Michal Malátný z Chinaski: Dcera se se mnou nepáře

Zpěvák populární české skupiny Chinaski Michal Malátný si nenechal ujít příležitost navštívit podcast Boomer Talk Miloše Pokorného. Došlo na technologie, personální změny v kapele Chinaski i koncertní návraty do klubů.

Michale, začneme klasickou otázkou, víš, kdo je to boomer?

Ne, nikdy jsem to neslyšel. Rád se nechám poučit.

Dnes to bude trochu edukativní – boomerem bývá mladší generací nazýván člověk, který se už úplně neorientuje ve všem a v lecčems mu ujel vlak. V něčem se zase drží, ale už mu to dá práci. Většinou to říkají děti svým otcům, což je třeba můj případ. Tak to je boomer.

Tak to jsem úplně klasický boomer.

Když se bavíš se svými dětmi o určitých věcech, naznačují ti to, nebo to říkají napřímo?

Začíná to obracením očí v sloup. Starší dcera mi to říká už napřímo, oslavila třinácté narozeniny a mám pocit, že se to zlomilo – nedávno byla ještě dítě a teď už je to mladá slečna, která se se mnou nepáře.

Děti nám to občas dávají takzvaně sežrat, třeba to, že neumíme s mobily dostatečně rychle, atp. Je to věc, kterou chceš umět dokonale, nebo ti stačí spotřebitelská znalost?

Už jsem to trochu vzdal, nepotřebuji to všechno ovládat, a když něco potřebuji, řeknu právě dceři.

Jak zpětně vidíš začátky Chinaski, když jste nahrávali své první desky, třeba ve srovnání s dnešními technologiemi a vymoženostmi?

Ta technika je úžasná a vlastně mě to baví, ale když se vrátíme k modelu natáčení našich prvních dvou desek, tak jsme se na 14 dní zavřeli do studia, tam jsme to všechno dohromady co nejlépe zahráli, pak se to v těch čtrnácti dnech ještě smíchalo a bylo hotovo. Dnes jsou možnosti úžasné, ale mám pocit, že na nahrávce je slyšet, když ji kapela hraje dohromady. My to tak děláme také, v případě posledních desek. Co vyjde, necháme, a co nevyjde, tak opravujeme. Ten starší způsob mám radši, protože z něj lépe čiší společná energie, o které, podle mě, muzika je.

Je zdravé a ku prospěchu nahrávky, když spolu kapela během nahrávání žije dohromady?

Záleží, v jaké kapele hraješ. My jsme se před poslední deskou zavřeli na dva až tři měsíce do zkušebny a bylo to fantastické. Když máš v kapele lidi, se kterými si rozumíš, společně pracujete na nápadech, všichni jste na tom zainteresovaní a nikdo není jen námezdný hráč, tak je to super. Pak nás bylo 14 ve studiu a přišlo mi to jako pionýrský tábor – měli jsme služby na vaření, mytí nádobí i odnášení odpadků a zároveň jsme v tom studiu spali.

Ale jste spolu nonstop a může tam vzniknout „ponorka“?

Spolu hrajeme pátým rokem, žádná ponorka zatím nepřišla, naopak si to užíváme a mně se splnil sen, protože takhle jsem to vždycky chtěl, jenom to trvalo 25 let, než se to povedlo. A ještě k tomu nahrávání, já ještě pamatuji, když jsme točili první desku, tak se na tom velkém mixážním pultu smíchala jedna písnička, a když někdo řekl, že je hotová, šlo se na druhou a už se nešlo k té první nikdy vrátit. To je něco, co tě donutí k zodpovědnosti. Dnes můžeš předělávat pořád dokola. Mít limity je dobré v tom, že se musíš umět rozhodnout.

V začátcích každé kapely jsou sny o hraní na veřejnosti. Vás čeká koncertování v klubech, přestože máte za sebou vystoupení ve velkých sálech. Co pro vás znamená, když se kapela s vaším renomé vrací na místa, kde před lety začínala?

Miluji to. V klubech jsme vyrostli, patříme tam a nejvíce nám to tam sedí. V klubech jsme hráli přes deset let, než jsme se dovážili do první sportovní haly. A já byl tím zpátečníkem, který do haly nechtěl. Na návrat do klubů se těším. Jednou za čas si udělat velký koncert je fajn, protože máš jiné možnosti a používáš úplně jiné výrazové prostředky, máš tam světla, můžeš si vymyslet scénu, to je bezva. Jednou za čas. Miluji malé kluby, kde ze stropů kape pot, lidé se mačkají a nedostaneš se na záchod. V tomhle jsem trochu pankáč, mám prostě rád špinavé malé kluby a hraje se mi v nich asi nejlíp.

