Jak v březnu ožívají památky? Tisíc kilometrů obytňákem po jarních Čechách

Na prvních pět dní vyrážím s jedenáctiletou dcerou. Tomu odpovídá styl výpravy: historie, příroda, ochutnávání – třeba v Hořicích ve výrobně tradičních trubiček. Na druhých pět dní dceru v Praze vystřídali dva moji kamarádi. Spolu nás čekají další minipříběhy i ochutnávání – třeba ve výborné indické restauraci Taj Mahal v Děčíně. A když nestíháme cestu do Kodaně, zajedeme do Kadaně s nábřežím Maxipsa Fíka. Ale není to tady jediný slavný pes.

V Úštěku – a „štěk“ je v názvu po předchozím odstavci jen náhodou – si popovídáme s Argentinkou Sol, která tam šije svatební a taneční šaty. Na procházce u jezera Most zase potkáme pamětníka zatopení starého města a velkého stěhování kostela.

Denně zažíváme příběhy a navštěvujeme místa, která by vydala na samostatné články. Tady je extrakt, možný výběr tipů na výlety pro nadcházející jaro. Je to NEJ, co se nám líbilo, co nás bavilo, zazní i pár postřehů z cestování obytňákem na trase, která měla 1016 kilometrů.

Mrzne. Hned první noc bude výrazně pod nulou. „Kdyby vám byla zima, tady je přídavný elektrický přímotop. A dek na přikrytí máte dvojnásobek. Můžete si je dát na sebe,“ upozorňují mě v pražské půjčovně Karavany Česko při vyzvedávání jednoho z obytňáků, se kterým můžeme vyrazit klidně i do hor na lyžovačku.

Výhřevného elektrického doplňku ale netřeba, přestože drtivá většina českých kempů je v polovině března zavřených a o externí elektrické přípojce si můžeme nechat zdát. Moderní obytňák Adria Matrix má ale dostatečnou zásobou LPG plynu na topení, nechával nás v klidu a teple až do rána s nastavenými 20 stupni na digitálním ovladači.

O půjčování obytňáku a praktických tipech ale tento článek není. Pokud byste však vyrazili, ověřujte si předem provozní dobu kempů. Za deset dní jsme z několika vytipovaných objevili jediný celoročně otevřený, náhodou, Autocamping Rozkoš. Některé otvírají v dubnu, jiné až v květnu.

„Stavíte se prvně u nás na kafe, dcera se může podívat na štěňátka,“ říká mi do telefonu Jolana Nováková, která si na nás o víkendu udělá čas v Muzeu lidových staveb v Kouřimi – naživo je to nádherná vesnička unikátních historických staveb, loni oslavila půlstoletí od založení. „S klíči na nás počká kolega Martin, zahradník a údržbář, který nás provede,“ říká později, když nás vítá i s Breptou, s fenkou českého strakatého psa a jejími potomky v chovatelské stanici „Z akátového hájku“.

Po setkání s krásnými štěňaty a odolání psím očím své dcery, že by jedno moc chtěla, můžeme vyrazit. Ocitáme se na místě jako z pohádky, které je součástí Regionálního muzea Kolín. Veřejnosti se letos areál otevře 25. března výstavou Velikonoční čas, ale pro Seznam Zprávy můžeme s předstihem navštívit klasické roubenky – velkou rychtu, školu, kovářskou dílnu, speciální stodoly. Mrkneme, kde se natáčela filmová pohádka, a ani dvouhodinová návštěva nestačí.

„Ve skanzenu máme čtrnáct objektů, jde o chalupy z východních, severních a hlavně středních Čech. Třeba roubenka se školní třídou je původem z Týřovic. Další časem přibudou, nachystaný už je kostelíček,“ říká Jolana Nováková o skanzenu, do kterého se přesouvají celé stavby z míst, kde by jim jinak hrozil zánik.

Vidíme unikátní archaickou celoroubenou sýpku z Rokycanska z roku 1774, vstupujeme do pozoruhodných dřevěných stodol – ta z roku 1660 má dvanáctiboký půdorys. Kolega Martin o nich umí nádherně vyprávět, než přejdeme do obydlí rychtáře nebo ke stádu koz a ovcí. Největším zážitkem je asi škola – tvrdé je klečení na hrachu s rákoskou položenou na natažených rukách. Dobrovolně.

„Nebyla vám v noci zima? Bylo minus šest,“ vítá nás u masivní dřevěné brány Petra Zárubová. Sama by kvůli nastydnutí potřebovala zůstat v teple s hrnkem čaje, přesto nás provází unikátním Podorlickým skanzenem Krňovice, ke kterému jsme dorazili za tmy předchozí večer. Po telefonické domluvě tady na travnatém parkovišti mohou letos poprvé přenocovat lidé s obytňákem, kteří mají zájem o prohlídku. Vystoupili jsme po snídani z tepla, tohle už je jiná vesnice, jiný skanzen, jsme devět kilometrů od Hradce Králové.

