Článek
Text vznikl ve spolupráci s Rakouskou národní turistickou centrálou.
Až jednou český silničář dostaví dálniční spojení Prahy s Horním Rakouskem, rakouský lanovkář to pořádně oslaví. Nabídce lyžařských středisek ležících na jih od Českých Budějovic pak bude jen stěží někdo konkurovat. Itálie je taky skvělá, ale je daleko. Švýcarsko je ještě dál a co je tam dobré, je nepříjemně drahé. Jezdit lyžovat do Francie mi posledních 20 let nedává smysl. Jsem konzervativní, trochu namyšlený a značně zmlsaný lyžařský veterán.
Jako dlouholetý šéfredaktor časopisů o lyžování jsem na lyžích projezdil, co se dá. Nelyžoval jsem v Japonsku a v Jižní Americe, takže radit někomu, zda je lepší Chile, nebo Argentina, bych si netroufl. Co jsem sám nezažil, to nehodnotím. Lyžoval jsem i v místech, kam se většina rekreačních lyžařů nikdy nepodívá, ale nakonec jsem se vlastně stal expertem na… obyčejné Rakousko. Takže těm, kdo se ptali, jsem pak dlouho radil, aby jezdili lyžovat do Rakouska. A moc se na tom nezměnilo.
Změnou je, že už se mě nikdo neptá. Holt kdo jede na hory jednou, maximálně dvakrát za zimu, už není expert. Bolavá kolena a nějaká další řízení osudu ze mě nakonec udělaly lyžařského vysloužilce s prioritami ležícími úplně jinde než na sjezdovkách. Dneska neradím a v žádném případě výjezdy na hory neorganizuju. Jednou za zimu se ještě nechám ukecat, raději ale v létě, a přidám se k partě kamarádů. Jsou to dravci, mají zdravé nohy, peníze a vždycky chtějí ty NEJ zážitky. „Tak jo. Pojedu, ale maximálně na tři dny. Kam pojedeme?“
Do Schladmingu. Je to tak. Bez toho, abych se na výběru lyžařského střediska jakkoliv podílel, jsem se v posledních třech letech třikrát našel ve Schladmingu (jednou v létě). Tak si konečně dali říct, smál jsem se v duchu. Když jsem je před lety posílal lyžovat za Salcburk, většinou se ošklíbali, protože chtěli dobrodružně dobývat neznámé dálky. Ale uběhlo pár let a všechno je jinak. Do Gasteinu, Hochkönigu, Altenmarktu a nepochybně i do toho mého Schladmingu se asi musí zestárnout. Člověk zkrátka musí vědět co chce a taky kde to dostane.
Pět hodin, déle nejedu
Zimy jsou špatné, sněhu bývá málo, když ho chceme, a moc, když ho nepotřebujeme (ano, i v Rakousku už se ten nešvar rozmohl), takže v mých očích je dnes lyžařská dovolená v porovnání s létem u vody dost nejistým podnikem. Když se všechno sejde, je to fajn, ale na druhý konec světa už s lyžemi nelétám. Když přijde den D, naházím všechno do velkého auta, na cestu si udělám velké kafe a maximálně za pět hodin chci být v penzionu. Mojí specialitou je, že když se něco pokazí, třeba počasí nebo koleno, zpátky doma jsem ještě rychleji.
Dopravní dostupnost lyžování je pro většinu lidí čím dál důležitější, což mi letos na jaře ve Schladmingu potvrdil i Christoph Eisinger, ředitel turismu Ski Amadé. Návštěvnost Štýrska turisty z Česka logicky stoupla po dobudování dálnice vedoucí z Lince na sever a pro údolí Ennstal, ve kterém leží můj milovaný Schladming, je rychlostní silnice E651 požehnáním z mnoha důvodů. Nejenom pro Čechy je podle Eisingera při rozhodování, kam vyrazit na lyže, plynulost a rychlost cestování přímo zásadním faktorem.
A to netuší, že nám, co jedeme od Prahy, trvá úsek mezi Benešovem a Freistadtem, kde začíná rakouská dálnice, dvakrát déle než o 30 km delší cesta Rakouskem. Při svých kdysi více než častých cestách do Alp jsem se naučil, že přes Budějovice se jezdí, jen když je třeba vyzvednout „materiál“ nebo kolegyni.
Rychlejší je to i na Salcburk skoro vždy přes Plzeň a Mnichov. Jihočechy, kteří zvažovali lyžování jinde než okolo Salcburku, jsem měl a vlastně pořád mám za pošetilé blázny. „Jo, jeďte do Tater,“ říkával jsem jim. Trvá to dvakrát déle, ale zase je to mnohem horší lyžování. Takže není co řešit.
