Jednoduchý recept na dobrou náladu: Plavba po lipenské přehradě

Na květen nezvyklé vedro pocitově rychle opadá. Motorový člun vyplul z přístavu a do tváří se nám opírá protivítr. Za zády zůstává marina v Lipně nad Vltavou a Jindřich Mužík ze své pohodlné sedačky zamíří špicí lodi Bayliner DB 210 dál na otevřenou hladinu veliké přehrady na jihu Čech.

„Na Lipně když to pořádně foukne, tak to bývá dobrodružné,“ usměje se muž, který nabízí zájemcům soukromé plavby. Za hodinu můžeme být ve Frymburku a zpátky, což je mezi klienty nejoblíbenější trasa.

Pod námi je hloubka 11,8 metru, slunce žhne z oblohy, teplota vody je právě 21 stupňů. Voda je klidná. Zastavujeme uprostřed spodní části přehrady s výhledem na Přední Výtoň s malebným kostelíkem. Kapitán spouští schůdky do vody. „Nebo tam skočíte šipku? Lidé mají nejradši tyto plavby na koupačku nebo romantické podvečerní cesty do restaurací,“ říká pohodový pětašedesátník, který sbírá automobilové veterány a na svůj věk vůbec nevypadá.

Jindřich Mužík přes léto bydlí v marině na Lipně nedaleko hráze. K lodím, přestože pochází z Plzně, má vztah už od svých osmi let. „Táta koupil na přehradu Hracholusky – a já jsem ho o to moc žádal – motorový člun Trenér se čtyřkoňovým motorem. Tehdy ještě nebyly potřeba žádné papíry, žádné dokumenty. Nasedl jsem a létal po celé přehradě. Měli jsme různé skupiny, věnovali jsme se i vodnímu lyžování,“ zmiňuje.

Vzpomíná na dobu, kdy si kamarádi stavěli čluny sami, špičkou byl tehdy podle něj motorový člun Wartburg, který měl výkon pětačtyřicet, později padesát koní. „Kdo ho měl, to byl někdo. Zapřáhli se lyžaři a jelo se přes celou přehradu. To byly moje začátky,“ podotýká. Po vystudování střední ekonomické školy svoji zálibu přerušil, na Hracholuskách pak byla jízda motorovými čluny stejně na čas zakázána.

V roce 1992, kdy se rozjíždělo v Česku podnikání, si udělal koncesi na veřejnou lodní dopravu. Koupil si další člun, tentokrát už měl sílu sto třiceti koní. „Na Hracholuskách jsem začal provozovat vodní taxi. „Zároveň jsme měli školicí středisko. Lidé si u nás mohli dělat průkaz vůdce malého plavidla, tedy řidičák na loď,“ vzpomíná. Během povídání vyloví odkudsi z podpalubí kapitánskou čepici – je určená pro suchozemce, aby se v ní mohli vyfotit.

Na kormidlo zapomeňte – loď houpající se na vlnách má volant, a to napravo, podobně jako auta v Británii. Stopadesátikoňový motor naskakuje. Prostorem zabublá jeho dunivá síla, kterou tady musí kapitán kvůli místním pravidlům výrazně krotit. „Spotřeba je velká, kdybychom mu trochu naložili, bere si šedesát litrů paliva na hodinu,“ upozorňuje Jindřich Mužík. Pochvaluje si, že čtyřtaktní motor je ekologický a nic nevypouští do vody.

Loď této velikosti je sice konstruována pro dvanáct osob, ale pro veřejnou lodní dopravu je jejich počet snížen na osm. Na přehradě na jihu Čech pluje jenom díky výjimce z pravidel od vodoprávního úřadu v Českém Krumlově. „Výjimku máme na výkon motoru,“ vysvětluje Mužík. „Plujeme ve výtlačné plavbě kolem dvou tisíc otáček. To znamená, že jsme rychlejší než ostatní lodě, které tady plují. Jen parník je rychlejší než my,“ popisuje.

Rychlost lodi je deset uzlů, což znamená zhruba osmnáct kilometrů v hodině. V těchto otáčkách je prý spotřeba přijatelná. Kapitán ukazuje na Králičí ostrov na levoboku, který je s dvaceti minutami plavby nejkratší možnou trasou z mariny na Lipně. Plujeme dál.

