Malináče, Čistecké, Panenské… Staré odrůdy jabloní zažívají obrovský boom

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Matčina jablka nebo Čistecká lahůdková byla sladká a dobrá k okamžitému jídlu, „šálováky“ se zase hodily na štrúdl nebo na mošt. Ontaria vydržela v dobrém sklepě až do jara, stejně jako zářivě červená Panenská, která krásně ozdobila vánoční tabuli. Jablka, která si lidé před pár desítkami let trhali v sadu nebo na mezi, chutnala každé jinak. Často sice nebyla tak hezká, každé bylo jinak velké, zase však nabízela obrovskou pestrost chutí.

Není divu, že dnes opět přitahují pozornost sadařů, kteří se snaží pečovat o historii a o krajinu, stejně jako zahrádkářů. „Staré odrůdy nabízejí mnohem větší variabilitu, a to na různých úrovních,“ vysvětluje sadař Dominik Grohmann.

Jednou z nich je, že lze vybrat například stromy, které jdou sázet v nadmořské výšce 700 metrů, nebo takové, které zvládnou relativně velké sucho. Další předností jsou různé způsoby zpracování.

„Moderní odrůdy jsou často šlechtěny na přímý konzum, aby dobře vypadaly a dobře chutnaly ‚mainstreamovému‘ spotřebiteli. U starých odrůd se ne každá líbí všem. Mohou ale mít zajímavá aromata, dužninu, slupku. Díky tomu se mohou lépe hodit třeba na sušení nebo na vaření. Právě tuto variabilitu vnímám jako jednu z největších výhod starých odrůd,“ hodnotí Dominik Grohmann.

Ačkoli hodně Čechů si tyhle stromy pamatuje, právě snaha o krásná a chuťově „univerzální“ jablka vedla k tomu, že staré odrůdy začaly okolo 80. let 20. století ze sadů pomalu mizet. Vystřídaly je nové sorty, které nabídly větší odolnost proti chorobám. Nebo ty, které je snazší pěstovat na menších podnožích – což vítali sadaři i zahrádkáři, jimž se klasické vysokokmeny do zahrad špatně vešly.

V posledních letech však zájem o staré odrůdy opět roste. Najdete i školky, které se na ně specializují, jako je Ovocná školka v Bojkovicích nebo školka Stanislava Bočka v Crhově na Blanensku. Nadšenci zakládají nové sady, lokální iniciativy se snaží zachránit různé krajové odrůdy, zahrnují i různé iniciativy v rámci národních parků či chráněných oblastí.

Jak potvrzuje Dominik Grohmann, důvodem je již zmíněná variabilita odrůd z pohledu využití pro konkrétní účely: „Řada lidí, kteří zvažují nějakou výsadbu, přemýšlí, zda jim staré odrůdy nemohou nabídnout něco, co právě je zajímá.“

Jeho samotného zaujaly i rolí, kterou dlouhodobě plnily. Na vysoké škole se zabýval vztahem člověka ke krajině a postupně se skrze dobrovolnickou činnost pro hnutí Brontosaurus dostal k výsadbám v krajině. „Měl jsem pocit, že ovocný strom je symbol vztahu člověka a krajiny. A staré odrůdy jsou s výsadbami neodlučně spjaty. Jsou v krajině ozkoušené, je zde i otázka historické linky a kontinuity,“ popisuje.

Dnes pomáhá s péčí a výsadbou ovocných stromů a snaží se posilovat vztah lidí ke krajině skrze ovocné stromy – ať už díky kurzům, videokurzům, podcastům, nebo své webové stránce Potulný sadař.

Za staré odrůdy se obecně považují ty, jejichž vznik a rozšiřování se datuje do období před druhou světovou válkou. Platí to nejen pro stromy, ale i různé druhy ovoce a zeleniny.

Druhy jabloní často pocházejí z 19. nebo počátku 20. století. Najít však mezi nimi lze i odrůdy staré několik staletí. Největší rozkvět ovocnářství v českých zemích totiž nastal v 16. století a na úplném počátku 17. století, kdy se ve větší míře zakládaly panské, ale i městské a selské zahrady. Zatímco oblíbené Matčino je z poloviny 19. století, Grávštýnské má historii sahající až do druhé poloviny 17. století.

