Kdo chce párek, ruce nahoru! Byli jsme účastníky zájezdu v 21. století

Zívačka, doslova. Vstáváme už ve 3:15 ráno, paradoxně protože máme volno. Balení svačiny, termosky s čajem, džusíků. Táta (autor článku) a jeho desetiletá dcera klopýtají nočním ránem do objednaného taxíku, aby je řidič přiblížil jejich prvnímu zážitku tohoto hromadného typu: jednodenní autobusový zájezd do zoo v Norimberku. Jsme účastníci zájezdu 21. století.

Než v německé zoo uvidíme hravé delfíny a mohutné kapustňáky, strávíme na cestě z Prahy tři sta kilometrů. Autem to není daleko, časově, ale autobusem jedeme tak dlouho, že letadlem bychom byli za stejnou dobu na Kanárech nebo v půlce cesty na Srí Lanku. Když jsem na webu cestovky četl, že odjezd je ráno, nenapadlo mě, že ránem je míněna takřka noc. Neusnu při pohledu na tuleně?

Cestou už totiž neusnu. Co s tím? Začínám psát do mobilu reportáž pro lidi, kteří dosud také cestovali jen na vlastní pěst, nebo pro ty, kteří si chtějí osvěžit vlastní vzpomínky na podobnou cestu. Když se položím, v tomto případě posadím do role pozorovatele, vlastně mě to baví.

K hlavnímu nádraží dorazí po magistrále oranžový dvoupatrový Neoplan. Už tady postávají hloučky dospělých, ale i mladých lidí. S rodiči je tu i pár teenagerů a dětí, opodál dvě kamarádky. Autobus sem nedorazil před půl pátou prázdný, startoval z Brna, uf, prý v půl druhé!

Nahlašujeme se průvodkyni jmény, dává nám čísla sedadel. Jo! Sedíme s dcerou vedle sebe, v horním patře, kousek od schodů. Místenky za tři stovky jednu jsme předem nekoupili a nechali to náhodě.

Zaplaším v hlavě mediální vzpomínku na havárii stejného typu i značky autobusu u Nažidel, nejtragičtější dopravní nehodu tohoto typu v Česku, od které v březnu uplyne dvacet let. Tento Neoplan Skyliner s více než osmdesáti místy je nový a říše internetu mě upozorňuje, že není dvoupatrový, ale i přes dvě podlaží pouze patrový, a že to my, novináři, často komolíme.

Se svou výškou 178 centimetrů mám místa na kolena pohodlně akorát, jako autobusový cestovatel bych ale vyšší být nechtěl. Dcera je spokojená, že zase někam jedeme spolu, a všechny okolnosti od doby vstávání po dobu jízdy bere jako součást zážitku, sláva. S odjezdem od pražského hlavního nádraží se v celém interiéru rozsvítí modrá neonová světla, která promění tváře pasažérů do barvy šmoulů. Číst se u toho bohužel nedá, alespoň ne papírová kniha.

Takzvané ambientní osvětlení za nekonečný čas zhasne, ale individuální lampičky nad sedačkami se rozsvítit nedají. Proč? Nemůžu si číst, budu si aspoň psát, do mobilu. Tady se zrodil nápad na článek.

Ze zádi našeho dálničního parníku, projíždějícího černým ránem směr západ, se ozývá první hlasitější oddechování. Jinak je zatím ticho, řidič a průvodkyně mlčí. Skoro ticho. Dcera by si ráda povídala. Jen z Googlu zatím vím, že autobus má klimatizaci, lednici, kávovar, toaletu a pod schody i ložnici pro druhého řidiče, který se z ní vysouká později.

„Tati, víš, že hrozně zíváš?“ – „Takhle kdysi zíval můj pes, jsem to od něj chytil. Prý jsme si byli hodně podobní.“ – „Fakt? A co jste ještě měli podobného?“ – „Oba jsme chtěli kolem páté ráno spát.“ – „A proč nespíš?“ – „Pořád tu někdo mluví.“ – „Kdopak to asi je?“ Dcera se potichu směje: „Už zase zíváš, budu ti to počítat. To je počtvrté.“ Jedeme nocí, vlastně ránem. „Hele tati, poslouchej, někdo už spí. Jo, zíváš pojedenácté.“

Po páté hodině stavíme na benzince u Berouna, čekáme na dalších pár účastníků zájezdu. Autobus se vevnitř celý rozsvítí, lidé mžourají. „Vítáme vás jménem cestovní kanceláře…,“ ozývá se poprvé hlas z reproduktorů. „Na záchod mohou lidé, kteří nastoupili v Brně a Jihlavě,“ hlásí řidič do mikrofonu. Na pumpu ale jdeme preventivně i my s dcerou, co jestli je autobusová toaleta zamčená? „Tati, a myslíš, že teda můžeme i my z Prahy?“ – „No jasně!“ Fronta na dámské toalety je v mžiku ultra dlouhá. Poté, co vezmu dceru na prázdné „pány“, ženský had se hbitě rozdvojuje a toalety s obrázkem panáčka jsou rázem genderově pestré.

