Malovala tajně, dnes je uznávaná malířka. V nové výstavě nahlíží do nitra obrazů i duše

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Maluje každý den, někdy v ateliéru zůstává i dvanáct hodin. Jako jedné z mála českých malířek se jí podařilo prosadit se v zahraničí, mezi nedávné úspěchy patří třeba ocenění za nejlepší expozici na veletrhu Positions Art Fair v Berlíně.

Přitom původně studovala nová média a malovala potají, protože nevěřila, že by se malířkou mohla stát. Na stáži v Brazílii se ale vše změnilo – pochopila, že se chce malbě věnovat naplno. Nové zázemí našla v ateliéru Michaela Rittsteina. I když je jejich práce odlišná, spojovalo je velké pracovní nasazení. To má Ira Svobodová dodnes.

Její obrazy jsou promyšlené, propracované a spojené s papírem. Pro každý si totiž vytváří papírový model, jenž posléze funguje jako předloha k malbě. Její témata jsou přitom velmi subtilní: zkoumá prázdnotu, stíny…

Teď v nové sérii pro Trafo Gallery, kterou malovala poslední rok, začala pracovat s pauzovacím papírem. Zprůhlednila vrchní vrstvu, aby bylo možné podívat se za ni. Vedlo ji k tomu zamyšlení, že každý něco skrývá – vidíme vždy jen určitou část věci, ale ne to, co je v pozadí. Co je ale důležitější: to, co vidíme, nebo naopak to, co nám zůstává skryté?

S malířkou Irou Svobodovou jsme mluvili o tom, co ji vedlo k tak niternému pohledu, jak se vyrovnává s „osamělostí“ v ateliéru, proč na své obrazy používá jen čtyři barvy nebo proč se českému umění nedaří dostávat do zahraničí.

Vaše nová výstava v Trafo Gallery se jmenuje Liminal Phase, s termínem liminální se ale můžeme nejčastěji setkat v internetové estetice ve spojení „liminální prostor“ - popisuje místa, která jsou prázdná, přechodová, mohou působit surreálně nebo i děsivě. Souvisí s tím vaše výstava?

Když začínám práci na nové sérii, dělám si takový osobní výzkum, který se týká daného tématu z hlediska různých společenských věd. V rámci toho jsem narazila na termín liminalita, který označuje neohraničenou přechodovou fázi. Nacházím se momentálně v období mezi jednotlivými sériemi obrazů.

V sérii Void jsem tři roky zpracovávala téma kruhu a prázdnoty. Teď už je toto téma za mnou a posouvám se dál, zároveň ho však ještě zcela neopouštím. Tedy jsem v jisté liminální fázi.

Procházíte přechodovým obdobím i v soukromém životě? Nakolik se vám osobní život propisuje do práce?

Tvorba mi za poslední roky s životem více splynula. Když jsem v minulosti malovala obrazy vycházející z architektury a prostoru, témata z osobního života jsem neřešila. Teď se mi to ale prolnulo. Úvahy, které řeším, dokážu zpracovat prostřednictvím papírových modelů. Baví mě dávat tvarům symboliku.

Současné umění se často snaží řešit společenské problémy, vy se více obracíte do vlastního vnitřního světa.

Nesnažím se vnějšího světa vyvarovat, ale nemám potřebu ho v tvorbě řešit. Témata, která rezonují společností, ať už politická či společenská, samozřejmě sleduji a určité pocity se do mě, tedy i do mé práce, propisují. Ale nemám tendenci si říct: „Budu dělat angažované umění a řešit například nedávno rezonující dekolonizaci,“. Není to moje téma. Myslím si, že jednou z nejdůležitějších věcí pro umělce je, ujasnit si ideálně už za studií téma, kterému se bude věnovat, a to pak dále rozvíjet.

Když jsme zmínily studia, studovala jste pražskou AVU, ateliér nových médií. Malovat jste začala až na stáži v Rio de Janeiru. Čím to, že tam pro vás začala být malba tak zásadní?

