Kamil Střihavka: Dokud to půjde, budu si dlouhé vlasy držet

Pozvání do podcastu Boomer Talk přijal zpěvák Kamil Střihavka. S Milošem Pokorným se domluvili na fotbalovém zápase české reprezentace, došlo na Kamilovy hudební začátky s heavymetalovou kapelou, divadlo, image i dlouhé vlasy.

Začneme standardní otázkou, jestlipak víš, komu se říká boomer?

Netuším.

Věkově mezi boomery spadáme oba bez problémů. Mluví se o nich jako o lidech, kterým ujel nebo ujíždí vlak. A oni odmítají sledovat trendy věci a mít prst na tepu všech věcí, které se dějí kolem nás.

Snažím se do této kategorie nespadat.

O to se snažíme všichni, ale některé věci stíhat nemůžeme. První atak přijde od vlastních dětí.

Záleží, jak je máš vychované, moje děti si tohle nedovolí – sice si to myslí, ale respekt tam, zaplať pánbůh, je.

Když ses poprvé setkával s osobnostmi z branže, měl jsi k nim určitý respekt? A pokud ano, jak dlouho to trvalo?

Respekt mám pořád, protože si lidí, kteří mě v mnoha případech formovali hudebně i lidsky, nesmírně vážím. A ten respekt a ostych tam byl, je a vždycky bude, protože je to přirozené.

Mám takovou historku z půlky devadesátých let, kdy mě Zuzka Michnová pozvala na koncert věnovaný zemřelému Petru Kalandrovi, výtěžek šel jeho rodině. Na koncertě jsem díky Zuzce potkal celou plejádu muzikantů, kteří mě opravdu formovali a jejichž desky jsem měl doma a kteří vytvářeli můj vkus a hudební estetiku. Na koncertě jsem byl rozechvělý, ty osobnosti mě vzaly mezi sebe a já jsem zpíval skladbu Špitál u svatého Jakuba. Ten večer se mi během dvou hodin splnil a zhmotnil celoživotní sen, navíc jsem viděl, že ti lidé jsou fajn.

Pravda je, že podle toho, jakou hudbu děláš, takový jsi člověk. Byli tam Vladimír Mišík, Michal Prokop a celá generace podobných hudebníků, kteří byli souputníky Petra Kalandry, a já je obdivoval. Petr Kalandra byl propagátor bluesové hudby a zarytý bluesman, takže byl pro mě jeden z inspirativních zdrojů. Jeho odchod mě zasáhl a bohužel jsem se nestihl s ním seznámit, nebo v lepším případě si s ním zahrát. S ostatními se mi to v průběhu následujících třiceti let splnilo.

Hrál jsi v řadě formací a dodnes jsi aktivní hudebník. Které angažmá bylo pro tvoji kariéru nejzásadnější?

Všechny. Rozumím ti, ale těžko na tuto otázku odpovědět. Začnu Motorbandem, což byla partička, ve které jsem se naučil řemeslu a zjistil, že bez práce si s talentem nevystačíš. Každý talent potřebuje rozvíjet a potřebuješ získat řemeslné návyky. Motorband mi z tohoto hlediska dal strašně moc, protože jsme, na rozdíl od našich souputníků, nevyprodávali haly, ale denně jsme šest až osm hodin cvičili – drilovali jsme všechny ty disciplíny jako frázování nebo rytmiku, protože to jsou v začátcích důležité věci. Díky této kapele se ze mě ještě za komunismu stal profesionální hudebník.

Všechny ostatní projekty, jako No Guitars nebo BSP, dohromady vytvářejí zkušenosti a mně se nechce vytahovat jenom jeden z nich. Každý mi přinesl něco – třeba No Guitars pro mě bylo úžasné období, protože jsem se na něm podílel se svým kamarádem Zdenkem Mazačem a mohl se autorsky realizovat. Což v BSP bylo těžké, byl jsem naivní jedinec a nepochopil, že se to dělá hlavně pro peníze. Byl jsem člověk s elánem a chutí, šlo mi hlavně o hudbu a bylo mi podezřelé, že se ty moje demáče nelíbí, a až posléze mi došlo, že chod věcí v takovýchto seskupeních určují tantiémy.

Na druhou stranu se celá moje autorská tvorba uplatnila v No Guitars nebo na mých sólových deskách. Abych to uzavřel, BSP pro mě byli důležití v tom, že jsem měl štěstí, a tvrdím to dodnes, nazpívat píseň Země vzdálená, která se stala hitem. Mám pocit, že někteří interpreti by za takovou skladbu i vraždili.

Všechny projekty jsou pro mě důležité, i ty budoucí, protože do nich nevstupuji s hlavní u spánku, ale dobrovolně a protože ve mně pořád žhne ten plamínek, který během pár minut zažehne v obrovský plamen. Tohle s námi ta hudba dělá a já jsem strašně šťastný, že se jí mohu věnovat a že mě uživí, to je obrovská nadstavba.

V současnosti se věnuješ projektu České televize Ikony Kamila Střihavky. Když ta nabídka přišla, měl jsi hned jasno, že ji přijmeš?