Aktivně se ptám delegátky na prvním sedadle autobusu, jak dlouho pojedeme. V Norimberku u zoo prý budeme mezi půl devátou a devátou. To zní dobře. U pumpy k nám nastupuje mimo jiných i maminka s holčičkou, která si nese v náručí velikého růžového plyšového delfína. Ano, moje dcera má s sebou podobného, ale ten „náš“ se mi hravě vejde do batohu. Pokračujeme dál směr norimberské delfinárium.

Jedeme! „Takže po Berouně je tu přivítání i pro Pražáky,“ říká bodrý řidič se sympatickým moravským přízvukem. Vítám upozornění, že sedačky se dají nejen sklopit, ale i vysunout do strany, do uličky. A jo vlastně, tuhle vychytávku jsem si užil kdysi dávno v pubertě, když jsme jeli se sportovním oddílem do francouzského Lyonu. Slyšíme upozornění na bezpečnostní pásy, v Německu je prý pokuta za jejich nepoužití ve výši 200 eur.

„Záchod je pouze na malou! Má určitou omezenou kapacitu. Hlásím to až teď, aby se zbytečně nezaplnila toaletní nádrž ještě před Plzní. A prosím vás, i pánové chodí v sedě, kdyby se stalo za jízdy toto…,“ rozpráví žoviálně řidič a zahýbe volantem ze strany na stranu, až se nám zakymácejí hlavy, „… tak aby pánové neztratili eleganci,“ podotýká. „Klima je nastavena na 23 stupňů. Kdybyste chtěli něco jinak, přijdete za mnou a já vám řeknu, jestli se máte vysvléct, nebo přiobléct,“ žertuje.

Poslední účastníky zájezdu podle něj nabereme v Plzni, finální pauza bude na Rozvadově. „Máme i studený, teplý bufet, kdo bude chtít, dělám k snídani párečky. Máme všechno, čaj, kafe…“ Později zjistím, že nabídka řidičů z Moravy je degustačně pestřejší. Je 5.31, někdo se zul. Není to vidět, je tma, ale je to znát. Naštěstí jen trochu.

Hlasité oddechování někde vzadu za našima ušima, hraničící chvílemi – nebojím se napsat – s pochrupáváním, pokračuje. Když jsem posunul svoji sedačku asi o deset centimetrů do strany, schoulená dcera si na mě může docela pohodlně lehnout. Je 5.37, jak upozorňují modré číslice na displeji v přední části našeho horního patra autobusu vedle svítícího loga Neoplan. Čas vystřídaly údaje o teplotě, venku je 7 stupňů, o tři méně, než když jsme vyjížděli z Prahy. Potvrzuje to tvrzení, že Praha bývá v chladném období o dva až tři stupně teplejší než okolí.

„Hele, tati, Orion!“ ukazuje dcera na černou ranní oblohu. Poprvé letos po létě vidím svoje oblíbené zimní souhvězdí. Je 5.44, cesta ubíhá klidně po dálnici na Plzeň. Fakt jsme ještě nebyli ani v Plzni? Opravdu. Dcera teď vypadá jako spící člověk, v autobusu je ticho. Je slyšet jen nekončící jemné hučení motoru ve stálých otáčkách, kdepak je konec dávným hranatým karosám, kde se někdy zvracelo úplně samo. Spící člověk vzadu je potichu.

Je 5.52, spící člověk vzadu už není potichu. Trochu chrčí, naštěstí to není burácivé chrápání. Pár lidí se přesto uchechtne – spáč má každopádně díky svému tvrdému spánku přímý teleport Praha–Norimberk, vždyť jen na chviličku zavřel oči, že jo? Někdo se zase zul, nebo se změnil směr větrů z klimatizace. Holky za mnou se domlouvají, jak si která na kterou lehne. „Chceš sluchátko?“ zeptá se jedna tak nahlas, jako by se ptala mě, zjevně už jí do uší něco hraje. Dcera zřejmě spí. Pssst, neptám se.

Je 5.58, jsme v Plzni. Projíždíme městem, snad řidič zase při zastávce nerozsvítí celý autobus jako lunapark. Už by chyběla jen dechovka. Dcera tak fajn oddechuje… Taky bych rád zabral, ale v tento čas jsem pomalu zvyklý se probouzet. Venkovní teplota se zvýšila na 8 stupňů, no jo, město – ale Praha to holt není. Plzeň, zrovna tady jsem o víkendu viděl v místní besedě na filmovém festivalu Jana Žižku, i když mě zamrzelo, že jsem si ho nedal stylově v pražském Bio Oko.

