Michal Prokop: Na jevišti se dějí věci, které se předtím neděly

Hostem v podcastu Boomer Talk byl rockový zpěvák a frontman kapely Framus Five, hudební skladatel, moderátor a bývalý politik Michal Prokop. Pohovořil o svých začátcích, těžkých sedmdesátých letech i svém politickém angažmá.

Michale, co si představujete pod pojmem boomer?

Přiznám se, že když jsem dostal to pozvání, začal jsem pátrat, protože tohle slovo se kolem mě už několikrát mihlo. Začal jsem zjišťovat, a protože nejsem pravidelným seriálovým divákem, zjistil jsem, že boomer je někdo, kdo už je tak starý, že se nedokáže vyrovnat s moderním světem těch, co jsou in, tedy těch mladých. A já vzhledem ke svému věku jsem spíše hyper boomer, pro některé totiž mohou být boomeři už i moje děti. Je to trochu složitější. Pochopil jsem to správně?

Vy jste vůči sobě dost tvrdý. Boomer je mile hanlivý termín, kterým vám někdo naznačuje, že už nestíháte úplně všechno. Otázkou je, jestli to člověk stíhat chce.

To je skutečně otázka. Jsou některé věci, které ani stíhat nemusím a nechci, takže v tomto smyslu boomer jsem.

Veřejně vystupovat jste začal v roce 1963, takže letos máte takové malé výročí.

V roce 1963 jsme začali dávat dohromady něco, z čeho se později vyklubala kapela. Jestli to bylo spojené i s nějakým veřejným vystupováním, si nejsem úplně jistý. V roce 1963 jsem maturoval a začal se teprve učit na kytaru, takže to bylo asi o něco později, úplně přesně to neumím odhadnout. Pravda je, že svoji první a dosud jedinou kapelu Framus Five počítám až od roku 1967, kdy jsem začal zpívat.

Jak prožíváte okamžiky, kdy odejde člen kapely, třeba když odešel Petr Skoumal?

Petr nebyl přímo členem kapely, ale host. Velice se podepsal na mé kariéře, především jako autor spousty písniček v čele s Kolejí Yesterday a na některých nahrávkách i hrál. To jsou smutné momenty. Postupně mě opouštělo těch kolegů víc – Láďa Kantor, který mě nasměroval a zároveň spojil s Petrem Skoumalem nebo Pavlem Šrutem, a v poslední době to byl Luboš Andršt, můj služebně nejstarší spoluhráč z roku 1970, který předloni zemřel. To jsou těžké momenty, se kterými se člověk musí vyrovnat, protože jinak to nejde. Musím hledat nové autory i spoluhráče a v sobě šetřit energii, abych to na jevišti ještě dal.

Všechno špatné je pro něco dobré. Je pro vás spolupráce s mladšími hráči motivací?

Je to svým způsobem voda živá. Na jednu stranu vám odejde jeden ze tří kytarových hrdinů, jako je Radim Hladík nebo Luboš Andršt, naštěstí Michal Pavlíček je živý. A když vám odejde takováto hvězda, je to velká rána. Našel jsem, a měl jsem v tomto směru asi štěstí, člověka, který toho Luboše nahradil, samozřejmě je to jiné a ten člověk hraje jinak, ale mě to obohacuje.

A není to jenom kytarista Pavel Marcel, o kterém teď mluvím, ale i klávesák Andy Čermák, který je ještě o deset let mladší. Je to pro mě obrovská vzpruha a vážím si toho, že jsou ochotni s takovým boomerem nejenom vylézt na jeviště, ale podílet se i na tom všem okolo. Na jevišti se dějí věci, které se předtím neděly, ta energie má ještě i jinou podobu a formu než dříve.

Jak na podobné změny reagují fanoušci? Je jejich pozornost více upřena na vás jako frontmana, cítíte to tak?

Asi jo, já jsem si to nikdy takhle nerozložil na prvočinitele, ale ano, chodí samozřejmě na mě, protože reprezentuji repertoár, který hrajeme od šedesátých let, a z té původní kapely, která vznikla v roce 1963, jsem zbyl jen sám. Podobně jako Petr Janda s Olympikem. My jsme ti, kteří nesou vlajku i repertoár. A je jasné, že ti lidé přijdou především na mě.

Ale nejenom, protože já mám vedle sebe geniálního houslistu Honzu Hrubého, který je také sedmdesátník, a publikum ví, že k tomu patří, navíc předvádí věci jako málokdo. Málokdy se vám stane, že potkáte člověka, u kterého od první vteřiny, kdy vezme do ruky nástroj, najednou víte, že to je prostě někdo. A stalo se několikrát, když jsme v devětaosmdesátém roce poprvé vyjeli do Berlína a hráli před publikem, které nás neznalo, že jakmile vzal Honza do ruky housle, po prvních dvou tónech publikum začalo řvát, protože okamžitě poznalo, že se tady objevil někdo.