„Dvacet let tady budujeme skanzen jako koníček, je to opravdu čistě rodinná záležitost. Tady také žijeme, plníme si tu své sny, a snažíme se generaci našich dětí připomenout, jak to bylo dřív. Proto rádi vítáme i školní výpravy, kterým nabízíme i tematické programy,“ vypráví žena v soukromé vesnici roubených staveb, kde nechybí ani vodní nebo větrný mlýn. Třeba bývalá hájovna tady dnes funguje jako vejminek prarodičů. „Žije nás tu opravdu hodně, to je specifikum našeho skanzenu. Babička s dědou, tchán s tchýní, tři synové, jejich dvě manželky, narodilo se tu už pět dětí,“ vyjmenovává Petra Zárubová.

Právě záchrana vodního mlýna kdysi stála u zrodu tohoto místa – a díky rodinné truhlárně a dřevozpracující firmě vyrábějící i roubenky jsou uvnitř plně funkční a fungující mechanismy včetně zdobného ovládání. Jednou z posledních dokončených staveb je na konci areálu věrná a plně funkční replika librantického větrného mlýna z roku 1855, kterou stavěli tři muži po dva roky. Dřevěný objekt je nasazený na dubovém špalku zvaném „pan otec“, díky kterému je možné otáčet s celým mlýnem podle toho, odkud fouká vítr.

V areálu sídlí i Český svaz ochránců přírody, jehož je skanzen součástí. Také je možné se tady ubytovat. Větší skupiny návštěvníků přijímají průběžně, jednotlivci se dočkají v květnu.

„Matčino“ je název tradiční odrůdy jablek, ze které jsem před mnoha lety ochutnal nejlepší mošt v životě. Bylo to právě tady, na ekofarmě Bílý mrak ve vesnici Šachov. Když jsem zjistil, že máme místo kousek od Borohrádku cestou, přihodil jsem dvacet kilometrů navíc, zařadil rychlost a vyjeli jsme. „Radek je v sadu, bude zpátky až navečer,“ vítá mě po nějakých osmi letech Marta Susová. Uvnitř jejich ekofarmy s ubytováním pak kromě pestré nabídky moštů vidím i jejich ušlechtilou slivovici z bio švestek, kvůli které už tento večer neodjedeme.

„Pěstujeme ovoce bez chemického ošetřování, hlavně jablka, švestky, hrušky, ale i asijské nashi, kterým se u nás na písečných půdách daří,“ vypráví později Radek, který už v životě jako správný otec zplodil několik dětí, zrekonstruoval historický objekt a zasadil přes pět tisíc stromů.

O jejich pěstování a péči umí skvěle vyprávět, jeho zkušenosti s roubováním by vydaly na semináře. Však už jeho otec pracoval ve vyhlášeném ovocnářském ústavu v Holovousích. Důležité je, že osobní úkol mám splněn! Z moštů vybírám bio Matčino, hned pět třílitrových balení po 150 korunách. Na podporu ekofarmy, na podporu svých chuťových buněk. Na zdraví!

Princezny, princové, pohádky… Pro jejich příznivce je zámek Opočno zaslíbený. Samozřejmě také pro lidi, kteří mají rádi historické komnaty, obrazárny, zbraně, trofeje, ale i dobové koupelny. Dcera je tady nadšená nejvíc ze všech zámků, co kdy viděla, sám nezůstávám pozadu. Oficiálně zámek otvírá až v dubnu, takže pozorujeme finální přípravy na zahájení jarní sezony – včetně chystané velikonoční výstavy, kde mohou návštěvníci hádat počet vystavených vajec. Loni jich bylo přes tři tisíce a další každoročně přibývají.

Část exponátů v interiérech je v půlce března ještě zakrytá. Díky slunečnému počasí je naopak odkrytý nádherný výhled na Orlické hory se zasněženými vrcholky při pohledu z nejvyšších arkád. „Máme tady pět stupňů,“ kouká v jedné z komnat v druhém patře na teploměr průvodce Radek Pumr, když si musím nasadit čepici. O patro níž jsou čtyři stupně, venku je mnohem tepleji.

Toto je tedy upozornění pro zimomřivé návštěvníky, kteří si chtějí prohlídku užít – až do léta bundu a kulicha s sebou. „Přátelštější klima uvnitř přijde až s podzimem,“ usmívá se Andrea Seidelová, která má na starosti kontakt s veřejností. Zámek Opočno je přitom oproti jiným zámkům netradiční i tím, že má kachlová kamna v každé obytné místnosti panstva. „Rozhlédněte se po střechách, kolik je tu komínů,“ upozorňuje Andrea Seidelová.

