Lou Fanánek Hagen: Nechci psát o současném světě, jsem z něj trochu vyděšený

Hudební skladatel, textař, zpěvák a frontman skupiny Tři sestry Lou Fanánek Hagen přišel do podcastu Boomer Talk. S Milošem Pokorným probral krizi středního věku, svět hospod, moderní technologie i spolupráci s Karlem Svobodou.

Řekly ti někdy tvoje děti, co je boomer?

Boomer je někdo, kdo patří k nějaké vlně boomu, zřejmě porodního, let sedmdesátých. My jsme šedesátky. Neznám to ani tak od dětí, jako spíše od našeho kapelníka inženýra Magora, kterého to zajímá a kterého se dotklo, že je boomer, protože je strašně aktivní a stále mlád.

Magor je ve vaší partě ten, který se snaží držet vlajku pokroku. Je on i tím – co se Tří sester týká –, kdo chce, aby všichni věděli, že se stále ještě orientuje?

Určitě. My ostatní, s drobnými odchylkami, tak trochu vadneme a nechceme nic rozjíždět. Radostně vadneme a nikdo s tím problém nemá. On je vůdčí duch, který musí ty novinky prosazovat i v sesterském prostředí. Což proti tomu já, jakožto rodový šaman, držím to rodinné stříbro.

Mnohem důležitější než se pokoušet být mladá a pokroková kapela, což není náš svět, je být v dobrém slova smyslu retrem, protože zpíváme o tom, co nás naplňovalo v osmdesátých a devadesátých letech. A to je svět hospod a sociálních vztahů, které zmizely. Hospody nějaké jsou, ale stala se z nich sterilní akvária.

A čím bohatší místa, jako třeba centra měst, tím více jsou ty hospody odlidštěné. Ti lidé tam přišli odevzdat peníze, a když je jich větší skupina, během čekání na hodně drahé jídlo si vyndají mobily, fotí si jídla a posílají fotografie domů, kamarádům, nebo ty fotografie sdílejí. My jsme se v té hospodě bavili. Neříkám, že bychom to také nepoužívali, protože člověk je opička, ale náš svět je přijít do hospody, zapálit si cigáro a zahrát si třeba kulečník.

Měl jsi někdy, nebo zažil, náznak krize středního věku?

Někdy okolo čtyřicítky jsem měl pocit, že vše už bylo, nic nebude a nic už nemá smysl. Myslel jsem, že se asi upiju, protože jsem pil hodně, a také si myslel, že jsem už přečetl všechny knihy a že už všechno vím. Nic, co by mě zajímalo, přede mnou nebylo. Bylo to v době, kdy jsem si už vyzkoušel různá auta a motorky. Mimo to, že Tři sestry fungovaly, jsem dělal muzikál s Michalem Davidem nebo Karlem Svobodou, udělal jsem pár textů pro Karla Gotta, takže v profesním textařském životě tam bylo již všechno.

Trvalo to asi rok nebo dva, a to v době, kdy mě ty různé hračky a věci, po kterých lidé touží, přestávaly bavit. Těžko se to popisuje, takové prázdné prázdno. Asi deset let jsem měl krizi a v řadě věcí si udělal jasno.

Pokud jde o texty, zažil jsi někdy podobnou profesní krizi?

Je to podobné jako s těmi hračkami. Říkal jsem si, že se budu tvářit, jako že je to bezvadné, poplácáme si záda a že vytvoříme produkt, který nebude tak strašný nebo řemeslně odfláknutý, ale nebude ani takový, že bych si řekl, že je to povedené.

Tak jsem si říkal, že to spíše utnu, a momentálně nedělám texty pro nikoho, jen pro Tři sestry a pro sebe. A i u těch Sester mám odmlku, protože obsah, který se od Sester čeká, je už překonaný. Těžko budu psát texty o tom, že tři dny kalíme a chodíme ve čtyři ráno spát, to není pravda. Na pódiu vypadáme bujně, popíjíme, ale není to takové, že bychom o tom psali texty. Koncerty jsou zábavné, je tam vidět energie, a že je nám spolu dobře. Já stále zapíjím prášky vinným střikem a je hezké si zavzpomínat na ty staré skladby.

Posluchač, který zná vaše velké hity, si kolikrát hledá hity novější, méně známé, které nejsou takzvaně na první dobrou. Máš to stejně?

