Jaromír Bosák: Divím se, že po nás holky nešly víc

Sportovní komentátor a novinář Jaromír Bosák přijal pozvání do podcastu Boomer Talk. S Milošem Pokorným pohovořil nejen na téma boomerství, sport či sportovní komentátorství, ale na přetřes přišla i literatura, móda a koníčky.

Míro, kdy jsi komentoval svůj první sportovní přenos?

Určitě nešlo o fotbal. Bylo to ještě na začátku 90. let, kdy se vysílalo na programu OK3, jestli si pamatuješ.

Samozřejmě.

Ještě Československá televize tehdy mohla přejímat některé americké sporty, takže se tam objevila i NHL. A já jsem tam komentoval snad jako první nějaké vodní lyže, dopadlo to strašně, protože jsem o tom vůbec nic nevěděl. A první fotbal, venku mezi lidmi, to bylo, bych řekl, třiadevadesátý rok, ale přesně si to nepamatuji. Mám podezření, že to bylo na Bohemce.

Tak teď jsi boomer už tím, co jsi řekl, z nějakých pětasedmdesáti procent. Stále patří mezi tvé literární ikony Vladislav Vančura?

Ano. Zvláštní je, že jsem dlouho nevěděl, co to znamená boomer. Musel jsem si to fakt najít, protože to čteš na sociálních sítích a říkáš si, co to je? Má to něco jako společného s nějakým bušením, někam něco, ale pak jsem zjistil, že mě to vlastně popisuje.

Pojďme tím začít, v čem nejvíc se vidíš jako boomer? Je to třeba ve stylu oblékání, v přístupu k moderním technologiím, v přístupu k muzice, k filmům?

Myslím, že to bude od každého kousek. Ty mě znáš spoustu let a víš, že já odmalička nosím volné věci, takové ty sportovní, do kravaty mě nedostaneš, pokud to není fakt životně nutné. Málokdy, snad jen když jsem něco fakt velkého moderoval, třeba Fotbalistu roku ve Stavovském divadle, tam to holt bylo potřeba, ale jinak mě uvidíš v mikině a v džínách, protože já se v tom prostě cítím volně a v podstatě kašlu na nějaké módní trendy, ty jsou mi úplně jedno.

Zároveň, co se týká muziky, ano, taky se daleko víc vyznám v muzice sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let než v té dnešní, protože to je taková záplava, že vůbec netuším, fakt nestíhám. I když takhle, třeba Greta Van Fleet, to jsou mí miláčci a jsou to fakt nováčci. Asi by koukali, co dědek poslouchá.

Pokud jde o knížky, tam je to podobné. Máš autory, na které sis zvykl, a zároveň saháš po nových, když ti třeba někdo některého doporučí. Dál už ale nemám čas a někdy ani sílu sám hledat. Myslím si, že tohle má každá generace a každá generace to mít bude, prostě někde jsi silný v kramflecích, někde jsi doma, někam patříš.

Musím se zdokonalovat, pokud jde o moderní technologie, když vyrábím sám celý pořad. Sám ho točím, zvučím a stříhám, tak musím vědět, co zmáčknout. Zároveň pak přijde situace, kdy máš udělat do svého příspěvku náhledovou fotku a nevíš jak. Musíš se poptat o 30 let mladších kolegů.

Když jsme narazili na tu módu, je legrační, že když se podíváš x let zpátky na jakékoliv fotky, tak ti to přijde ne úplně trapné, ale směšné. A děti se ptají: „Tohle jste jako nosili?“ A když jsou v tvém věku, tak se jich zase jejich děti ptají na to samé.

Na to je jediná odpověď: Jo, brouku, my jsme to nosili a ty to za pár let budeš nosit taky.

Když se budeme bavit na téma tvých začátků, když si nastoupil do sportovní redakce Československé televize, dokázal sis vůbec představit, že tvoje kariéra bude takhle dlouhá? Nebo sis říkal: Tak to vyzkouším a uvidím, když to půjde, půjde, nepůjde, nepůjde, nic se neděje?

Nebral jsem to tak, že to vyzkouším, věděl jsem, že to chci dělat, že to je moje vysněná profese, ale nekoukal jsem nějak daleko. Tak to v životě nemám nikdy, že bych si plánoval, co bude za tři, za pět, za osm let. Beru to tak, jak to přichází, a dobré je to v tom, že se pak i líp vyrovnáš s neúspěchem. Když si postavíš nějaký ten vzdušný zámek, jak to bude všechno krásné a co všechno dokážeš a kolik cen získáš, a pak najednou ti druhý den řeknou, ať už nechodíš, tak to může hodně bolet.

