Janovice, nikdy více… Povinná vojna před 20 lety skončila, vrátí se kvůli novým válkám?

Už jen pouhá zmínka o kdysi povinné vojenské základní službě vyvolává u publicisty a spisovatele Miloslava Lubase okamžitou myšlenku, že už to nikdy nechce zažít.

„Služba v útvarech blízko hranic s tehdejším západním Německem či Rakouskem byla horší než kriminál. Zvláště v Janovicích nad Úhlavou,“ říká poručík v záloze, který sloužil v 80. letech minulého století právě u nechvalně proslulého janovického útvaru motostřelců a napsal o tom o desítky let později knihu.

Její titul „Janovice nikdy více, lepší kouli do palice“ nebyl jen dobovým bonmotem rozšířeným mezi dospívajícími i dospělými muži, ale zcela reálným zhodnocením poměrů v této výspě Československé lidové armády.

„Domů se kluci dostali jen jednou za rok a nikoho nezajímalo proč. Nikoho nezajímalo, co se v kasárnách děje po večerech, když odjedou domů důstojníci,“ naznačuje situaci Miloslav Lubas. „Je dobře, že na vojnu jdou dnes jen ti, co tam chtějí,“ dodává.

Ta věc - ze zákona povinná vojenská základní služba - byla totiž právě před dvaceti lety zrušena. O konci „vojny“ se závěrem roku 2004 rozhodla vláda na návrh tehdejšího ministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Česká republika má od té doby profesionální vojsko doplněné aktivními zálohami.

Důvodů ke zrušení povinné vojny bylo podle bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého hned několik.

Délka základní vojenské služby se po roce 1989 a pádu komunistického režimu postupně zkracovala na 18 a pak i 12 měsíců. Kvůli tomu ani neumožňovala efektivní zvládnutí moderních zbraní, stále složitějších technologií a dalšího vybavení.

Jiří Šedivý jako náčelník generálního štábu na konec povinné vojny armádu připravoval a současně rozjel projekt aktivních záloh.

„Vojna se pro mladé muže omezovala postupně už jen na strážní či různé pracovní úkoly. Vojáci tudíž přestali vidět ve vojenské službě jakýkoliv smysl. Ve společnosti se navíc jen zvyšovala averze k této zákonné povinnosti. Muselo to tedy přijít,“ říká armádní generál ve výslužbě, který je dnes vedoucím katedry bezpečnostních studií vysoké školy CEVRO.

Ke konci povinné vojny v České republice přispěla i takzvaná „mírová dividenda“.

Vycházela z otázky: proč investovat do armády, když nás stejně žádný konflikt nečeká? Povinná vojna se tak i podle historika Jaroslava Lánika z Vojenského historického ústavu opakovaně zkracovala do té míry, že vojenský výcvik postrádal smysl.

„Délka základní vojenské služby se dokonce stala předmětem licitací politických stran, které se před blížícími se volbami předháněly v návrzích, kdo vyrukuje s větším zkrácením povinné vojny. Někdy až na pouhé tři měsíce,“ připomíná historik.

Vláda si navíc podle bezpečnostních expertů brala z armádního rozpočtu peníze vždy, když někde scházely.

Ve společnosti i proto převládl názor, že o obranu země se mají starat jen profesionálové. Nikdo tehdy nepředpokládal vznik tak rozsáhlých konfliktů, jaké lze dnes vidět na Ukrajině anebo na Blízkém východě.

Lidé tak nabyli podle Lánika mylného přesvědčení, že se zrušením povinné vojny zanikla i branná a odvodní povinnost (zůstala, ale jen pro případ ohrožení země). Nemluvě o tom, že se jim podle něho odcizilo i jejich zákonné právo bránit vlast, protože jim na ní záleží.

Vztah lidí k armádě a obraně vlasti může souviset se zmíněnými vzpomínkami řady mužů, kteří na vlastní kůži zakusili všední život v kasárnách Československé lidové armády.

Už citovaný publicista Lubas, který jako vysokoškolsky vzdělaný absolvent vojenské katedry pobyl na vojně jeden rok, připomněl základní časovou osu jinak dvouleté vojenské služby: první rok trpěli nováčci vojenské základní služby pod staršími vojáky, druhý rok si už jako mazáci utrpení „vynahradili“.

„Druhým rokem se z nich stala, s prominutím, hovada, která týrala ty mladé stejně zvěrsky,“ říká Miloslav Lubas, který v Janovicích sloužil v postavení velitele průzkumné čety motostřeleckého pluku.