Určitě, jsou písničky, které jsou v pozadí, byly tak asi i myšlené a z různých důvodů je máme rádi. Třeba místem vzniku nebo historkou, která se k nim váže. Svého času to byla spousta věcí z našeho života a bubeník Vrána, protože měl divoké mládí, tak na každé desce má dvě tři skladby, které jsou o něm. Jsou to štěpné historky.

Na naší poslední desce, kde je i skladba Aleš (cover verze skladby od Die Toten Hosen, pozn. red.), se vracím do osmdesátých let a to mě inspirovalo k tomu, že třetím rokem dodělávám projekt o svém mládí, o Frantovi Sahulovi, o Braníku. Bude to velká věc rozsahem, minimálně to bude dvojalbum, měli by tam hrát Sestry a Synové výčepu.

Už jsme začali nahrávat a v těch vzpomínkách na osmdesátá léta jsem jako doma, možná je to i tím stářím. Nechci psát o současném světě, jsem z něj trochu vyděšený a jde kolem mě. Moje rychlost je v Braníku, v těch hospodách, v telefonní budce. Umím zacházet s technickými vymoženostmi, hlavně v oblasti elektroniky, abych nebyl úplně pozadu, ale není to moje doba.

Nakolik využíváš moderní technologie a vymoženosti, jsi standardní uživatel?

Není to nějaká vášeň, ale mám rád dobrý mobil, který potřebuji. Mám ten od hada z ráje, který mám propojený s počítačem, a to jsou věci, které mi usnadňují práci, všechno mám uložené přes obláček a vše se synchronizuje. Používáme program, ve kterém děláme demosnímky. To jsou všechny dobré věci té doby. Internet využívám velmi, protože jsem výrazně zmírnil spotřebu alkoholu a čas strávený v hospodách, takže si čtu knížky a sbírám informace. Opět, všechno to jsou dobré věci.

Co bych vůbec nemusel, jsou sociální sítě. Já bych se propadl do země. Zkoušel jsem to a vůbec mi to nešlo. Je to věc nebo strategie, kterou nedokážu vzít za svou. Za mě to bylo tak, že ten umělec nebo idol byl tajemný, moc se o něm nevědělo, maximálně mu v Bravu vyfotili koupelnu a my jsme věděli, že používá jablečný šampon. A dnes se sdílí úplně všechno, všichni jsou stejní, sbírají jakési followery a záleží na tom, kolik jich mají. Někteří se tím i dokonce živí.

Z této doby nevím, o čem bych měl psát – z toho, že sedím doma a čtu si na internetu zajímavé věci, nevykřešeš příběh, který by někoho zaujal. Vracím se do doby, kdy se děly věci, celý fenomén Sahuly je zajímavý, oba jsme Františkové, naše životy jsou mnohdy rozdílné a mnohdy podobné.

Jak to máš s technikou ve vztahu ke svým dětem? Podporoval jsi jejich přání, nebo spíše brzdil?

To se měnilo, nejstarší chlapec měl počítač v patnácti letech, protože to tak bylo normální. Pak se to furt snižovalo a u těch mladších dětí už přišla přenosná elektronika jako tablety a mobily. Nemám blízko k trendovým věcem, ale čím jsem starší, tím méně jsem odolný a svoji jedinou holčičku podle některých členů rodiny rozmazluji.

Ona je rozumná a ukazuje mi, jak neustále stříhá a edituje nějaké věci, a já to sleduji. Někde to sdílí a také má followery. Před několika lety jsem děti omezoval a teď vidím, kolik času u toho strávím sám. Takže to neřeším a dcera má akorát noční klid.

Strávil jsi relativně dlouhý čas na horách, hodně jsi chodil. Teď jsi zpět, co ti to období dalo?

Chodím pořád, protože v mé špatné noze se mi před pár lety pohoršil nějaký krvotok, takže chodím rehabilitačně, aby se vytvářely nové kolaterály a cévky, a pohyb k tomu přispívá. Na těch horách signál nebyl a pobyt tam mi dal pokoru a vděčnost, že už tam nejsem, je to hustý. Signál se na těch horách dokonce začal zhoršovat a já jsem tenkrát musel, když jsem něco potřeboval, třeba potvrzující smsku v bankovnictví, na terasu a chytal tam signál, v červnu je to dobré, ale v lednu při vichřici je to horší.

Když jsi tam žil, říkal sis někdy, že začínáš nový styl života?