Tohle já jsem fakt nikdy neměl, spíš jsem to bral tak, že každý ten druhý den jsem chtěl být lepší než ten den první, takže zítra chci být lepší, než jsem byl dneska. Někde se zlepšit, něco udělat jinak, to jo, ale že bych fakt viděl nějak extrémně daleko dopředu… Nedokázal jsem dohlédnout, jak se třeba vyvinou sporty, televizní vysílání, jak se vyvine to, že dneska už pomalu nejsou určující hráči na trhu velké televizní stanice, ale spíš společnosti typu Amazon nebo Google, který už začne kupovat televizní práva na ty nejlukrativnější akce. A bůhví, jak to bude za deset let.

Nedávno se vyhlašovali Čeští lvi a tam to bylo vidět – vyhlašují se kategorie jako minisérie, seriály a otázka je, co bude muset ten velký film udělat, aby ho diváci stále chtěli a neseděli u televize, ve které už dneska máš vlastně takřka všechno.

Co bys řekl, kdyby ti před 20 lety nebo když jsme spolu seděli na rádiu Bonton někdo řekl: „Hele, představ si, že za těch 25 let bude film natočený na mobil.“ My bychom koukli na tu cihlu, co jsme tehdy nosili, a řekli: „Na tohle, zbláznil ses?“

Když už jsi narazil na naše první rádiové působiště, na rádio Bonton, já jsem nedávno vyhrabal fotku z posledního fotbalového turnaje mezi rádii, který jsme vyhráli, a musím říct, že tam jsme ještě byli šlachovití.

No, tam to byla přehlídka krásných mladých mužů, já se divím, že po nás holky nešly víc.

Když se vrátím k tvé dlouhodobé profesi, bavíme se o společnostech, které dnes vysílají, ať je to Premier League atd. Myslíš si, že ten trend bude pokračovat dál a společnosti, mezi kterými už vlastně není Česká televize a další, se budou přetahovat o vysílací práva? Nebo se to po čase ustálí a bude to dané?

Přetahovaná bude vždycky, protože potřebuješ opravdu kvalitní produkt, abys na sebe upozornil, abys nabalil nějakou reklamu, abys byl špička v oboru. To Premier League je, takže o ni vždycky bude velký boj. A otázka je, kam až se vyšplhají peníze.

A pak je tu otázka číslo dvě, kdo na to bude mít, aby si to vůbec mohl dovolit. Ono se klidně může stát, kdybychom to brali z pohledu menších televizí, jako je česká, slovenská nebo maďarská, že nebudou mít za chvilku peníze, aby podobně velké věci kupovaly, protože to stoupá neuvěřitelně a některé hráče to už přímo vylučuje z této soutěže. A proto jsem mluvil o těch velkých společnostech, které na první pohled nemají nebo nebudou mít se sportem nic společného, ale Google, Amazon a další podobné korporáty budou za chviličku vládnout i v tomto odvětví.

Mám pocit, že ligu amerického fotbalu, což je tam nejpopulárnější záležitost vůbec, budou vysílat pod hlavičkou Amazon Prime. Bundesliga v Německu se vysílá na třech platformách, protože dohromady už je to tak drahé, že si to Sky Sport nemůže dovolit. Tohle bude cesta, která rozhodně bude fungovat i nadále a daleko více se sport bude využívat na on demand platformách, diváci si třeba zaplatí jeden zápas a budou si více sestavovat program podle svého. Faktem je, že doba velkých klasických televizních domů, které budou určovat, co se bude kde vysílat, končí.

Vraťme se k tvé oblíbené četbě. Stíháš v současné době vůbec číst? Priorita je pro tebe určitě Premier League na Canal+ Sport, dále spolupracuješ s Českou televizí, hraješ a komentuješ golf atd.

Málo, hrozně málo, protože já přijdu domů a buď stříhám Ušáka, nebo obvolávám potenciální hosty do tohoto pořadu. Nebo se připravuju na přenos, na studio. Když jsem to počítal, v únoru mi vyšly asi dva volné dny, a to teda myslím včetně víkendů, takže abych hrábl po knížce, to už musí být výjimečná situace.

