Janek Ledecký: V hudbě jsem pekelně konzervativní

Zpěvák, kytarista a skladatel Janek Ledecký oslaví na konci července šedesáté narozeniny. Ze svého pracovního tempa nezpomaluje ani v létě a koncerty má momentálně naplánované až do konce září.

Tentokrát Miloš Pokorný ve svém podcastovém seriálu Boomer Talk přivítal Janka Ledeckého. Během rozhovoru došlo nejenom na jeho kapelu Žentour, která ve své době patřila mezi nejúspěšnější domácí formace, ale i na dceru, syna, Vánoce nebo oblíbené Rolling Stones.

Víš, komu mladá generace říká boomer?

To bude asi nějaký sekáč nebo frajer. Je to tak?

No, spíš poloviční sekáč nebo bývalý frajer. Prostě nám v lecčems ujíždí vlak a občas si ten vlak necháme ujet. A rádi.

Tak to jsem na správném místě. Já už si ty vlaky vybírám, jezdí jich strašně moc a je potřeba si pečlivě vybírat.

Kdo v době, kdy jste s kapelou Žentour byli obrovsky populární, dbal na vaši image?

To mělo svůj vývoj. Letos je to čtyřicet let, kdy jsem přišel na konkurz do zkušebny Žentouru, která byla za Národním divadlem. A oni mě vzali. Tím začal ten diktát, co se image týká. Já do té doby ujížděl spíš na Dylanovi a „Stounech“ a byl napojený na kluky z Hanspaulky. Speciálně u Ivana Hlase jsem se učil psát skladby. Najednou jsem přišel do Žentouru, který hrál zvláštní hudbu, do toho byly texty ze slabikáře pro zvláštní školy, byla to trochu jiná poetika.

Ze začátku jsme byli trochu pankáči, bylo to prima, ryzí underground. Pak přišlo období růžových košil a líčení, spolupracovali jsme s baletní jednotkou Křeč a všechno bylo vizuálně docela propracované. Ten imageový multiorgasmus přišel s albem Žentour 005, poslední deskou kapely, na které mám vlasy až na zadek, líčení takové, že by se za něj nemusel stydět Boy George, a kolem krku péřové boa.

Změna přišla až s mojí první sólovou deskou Na ptáky jsme krátký, kdy už jsem byl ostříhaný a nosil bílé tričko a džíny.

Když jste byli s Žentourem na vrcholu, nepřemýšleli jste o kariéře venku?

No jasně, já byl naprosto přesvědčený o své genialitě. Psal se rok 1989 a trendy určovala klipová soutěž Triangel, kterou dělala Slovenská televize. My jsme se do ní s Žentourem několikrát dostali, ale vždycky jsme vypadli. A tentokrát jsme se dostali do kola, kdy proti nám nastoupil Elán, Dalibor Janda a ještě někdo. Tak jsme si říkali, že tentokrát sami sobě nebudeme posílat koresponďáky, že to nemá cenu. Ta písnička byla Utajený světadíl, vyhráli jsme s ní třikrát.

Do toho jsme získali Bratislavskou lyru za Promilujem celou noc a ještě jsme vydali singl Všechno bude fajn. Takže jsme se během jednoho roku stali nejhranější kapelou v rádiích u nás. Tenkrát sice byly asi jen čtyři, ale ten zásah byl neskutečný. Já si toho momentu velmi vážím, protože díky tomu mě úplně nejvíc baví koncertování a playlist se mi staví poměrně jednoduše. A je jedno, jestli jedu s kapelou, nebo sólově.

Do jaké míry jsi při natáčení desek staromilec a jak to máš s moderními technologiemi?

Jsem pekelně konzervativní, ale to je spousta současných muzikantů. Není to v krabičkách. Když je ta písnička dobrá, musí obstát s akustikou. Když dobrá není, dá se vytvořit velký balast okolo. Toho jsou současná rádia plná, říkám jim producentské skladby. My s kapelou jednu novou technologii používáme, in-ear monitory (odposlechy přímo do sluchátek, pozn. red.). Máme to vychytané a je to pro mě taková radost, protože vím, že se na tuhle techniku můžu absolutně spolehnout. A navíc se celkově zvedla úroveň naší prezentace.

