Léna Brauner: Při malování jsem mimo, vrátí mě až čurání nebo chuť na cigáro

Často se během povídání směje, nahlas, živelně. Platí pro ni „co na srdci, to na jazyku“. Žije si svobodně svoji přímočarost, po svém, a nechává tak žít i svoji devítiletou dceru.

„Můžeme si hrát s prostorem, aby nám v něm bylo hezky,“ říká Léna Brauner, která se kromě výtvarné oblasti věnuje i hudbě a svým spontánním projevem je nepřehlédnutelná. Je v rozletu, cigaretu si zapálí před rozhovorem cestou do kavárny i hned poté, když se dostaneme zase na vzduch.

Co znamená, že vaše dnešní noc byla za tři, jak jste zmínila ještě před kavárnou?

Za tři, to je dobrá. (smích) Ne, byla výborná. Naprosto výborná! A za tři byla z toho důvodu, že jsem v ní stihla tolik činnosti, jako obvykle stíhám za tři noci.

A zůstáváme tematicky u výtvarného umění?

Ano.

Čemu jste se v noci věnovala?

Nejdřív jsem chystala prostor, aby následné malování mohlo být tak produktivní, jak nakonec bylo. Po dlouhé době se mi podařilo připravit a rozestavět prostor pro malování úplně ideálně. Dělala jsem pak asi do čtvrt na čtyři ráno.

U popisu noci mácháte rukou trochu jako oštěpařka. Jak je vaše malování fyzicky namáhavé?

Teď jsem to sama sobě zapekla velkými formáty, takže každý obraz začíná být fyzicky náročný. Podívejte se na moje dlaně.

Ty jo, pravou ruku máte výrazně větší a masivnější.

A sáhněte si na předloktí.

To máte ruku z RoboCopa, ne? Úplně tvrdé!

Fyzicky namáhavé to je, protože si to tak sama naplánuju a udělám.

A k tomu máchání pravačkou – malujete obrazy i s rozběhem a švihem?

To ne, ale když se vracím v myšlence do dnešní noci, tak mi to tak i přijde. Dělám teď obrazy dva krát dva metry. Kdybych ale měla být konkrétní, rozběh není potřeba, protože místo oštěpu si beru malé schůdky, štafličky.

Donesla jste s sebou svoji novou knihu O vílách a snech, otvírám ji na náhodu, strana 51 – „Bloumání. „Děti, vy jste nám příkladem.“ Čím je vám příkladem vaše dcera?

Bourá mi hranice. Je moc příjemné být součástí její bezprostřednosti. Ukazuje mi, jak devítileté dítě dokáže být vědomé v prostoru beze studu, když rodič přistupuje s respektem vůči velikosti jeho duše už odmalička. Jasmína nemá zažité vzorce, které by musela zpětně lámat v rámci komunikace. Je si vědoma své hodnoty.

Teď už jí tedy trošku najíždí puberta, takže přichází velké hledání podstaty, což je pak něco na celý život. Velkým příkladem pro mě je vidět, jak může být bytost bezprostřední, autentická a nezkřivená systémovým nahlížením skrze vzorce, „co by se mělo“ a „co je správně“. Díky tomu se nemusí hledat ve svém středu.

To jde asi dost ve vašich stopách, ne?

Ano. Takže – děti, vy jste nám příkladem právě díky bdělému přístupu. Já jsem měla vždycky problém s přidělenými autoritami. Ve chvíli, kdy je moje dcera systematicky nevychovávána, je pro mě velkým příkladem, jak pevně dokáže koukat do očí. Nezažívá rodičovskou tendenci, co smí a co se nesmí. Řeči jako „Nemůžeš si tohle dovolit“ nebo „Jsi jenom dítě“.