Dřevěná paluba, která po nástupu výrazně hřála do bosých chodidel, s vyplutím rychle zchladne. Sedíme na pohodlných světlých sedačkách, kapitán vypráví. Loď prý byla kdysi díky skvělé výbavě exponátem na výstavě v Polsku. „Vzadu jsou udělaná plata, ze kterých se dá skákat do vody,“ zmiňuje. Původně si tuto loď koupil Polák, který ji vozil na tamní jezera.

Je ale poměrně těžká, asi dvě a půl tuny, s vlekem dokonce skoro tři a půl. „Koupil si proto menší loď a na tuto dal inzerát. Jel jsem se na ni do Varšavy podívat, a když jsem ji viděl, okamžitě jsem ji zapřáhl a odvezl,“ usmívá se. Jak dodává, nový motorový člun tohoto typu stál svou dobou kolem dvou milionů. A jeho největší překvapení? Je tu dokonce i malý záchod. Otevřou se nenápadná dvířka uprostřed paluby, a je tam! Zvenku se zdá až s podivem, jak se tam může vejít.

Nejdůležitější jsou ale podle kapitána dvě značky na přídi. Jedna označuje víko, pod kterým je prostor skrývající naše boty. Druhá však odhaluje další využití lodě jako „typické opalovací“: humorně laděný dopravní piktogram upozorňuje na zákaz horního dílu plavek.

Jindřich Mužík není jen kapitánem této lodi, ale i místopředsedou představenstva družstva, které vlastní lipenskou marinu. „Zájemce o plavbu vozím ve volných chvílích,“ říká. Jeho sezona začíná 1. června a končí v závěru září. Někdy vyplouvá i čtyřikrát denně, záleží na počasí. „Samozřejmě už poznám dopředu, jaké bude počasí. Někdy řeknu zájemcům, že ne, že teď kvůli němu vyjet nemůžeme,“ zdůrazňuje. Přece jen, v nejširším místě u kovářovské zátoky je přehrada široká pět a půl kilometru.

Díky svým zkušenostem na Lipně žádnou divokou příhodu s klienty nezažil – přitom když začne pořádně foukat v horní části přehrady u Vltavice nebo Černé v Pošumaví, mohou mít vlny i metr a půl. „Zrovna před rokem byl Králičí ostrov, kolem kterého jsme pluli, kvůli metrovým vlnám celý pod vodou. Záchranáři odsud museli zachraňovat výletníky,“ vzpomíná.

Na Lipně se podle něj stává čtyřikrát, pětkrát do roka, že se přižene divoké počasí. Proto je tu také zákaz pro hausbóty a podobné typy lodí. Nedaleko nás proplouvá parník, který jinak klidnou hladinu na chvíli rozvlní. Najíždíme do vln kolmo a motorový člun se s hlasitým šploucháním krásně rozhoupe. „Ten parník je jedním ze tří, který tady jezdí, jmenuje se Adalbert Stifter a jeho kapitán Miky,“ vysvětluje Jindřich Mužík.

Lipno je dnes podle něj dražší než Chorvatsko. „Jezdí sem hlavně Rakušani, Němci nebo bohatí Češi,“ říká ze zkušenosti. Sám se sem dostal díky kamarádovi, který si v Lipně koupil apartmán a doporučoval mu, aby se přijel podívat. Zpočátku ho to nezajímalo. „Co bych tam dělal? Vždyť máme Hracholusky, říkal jsem si,“ vzpomíná.

Jenže pak sedl na parník, projel si přehradu a zjistil, že tady chce být taky. Koupil si v marině apartmán a další rok už si požádal o licenci, aby mohl provozovat veřejnou lodní dopravu. „Marina tehdy byla v katastrofálním stavu, družstvo bylo prakticky na rozpuštění. Začal jsem tam pracovat, dal jsem to dohromady, k tomu mám loď a dělám vyhlídkové plavby,“ říká muž, který také sbírá automobilové veterány. Má jich kolem šedesáti, účastní se s nimi i výstav.

„Ve Frymburku, když je méně vody, je kousek pod hladinou skrytá věž zatopeného kostela. Na tu už se párkrát nějaká plachetnice napíchla,“ rozpráví, když se po koupačce uprostřed Lipna vracíme zpět. Marina s bílými stěžni lodí je opět na dohled.

Při vystupování na molo kapitán dodává: „Zajímavé je, že tady na lodi vždycky lidé dostanou dobrou náladu. Sám vidíte, jak je to příjemné, že se až usmíváte.“