domovině“, kde židovská komunita rostla už od začátku 20. století.

Románové a filmové vyprávění o uprchlících na Exodu konečně v očích mnoha Evropanů a Američanů obraz Židů proměnilo. A získalo jim do té doby zcela neobvyklou vlnu sympatií. Už to nebyli podivní, nepřizpůsobiví, hrabiví, bezbranní a poddajní lidé. Byli to krásní, veselí, houževnatí, spravedliví mladí lidé hledající nový domov, klid a bezpečí.

Dokázali v kibucech v Negevské poušti vydobýt z nepřátelské krajiny úrodné oázy. A po celodenní dřině večer zpívali, tancovali a plánovali budoucnost. Tak trošku „noví socialističtí lidé“.

A v jejich čele Paul Newman.

Román Leona Urise Exodus, který vyšel v roce 1958, se stal mezinárodním bestsellerem. Úspěch měl i o dva roky později natočený film. Sympatie přinášely nejenom židovským osadníkům Palestiny, ale především v té době již existujícímu státu Izrael.

Kritiků knihy nebylo zpočátku mnoho. Ale už v roce 1960 upozornil Aziz Sahwell na historické nepřesnosti a především na nekorektní vylíčení Arabů. Kritické hlasy postupně sílily a slévaly se do několika základních témat:

Kniha je rasistická. Prohlubuje předsudky vůči Arabům. Popis Arabů je v knize zpravidla doprovázen charakteristikami „špinavý“ a „páchnoucí“. Proti modrookým hrdinům stojí otrhaná páchnoucí lůza, která je chce okrást o domov.

A kniha jednostranně líčí vznik státu Izrael. Spravedliví a pronásledovaní Židé se vracejí domů. A nezbývá jim než se bránit proti nenávistné arabské přesile.

Ale tak jednoduché to ani zdaleka nebylo. Ke kritice se připojuje i mladší generace izraelských historiků. Podle nich patří židovské osidlování Palestiny a vznik státu Izrael do dějin západního kolonialismu. A bylo provázeno krutým násilným odsunem arabských obyvatel a etnickými čistkami.

A jak to celé začalo?

Nebudeme se vracet do starověku a biblických dějin. Musí postačit exkurz do těch moderních.

V roce 1517 ovládla Palestinu Osmanská říše. Od 17. století do země přichází větší množství Židů. Podle prvního sčítání lidu z roku 1844 žilo v Jeruzalémě 7 120 Židů, 5 760 muslimů a 3 390 křesťanů.

V 19. století byla už moc Osmanské říše za zenitem a v oblasti se stále více uplatňoval vliv západních mocností, především Británie a Francie. V roce 1869 spojil Suezský průplav Středozemní a Rudé moře a strategický význam regionu výrazně stoupl.

Ve druhé polovině 19. století vzniká moderní sionismus – hnutí za vytvoření židovského státu. Klíčovou postavou je Theodor Herzl, který v roce 1896 vydává knihu Židovský stát.

Během 1. světové války pomohlo arabské povstání britským vojskům porazit Turky. Britové za to Arabům přislíbili nezávislost. Svůj slib zradili ještě během války v roce 1916, v rámci tajné Sykes-Picotovy dohody, která počítala s rozdělením arabských území Otomanské říše mezi Francii a Británii.

V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, která ohlašovala podporu sionistickým snahám na zřízení „židovského domova v Palestině“. Z pohledu Arabů tu číhala další britská zrada. Deklarace totiž obsahovala také článek, který tvrdil, že „nebudou porušena občanská a náboženská práva nežidovských komunit v Palestině“. Podle Arabů se tím Britové ani zdaleka neřídili.

Mezitím do země proudí další tisíce Židů – vyhánějí je pogromy ze začátku 20. století. Největší vlna pak přichází po revoluci v Rusku.

Po několikaletých jednáních schválí v roce 1923 mezinárodní společenství Britský mandát pro Palestinu. Britská správa se má o území postarat, dokud nebudou jeho obyvatelé připraveni, vládnout si sami.

V mezidobí se židovští imigranti ve svém novém domově už sebevědomě usazují. Vedle kibuců vznikají i další typy společenství. Proslulým výrazem kultury Židů v Palestině se stal mošav Nahalal, založený 11. září 1921.

Podobu mošavu – zemědělského společenství, navrhl architekt Richard Kauffmann, blízký zakladatelům Bauhausu. Osada má podobu paprskového kola. Veřejné budovy tvoří jeho střed a od něj vybíhají „paprsky“ soukromých pozemků jednotlivých členů komuny.

V roce 1922 žilo v Nahalalu 437 lidí. Mezi nimi budoucí politici, ministři, poslanci, režiséři, herci, vědci…

Předobraz „modrookých hrdinů“ z lodi Exodus.