Mám kliku, že mám načteno z mládí, protože já jsem toho přečetl strašně moc, ale zároveň se mi doma vrší knížky, protože když víš, že vyšla dobrá, tak si ji koupíš, ale bohužel ji pak založíš do knihovny na tu hromadu, která čeká. Ale já doufám, že důchod už není tak daleko, i když, jak jsem tak teď slyšel, je možná dál, než si myslím.

A stejně to mám i s muzikou, kterou vlastně poslouchám prakticky jenom v autě, ve kterém jsem poměrně často, protože furt někam jezdím a taky bydlím za Prahou. Když jedeš po Jižní spojce na Smíchov v pondělí ráno v půl osmé, což může trvat i hodinu a půl, poslechneš si třeba celé elpíčko. Bohužel už nemám čas si vzít doma sluchátka, lehnout si na kanape a pustit si něco jen tak jako pro sebe do uší.

Říkal jsi, že aktuálně pracuješ s moderními technologiemi, ale je něco, na čem vůbec nelpíš, a naopak něco, co si z těch moderních vymožeností dopřáváš?

Asi jsem hodně závislý na televizi, logicky, je to moje práce a vlastně ji sleduji i kvůli tomu, abych věděl, jak to funguje ve světě nebo u konkurence. Sleduju spoustu zahraničních televizí, ať jsou to anglické, německé, holandské, americké, takže do tohoto investuju a chci mít fakt kvalitní příjem. To je snad asi jediné.

Potřebuji dobrý počítač, ale když ho jdu koupit, stejně nerozumím tomu, co je u toho počítače napsáno. Já vůbec nevím, rozumím jen dvěma slovům – Intel Pentium – a pak jsou tam slova připomínající řeč zvířat a ptáků. A ten prodavač na mě kouká s tím, co bych si tak představoval. Řeknu, aby to fungovalo a mělo velkou paměť.

Ale že bych jinak nějak přehnaně investoval do nějaké oblasti, to říct nemůžu. Jsem rád, když mi hraje dobrá muzika z dobrého přístroje. Je to stejné jako u golfu – leckdo potřebuje koupit každé dva roky nové hole, a to co nejdražší, aby to vypadalo. Já mám hole x let staré, oprýskané, kolikrát je ani nemyju, přiznám, taky podle toho vypadají, já tohle v sobě nemám. Nebo abych si šel koupit něco na sebe, abych vypadal, to už vůbec ne.

Když už jsme u toho golfu, je to tvůj koníček a věnuješ se mu i jako komentátor. Co říkáš třeba na názor, že pro mnohé mladé lidi je golf boomerovský sport? Jenom tam chodí a teď se u toho baví a někdo u toho hulí doutník a ten u toho pije, to přece není sport. Jaký je tvůj pohled?

Když je někdo hodně mladý a začne s golfem, což doporučuji, velmi trénuje psychiku a nachodí 12 kilometrů, což není úplně málo, zvlášť když neseš na zádech třeba 20 kilo. Zároveň bych doporučoval mimo golf dělat i nějaký další sport, kde se ten adrenalin vybíjí. Jestli je to fotbal, hokej, to je jedno, hlavně týmový sport, protože golf hraješ sám za sebe, to je trošku jiný příběh. Týmový sport tě zase učí spoustu jiných věcí – spolupracovat, využívat svoje přednosti a jakým způsobem zase pomoct kolegovi, když je v nouzi, tak ty ho vysvobodíš nějakou přihrávkou nebo za něj zaskočíš.

Myslím, že ta týmovost je důležitá i pro život. Ty to znáš z rádia, já z televize, sám nejsi nic, tak to prostě funguje. Můžeš se tvářit, jako že jsi moderátor od pánaboha, ale když s tebou nebude chtít spolupracovat zvukař, technik, osvětlovač, režisér, střihač, tak nemáš nárok a leckdy se na tohle zapomíná.

Myslím si, že golf spousta lidí bere pořád jako nějaký sport pro horních deset tisíc, pro snoby. To je absolutní nonsens, dneska je lyžování daleko dražší, cyklistika, když si chceš koupit dobré kolo, je daleko dražší než golf. Hokej nebo jachting, to už vůbec, spousta lidí jezdí na jachty a to se s golfem vůbec nedá srovnávat. Teda pokud nebudeš chtít kupovat golfové vybavení za 100 tisíc, což je nesmysl, každému vřele doporučuju výbavu za 15 tisíc, to stačí bohatě.