Mnohé z odrůd jabloní, které považujeme za typicky české, jsou přitom výsledkem mezinárodní spolupráce ovocnářů. „Většina lidí nemá tušení o staleté mezinárodní spolupráci – výměně roubů, a tedy odrůd, která probíhala jak mezi sousedy, tak celými kontinenty. Nejčastěji u nás byly pěstovány odrůdy z Německa, Čech, Belgie, Francie, Ruska, USA a Kanady,“ píše ve svém letáku Poklady starých zahrad Krkonošský národní park.

Řadu odrůd lidé pěstovali už po několik staletí a některé z nich jsou známé od středověku. Příkladem je odrůda Jeptiška, známá již v 16. století a pěstovaná i pod názvy Železné, Cikán či Kominík, v Německu Roter Eiserapfel, Roter Bach či Schornsteinfeger.

„Další velmi stará odrůda, u které není možno vystopovat její původ, je Kardinál žíhaný,“ upozorňují dále odborníci z Krkonošského národního parku. Jablka této odrůdy jsou známá také jako Šálová, Funtová, Štrůdlová či Hranáče, v Německu Geflammter Kardinal, Grosser Schlotter Apfel a  Oster Calvill.

Některé ze starých odrůd jsou ovšem opravdu čistě české, jako Holovouský malináč z 19. století. V obci Holovousy, odkud pochází, se nyní každoročně na začátku října koná soutěž Slavnosti holovouských malináčů. Další odrůdou z řady je Čistecké lahůdkové – odrůda nalezená v Čisté jako mutace kanadské odrůdy Princezna Luiza, vyšlechtěné v Ontariu v roce 1860.

Dnes zažívají staré odrůdy jabloní ve světě obrovský boom, především ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii. Právě odsud pochází nápad slavit Den původních odrůd jablek, a to každoročně 21. října. Iniciovala jej už před více než třiceti lety charitativní organizace Common Ground s cílem podpořit diverzitu druhů.

I v Česku přitom vznikají iniciativy, které se snaží zkoumat a zachránit odrůdy pro jednotlivé kraje. Stojí za nimi jednotliví sadaři a například i národní parky. Například Krkonošský národní park se snaží na svém území sázet původní ovocné stromy, které rostly ve zdejším kraji – byť samostatných krajových odrůd bylo v Krkonoších relativně málo a často šlo o vlastní názvy.

Nové stromky doplňují staré sady, propojují lesy s lučním ekosystémem, přinášejí plody. Zároveň slouží i jako záložní populace genofondu starých ovocných odrůd, které využívali naši předkové už za první republiky.

Jednou z předností starých odrůd je, že udržují v krajině kontinuitu, protože do ní dlouhodobě patřily. Zároveň mohou například zahrádkářům pomoci lépe vybrat ten pravý strom pro konkrétní oblast.

Přispívají i ke zvládání různých obtížných podmínek, které s sebou přinášejí změny klimatu. „Mají potenciál se změnám klimatu mnohem lépe přizpůsobit. Zásadním faktorem je ale podnož, na čem je daná odrůda naroubovaná,“ říká sadař Grohmann. Při sázení v krajině je podle něj vhodné volit semenní podnože.

Většina starých odrůd se tradičně pěstovala jako vysokokmeny, což vedlo k delší životnosti a odolnosti stromu. Pokud se však vysokokmen do zahrady nevejde, staré odrůdy dnes lze sehnat i na zákrscích.

Ohledně výběru odrůdy do konkrétní oblasti Grohmann doporučuje obrátit se na někoho, kdo tomu rozumí. Uvažujete-li o výsadbě původních odrůd, je dobré poptat se starších sadařů, jaké odrůdy byly pro daný kraj typické. S tím, jaké stromy se hodí do jakých klimatických podmínek, pomohou i školky, případě i citovaný „potulný sadař“ Dominik Grohmann.

Jeho osobně nejvíc těší záchrana odrůd, které nemají potenciál pro sázení po celé republice, ale mají lokální historii. „Když se objeví někdo nadšený a zachrání odrůdu, která nemá uplatnění pro mnoho lidí, ale z nějakého společenského či historického hlediska, to má hodnotu, to mi dělá radost,“ pochvaluje si sadař Grohmann.