Asi jde i o kontakt s publikem, že?

Ano, je to přesně tak. Když hraješ v O2 areně, tak je to vzdálená masa lidí, ale v klubu stojí publikum pár metrů před tebou a ty lidem vidíš do tváří, oni dávají i vracejí – tak to mám radši a to se děje jenom v klubech.

Musel ses komunikaci s fanoušky učit?

Musel jsem se to učit, odjakživa jsem byl stydlivé dítě a všechno jsem se musel učit, rozhovory atd.

Neměl jsem rád tu komunikaci za kapelu, ale jako předák – nemám rád slovo frontman – jsem se to celou dobu učil, včetně komunikace s lidmi. Tenkrát jsem vlastně mlčel a přišlo mi zbytečné něco říkat, protože vše jsem řekl tou danou písní, co mám k tomu ještě dodávat? Žádné velké proslovy nevedu, stačí říci krátkou vtipnou větu, jak se ta písnička jmenuje, a víc není třeba.

Mimo jiné máte za sebou podstatné personální změny, které jsou zachyceny i v dokumentu o Chinaski. Když se vrátíme k vašim kapelovým začátkům, napadlo by tě v té době, že se tím jednou budeš úspěšně živit?

Ne, to jsem si vůbec neuměl představit, myslel jsem, že budu hrát divadlo a k tomu občas pro radost vystupovat s kapelou, se kterou jsme měli velký sen: vydat aspoň jednu velkou desku. To, že jich bude nakonec dvanáct nebo třináct, by mě ani ve snu nenapadlo. Jsem rád, že to takhle dopadlo, a nejvíc mě na tom baví, že mě to pořád baví. Ta změna, o které si mluvil, přišla v mých padesáti letech, kdy jsem si říkal, že už jsem dost starý na to, abych chodil do práce a netěšil se tam. Prostě když už to dělám a vypadá to, že nic jiného ani nezačnu dělat, tak mě to musí bavit a musím se na tu práci těšit. Proto jsem tu velkou změnu v kapele udělal a ty poslední čtyři roky i poslední deska potvrdily, že to byl dobrý krok, protože k dnešnímu dni máme za sebou v nové sestavě 275 koncertů a já se nemůžu dočkat, až ty kluky uvidím a budeme spolu zase dělat ten kravál. A to je cennější než Slavíci nebo Andělé, jsi s lidmi, se kterými tě to baví, těšíš se na ně a na každém koncertě tě mile překvapí.

Jak na změny v sestavě kapely reagovali vaši skalní fanoušci?

Skalní fanoušci na to reagovali dost ostře, v podstatě nám to dost vyčítali a ti nejskalnější fanoušci z fanklubu to vůbec neskousli s tím, že je to zrada všech zrad. Po roce po dvou ty emoce opadly, a když jsme se potkali s holkami z fanklubu, tak už to vypadalo, že i když to bylo kruté, tak to pochopily. Ostatní řekněme sympatizanti to moc neřešili a chodí na nás dál, ne díky obličejům nebo instrumentálním výkonům, ale díky písničkám. Prostě chtějí slyšet ty skladby a zazpívat si je a myslím si, že jim je jedno, kdo na tom pódiu stojí.

Bereš fakt, že si od muziky můžeš odskočit k divadlu, jako výhodu?

Ano, divadlo beru jako koníčka, protože když je člověk v angažmá, tak je to dost ostré – pět premiér za rok a nemůžeš si vybírat. Mám hezkého koníčka, hraju divadlo, jaké chci, s kým chci a kdy chci. Takže hraju dvakrát až třikrát do měsíce. Chodit do Divadla Semafor a koukat se na pana Suchého je ta nejlepší škola. A troufám si tvrdit, že poslední tři desky Chinaski by textově vypadaly dost jinak, kdybych nechodil do Semaforu, pan Suchý mě dost inspiroval. A jinak hraju v La Fabrice s Jitkou Čvančarovou ve hře Petra Kolečka a je to radost. Rád si odskočím, ale gros mám v muzice a kapele a rozhodl jsem se takhle po letech věnovat veškerou energii jen kapele, takže veškeré nabídky odmítám.

Jak zpětně vidí své rozhodnutí o personálních změnách v kapele?

Je spokojen s výběrem nové sestavy?

Jak vznikal dokument Každej ví kulový a jak se líbil fanouškům?

Poslechněte si v podcastu (přehrávač v úvodu tohoto článku).