Koukám teď na obraz v kapitole Fyzické tělo, kde píšete, že se zrovna nemáte chuť usmívat. Dívčí postava s různými symboly a značkami obklopená dvěma zvířaty mi připomíná další podobné obrazy až mystického charakteru, ale také tajnou knihu snových obrazů psychoterapeuta C. G. Junga. Mám pocit, že v tomto ohledu můžete být také „jen“ zprostředkovatelkou toho, co přichází, ale co sama ani neovládáte a nejste toho pánem. Nebo spíš paní…

Úplně přesně popisujete můj proces tvorby. Ve chvíli, kdy si udělám vhodné prostředí k tvorbě – ať je to malování, psaní, nebo hudba… Budu teď mluvit o malování, protože to mám nejvíc v malíku. Sedím před čistým plátnem, a dokud mi neutichne „mitote“ v hlavě, to moje štěbetání všech myšlenek, nápadů a inspirací nasbíraných v pěně dní, nemůžu začít malovat.

Jakým způsobem uticháte?

Musím tam sedět tak dlouho, dokud se mi nepodaří zklidnit myšlenku na absolutní minimum, abych byla jenom jako přijímač. Když je toho „mitote“, hluku v hlavě, po náročném dni moc, prostě nezačnu malovat. Někdy fakt prosedím tři čtyři hodiny před bílým plátnem a nemám co předat, protože by to šlo přes „jáství“. Když v mé tvorbě začne figurovat ego, které je jinak skvělým kamarádem otevírajícím diskuze, můžu leda kouřit za plátnem. Můžu se jen vesele koukat na bílou plochu.

A co se změní po zklidnění?

Jsem součástí tvorby, která je vlastně o mně beze mě. Jsem jakoby úplně mimo, úplně, a vždycky mě probudí z tohoto stavu třeba až čurání nebo chuť na další cigáro nebo nějaký jiný podnět z reality.

Jsme v širším centru Prahy, nedaleko vašeho ateliéru. Jak vás ovlivňuje to, jestli malujete tady, nebo v Indonésii, kde jste nedávno žila devět měsíců, nebo v Brdech, kde jste vyrůstala? Jak na vás působí místo, kde zrovna jste, kde žijete?

Rozhodně mě to ovlivňuje. Maluju na každém místě jinak. Nebo jinak řečeno – dostávám úplně rozdílné informace. Zrovna Prahu mám blízko k srdci a přijde mi, že moje působení – byť v ateliéru, v noci, kdy jsem tam sama schovaná, maluju si a nikdo o mně neví – má nějakou frekvenci jakéhosi vrčení vůči prostoru, který je jen kapkou z jednoty. Zároveň si ale neumím představit, že bych se odklidila do lesa.

Proč?

Přišlo by mi to v něčem sobecké, protože jsem součástí města. Mám pocit, že moje „anténa“ se nějak podílí na celkovém obrázku nebo atmosféře města – i když teď mluvím z pohledu jednotlivce, baví mě už jen ta představa. Včera se na mě z tramvaje krásně usmál pan tramvaják, úplně jsme se rozchechtali na přechodu, viděla jsem, že jeho anténa taky funguje.

Najednou je nás tady o dva víc, kteří se usmíváme místo běžného pouličního mračení. Pro mě to byla víceméně zpráva dne. Baví mě prostě být v jemnosti svou jemností, aby město mělo atmosféru, kterou na něm tak miluji. Jo! Zní to kostrbatě…

Kreslíte si prý deštníkem na suchou plochu vodou z louže. Přijde mi to až mandalové – tvoření a pomíjivost. Něco vás baví a není za tím nic jiného?

Baví mě to! Podobně jako když kreslím na talíř po dortíku z čokolády. Tam je akorát vždycky vidět, co to zahraje v číšníkovi, když ho odnáší. Vůbec neví, jak naložit s talířem, na kterém je obrázek vypatlaný prstem. Je mu blbé dát ho do myčky, ale zároveň jsou to jen sliny nějaké paní smíchané s čokoládou. Je to ale o pomíjivosti, která je mým velmi oblíbeným tématem.

Baví mě zabývat se kontrastem, zahrnout ambivalentnost v rámci témat. Žijeme ve světě, v urbanistické představě o cvrkotu, který toho dělá a produkuje víc a víc, ale zároveň můžeme být v každém dni bdělí a zpřítomnění. Pak už jsme v jemnohmotě, kdy si můžeme hrát s prostorem, aby nám v něm jednak bylo hezky, ale aby tím také k neustálému zpřítomňování docházelo.