Studovala jsem sice nová média, ale zároveň jsem i malovala – ovšem tajně. Po tom, co jsem udělala práce do školy na počítači. Až na stáži v Brazílii jsem začala malovat každý den a našla v tom určitou jistotu. Po návratu do Prahy jsem požádala o stáž v malířském ateliéru Michaela Rittsteina a už jsem tam zůstala.

Zatímco vaše práce jsou minimalistické, expresivní a figurativní obrazy profesora Rittsteina by šlo označit za pravý opak. Jak jste mezi sebou hledali společnou řeč?

Podle mě není důležité, aby si člověk, který chce studovat malbu, vybíral ateliér podle toho, co maluje daný pedagog. Spíš je důležité volit podle toho, jakou energii ten člověk vyzařuje, a jak se v konkrétním ateliéru pracuje.

O ateliéru Michaela Rittsteina panuje trochu klišé, že tam lidé malovali jen jako on, není to ale úplně pravda. Ano, vždy tam pár takových lidí bylo, ale zároveň z něj vyšla řada absolventů, kteří to měli úplně jinak.

Čím vás malba tak fascinuje?

Od dětství pro mě byly obrazy a sochy magické, bavilo mě kreslit si, malovat, roztírat barvu. Cítit kontakt s materiálem. Ostatně to mi trochu vadilo na nových médiích, kdy věci řešíte přes telefon nebo počítač a nesaháte autenticky na materiál.

Proč jste tedy nešla rovnou na malbu?

Já si nevěřila, že bych mohla být malířka.

Máte dnes někdy potřebu pracovat s novými médii? Tak jako jste si dříve malovala vedle, neutíkáte teď „potají“ k videím, fotkám?

Pořád fotím, dělám si různé časosběrné fotoprojekty, ale to jsou spíš osobní věci. Ale v práci využívám nová média dennodenně. Každý obraz začínám výrobou papírového modelu, který si pak fotím a dál s ním pracuju v počítači.

Vaše obrazy vznikají mnohonásobným vrstvením jemných lazur. Jak dlouho trvá jejich dokončení?

Na nové výstavě, kde je dvacet čtyři obrazů, jsem pracovala skoro rok a půl. V předchozích letech jsem měla hodně samostatných výstav a veletrhů, tak jsem se rozhodla dát si v roce 2024 trochu pauzu. Tím pádem jsem měla čas věnovat se posunu a novým sériím.

Na výstavě Liminal Phase jsou mimo jiné čtyři dvoumetrové obrazy, což je největší formát, jaký dělám, pak už to je technologicky příliš komplikované. Obraz tohoto rozměru maluji zhruba šest týdnů. Během procesu malby na sebe vrstvím poloprůhledné lazury a ty dlouho zasychají. Čím je obraz větší a vrstev je více, tím je proces delší a složitější.

Zmínila jste, že jste si v roce 2024 chtěla dát pauzu, neunikl mi ale váš úspěch na veletrhu Positions Art Fair v Berlíně.

Na veletrhu nás spolu s malířem Janem Kalábem představila galerie KodlContemporary. Vyhráli jsme cenu „best booth“, což je ocenění za nejlepší expozici.

Stále se mluví o tom, že se českému umění nedaří dostávat do zahraničí. Proč tomu tak podle vás je?

Praha není na mapě měst, kde se ze světového hlediska dějí zásadní výtvarné události. Galerií, které vozí umělce na veletrhy do zahraničí, je jen pár. Český trh je hodně zaměřen celkově sám na sebe.

Myslím si, že pokud chce člověk proniknout na světový trh, musí se přestěhovat do centra dění, tedy do Berlína, Londýna nebo New Yorku, a budovat vztahy tam.

Malba je vlastně velmi osamělá práce. Jak dlouho dokážete takhle pracovat?