Hrával jsi fotbal a věnoval ses i jiným sportům, co tě vlastně ke golfu přitáhlo? Byli to kamarádi, nebo sis ho chtěl vyzkoušet a jako sporťák o tom aspoň něco vědět?

Byli to kámoši. Mě golf zajímal, ale měl jsem ještě z toho času socialismu v hlavě to, že je to sport pro bohaté, divné lidi, a to jsem ze západních Čech, takže jsem měl blízko do Mariánských Lázní, do Karlových Varů, kde jsou staletá hřiště. Kamarádi mě jednou přemluvili, ať si to jdu vyzkoušet, a mně se to na první dobrou zalíbilo.

Fakt, protože sport, kde můžeš být sám, mně vyhovuje hodně, po těch letech s basketem a fotbalem. Mám to dneska tak, že se seberu a jdu si ráno zahrát na nějaké hřiště, které mám blízko baráku. A jdu sám, to hřiště proběhneš za dvě a půl hodiny, bezvadně si u to vyčistíš hlavu a pak můžeš do práce. Takže i tohle je dobrá věc, ale bez kamarádů bych se k němu asi nedokopal a jsem rád, že mě k tomu tehdy přivedli, protože mi zařídili velkou část mého současného života a myslím i toho budoucího.

Jak balancuješ mezi Mírou Bosákem fotbalovým a Mírou Bosákem golfovým?

Vždycky jsem se snažil o to, abych byl pořád stejný, a říkal jsem to doma i kámošům – musíš být stejný v hospodě, musíš být stejný v ložnici, v kuchyni, na hřišti a v práci. Ve chvíli, kdy začneš kdekoliv cokoliv hrát, tak to nebude fungovat, respektive rychle se to prohlédne. Akorát musíš odečíst to, že každý ten sport má jinou dynamiku, jinou melodii a podle toho se musíš chovat.

Golf je i čtyřhodinový přenos a třeba i v pozdějších večerních hodinách, takže diváci to vnímají trošičku jinak, jsou na jednu stranu pozornější, ale na druhou stranu si taky trošku schrupnou, třeba i na 20 minut. Fotbal, ten jedeš pořád a je to fakt emoční sport, kde ta emoce být musí, protože to je souboj tělo na tělo, praskají kosti, teče krev, padají góly. Je to prostě jiný sport. U golfu to musí být spíš průvodcovství tím, co se děje.

Ano, lidem, kteří tento sport třeba často nesledují, je potřeba vysvětlit, co se děje, ale nemluvit třeba do ran a nevykřikovat po každé podařené ráně, jako kdyby se rozhodlo finále mistrovství světa ve fotbale, protože na to zrovna tohle publikum nebude mít v 11 večer náladu. Takže musíš být trošku umírněnější, ale zase musíš dávat velký pozor na to, abys nenudil, aby lidi nespali jenom proto, že ty komentuješ, aby si třeba schrupli, protože jsou unavení a je 11 hodin večer. Ale u těch velkých turnajů se to tak často nestává.

Zároveň je dobré, že golf se dělá většinou ve dvou, s Čendou Lorencem ho komentujeme. Je dobré to vést jako dialog, vlastně si o těch věcech povídat, ale tak, aby ten divák měl pocit, že tam sedí s tebou. Ne že budeš hrát toho chytrého. Nikdy jsem nehrál golf na téhle úrovni jako tihle kluci, to jsem byl blíž u toho fotbalu. K té absolutní špičce mám samozřejmě pořád strašně daleko, ale přece jenom fotbal, i na regionální úrovni, je tomu, který hrají v první lize, dost podobný, akorát je trošku rychlejší a bojovnější. Ale u toho golfu, to jsou, fakt si troufnu říct, dva sporty – rekreační úroveň, co hrajeme my, a to, co předvádějí ti nejlepší profesionálové.

Většina sportovních fanoušků tě má hlavně zafixovaného jako komentátora fotbalu. Z každé velké akce vydáváš knížku, píšeš své postřehy a podobně. Život komentátora na turnajích asi není jednoduchý a řada fanoušků má představu, že bydlíte v pětihvězdičkových hotelech. Když se vrátíš vysátý z toho šampionátu, máš vůbec ještě energii dát dohromady ty střípky, vzpomínky, sepsat to a vydat to?