Když jsem skončil s lyžováním, chvíli jsem závodil v autech. Jezdívali jsme na okruh do Mostu a ta cesta byla tenkrát o dost složitější. Dnes už je to pohodlnější a člověk je i v Mostě nebo v Brně vlastně za pár hodin. Dálniční spojení do Česka se za poslední roky rozrostlo, což je pro turismus samozřejmě důležité.
Abych pořád nevelebil jenom Schladming, vezměte si třeba takové Flachau. Podle Mapy.cz jsme tam z Dolního Dvořiště přes Linec a Salcburk za rovné tři hodiny, je to 260 km. V Zauchensee za tři hodiny a 15 minut (269 km). Ve Schladmingu, pěkně prosím, přes Linec a Liezen za dvě hodiny a 45 minut.
Bydlet v Dolním Dvořišti (pomyslně, prostě u hranic s Rakouskem), jezdím tam na večerní lyžování (hypoteticky, já tedy spíš na dopoledne). A jen pro srovnání: České Budějovice – Špindlerův Mlýn, tři a půl hodiny (284 km), Plzeň – Pec pod Sněžkou, tři hodiny a 19 minut (281 km), Praha – Jasná pod Chopkom, šest hodin (511 km).
Kvalita vysoká, ceny také
Jistěže na druhou stranu vah, naproti vzdálenosti, respektive času strávenému na cestě, pokládáme kvalitu lyžování. A taky ta panoramata. Srovnávat Česko a Rakousko v tomto ohledu nebudu, to nedává smysl.
Ceny? V Rakousku se oproti dobám před pěti, nebo dokonce 10 lety hodně zdražilo. Napsáno o tom bylo mnoho, skipas pod 40 eur seženete ve špičkovém lyžařském středisku těžko. Ve Schladmingu, tedy přesněji řečeno v areálu Schladming–Dachstein, který zahrnuje čtyři menší, ale parádní areály, stál na jaře 2023 na kase u lanovky jednodenní skipas 63,5 eura. Ale třídenní, zakoupený online, 120 eur, což je docela velký rozdíl.
Pivo pět eur, gulášová polévka nejméně osm eur, oběd na sjezdovce 25–30 eur. Takhle draho dnes v Alpách je. Každý to ví a je na každém, zda si do kapsy namaže chleba s paštikou, anebo vytáhne tisícovku a pořádně se nají.
Proč mě Schladming pořád baví
- čtyři lanovkami propojené kopce – Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm
- čtyři nástupní místa do areálu
- 123 km sjezdovek, většinou červených, až nezvykle širokých
- 100% uměle zasněžováno, skvěle upravováno
- moderní, skvěle vybavené středisko
- dostatečně velké parkovací plochy, parkování zdarma
- dostatek restaurací na svahu
- hezké centrum města, bary, kavárny (i v létě)
- skvělá dopravní dostupnost
Komentovat ceny ubytování je v dnešní situaci složité, protože nabídka ubytování různého typu, a tím pádem i různých cen, je nekonečná. Což je dobře. Není pravda, že v Rakousku už se postel na noc za 30 eur nesežene. K lanovce to bude na dojezd autem, bude to skromný apartmán bez snídaně a bude potřeba jej objednat v co největším předstihu. Anebo na úplně last minute. Ale bude to levné.
Nemaje zase tolik zkušeností s placením hotelů, jsem zjistil, že taková polopenze, jakkoliv vypadá na první pohled draze, mnohdy až tak drahá není, spočítám-li si, kolik bych projedl v hospodách na sjezdovce. To ale není žádný velký objev.
Skutečným objevem pro mě při poslední návštěvě tolikrát navštíveného a stále milovaného Schladmingu byla osvětlená sáňkařská dráha v Hochwurzenu a chlapík, který nám v Ramsau půjčil fatbiky s elektromotorem.
Co mě potěšilo
Jestli mě něco v Alpách nikdy nebralo, vždy to byla nabídka „nelyžařského vyžití“. A myslím, že většina Čechů lačnících po tom „kárvingu“ to má stejně. Ale pozor! Letos jsem se nechal přemluvit na večerní jízdu na saních (původně tedy kvůli vidině sobotního aprés ski, které je ve Schladmingu prostě dobré, ta nálada vás strhne) a byl jsem nadšen.
Sáňkařská dráha v Hochwurzenu je dlouhá sedm kilometrů a sjedete po ní víc než 700 výškových metrů. Na start se vyjede kabinou Gipflebahn, u jejího nástupu jsme si půjčili sáně. Jednoznačně doporučuju vzít si s sebou helmu, lyžařské brýle, dobré, tedy vyšší, boty a samozřejmě rukavice. Dolů je to neskutečný nářez, když se to nebojíte pustit. Tak se nebojte!