A to je něco, čeho si strašně považuji a doplňuje to tu hodnotu, takže ti lidé nechodí jen na ty písničky, které reprezentuji já, ale i na to kolem, na to fluidum, které Honza Hrubý dotváří a doplňuje. A samozřejmě i na zbytek celé kapely, která kdyby hrát neuměla, tak by to nebylo ono. Zaplať pánbůh, tahle kapela hraje úžasně.

Jak jste s kapelou řešili image nebo kostýmy, třeba v tuhých sedmdesátých letech?

Musím říct, že v sedmdesátých letech bohužel Framus Five přestal existovat a první sestava se po natočení desky Město R rozešla. Plácal jsem se v popíku a dost neúspěšně, nosil jsem smoking. Nějaké rebelství v tom nebylo. V několika rozhovorech jsem už říkal, že jsem se za to trošku styděl, takže jsem úspěch ani mít nemohl. Na to jsem přišel později – sice jsem se hrozně snažil, ale zároveň jsem tomu nevěřil, takže image byla přesně taková jako ta hudba – s odpuštěním s.ačková.

Až koncem sedmdesátých let, kdy jsem kapelu obnovil a natočili jsme třetí desku Holubí Dante, tak jsme teprve začali řešit nějakou image. V těch sedmdesátých letech byla nejhorší a nejtužší normalizace. V osmdesátých letech už se to, přes všechny ty zákazy Vládi Mišíka nebo Pražského výběru, postupně otvíralo a nemuseli jsme řešit délku vlasů apod. Začali jsme nabírat nový vzduch a někdy od roku 1983, tedy v éře desek Kolej Yesterday, Nic ve zlým a Snad nám naše děti prominou, cítili, že už zase máme vítr v plachtách.

Oblíkali jsme se všelijak, podle toho, co se kde dalo sehnat. Měl jsem úžasnou bundičku, kterou jsem si pořídil na Západě, když jsem zpíval v roce 1978 jako sborista Karla Gotta. Na Západě jsem byl poprvé koncem šedesátých let, pak jsem tam deset let nemohl a v sedmdesátém osmém jsem měl navíc peníze, přestože jsem v Gottově kapele bral nejméně.

Když jste zmínil to s.račkové období, chodil jste si někam spravovat náladu?

Ze začátku, když to začalo a kapela se rozešla, skoro všichni muzikanti utekli, s výjimkou Luboše Andršta, který šel hrát k Martinu Kratochvílovi. Všichni ostatní šli hrát popík jako já. Chodil jsem do Reduty, kde jsem vystupoval se skupinou Šest strýců, která se normálně živila jako doprovodná kapela Milana Chladila. Byli to vynikající hudebníci – jazzmeni – a s nimi jsem zpíval repertoár Blood, Sweat & Tears a podobné věci. To bylo jenom takové vyčištění hlavy.

Pak, když už jsem nastoupil k Hance Zagorové, jsem měl vedle toho Semafor, protože mi Hanka pomohla dostat se do Kytice. Hrál jsem tam tři a půl roku, 250 repríz, bylo to úžasné, i když hudebně pro mě úplně ne. Chodil jsem mezi lidi jako Jiří Suchý nebo Josef Dvořák a byla to pro mě taková duševní hygiena. Byl jsem součástí krásné věci a to mi pomáhalo.

Pak jsem koketoval s jazz rockem, dělali jsme různé pokusy, zhudebňovali jsme Erbenovy verše, ale nic se z toho nezachovalo, nic jsme nenatočili, ale byl to už postupný nášlap do obnovení Framusu, který přišel v roce 1979.

Co vás bolševik v kultuře naučil a později jste v normálním systému zhodnotil?

Myslím, že všechno, čím člověk projde, se na něm podepíše a obtiskne se to do toho, co dělá potom dál. Konkrétně neumím odpovědět, co jsem prožíval, když jsme se snažili protlačit texty na Pražském kulturním středisku.

Vzpomínám si na jednu absurdní záležitost, že jedna z mých nejslavnějších skladeb, Kolej Yesterday, se nemohla jmenovat Kolej Yesterday, protože to anglické slovo Yesterday nemohlo být v názvu. Takže se ta skladba jmenovala Kolej Y. Po mnoha letech jsem zjistil, že Petr Skoumal s Pavlem Šrutem tu skladbu na OSE přihlásili jako Koley Y. Přitom hudební vydavatelství Panton ji na desce vydalo jako Kolej Yesterday. Bylo absurdní, že jeden schvalovací orgán byl takhle pitomý a druhý schvalovací orgán o něco méně pitomý.