Kdo tu byl ještě před covidem, může dorazit znovu. Expozice se v posledních letech rozšířily. „V téměř celém druhém patře byly depozitáře, byly tu obrazy, zbraně, nábytek, nádobí. Všechno, co nebylo v expozicích prvního patra,“ popisuje Seidlová a kolega Radek Pumr ji doplňuje: „Loni jsme toto druhé patro, které v minulosti sloužilo pro hosty, slavnostně otevřeli u příležitosti sto let zpřístupnění rodinou Colloredo–Mansfeldů.“

Dnes ještě část prostor obývají restaurátoři. Zajímavostí jsou historické koupelny staré přes sto let, jedna je i s masážním sprchovým koutem. A mezi trofejemi s parohy jsme viděli i lebku šelmy se špičatými zuby z roku 1900, která patří… Uvidíte sami.

Zůstáváme v Opočně o chvíli déle, protože najdu v mapě minipivovar Baron. „Trochu se na mě pan kastelán zlobil kvůli tomu názvu, protože žádný baron na Opočně nežil, jenom hrabata. Jenže je to i propojení s názvem místního hokejového klubu,“ směje se sládek a majitel René Hanuš. Vypracoval se z takzvaného domovarníka a postavil si moderní rodinný minipivovar na zelené louce, který provozuje od roku 2019 se svým synem Michalem a synovcem Radkem

„Vařil jsem pivo od roku 2009 ve sklepě, posléze v klempířské dílně, kterou měl otec pronajatou přímo na zámku. Zjistil jsem až časem, že to byl prostor varny bývalého pivovaru Colloredo–Mansfelda,“ vypráví muž, který si později udělal sládkovský kurz, vařil půl roku ve Frýdlandu a ze záliby udělal si chutné podnikání. „Po domluvě s panem kastelánem Kořínkem vaříme novou dvanáctku přímo pro zámek. Bude to na sezonu hořčejší Vilémova dvanáctka,“ dodává.

Protože jsem řidič, kupuju do lednice v obytňáku doporučenou jedenáctku Šviháka a další dva kousky, které v pozdějších dnech ochutnáme s přáteli. Jo, dobré to mají. A místní pivo Gaston se nejmenuje po slavném pražském lachtanovi ze zoo, ale po prvním psu pana majitele. Důležité – na dvoře pivovaru se s dlouhým obytňákem vytočím zcela snadno. A tip z pivovaru na oběd do opočenské restaurace Jordánek se povedl. Dobrou chuť.

„Chtěla bych do Polska, je to kousek,“ říká po ránu dcera, když kouká do mapy na naší trase Okolo Hradce. Stojíme zrovna na prázdném parkovišti mezi stromy na dohled od Starého Bělidla v Ratibořickém údolí. Sochu se Sultánem a Tyrlem zná každý, ale kdyby vás zajímalo, kolik hrnků tady mají na plaňkách plotu kolem mlýna, podle dcery jich je k 13. březnu právě 715 kusů.

Dojedeme tedy kousek za hranice do lázeňského městečka Kudowa–Zdroj. Poznatek – s obytňákem dlouhým 7,4 metru tady nejsem schopný zaparkovat nikde. V ulicích sympatického městečka je plno. Zastavení na blikačkách, vyfotíme se u veliké sochy skřeta vylézajícího ze země, koupíme čokoládu, a zase frčíme do Česka. Dcera komentuje odbočku za hranice slovy: „Tati, to je zajímavé, že u nás tolik visí ukrajinské vlajky, ale tady všude vlajou polské.“

Jedeme kolem přehrady Rozkoš, oproti dopoledni ze severní strany. Míjíme jeden z mála celoročních kempů, který zahlédnu náhodou na poslední chvíli. Brzdím, vracím se. Paní recepční říká, že pan inženýr má čas, tak si jdu chvíli popovídat s Janem Šnajdrem, který má areál na starosti.

„Máme kapacitu tři a půl tisíce osob v celoročním provozu. Hlavní je stanová plocha, která pojme přes osm set stanů. Na karavany máme asi tři sta přípojek, dále jsou tu chatičky v různé úrovni vybavenosti. V části z nich ubytováváme lidi z Ukrajiny, kteří utekli před válkou,“ vypráví. Z okna kanceláře je vidět zelený areál se stromy a velkou vodní plochou.