Paradoxem je, že ten jediný turnaj, v jehož průběhu se celou dobu dalo bydlet v jednom hotelu – teď v Kataru –, jsem prožil v Praze, protože nás tam neposlali kvůli finančním prostředkům. Takže jsem z něj ani knížku nepsal, protože nevidím důvod, abych psal, že jsem ráno vstal a jel do studia na Kavčí hory. Super, hezká kapitola a teď tam bude čtyřicetkrát, to by asi nebylo úplně ono.

Ty předcházející turnaje, to ale fakt byla docela dřina, protože málo spíš právě proto, že musíš cestovat, pořád jsi někde v letadle, na letišti, v autobuse, v autě, to je asi nejvíc únavná položka celého toho turnaje. Do toho musíš dělat přípravy a musíš sledovat, co se děje. A k tomu ještě najít dvě hodiny k napsání kapitoly, to je fakt pro organismus docela náročné, takže spíš třeba tři nebo čytři hodiny, když se to povede. A většinou nespíš v těch úplně špičkových hotelech, jak si lidé představují, ale dá se to zvládnout.

Je to taková duševní hygiena, svým způsobem si u toho odpočineš, protože myslíš trošku na něco jiného, mluvíš nebo spíš píšeš jiným jazykem než tím, který používáš při komentování, máš větší prostor přemýšlet o tom, co a jak chceš napsat. Ovšem zároveň víš, že doma nakladatel čeká, že dostane kapitolu druhý den ráno v pět, aby se dala zpracovat a odevzdat editorovi.

No, je to tak, že přiletíš z toho šampionátu, teď už jich teda asi moc nebude, a tak už to budou jen vzpomínky, a jsi 14 dní nepoužitelný. Většinou doma 14 dní nemluvím a často se stává, že onemocníš, organismus je vyhajpovaný, vrátíš se, a jak nic nemusíš, je to pro něj obrovský stres. Týden proležíš, což je daň, kterou za to platíš.

V současné době jsou některá jména hráčů velmi obtížná na vyslovení, i pro vás komentátory. Máš s tím problém?

To se dá naučit, řekneš to třikrát čtyřikrát, a jak už to ta hlava po těch letech nějak umí zařadit, je to v pohodě. Tam je spíš větší problém, že vyslovuješ jméno jinak, než jsou lidi zvyklí. Naposledy v Premier League přestoupil João Félix do Chelsea, ale on přitom, i podle Portugalců, je Féliš. Takže jsem to zkusil chvíli, protože jsme si zjišťovali před mistrovstvím světa, že takhle Portugalci opravdu vyslovují tohle jméno.

Tady to lidi ale nepřijali, protože jsou zvyklí na Félixe, vidí Félix i napsaný, tak to prostě bude Félix, takže i když to vlastně říkáš dobře, musíš se přiklonit k tomu horšímu. Ale samozřejmě to není žádný velký problém, protože i Angličané mu říkají Félix, oni vůbec, jak teď má člověk větší možnost slyšet anglický kolegy, tak si s tím hlavu nelámou, prostě bude to anglicky a hotovo.

Kolikrát za měsíc ti přijde do mailu nebo někam na sociální síť zpráva, že jsi řekl nesmysl, stává se, že tě někdo opravuje?

Ano. Stává se dvakrát třikrát do měsíce, že ten člověk – a to je na tom zábavné – kolikrát v té zemi vůbec nežil, ale někde slyšel nebo jeho kamarádka má sestru, která se tenhle jazyk učila před 20 lety. A že teda v žádném případě to takhle být nemůže, to je výborné. A tam jsem narazil na jednu správnou věc, protože jakmile to začíná „pane Bosák“, tak moje odpověď zní, že pátým pádem voláme – pane Bosáku. A pak se můžeme bavit dál, protože to je jedna věc, na kterou jsem teda hodně háklivý, protože mám rád češtinu.

Tím si stěžovatele velmi nakloníš.

„Vy arogantní hovado“, to je tak zhruba nejjemnější, co potom přijde, že jo.

Jaký byl jeho nejlepší a nejhorší cestovatelský i komentátorský zážitek? Jak se připravuje na komentování sportovních přenosů? A jakou hudbu rád poslouchá? Poslechněte si ve 26. díle podcastu Boomer Talk v úvodu článku.