Největší potíže nám ale dělala sebekontrola, autocenzura. Největší zločin bolševického režimu byl v tom, že vědomě v lidech vybudoval autocenzuru, takže se sami snažili hledat nějaké ostny a sami si je rovnou obrušovali. Málokdo měl tu odvahu a šel do toho s rizikem, že to zamáznou. To je to lámání páteří. O tom je písnička Snad nám naše děti prominou, kterou jsme v roce 1988 napsali s Mertou, je přesně o té naší generaci.

Považoval bych to za ještě větší zločin než různé popravy a věznění v padesátých letech. Byly to kruté a hrozné věci, ale bylo jasné, na které straně je dobro a na které zlo. Ale to, co se dělo v normalizaci, to postupné lámání páteře, to si myslím, že bylo nejhorší, v čem mě bolševik poučil. Byly to příšerné věci a podepsaly se na nás na všech.

Dlouho jste se věnoval úspěšnému pořadu Krásný ztráty, co vám to dalo?

Měl jsem možnost si před kamerou povídat s lidmi, se kterými bych za normálních okolností neměl vůbec šanci se potkat. Honza Lacina, se kterým jsem dělal už předtím a který je autorem některých textů, vymyslel ten formát, že to bude za barem a že tam budou dva hosté najednou a že si budeme povídat ve třech. To je unikátní věc, kterou jsem nikde neobjevil.

Původně to měl být pořad o bývalých politicích nebo o lidech, kterým politika změnila život. Ze začátku to byli lidé, které jsem vesměs osobně znal, ale postupem času se mi tam dostávali lidé, které bych v životě nepotkal. Těch hostů nakonec bylo tisíc a povídat si s Madeleine Albright se vám jen tak nepoštěstí. Také jsem se tam sešel s naším současným prezidentem, tehdy náčelníkem Generálního štábu. Mohu říct, že za tím barem jsem hovořil se všemi našimi českými prezidenty.

Ty nejlepší díly ale vůbec nebyly s nejznámějšími jmény. Měl jsem jako hosta Marka Hlavicu, bluesového zpěváka a zároveň prezidenta Asociace reklamních agentur, a jeho maminku, spisovatelku Ivanku Devátou. Ta mi po natáčení poděkovala, že se o svém synovi dozvěděla věci, o kterých neměla ani ponětí. A to jsou věci, které s člověkem opravdu zahýbají. Nebo jsem tam měl hosty, dva emigranty, kteří se osobně nemuseli – Arnošt Lustig a Jan Winkler. Nebo bratři Etzlerové, kteří se spolu nebavili, a nám se za tím barem podařilo je dát znovu dohromady. Moc krásné.

Aktivně jste se věnoval politice. Jaké byly plusy a minusy z tohoto vašeho období?

Plus je to, že jsem poznal neuvěřitelné lidi. Měl jsem štěstí, že do politiky jsem vklouzl těsně po listopadu 1989 a že jsem v obou parlamentech potkal lidi, kteří byli v disentu, kterých jsem si vážil a kteří měli odvahu k věcem, ke kterým já odvahu neměl. Byli vzdělaní a bylo to něco úžasného, posílilo mě to znalostně i emocionálně.

A co je největší minus, na to přijdete, až když už se v té politice nepohybujete. To je to akvárium, zejména v té Poslanecké sněmovně. Tam lidé tráví celý den a občas i noc v takovém zvláštním prostředí, ve kterém mají pocit, že nic jiného na světě neexistuje. A ve chvíli, kdy z toho odejedete, najednou zjistíte, že ostatní mají úplně jiné starosti a zajímají je úplně jiné věci. A to se na člověku podepíše velmi negativně a obávám se, že nikdo není tak silný, aby nezblbnul.

A myslím si, že takováto imunita neexistuje a že to bohužel zasáhlo i ty největší osobnosti včetně Václava Havla. A to je to obrovské negativum politiky. Když jsem externě učil na DAMU a předtím na filozofické fakultě předmět mediální politika a legislativa, tak jsem studentům říkal, že politika tu není proto, aby z nich udělala šťastné lidi, a aby na tu politiku nenakládali břemena, která nemůže unést, že oni sami jsou strůjci.

Kdy jste zjistil, že politika není úplně váš svět?

