Kdybych nebyl hrdý, že jsem Čech, tak už tu nebydlím, říká Jan P. Muchow

Hudebník, filmový skladatel a producent Jan P. Muchow přijal pozvání do podcastu Boomer Talk Miloše Pokorného. Prozradil třeba, co dělá pro to, aby se po letech v branži nevykrádal, nebo k jakým filmům se mu dělá hudba nejlépe.

Honzo, tebe se ptát, co je boomer, bude asi zbytečné, že?

Ano, včera se o tom se mnou zrovna bavil můj syn.

V jakém ohledu se jednoznačně cítíš jako boomer?

Minimálně datem narození, ale nemyslím si, že jsem úplně typický boomer. Jsem přes třicet let vegetarián, vždycky jsem byl ekolog a pokud dnes studenti demonstrují za ekologii, tak to jsem dělal v jejich věku také – demonstroval jsem před sídlem vlády, takže v tomto ohledu to máme stejně a oni mě doběhli. Ale že bych chodil každý den někam za písničkou, tak to už ne.

Když jsme u toho vegetariánství, kdy to přišlo a proč?

Když jsem slyšel skladbu Meat Is Murder od The Smiths, tak jsem od té doby nemohl jíst maso. Morrissey mi řekl, jak to je, a já jsem nechtěl, aby kvůli mně umírali další tvorové. Maso mi nechutnalo už od dětství a zažil jsem s ním spoustu utrpení, nejenom při školních obědech, takže to pro mě bylo vlastně přirozené.

Naordinoval jsi to i zbytku rodiny?

Ne, moje žena je vegetariánka už dlouhá léta a děti jsme nechali stejně, jako nechali mě moji rodiče. Dcera k tomu inklinuje, ale syn je vysloveně steakový. Myslím, že na to přijde sám, ale nechci ho nutit.

Pojďme k alkoholu, který – stejně jako drogy – k muzice patří. Někteří si dopřávají hodně, někteří to omezili, jak jsi na tom ty?

Nikdy jsem se do němoty nezpíjel a alkohol nepotřebuji. Znám lidi, kteří za to umí vzít, ale osobně nemám nutkání, že bych se musel jakkoliv omezovat. Když to přijde, tak to přijde. A co se kapely (The Ecstasy Of Saint Theresa, pozn. red.) týká, tak jsme byli alternativní, žádný zlobidla, maximálně jsme si dali jointa, nebyli jsme rebelové ani zapřisáhlí abstinenti, nám šlo především o tu hudbu.

Jak je pro tebe důležité držet krok s dobou, pokud jde o technologie při nahrávání?

Nejsem úplně geek jako mnozí moji kamarádi, neznám přesně typy mikrofonů, je mi to úplně jedno, buď to dobře zní, nebo ne. Točím víceméně jenom zpěvy, pro ostatní využívám profi studia, která jsou na to zaměřená. Mám jeden dobrý mikrofon na zpěv, dobrý předzesilovač a studiový počítač jsem schválně přestal aktualizovat před lety, protože nemám čas trávit měsíc jeho odlaďováním. Dokud to funguje a vyhovuje mi to, tak na to nesahám.

Pak mám ale notebook, na kterém si zkouším nové věci a nejsem na něm pracovně závislý. Žiju v těchto dvou extrémech. A co se producentské práce týká, spolupracuji s pestrou škálou umělců, každé natáčení je jiné a není pro mě důležité sedět za mixem a koukat na měřáky. Vyhovuje mi poslouchat hudbu a bavit se, jaké tam jsou noty, a ne jaký je tam kompresor, od toho jsou jiní lidé, se kterými při nahrávání spolupracuji.

Asi je těžké vytvořit si svůj vlastní styl, abys byl k poznání a zároveň nebyl stejný. Co děláš pro to, aby ses po těch letech v branži nevykrádal?

Určitě mám nějaké stereotypní postupy, co se týče třeba kompozice, ale ke každému dílu, ať je to film, nebo seriál, přistupuji jako k úplně nové věci. Když jsem například dělal film My 2, tak tam nebyl prostor na scéniku, ale spíš na užitou hudbu, takže jsem vybíral konkrétní skladby. U filmu Václav, kde je hlavní hrdina nebezpečný a zároveň křehký, byly ústřední nástroj skleničky a kolem toho jsem postavil zvuk komorního orchestru, v případě noir filmu Ve stínu jsme zase pracovali s velkým orchestrem, takže se snažím najít zvukovou tvář toho konkrétního filmu a myslím si, že tím se neopakuji. Kompozičně pak možná trochu ano.