Nové technologie mě zajímají v nahrávacím byznysu, protože ve studiích se změnila filozofie nahrávání. Když jsme s Žentourem točili slavnou desku 003, tak jsme natáčeli do 16 stop. A snili jsme o více. Dnes jich můžeš mít klidně tisíc. Komfort nahrávání se změnil.

Co musí mít kapela, aby byla úspěšná několik desítek let, třeba jako Rolling Stones, kteří mají fanoušky napříč generacemi?

Musí mít velký přesah. Skladby musí přijít ve správnou dobu, aby se staly součástí kultury i historie. Mně se to nepovedlo jako „Stounům“, ale určitý přesah cítím třeba u svých vánočních koncertů, kam chodí i mladí lidé a zpívají si moje skladby od začátku do konce. Tohle moje vánoční album se stalo výbavou řady domácností, ve kterých patří k Vánocům stejně jako třeba vánoční stromek. A já si říkám, že se to povedlo a je to takový malý zázrak.

Než jsi měl děti, měl jsi představu o jejich směřování, nějaké sny, jakým směrem by se jejich životy měly ubírat?

Co se hudby týká, tak ne. Naopak jsem se je snažil držet dál od představy nebo snu, že by se mohly živit hudbou. Zatraceně dobře vím, jak je hrozně vzácné, že si dělám, co chci, a jenom to, co mě baví.

Uživit se muzikou není jednoduché, naprostá většina lidí, kteří se jí živí, se živí takovou, kterou si nemohou moc vybírat. A nedokážu si představit, že bych šel hrát něco, co se mi nelíbí. Svým dětem bych to nechtěl dopřát. My jsme se dětem věnovali jinak než naši vrstevníci. Náš život jsme přizpůsobili jejich životu. Myslím si, že když se to dělá naopak, není to dobré.

Když dnes přijdu do hospody a vedle sedí rodina s dětmi, které zlobí, tak nejsem naštvaný na ty děti, ale na ty rodiče. To jsme my nikdy neudělali. Když jsme přišli s dětmi do hospody, objednali jsme si a jeden z nás šel s nimi ven a snažil se je zabavit. A po jídle jsme šli rovnou pryč. Vrátilo se nám to v tom, že už ve čtvrté třídě měly naše děti úplně jasno, co chtějí dělat. Ester věděla, že chce být vrcholová sportovkyně. Že to jsou nakonec lyže, je tím, že jsme zrovna v té době byli ve Špindlu. Jonáš chtěl kreslit komiksy. A my jako rodiče jsme jim akorát odklízeli z cesty překážky.

Jaký byl tvůj úplně první pocit, když Ester vybojovala medaili na lyžích? Přece jen se snowboardem se trochu počítalo, ale lyže byly z říše snů.

Tři dny před závody, když se trénovalo, to Ester natřela Rakušankám a nikdo z nás tomu nemohl věřit. Nezapomenu na moment, když jsem byl s Ondrou Bankem v zázemí a už jely holky. Ester se soukala do kombinézy a najednou vlétne do lyžáků a říká, že jí praskl lyžák. A ptá se Ondry, jestli to vadí. Ondra byl bílý jako stěna a říká, že je to úplně v pohodě. Věděl, že se to nestihne vyměnit.

A s tímhle jsme šli na start. Já sjel dolů a viděl, jak to Ester o tu setinu vteřiny dala.

Kdy mu poprvé došlo, že se s vlastní muzikálovou tvorbou může prosadit i v zahraničí? Čeho si nejvíc váží na vztahu se svými dětmi? A co mu řekla Ester, když jí bylo 18 let? Jaké bylo setkání s Bryanem Adamsem? Co by si rád profesně splnil? A co mu napsal Michael Kocáb poté, co Ester vyhrála olympiádu na lyžích? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.