Mě to hrozně bavilo. Na politice mě baví ty systémy, jak funguje stát, jak tečou peníze, co jsou regulace, jak se dělají zákony a jak by to mělo fungovat, to mě bavilo. Co mě na tom naopak vůbec nebavilo, byla ta realita partajního života, která vás neustále vedla ke střetu dvou loajalit – loajalita k principům, kvůli kterým do té politiky jdete, a loajalita k reálné politice, kterou praktikuje partaj, jejíž jste a musíte být součástí, protože sám neprosadíte nic. A tyhle dvě loajality neustále poměřujete a ve chvíli, kdy máte pocit, že byste kvůli loajalitě k straně museli překročit tu loajalitu principů, kvůli kterým jste se do politiky dali, tak to je ten okamžik, kdy je potřeba odejít. Není to najednou, já k tomu dospěl postupně.

A když jste po té době opět stanul na pódiu před publikem, došlo vám, že doma jste tam?

To nebylo takhle najednou. Když jsem byl náměstkem ministra i poslancem, tak jsem se asi pětkrát do roka na to pódium dostal. A když mě někdo oslovil, abych zazpíval, tak jsem říkal, ať si koupí Mišíka a on že mě vezme s sebou. Vláďa Mišík mě po celou dobu mé politické kariéry bral jako hosta na podobná vystoupení. Čas od času jsem si takhle chodil vyčistit hlavu a musím říct, že jsem se bál do té branže úplně vrátit.

Měl jsem nějaký věk, navíc uplynulo deset let a ta branže se někam posunula. A bál jsem se, že budu zklamaný, že na mě vůbec nikdo nečeká a že to publikum během těch mých deseti letech v politice zestárlo. Hlavně si od toho nic neslibovat, chodil jsem si zahrát tak, jako někdo chodí na ryby. Byl to koníček na profesionální úrovni. Zvykl jsem si, že jsem byl na vrcholu, když jsem z branže odešel, a vrátit se znovu na ten vrchol se mi už jednou povedlo v době Koleje Yesterday, takže podruhé se to zdálo jako vyloučené.

Nakonec se to povedlo a asi jsem jediný, komu se to povedlo dvakrát – podruhé v roce 2006, když vyšla deska Poprvé naposledy, za to vlastně mohl Pavel Šrut, který celé album napsal. S mým promotérem Davidem Gajdečkou jsme se tehdy domluvili, že uděláme asi čtyři nebo pět křtů, protože vydavatelská společnost si přála, abych začal hrát, a tím že to skončí.

S Davidem jsme spolu už sedmnáctým rokem a ta kapela, kterou jsme tenkrát postavili, až na drobné změny, o kterých jsem mluvil, hraje pořád. Najednou byla plná Lucerna, což jsem nečekal, a já zjistil, že překvapivě ti lidé nepřišli jen na hity, ale že je zajímá i něco dalšího, co neznají. A věděl jsem, že už jsem v tom znovu.

Dnešní doba skýtá mraky možností, technologií, trendů, jak v tom dokážete balancovat?

Snažím se o to, protože bych ani jinak nemohl dělat to, co dělám. Samozřejmě nahrávám digitálně, naučil jsem se obsluhovat nahrávací program, vyrábím si demáče. Všechny ty mobily a smartphony jsou úžasné, protože když se rozhodnu zkusit nějakou skladbu, tak si na internetu najdu text i harmonie.

Všechny ty věci mají výhody a já je nepodceňuji, ale jak se kdysi říkávalo – oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. A celý lidský pokrok s sebou nese nějaké pozitivum, ale i obrovská negativa. Nehoním žádné trendy a občas mám problémy s nejrůznějšími internetovými platformami typu Spotify, s tím mi, zaplaťpánbůh, pomáhá můj vydavatel, firma Supraphon.

Už neposlouchám, co všechno se poslouchá jinde, už nemusím a poslouchám jen to, co mám rád, nebo to, co znám. Rozhodně to ale nepodceňuji a snažím se, jak to jen jde, se udržet, protože je mi jasné, že jakmile to úplně pustím z ruky, je po mně, nebudu moci vylézt na jeviště, protože ztratím kontakt s tím životem. Má to svoje hranice a balancuji mezi těmi plusy a minusy. Do jaké míry budu v budoucnu úspěšný, si netroufám odhadnout.

Kdysi po nás všichni chtěli podepsané fotky, dnes je to výjimečná věc, protože všichni se chtějí vyfotit. Má to něco do sebe, už někde nemusím nechávat něco tisknout a vozit to s sebou. Na stranu druhou na vás po koncertě čeká x lidí, kteří kolikrát nepochopí, že jste zpocený, že se musíte převlíknout nebo nadechnout. Takovou profesi jsme si vybrali, já ji dělat chci, vždyť ti lidé nás živí a bez nich bychom nebyli tím, čím jsme. Takže tohle je to nejmenší, co tomu mohu obětovat.

Jaké jsou jeho zkušenosti se slavnými klany showbyznysu?  Čím začíná každý svůj koncert? A kdy mu došlo, že zlatým slavíkem nikdy nebude? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk v úvodu článku.