Po nocích tak vládli v kasárnách podle Miloslava Lubase ti největší grázlové. „Byl jsem s nimi neustále na kordy. Ptal jsem se proto mladých: ‚Budeš se chovat i ty jako hovado až budeš mazák?‘ Odpověděli: ‚No jasně že jo‘,“ vzpomíná Lubas.

Tihle ‚frajeři‘ pravidelně mlátili i jeho známého Pavla Svárovského. „Dali mu třeba ránu na solar a ptali se: ‚Podpíšeš?‘ Musel odpovědět, že vojnu nepodepíše, takže mu ještě čtyřikrát naložili a pustili ho,“ vypráví publicista.

Jmenovaný Pavel Svárovský pak tyto vzpomínky potvrdil ve svém svědectví pro Paměť národa.

„Bylo to drsné. Dali mně asi tři čtyři plné rány,“ svěřil se „Ale věděl jsem, že je dostanu a aspoň jsem zpevnil břicho. Největší nýmandi, kteří si v civilu ani neškrtli, dávali na vojně jako mazáci průchod nejnižším pudům. Na vojnu se to přenášelo z učňovských a někdy i ze středoškolských internátů,“ domnívá se Svárovský.

Ironicky dodává, že se musí usmívat, když dnes slyší stížnosti odsouzených na vězeňské poměry. „Kdyby zažili podmínky v tehdejší slánské posádce, možná by mlčeli. Vězňové si navíc mají kde stěžovat, my jsme neměli.“

I Miloslav Lubas nicméně uznává, že armáda je dnes zcela jiná. „Osobně znám lidi z libereckého protichemického útvaru. Jsou to špičkoví a vzdělaní odborníci.“

Výhodou povinné vojenské služby bylo podle generála Šedivého naopak to, že armáda měla k dispozici vycvičený záložní sbor, který byl pravidelně obnovován, takže byl schopen v případě ohrožení země po krátkém tréninku přispět k obraně.

Generál je kromě toho přesvědčen, že vojenská základní služba, nehledě na popsané zkušenosti bývalých vojáků základní služby, vede mladé muže k samostatnosti. I generál však ví, že povinnou vojnu je už nereálně obnovit.

„Už jen zmínka o zavedení povinných odvodů, které jsou pouhou evidencí lidí schopných vojenské služby, vyvolala v Česku vyhrocené negativní emoce. Třebaže v mnoha zemích Evropy povinné odvody platí a nikoho to nepobuřuje, nikdo nenamítá, že se tím porušují lidská práva,“ připomíná Šedivý.

Historik Lánik připomíná, že nevoli lidí k armádě a odvodům akceleruje i politická diskuse, která se o tom vede: „Populistické politické strany se sice zaštiťují ujištěním, že jen ony hájí zájmy České republiky. Jsou to ale právě ony, které vždy při pouhé zmínce o povinných odvodech spouštějí, s vidinou volebních zisků, nesouhlasný povyk.“

Česko si tak podle Lánika zahrává s rizikem, že republika nebude schopna bránit se případnému agresorovi, protože jeho útok nemůže odrazit jen profesionální vojsko. „Dlouhodobý konflikt bez doplňování vycvičených záloh zkrátka a dobře nezvládne,“ varuje historik.

Faktem je, že armáda i pod vlivem rozpočtových škrtů opustila kasárna, v nichž by bylo možné ubytovat a cvičit povolané záložníky. Nemluvě už o vyhlášení mobilizace, pokud by zemi hrozilo napadení. Kasárna, ale i potřebné sklady na výstroj a výzbroj byly rozprodány a vyprázdněny.

Přestože o znovuzavedení povinné vojenské služby podle všeho nemůže být řeč, kvůli rostoucím bezpečnostním hrozbám, zejména kvůli válce na Ukrajině, je podle expertů nejvyšší čas změnit branný zákon.

Odvody se podle dosavadního znění branné legislativy mohou totiž konat jen při ohrožení země anebo vyhlášení válečného stavu. „Jenomže to už je pozdě. Registrovat bojeschopné občany až v době vážného ohrožení je naprosto k ničemu,“ říká historik Lánik.

Stát by tedy měl, a nejenom podle Lánika, reagovat na nová bezpečnostní rizika uzákoněním povinných odvodů i v době hlubokého míru, a to i pod hrozbou sankcí.

Jak vysvětluje generál Šedivý, pro obranu země je životně důležité mít přehled - třeba jen nahlížením státu do příslušných registrů - kdo je vůbec schopen vojenské služby, jakou má kvalifikaci či zda vlastní řidičské oprávnění, pilotní anebo i zbrojní průkaz.