Zpočátku to vypadalo, že britský mandát má jasně stanovený úkol, na kterém se shodly mocnosti a více méně celé mezinárodní společenství. Británie se měla postarat o zklidnění situace po rozpadu Otomanské říše a konci války. Měla pomoci se zavedením fungujících pravidel, s nastartováním ekonomiky.

Na konci mandátu měl existovat buď jeden federativní arabsko-židovský stát, nebo dva nezávislé státy. Stát měl být životaschopný. A oba národy se měly vzájemně respektovat.

Nevyšlo to.

Drobné střety mezi Araby a Židy byly během britské správy běžné. Jeden z prvních opravdu vážných konfliktů vznikl v roce 1929 kvůli sporu o Zeď nářků. Pozůstatek hradeb obklopujících jeruzalémský chrám je tradičním místem modliteb Židů. Během britské správy si ovšem Zeď nářků začali nárokovat i muslimové – Chrámová hora je pro ně místem odkud Mohamed vystoupil na nebe.

V srpnu svolali Židé demonstraci do Tel-Avivu, na níž hlavním heslem bylo „Zeď nářků je naše!“, Arabové zaútočili na židovskou čtvrť v Jeruzalémě, Židé se pomstili. Výsledek: Přes sto mrtvých na obou stranách.

V roce 1936 vypuklo Arabské povstání. Arabové protestovali proti zvýšené židovské imigraci a požadovali opatření proti důsledkům ekonomické krize. Povstání začalo generální stávkou a bojkotem židovských výrobků. Přerostlo ve výzvu k útokům na židovské čtvrti i britské úřady.

Skončilo jako předznamenání konfliktů, které jsou v Palestině běžné dodnes. Britové nasadili 20 tisíc vojáků i letectvo. Zemřelo přes 5 tisíc Arabů a několik stovek Židů.

Hrozící destabilizace nicméně přiměje Brity k vydání nové „Bílé listiny“, která potvrzuje, že židovský stát nesmí vzniknout proti vůli arabské většiny. Zároveň výrazně omezuje kvóty pro židovskou imigraci do Palestiny.

„Bílá listina“ z roku 1939 nebo příběh uprchlíků na Exodu naznačují, že britská správa zaujala proarabský, protižidovský postoj. Již citovaní izraelští historici ovšem soudí, že je to mýtus. Legenda o tom, jak židovští hrdinové vydobyli svůj stát navzdory všemu a všem – pogromům, holocaustu, Arabům i Britům. Na jejich straně je dobro a právo.

Britským rozhodnutím z konce 30. let a z poválečné doby předcházelo téměř dvacet let politiky, která podporovala židovskou imigraci a svěřovala Židům rozhodující správní i ekonomické pozice. Britská správa připravila půdu pro vznik státu Izrael.

Ale po konci války bylo čím dál tím jasnější, že situace směřuje ke katastrofě.

Společná britsko-americká komise doporučila v roce 1946 přijetí dalších 100 tisíc židovských přistěhovalců do Palestiny. Politici si zároveň uvědomovali, že takový krok by vyvolal povstání Arabů a plánovali vyslání 300 tisíc amerických vojáků.

V Británii byla britská správa Palestiny extrémně nepopulární. Riziko nové vojenské krize bylo pro politiky už neúnosné. Na začátku roku 1947 ohlásila Británie záměr své působení v Palestině ukončit. Řešení palestinské otázky se ujala Organizace spojených národů (OSN).

OSN vyhlásila v roce 1947 plán na rozdělení Palestiny. Měly vzniknout dva samostatné státy, židovský a arabský. Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou. Britský mandát měl skončit 14. května 1948.

Na první pohled elegantní a spravedlivé řešení. Ve skutečnosti jen překotný útěk od problému.

Židé plán přijali. Arabové ho odmítli, vnímali ho jako porušení všech opakovaných slibů o tom, že židovský stát nevznikne proti vůli Arabů. Neprotestovali proti vymezení hranic mezi státy, ale proti záměru jako takovému. Ohlásili ozbrojené povstání.

A za této situace se Britové začali z Palestiny stahovat.

Začíná krvavá palestinská občanská válka. Na obou stranách dochází k masakrům. Židé přepadli vesnici Dejr Jásín a zavraždili přes stovku Palestinců. Masakr nastartoval masový exodus Arabů – v panice jich zemi opustilo několik set tisíc.

Jako pomstu napadli arabští ozbrojenci konvoj židovských lékařů a sester, který v obrněných vozidlech projížděl Jeruzalémem. 90 lidí zaživa uhořelo v zapálených vozech.

14. května 1948 se Britové z Palestiny definitivně stáhli. A vznikl stát Izrael.

Stát založený na nenávisti, silné armádě a teroristických ozbrojených skupinách. Měl jinou možnost? Byl to narychlo vytvořený stát, ostrov v nepřátelském moři. V moři mnohonásobné přesily, nenávisti a terorismu.

Ne, v té chvíli to nebyl stát veselých modrookých hrdinů.