Je 6.04, rozsvítil se lunapark. Dcera nechápavě zvedá hlavu, zmatek v očích, není sama. „To snad není možný!“ ozývá se hlasitě a nespokojeně za zády. „Mami, kde jsme? A kolik je hodin?“ ptá se rozespale nějaká holčička. Nástup posledních účastníků zájezdu je rychlý. O pouhou minutu později se autobus rozjíždí, světla opět zmodrají, takže celý zájezd má zase barvu jak šmoulové, včetně zubů, kdyby byl důvod k úsměvu. „Tak zhasnou to?“ zní otráveně jedna z holek za mnou.

Jen chrčící spáč se nenechává ničím vyrušit a pokračuje ve svém plynulém teleportu z Česka do Německa. Je 6.11, stále jsme jako šmoulové. Svítí to automaticky po každém rozjezdu. Odkládám poznámky, zavírám na chvíli oči, určitě mám skrze modrá víčka i bělma jako pomněnky. Je 6.14, světlo zhasíná, takže otvírám oči a koukám na čas, abych si ho zapsal. Zase je tma, už jsem se bál, že se přestanu těšit na pokračování filmu Avatar o modrých mimozemšťanech, který má přijít v zimě do kin.

Zívám asi potřicáté, už mi to nikdo nepočítá. Pod levou rukou se pravidelně zvedají a zase klesají takřka jedenáctileté plíce. Je 6.19, vpravo na horizontu je vidět špinavě oranžový pruh. Autobus se zrovna mírně stáčí doleva a první nádech svítání zůstává za našimi zády. Takže jedeme správně – směr západ! Narychlo probuzená navigace v mobilu ukazuje, že někde po levici máme Přehýšovský rybník. Co všechno se cestou nedozvím…

Je 6.35, po našem bočním okně začínají stékat vodní cestičky deště. Nespím. Venku je 6 stupňů, obloha tmavě šedá – jak asi bude v zoo? Na palubě se očividně nic nemění. Chci si sklopit sedačku. Aha, už je vlastně sklopená. Závidím spící dceři, jak pohodlného musí mít tátu, na kterém se zjevně parádně odpočívá. V 6.43 předjíždíme kamion s nápisem Schwarz – Německo už musí být blízko. Je 6.47 – koukám do mapy, vlevo je Václavský rybník, což je v tento sváteční den 28. září stylové.

U schůdků pode mnou – sedíme vedle schodů do spodní části autobusu – se otvírají malá dvířka, ze kterých vylézá velký chlap. Zloděj? Blbost, druhý řidič! Je 6.48, z autobusu se stává světelný lunapark. Rozvadov. Nabírání posledních pasažérů. Pauza dvacet minut. Za volantem sedí nový, sympaticky holohlavý řidič, který má stejný účes jako já. První řidič se zatím dvířky vedle schodů cpe pozadu do lůžkového prostoru. V 7.13 průvodkyně hlásí, že jsme komplet.

Ozvěna řidičova hlášení v originále: „Zavazadla, co se vám nahoru nevendou, si dejte pod sedadla. Toaleta je plně funkční na malou potřebu. Kdybyste potřebovali, řeknite, hned zastavíme na nejbližší čerpačce. Neostýchejte se! Máme vody, všechno. Pro pivaře máme Radegast dvanáct. Komu by bylo špatně, tak coca-colu. Máme slivovicu, meruňkovicu, hruškovicu, ale i mandlovicu. Kdo znáte Hustopeče nedaleko Brna a jejich sady, tak tohle je originál! Kdyby chtěl někdo ochutnat, už nám na to začíná počasí!“ Chcu.

Monolog pokračuje, řidič s mikrofonem prochází celým autobusem: „Při příjezdu k delfináriu je možné dát si párky. Kdo chce, ať dá ruce nahoru. Čtyři, pět… Nahoře někdo? Ruce nahoru! … ano, večer je taky možné dát si párky.“ Je 7.18, když se rozjíždíme. Dcera si čte nový Čtyřlístek, vzpomínám letmo na někdejší rozhovor s jeho autorem Jaroslavem Němečkem, který mé malé spolupasažérce nakreslil Fifinku i s věnováním.

Průvodkyně se představuje jako Alena. „Už jsme tu všichni, tak můžu povídat,“ vysvětluje dosavadní ticho a dává nám na sebe číslo na mobil, kdyby něco. „Budeme tam asi za hodinu a čtvrt. Až tam dojedeme, autobus musí mít devět hodin pauzu, tomu přizpůsobíme čas odjezdu,“ říká.