V Česku by to byla nejlepší sjezdovka ve středisku, na Rakousko je to ale úzké, tak z toho udělali sáňkařskou dráhu. Samozřejmě se tu dá jezdit i ve dne, ale to děláme ten „kárving“, že jo, takže do úvahy připadá večer. Svítí do 23 hodin, ovšem s čelovkou se dá jet i později. Musíte ale chytit poslední kabinu nahoru.
No a pokud by se někomu náhodou přes den nechtělo lyžovat (a přesto neodjel domů, jako to dělám já), může si poopravit názor na elektrokola, jako jsem to udělal já. Michael Stix půjčuje v Ramsau e-fatbiky. Jako zarytý odpůrce elektrokol jsem se zase nechal dlouho přemlouvat, ale musím uznat, že když je fakt zima, sníh a led a máte pod zadkem ta extrémně tlustá kola, je ten elektromotor celkem fajn.
Zmiňuju to ale hlavně proto, že Stix je, pokud vím, přinejmenším v Alpách jediný, kdo e-fatbiky půjčuje. Ona je to totiž docela drahá sranda, jedno kolo prý v nákupu stojí nejméně na 150 tisíc korun. No popravdě, levné není ani půjčení, půlden přijde zhruba na 100 eur. Zase to ale je včetně průvodce, který se o vás stará jako o vlastní děti, a prostě všeho, co můžete na výletu zimním Ramsau potřebovat.
Když mrzne a fouká, člověk se nechce moc potit. Přesně tohle e-bike umí.
Mám-li to tedy nějak shrnout, já už na lyže nikam daleko jezdit nebudu. A jak tak pozoruju svoje známé, je docela pravděpodobné, že příště, když se v plánování zase nebudu angažovat, pojedeme… do Schladmingu.
Anebo to zkusím přesměrovat alespoň do Bad Gasteinu (pozor, vyslovujte Gastajn, nikoliv Gaštajn, jsou na to hákliví), tam jsou navíc ještě ty lázně. Ale když má člověk prakticky u nosu takové sjezdovky, jako jsou na Planai, je prostě nerozum vymýšlet něco jiného.
Hans Knauss, bývalý reprezentant Rakouska ve sjezdovém lyžování
Hans Knauss úspěšně reprezentoval Rakousko ve sjezdovém lyžování, je majitelem dvou medailí z mistrovství světa a stříbrným medailistou z olympiády v Naganu. V Rakousku je velmi populární, jistě i proto, že je dlouholetým lyžařským expertem a spolukomentátorem televizní stanice ORF, která Rakušanům přináší závody Světového poháru v alpském lyžování. Celý život žije ve Schladmingu a přestože je světoběžník, adresu měnit nehodlá.
Jak často dnes ve Schladmingu lyžujete?
Já jsem poslední roky vlastně skoro celou zimu pryč. Bohužel, chtělo by se říct, ale mám skvělou práci, jezdím s ORF po štacích světového poháru, už 17 let působím jako lyžařský expert a komentátor. Doma jsem tedy pár dní o Vánocích a na začátku ledna, potom až v březnu, když skončí světový pohár. A to se samozřejmě na sjezdovky rád podívám.
Kdy je ve Schladmingu nejlepší lyžování?
Na konci března, někdy ještě i na začátku dubna, se vám může poštěstit, že dole v údolí už je teplo, a když prší, úplně nahoře na Planai ještě sněží. A to jsou docela kouzelné okamžiky. Někdy ještě napadne dost nového sněhu a nebývá tady už moc lidí. Jinak nejvíce sněhu tu bývá na konci ledna nebo na začátku února, to se mimo sjezdovky vždy lyžovalo nejlépe. Když mám štěstí, že tady v té době jsem, tak si úplně nahoru na nějaký freeride rád vyrazím.
Schladming je mimo jiné známý tím, že se tady začíná lyžovat velice brzy, už na podzim. Čím to je?
Je to vodou a počasím, když to zjednoduším. Pro výrobu technického sněhu je zásadní dostatek vody, potřebujete opravdu hodně studené vody. A my ji máme, třeba už v říjnu. To jinde nemívají, řeky i ostatní zdroje bývají po létě vyčerpané a na řadě míst se z toho důvodu zasněžovat nesmí, dokud si příroda na podzim stav vody nedoplní. My máme v údolí řeku Enns a na kopcích řadu rezervoárů, které se naštěstí dobře doplňují. Je to hodně dílem samotné přírody, ale řekl bych, že se tady s vodou také dobře hospodaří.