Chodím do ateliéru jako do jakékoliv normální práce, každý den průměrně od osmi do pěti. Záleží na situaci. Myslím, že je strašně důležité pracovat každodenně. Díky tomu se dá posouvat dál.

Jakmile třeba měsíc nemalujete, tak z toho člověk vypadne, pak trvá určitou dobu, než to dostanu zase do ruky. Ale klidně pracuju i dvanáct hodin. Já to mám ráda, někdy jsem v ateliéru zavřená do noci, jedu se jenom na chvíli vyspat a zase pokračuju.

Pořád vás to baví?

Od dětství jsem byla samotář, který seděl v pokojíčku a něco si vyráběl. Pro mě to je přirozené a představa, že bych seděla s dalšími lidmi v kanceláři, je pro mě děsivá. Mám práci v ateliéru vyloženě ráda. Poslouchám při tom audioknihy nebo podcasty, i když to už musí být ve fázi, kdy mám obrazy rozdělané a už jen vrstvím barvy. V začátečních fázích se musím soustředit a na to potřebuji převážně ticho.

Co jste teď poslouchala?

Mám ráda historické romány, které jsou založené na faktech a reáliích. Zajímá mě mikrohistorie, druhá světová válka, období odsunu Němců, Sudety, holokaust. A také středověk. Většinou sahám po těchto obdobích a zajímám se o konkrétní příběhy.

Čím vás tak zaujalo právě období druhé světové války, nebo následné vyhnání Němců? Naše rodina má chalupu v Lužických horách, tedy bývalých Sudetech, mám ten kraj velmi ráda, a tak jsem se přirozeně začala zajímat o jeho historii. Když si představuji, jaké věci se tam děly, tak mě z toho mrazí.

Čekala bych, že posloucháte především hudbu. Možná i proto, že jedna vaše výstava se jmenovala Gaspard de Nuit podle skladby Maurice Ravela, účastnila jste se projektu Pražského jara, kdy jste malovala obraz inspirovaný konkrétní hudbou.

Před lety jsem fanaticky poslouchala klasiku od rána do večera. Poslouchám ji stále, ale už ne v takové míře. Třeba jenom hodinu, dvě, pak si pustím knihu. I když hudba je samozřejmě stále úžasný zdroj emocí.

Při vytváření modelů pracujete s papírem. Čím vám jako materiál vyhovuje?

Já téměř nedělám kresby, papír využívám na tvorbu modelů, které mi slouží jako předlohy k malbě – vrstvím ho, překládám, prořezávám. Baví mě i to, že jde o médium, které po staletí slouží k přenášení informací a emocí.

Pro mě to je i příjemný haptický zážitek - papíry jsou různě silné a hebké. Teď jsem začala pracovat s průhlednými pauzáky, které mi zase umožňují podívat se pod povrch.

V textech o sérii Liminal Phase se píše, jak je pro vás důležitá barva jako nositel emoce, která mění zažitou roli stínu.

Stín je většinou automaticky vnímán jako černý, světlo jako bílé. S oběma veličinami jsou spojeny i určité role - věci ve stínu bývají něco negativního, skrytého, kdežto světlo je vnímáno jako pozitivní, až transcendentální. Barva jako stavební prvek obrazu na sebe zase přitahuje pozornost a má schopnost vyvolat emoci. Přemýšlela jsem o tom, že když se tyto funkce zamění, dá nám to možná novou informaci o jejich vnímaní i o obrazu samotném.

Co je pro vás tak zajímavé na hranici světla a stínu?

Baví mě ten bod zlomu, balancování na rozhraní, práce s vědomím a nevědomím… Roky jsem papíry vrstvila, abych něco zakryla, teď jsem sáhla po pauzovacím papíru, který mi svou průhledností umožňuje podívat se pod povrch, do těch skrytých a leckdy zajímavějších rovin. To, co se odehrává v pozadí věcí či lidského bytí, zkrátka často ani neodhalíme, nebo to odhalujeme pomaleji a postupně.