Léta spolupracuješ s Davidem Ondříčkem, měl jsi dělat i hudbu k filmu Zátopek, ale nakonec jsi to přenechal někomu jinému, bylo to těžké rozhodnutí?

V tomto případě jsem byl autorem námětu, s Davidem jsme na tom pracovali třináct let a já byl po té době trochu unavený a neměl tomu co dát. Řešili jsme spoustu problémů, do toho přišel covid, David navíc dělal na filmu Dukla a dobře se mu pracovalo s Beatou Hlavenkovou.

Původně jsem měl na hudbě k filmu Zátopek dělat s ní, ale každý jsme byli na jiném místě, nemohli se vídat a vlastně to nefungovalo, přestože jsme si s Beatou rozuměli. Něco jsme Davidovi poslali, ale jemu se to nelíbilo, vlastně nikdo z nás s tím nebyl spokojený, tak jsme se všichni domluvili, že by bylo prospěšnější to udělat jenom s ní, a pokud by to nešlo, tak by se to vrátilo ke mně.

Mezitím jsme s Davidem pracovali na jiných projektech, ale v případě Zátopka bylo tohle nejlepší řešení a to, že jsem z toho vypadl, bylo přínosem.

K jakým filmům se ti nejlépe dělá hudba?

K těm, které mají svůj jednotný styl. Mám rád filmy, kde režisér nebo režisérka vědí, co chtějí říci, o co jde a jakým stylem to chtějí vyprávět. A když to má svůj ksicht, příkladem budiž seriál Bílý Lotos, kde je hudba výrazná, má to svůj svět a není to samoúčelné.

Jsi hrdý na to, že jsi Čech?

Ano, já jsem teda napůl, protože táta byl z Německa, ale mám české občanství i pas. Mám samozřejmě výhrady, ale kdybych nebyl hrdý, tak už tu nebydlím. A výhrady mám proto, že mi na České republice záleží.

Chybí ti něco z minulého režimu?

Ne, nic. Já všeobecně nejsem nostalgický. Absolutně mi nic nechybí. A ta ostalgie (z němčiny), jak tomu říkám, mě až uráží. Přece nejsou lidé tak blbí, aby se jim stýskalo po tom, že byli ve vězení nebo že nemohli číst knihy.

Slyšel jsem ale i argument, že jsme se neměli tak špatně, občas jsme mohli vycestovat a měli jsme celkem klid.

Těch bylo pár. My jako rodina žádali několikrát o výjezdní doložku a nikdy ji nedostali. Jednou mohla máma pracovně do Jugoslávie, ale musela jet sama. Do revoluce mohla naše rodina maximálně do Maďarska, Polska nebo DDR. Cestovat mohli vybraní.

A nechybí ti z té doby nějaké výrobky, například čokoláda?

Vzpomínky mám spojené s vůněmi, a ty nelžou jako chuťové vzpomínky. Ve dvaceti jsem byl na koncertě My Bloody Valentine a když jsem tuhle kapelu viděl nedávno po letech, tak jsem se divil, že se mi líbila, srovnání s tou samou hudbou po dvaceti letech bylo totálním zklamáním. A stejné je to s tou čokoládou, kterou kdybys ochutnal teď, tak bys byl asi zklamaný – byly dva druhy, nic jiného.

Jak se hodnotíš jako rodič?

Chtěl bych být dokonalý rodič, ale nevím, jestli jsem. Furt máš co zlepšovat, si myslím. Jsi konfrontovaný sám se sebou a pokud použiji hlášku z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil.“ Například já miluji fotbal, ale syna vůbec nezajímá a nevím, kde jsem udělal chybu. A ani nevím, jestli je to chyba. Nemám návod na to, co je správné.

Jsi fotbalový fanda, kdo myslíš, že na současném MS ve fotbale v Kataru překvapí a kdo vyhraje?

Mně by se líbilo finále Dánsko s Kanadou, líbí se mi, jak oba týmy hrají. Kanaďani jsou perfektní, Dánsko je taky skvělé a můj favorit, co se sympatií týká. Francouzi se pohádají, ti jsou bez šance, posledně vyhráli jenom díky tomu, že se neporvali. Nebo bych si přál finále Argentina s Brazílií, ve kterém Argentina vyhraje.

Jaký je podle něj zásadní rozdíl mezi domácí a ostrovní hudební scénou? S kým by rád spolupracoval? A jak to bylo s hitem Nafrněná od Báry Polákové? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.