A máme štěstí na počasí, na podzim tu bývá chladněji než v jiných částech Rakouska. Z nějakého důvodu se nám vyhýbají ty nezvykle teplé dny, kdy se jinde ještě jakoby vrací léto, ale tady u nás se tohle moc neděje. Zima tu začíná docela brzy a na Reiteralmu dokážeme závodníkům už v listopadu připravit perfektně tvrdou sjezdovku pro trénování. V komunitě závodních lyžařů je tímto Schladming pověstný. Pro veřejnost se pak areál většinou otevírá na konci listopadu.
Hans Knauss.
Začátky lyžařské sezony jsou dnes prostě závislé na umělém sněhu, to je fakt, a ve Schladmingu máme s jeho výrobou a úpravou tratí opravdu hodně zkušeností. Vezměte si, že se tady v roce 1982 konalo mistrovství světa a už tenkrát pořadatelé s umělým sněhem pracovali. Takže vedle příznivých klimatických podmínek jsou to i velké zkušenosti, to všechno dohromady se na výjimečnosti Schladmingu podepisuje.
Schladming, to jsou vlastně čtyři spojené areály – Planai, Hauser Kaibling, Hochwurzen a Reiteralm. Který z nich máte nejraději?
Jsou tady i další, třeba menší místa. Já jsem ale z Planai. Dnes bydlím ve Schladmingu, ovšem narodil jsem se na kopci v 1100 metrech nad mořem, takže sjezdovky na Planai jsem měl přímo u nosu. Říct, že tady znám každou sjezdovku, není úplně přesné. Znám tady každý strom a každý kámen. Znám dobře i další místa v okolí, třeba na Reiteralmu, když jsem závodil, jsem taky strávil hodně času. Ale na Planai jsem se narodil a mám to tady pořád nejraději.
A kde se nejraději zastavíte na oběd nebo na pivo?
Asi na Schafalm, to je přímo u horní stanice gondoly, která vyjíždí ze stadionu na Planai. Určitě jsou i další místa, kde se dobře najíte, ale s chlapy, co provozují Schafalm, jsem vyrůstal. A vždycky tam potkám i další známé z okolí.
To je vlastně pro mě hodně důležité, místní komunita, parta lidí, se kterou se potkávám celý život. Schladming je dnes hodně turistické, klidně řeknu docela slavné, místo, ale tohle nezmizelo. Místní se pořád potkávají, myslím, že docela držíme při sobě.
Garantuju vám, že když projdete pár restaurací na svahu, určitě potkáte hned několik medailistů z mistrovství světa nebo ze „svěťáku“. Možná je nepoznáte, oni už to často nejsou žádní mladíci, ale Schladming je prostě místo, kde se vždy rodili a stále tady žijí skvělí lyžaři. Jo, když se zastavím na Schafalm, často nezůstane jenom u oběda a dojde i na nějaký ten šnaps. To prostě k zimě ve Schladmingu patří.
Jaký je Schladming v létě? Lidí je tady, myslím, čím dál víc. Jste tady v létě rád?
Za posledních 10 let se tu léto hodně změnilo, to je pravda. Hodně se tady do letního vyžití investovalo, chtěli jsme být pro turisty atraktivní i v létě a povedlo se to. Dnes je Schladming mimo jiné rájem horských kol, už jsme tady měli i světový pohár, ale užívají si to tady i další skupiny nejenom bikeři. Podle mě to je i proto, že v posledních letech je v létě velké horko a lidé si od něj chtějí odpočinout, proto jezdí do hor. Tady je přece jen o něco příjemněji.
Co vy a léto? Utíkáte před lidmi, nebo vás ve Schladmingu můžeme potkávat i v létě?
Hlavně na kole. Miluju kolo, tak 70 procent času trávím na horském kole, zbytek na silničce. No a mojí velkou vášní je motorka, takže ta je v létě taky dost v permanenci. Na konci léta, řekněme od září, taky hodně chodím. Začátek podzimu je tady v horách nádherný, tak chodíme na túry.
Celá oblast Schladming–Dachstein je hodně rozsáhlá a byla by škoda se při čemkoliv omezovat jenom na okolí Schladmingu. Široké okolí je tu perfektně propojené, ať už cyklostezkami, bike-traily, ale taky autobusy a vlaky. Ta rozlehlost pak logicky zaručuje velkou rozmanitost, což je fakt výhoda. V zimě lyže, samozřejmě i běžky, skialpy, v létě biky, pěší výlety i divoká voda, to všechno se tu dá provozovat, když člověk není líný někam chvíli popojet. Hlavně proto mě Schladming pořád baví, i když tu žiju celý život.