Chtěl bych říct, že ta nabídka nepřišla od České televize, ta je koproducentem. Tento projekt jsem upekl se svým dlouholetým kamarádem z Teplic Miloslavem Levkem. On je filmař a mimo jiné sám se svou ženou natočil celovečerní dokumentární film Motorband restart. V něm zmapoval tehdejší vznikající heavymetalovou scénu na počátku osmdesátých let. Všichni, kdo byli u toho a ten film viděli, zamáčkli slzu.

A tento filmař, můj kamarád a ortodoxní rocker, přišel s námětem na pořad, který se potom dotvářel u mě na zahradě asi dva roky, měli jsme velmi podrobnou přípravu. Koncept spočívá v dialogu dvou hudebníků. Nevidím se úplně v roli moderátora a nás to baví, protože první sérii jsme točili s lidmi, se kterými jsme točit chtěli. Jsou to lidé, kterých si obrovsky vážím za jejich tvorbu a kteří mají prožito.

Nás zajímal určitý vhled do jejich duší. To, že se s některými z nich znám léta, je obrovská výhoda, protože oni se uvolní a komunikují trochu jinak než v případě neznámého moderátora. Byl tam vzájemný respekt a mnohdy se nám ti lidé lidsky otevřeli a některé zpovědi byly natolik intimní, že jsme je z osobních důvodů ani nemohli zařadit. Nebyli jsme si jistí, že by to tento formát unesl.

Začalo se točit v době covidu a mě mile překvapilo, že všechny ty osobnosti si nás braly k sobě domů, do svých privátních zón. Strašně mě to baví, protože pro nás s Milošem, který je režisér a autor synopse, jsou to takové pomníčky lidí, kterých si nesmírně vážíme.

A jak to bylo ze strany televize přijato?

My jsme o žádné televizi neuvažovali. Prvotní záměr byl, že si natočíme medailonky vybraných osobností a chtěli jsme to pověsit někam na YouTube. Dělali jsme to na koleni, ale když jsme natočili první díl, zjistili jsme, že máme v rukou úžasný materiál.

Pak už nás shodou okolností a náhody do České televize protlačil náš producent Adolf Zika. Česká televize si uvědomila, že je to materiál, který stojí za odvysílání, a my jsme rádi, že se stali koproducenty. Má to i svá negativa, formát tohoto dokumentárního cyklu byl původně padesátiminutový, ale nakonec byl ze strany televize zkrácen. Nám se však do každého šestadvacetiminutového dílu podařilo dostat strašné mraky muziky i zajímavé vhledy do duší těch lidí.

Baví mě to, obohacuje, a to včetně přípravy. Máme nejvyšší sledovanost na kanálu ČT Art a kolegové z branže nám říkají, že děláme záslužnou věc, protože zaznamenáváme medailonky těchto osobností i pro budoucí generace.

Pro tvoji image jsou typické dlouhé vlasy. Uvažoval jsi někdy o změně?

Přestože to pro muže mého věku může vypadat nepatřičně, říkám si, že dokud jsou ty vlasy zdravé a v pořádku, je to pro mě osobně důležité. Ani ne z hlediska image, jako spíš kvůli pocitu, že pořád jdu v tomto směru proti proudu, i ve svém věku. Dokud to půjde a nebude to marné, tak si dlouhé vlasy budu držet. A když to změním, nebude to kvůli nějakému PR, ale na základě mého osobního rozhodnutí. Jak už jsem říkal, na image jsem nikdy nekladl důraz a tak, jak chodím v civilu, se prezentuji i v práci.

Je něco, co tě na současné době štve, třeba co se technologií týká? Baví tě pokrok?

Určitě mě to baví, technologie jdou dopředu a já jsem rád, že můžu být u toho. Ten boom je obrovský a nekončící. Asi bych se nerad dožil sta let, ale chtěl bych se dožít dvou set let, abych viděl, jaký pokrok jsme udělali ve výzkumu vesmíru a jestli se lidstvu podaří přemístit na jinou planetu.

To jsou věci, které mě zajímají, ale zároveň mě mrzí, že kvůli médiím, která nás zavalují informacemi, se vše politizuje, což polarizuje naší společnost. A to do té míry, že přestože máme demokracii, člověk se trochu bojí říci svůj názor, protože pokud nemáš oponenta s určitou dávkou intelektu, narážíš na šokující věci.

Technologie tomu hodně napomáhá, dnes lidi moc nečtou, nebo jen titulky a nadpisy, všechno se děje ve zkratce. Ale v negativním slova smyslu, lidé dělají strašně rychlé závěry a díky sociálním sítím mají někteří jedinci pocit, že se musí podělit o všechny své myšlenky a pocity s ostatními, čímž vznikají bizarní situace a mně je z toho trochu úzko.

Objevil jsem na telefonu funkci, která ti měří čas strávený na sociálních sítích. Vyšly mi tři minuty denně, takže si myslím, že jsem slušný boomer.

Jaké jsou jeho plány v divadelní branži? Dočkáme se pokračování úspěšné série Ikony Kamila Střihavky? A co si myslí o nové hudební generaci? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.