Márdi z Vypsané fixy: Náš první koncert byl totální propadák

Miloš Pokorný tentokrát přivítal ve svém podcastu Boomer Talk Márdiho, frontmana úspěšné pop punkové kapely Vypsaná fixa. Témata jejich rozhovoru se točila kolem začátků kapely, image, ženských i zažehnávání krize ve Vypsané fixe.

Proč si kapela z Pardubic dala název Vypsaná fixa?

Vzniklo to vlastně z legrace. V roce 1994 bylo v Pardubicích asi 50 kapel. Každý jsme měli svoji kapelu s ambiciózními plány. Vypsaná fixa byla letním projektem těch, kteří zůstali na prázdniny ve městě a nudili se. Bylo to absolutně bez ambicí. Já ten název vytáhl proto, že nám kdysi naši přivezli kazeťák dvojče z Rakouska, nahráli jsme nějaké skřeky, udělali s bráchou obal a pojmenovali to právě Vypsaná fixa. Ambice jsme neměli, byla to vlastně zástěrka kalení.

Kdy jste poprvé pocítili lokální slávu?

Vznikli jsme v roce 1994, první koncert byl na nějakém lokálním festivalu, který pořádal můj spoluhráč z kapely, my se tam tehdy vetřeli. Byl to naprostý propadák. Hráli jsme první, nikdo na nás nereagoval a já to chtěl okamžitě ukončit. A mí dva mladší spoluhráči do mě na baru hučeli, ať to neruším. Tak jsme vydrželi, za dva roky jsme nachytali středoškoláky, kteří na nás začali chodit, a když jsme poprvé vyprodali klub Žlutý pes, mysleli jsme si, že jsme kingové.

Jak dlouho trvalo, než jste se hudbou začali živit?

Když jsi mladší, jsi killer. Já byl tenkrát na vysoké, ze které jsem odešel, rok mi chyběl do konce. A mámě jsem řekl, že se budu živit hudbou. Z poslední práce jsem odešel v roce 2002, dobré to začalo být někdy kolem roku 2007, to už jsem nikomu nic nedlužil a nebál se, jestli budu mít na nájem. Pak jsem zjistil, že to taková legrace není a je dobré si udržet tu pravidelnost, potřebuješ nějaký režim, protože bys mohl zvlčit.

Jak vzpomínáš na doby, kdy to u nás rockové kapely neměly úplně jednoduché?

Měli jsme štěstí, že revoluce proběhla pět let před naším vznikem. K hudbě jsem se dostal takovým legračním způsobem. Jel jsem na sportovní kurz s bráchou našeho basáka Mejly. Někdo mě vyfotil se španělkou, přestože jsem na ni vůbec neuměl hrát. A tenhle Mejlův brácha měl už tenkrát kapelu, někoho do ní sháněli a na základě té fotky mě do kapely vzali.

Nejdříve jsem jim jen ve zkušebně uklízel, postupem času mělo dojít ke zjištění, že neumím na nic hrát. Tak už jsem tam nepřišel, oni vzali někoho jiného, a když se rozpadali, točili demáč na rozloučenou a já jim měl nazpívat jednu skladbu. Nakonec jsem tam dorazil jen já a nazpíval všechno, takže jsem se stal zpěvákem a nemusel hrát na kytaru. Nejdříve jsme se jmenovali K.R.K. a pak se z toho vyvinula Fixa.

Bylo to období, kdy to tak složité nebylo, byla čerstvá svoboda, všechno se mohlo a ta kapela nebyla vůbec komplikovaná věc. Výhoda navíc byla, že v každém okresním městě byl klub a dalo se v něm hrát, teď je to myslím těžší.

Řešili jste nějak výrazně image kapely?

Když se formovala Vypsaná fixa, byla móda chodit do pardubického rockového klubu Žlutý pes, což byla opozice oproti všem diskotékám. Návštěvníci byli rozděleni: ti, co poslouchali hardcore, byli tetovaní, my byli něco jako grunge, nosili jsme flanelové košile, džíny a farmářky. Ta komunita v těch devadesátých letech byla více rozštěpená než dnes.

Cítíš u sebe nějaký posun, pokud jde o vkus?

S tím, co se mi někdy začalo líbit, v podstatě nemám problém v současnosti. Líbili se mi Iron Maiden a rád si je poslechnu i teď.

Řešili jste někdy, že někdo z vás v kapele extrémně ztloustl?

To se nám nestalo, ten vizuál je ale za ty roky čím dál horší. My jsme vlastně všichni bývalí sportovci – Pítrs hrál basket, Mejla hokej, já hokejbal a náš nový basák florbal.

Jsi fanda moderních technologií v nahrávacích procesech?

Pokud jde o studiovou práci, pamatuji, když jsem se poprvé dostal do nahrávacího studia Citron. To byl podobný zážitek, jako když jsem v první třídě přišel do tělocvičny. Co se technického hlediska týká, jsem úplný nýmand, bez producentů bychom byli vyřízení. Ty nahrávací procesy jsou různé, ale je jedna důležitá věc: ve studiu potřebujeme šéfa, kterého respektujeme, protože se okamžitě pohádáme.

Jak jste řešili osobní nebo pracovní neshody v kapele?

Nějak jsme to přežili. Tohle pořád probíhá, hádáme se furt, ale za ta léta už se hrany obrousily a víme, jak bude kdo dlouho uražený. Jeden čas jsme hráli fakt hodně, spočítal jsem, že jsem s těmi lidmi proseděl dva a půl roku na cestách. Vždycky jsme to zvládli, ale některé propady byly tvrdé.

Co ti kapela vzala?

Vzala mi sluch. Po vyšetření mi řekli, že mám sluch sedmdesátiletého muže. Tak jsem si na sebe přestal natáčet kombo, televizi pouštím hlasitěji. A vzala mi dobrá přátelství.

Co dál s Vypsanou fixou?

Musíme to nějak vydržet. Hrajeme docela dlouho, skoro 30 let, což je šílené. Chceme hrát dobře na koncertech a snažit se spolu vydržet.

Měl jsi někdy sólové ambice?

Během covidu jsem měl velký přetlak, dokonce jsem byl domluvený s producentem, ale nakonec to nedopadlo. Do studia jsem se nedostal a odložil to. Z jakého důvodu v minulosti nedohráli svůj koncert? Jak se v kapele popasovali s hledáním nového basáka? Jak to mají v kapele se ženami a rodinami? V čem se Márdi snaží držet krok? A jakou má Miloš historku se zpěvákem Iron Maiden? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.