Ano, to byl ten prvotní a naivní impuls. Tlustá čára, všechno jinak, s holčičkou a paní budeme něco pěstovat a tak. Pak se to postupně začalo trhat, je to náročné. Zjistil jsem, že jsem tam vůbec nezapadl. Měl jsem za to, že ti lidé tam žijí rádi, ale je to spíše z nouze cnost. A když se mi zhoršila ta noha, tak to začalo být utrpení a všechno pokročilo nějakým směrem, který byl asi daný a kterým jsem musel. Celé to byla bolestná etapa, dnes už je to jen zážitek.

Poté, co sis udělal pořádek v tom, co bys rád dělal, existuje ještě něco, co bys rád zkusil?

Nic mě nenapadá. Po ničem netoužím a nikdy jsem to tak neměl, ani v rozpuku mládí. I když mám někoho hodně rád, tak jsem nikdy netoužil, že bychom spolu hráli nebo si povídali. Když to samo vyplyne, tak proč ne. Jedno přání mám, a to jestli bych se mohl odebrat bezbolestně a nejlépe, abych o tom nevěděl. Ke stáru se zaobíráš tímto, ve třiceti tě to nenapadne, tam by to v těch přáních bylo za bavorákem, strašlivou motorkou a dvoumetrovou blondýnou.

Strávil jsi finální období s Karlem Svobodou. Každý jste byli z jiného světa, jak to on cítil, když jste spolu začali dělat, a co ti setkání s ním dalo?

Já s ním nedělal nic hudebního. Byl jsem textař, což je pro něj subdodavatel, věděl, že už jsem něco udělal a co hrajeme. Povídali jsme si jen o těch textech. Trousil historky, což pro mě bylo zajímavé, protože byly z vrcholného popu bývalého režimu.

Z tvého pohledu – byl Karel Svoboda geniální skladatel?

To nedovedu posoudit, ale rozhodně těch písní, co udělal, je velká řada velmi slavných, melodicky jsou krásné, ale já to beru jako laik. Bylo to dobré, některé ty věci jsou nesmrtelné, alespoň v místním prostředí, určitou roli v tom hraje nostalgie i interpretace. Tyhle věci tu s námi budou, ať někdo chce, nebo nechce. Strávili jste spolu hodně času, dodělávali jste muzikál, jehož konce se on nedožil. Jak to mezi vámi fungovalo?

Není to tak, že bychom se seznámili až nad tím muzikálem, já už jsem předtím někdy v devadesátých letech na zkoušku dělal nějaký text pro Leonu Machálkovou a navíc jsme sousedi z vesnice, takže jsme se znali a on o mně věděl. Přistupoval jsem k němu s úctou, protože on byl slavný a ve velkých autech jezdil už v době, kdy já byl dítě. A také s respektem, i tím vesnickým, že já jsem mladší kluk a tohle je eso, které toho v branži dokázalo spoustu. A to bylo dobře, někteří ti spolupracovníci na něj třeba i křičeli a to se mi moc nelíbilo.

Nebylo to rozhodně jednoduché, ale já jsem poslouchal, protože z něj padaly ty historky. Občas jsem tam kvůli jedné skladbě strávil i šest hodin. Třeba jsem tam dopoledne přijel na kole plný elánu a vracel jsem se úplně vyždímaný. Bylo to zajímavé a smutné v tom, že člověk mu nemůže pomoci, a přitom cítí, jak se mu to rozpadá. Vendula odjela někam s Kubou na dovolenou a on tam byl asi čtrnáct dní s ukrajinským dělníkem, a když jsem tam přišel za tři dny, tak on vůbec neopustil domov, nikam se mu nechtělo.

Chodil tam v trenýrkách a nátělníku, a když jsme jeli tím největším autem na oběd, dali jsme si steaky, tak jsme neměli na zaplacení, protože Karel měl jenom kartu a já u sebe nic neměl. Pak jsem to večer jel zaplatit. A to samé s tou muzikou, kdy on měl nějaký termín, ale bylo vidět, že je v přípravách o několik měsíců pozadu, a všechna ta návazná řemesla tlačila. Bylo to náročné, nic pěkného.

Jak Fanánek vzpomíná na český showbyznys? Jak se mu pracovalo v reklamní branži? Řešili v kapele Tři sestry image? A za co dostal od kolegů pokutu sto korun? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.