Je 7.23, když zmiňuje největší zvířecí zajímavosti v zoo. V 7.25 vybaluji nachystanou snídani. Po rozjezdu samozřejmě stále svítíme modře, ale venku už je světlo, tak šmoulí efekt není tak výrazný.

V ceně zájezdu je pouze cesta, vstup do zoo se platí zvlášť, hromadně. Rodina za zády počítá, komu se vyplatí rodinné vstupné a komu jednotlivé. My to máme jasné, 16 eur dospělý, 6,5 eura dítě. Alena už nás obchází a kasíruje, aby lístky koupila hromadně.

Je 8.04, venku je šedo, prší, jedeme. Autobus stále svítí, atmosféra je živější, jako po hromadném budíčku. Lidé na prvních sedadlech nahoře mají na předním skle průzory v zamlženosti. Je 8.39, už déle popojíždíme kolonou. Hned za našimi hlavami zní polohlasem nemilosrdný zpěv dvou dívek se sluchátky, které se s hudebním doprovodem v uších slyší zřejmě zcela jinak a pěkně. Španělské hity, sem tam: „… úúúú! úúúúúú!“ Uf. Zkouším být trpělivý. Nejsou hlasité, a jsou mladé. Jen jsem vstával ve tři hodiny, že jo.

V 8.43 předjíždíme havarovaná auta a opět nabíráme rychlost. Dcera si ode mě půjčuje jeden týdeník, má nalistovaný článek o černém týdnu Andreje Babiše. „Můžeš si půjčit Čtyřlístek, jestli chceš. … proč je teda u toho soudu? Co je zase s tím Čapím hnízdem? Jel by ses tam podívat, kdyby to nepostavil Babiš?“ ptá se a prohlíží si fotku jeho manželky Moniky. O pět minut později popojíždíme v další koloně.

Holka vzadu u okna začíná být dle mého skromného soudu drzá jak opice, nemluví se svou mámou vůbec hezky. Ani sprosté slovo jí není cizí. Žena zní rezignovaně. Soustředím se na svůj dech, vzpomínám na film Kurz sebeovládání, usměju se. Vypadá to, že se vypršelo. Obloha je jasnější, displej slibuje podzimních 9 stupňů. „Matýsku, patnáct minut mi to ukazuje, že ještě pojedeme,“ říká vypruzelá holka u okna malému bráchovi. „Protože autobus jede stejně rychle, vole, jako auto.“

„Je devět hodin. Přátelé, pomalu se probouzejte,“ ozývá se hlas z reproduktorů. „Až budete vycházet, nezraňte se o loketní opěrku a podobně. Věci, deky, klidně si tu nechte,“ podotýká, což se nám hodí. Fakt jsem s sebou vzal dceři fleecovou deku a polštářek a zdaleka nejsem jediný. Slovo si bere průvodkyně Alena, v 9.10 hlásí, že odjíždět budeme v 18 hodin: „Buďte tady o čtvrt hodiny dřív.“

Je svěží vzduch, oblačno, zatím bez deště. Dávám si před autobusem jednu „meruňkovicu“ na zdar naší výpravy po zoo. Z plastového kalíšku? Když řidič vidí můj výraz, jednoho skleněného panáčka najde. Díky bohu. Na zdraví.

Jsme v zoo. Paráda! „Hele, tati, tuleni dělají zvuky, jako ty když plaveš. Nemyslím to, jak řvou – teda si asi povídají –, ale jak funí.“ Tuleni, lachtani, gorily, lvi, kapustňáci, delfíni, hranolky… Počkat, prostě zoo. Zvířata jsou tady v lesoparku pěkně nablízko. Jen ráno chvíli prší, jinak krásně vyšlo slunečné počasí.

Ale už je 18 hodin. U autobusu nás vítá holohlavý řidič, mě také štamprlička výborné mandlovice. „Doufám, že jste si užili delfíny a že vás děcka pumply o nějaké prachy na plyšáky. Cesta bude v opačném gardu. Rozvadov kolem osmé hodiny večerní, v Brně budeme kolem půl druhé ráno,“ ozývá se z repráků. Jsem rád, že bydlím už v Praze.

Je 18.12, odjíždíme. Začíná pršet. Na obrazovkách u stropu se rozbíhá film s Harrym Potterem. Dcera je moc spokojená, já díky využití času na psaní také, ale dospávám to pak ještě dva dny. Úspěch u dítěte potvrzuje, za dva týdny s těšením se vyráží s mámou na jednodenní autobusový zájezd do Vídně.