„Hospitál Kuks si lidé často pletou se zámkem,“ potvrzuje kastelán Libor Švec, který tady žije a pracuje už dvacet let. Rozlehlý areál s okrasnou zahradou plnou bylinek ale vyrostl z iniciativy hraběte Františka Antonína Šporka už před třemi staletími jako místo pro vysloužilé vojáky. Mohli tu bydlet a žít, každodenně dostávali vydatné jídlo i příděl piva, při dodržování pravidel se stačilo denně modlit.

Procházíme sto čtyřicet metrů dlouhou chodbou plnou nástěnných maleb, na každé je motivem kostlivec, často s přesýpacími hodinami. Cyklus se ostatně jmenuje Tanec smrti.

Zámek tu však byl, ale o kousek vedle. Šporkova letní rezidence se nacházela přímo přes údolí s protékající řekou Labe, v místě někdejšího vyhlášené lázeňské oblasti. Vidíme to na vlastní oči. Obrovská plastická mapa v interiéru jedné z velkých místností hospitálu Kuks ukazuje barokní přemýšlení nejen v architektuře budov, ale i v jejich zasazení do krajiny. „Nacházíme se v části, která sloužila po dobu asi dvou set let jako špitál pro vysloužilé vojáky většinou z blízkých obcí v okolí panství Choustníkovo Hradiště,“ vypráví u mapy kastelán.

Procházíme rozlehlými prostory, kde se řád milosrdných bratří staral o zhruba stovku starých mužů, o kterých bychom dnes často mohli říct, že dosáhli středního věku. Vstupujeme do velmi zdobného barokního kostela, který často ožívá varhanními koncerty, sestoupíme i pod něj, do stroze kamenné části s kryptou a masivními, zdobně kovovými sarkofágy, ve kterých jsou rakve s ostatky místní šlechty. V jedné leží i samotný Špork. Ostatně téma smrti je tady všudypřítomné v obrazech na stěnách. Depresivní? „Lidé dřív vnímali smrt, tu smrtku, jinak. Byla spíš průvodcem,“ vysvětluje kastelán Švec.

Na samostatný článek by vydala návštěva sálů představujících vývoj lékáren od dob baroka. Je tady například vybavení lékárny milosrdných bratří U granátového jablka, která byla pojmenována podle znaku řádu, symbolu znovuzrození. Jeden ze vstupů zdobí i hlava bájného jednorožce, jeho dlouhatánský roh na čele ovšem pochází z mořského kytovce narvala.

Vyhlášenou zajímavostí na Kuksu jsou sochy Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna – venku kopie, originály jsou k vidění pod střechou. Vyplatí se vyrazit i na blízký Braunův betlém. Skvělé! Barokní výstava soch stejného autora v lese pod širým nebem. Mimo živé srnky tak mezi stromy potkáváme kamenné postavy lidí i zvířat, plastiky koní i velbloudů. Často bez hlav. Ani kámen není věčný.

Při nedávné reportáži vlakem v Kutné Hoře mi muž z místní pražírny Kávy pitel řekl, že chutné oplatky a trubičky mají od rodiny Kubištů z Hořic. A Hořice jsou teď jen kousek. Na náměstí beru telefon, slyším – přijeďte. Je to pár minut jízdy. Za chvíli nás vítá Michal Kubišta, který byl stavař, ale dnes ve firmě se svými dvěma sourozenci navazuje na práci rodičů. Přináší velké, křehké, duté trubičky. „Tradiční hořická trubička, kterou všechno začalo, je takto stočená, sypaná. I tohle pečeme, recept je starý asi dvě stě let,“ usmívá se. Křupe to, drobí to, chutná to.

Michal Kubišta vzpomíná na dětství, kdy je v Hořicích dělala snad každá babička. Dnes musí tradiční trubičky splňovat spoustu norem, aby se mohly jmenovat Hořické – včetně délky a průměru i místa výroby. Vedle tradičních stočených a také sladkých trubiček tady mají i jejich známější varianty v tenčím provedení plněné různou náplní.

Stejně jako jsem byl před rokem okouzlen v Pardubicích tradičním vyzrálým perníkem pana Janoše, tady si spokojeně chrupeme trubičky – hutné, plné chuti. „Používáme stále stejné suroviny, poctivé mléko, nezaměňujeme to,“ vysvětluje cukrář. Balení dvou plněných trubiček přitom zdaleka nepřekračuje dvacetikorunu. Dál křupeme, a už míříme na Prahu.

Stavím se v půjčovně obytňáků na pražském Smíchově, kde jsem měl domluvenou výměnu povlečení a ručníků. Nabírám kamarády Kamila a Pavla, vyrážíme směr… „Chlapi, do Kodaně to nedáme, pojeďme do Kadaně, prý je to tam hezké,“ říkám a ještě si v tu chvíli myslím, že později dorazíme k Pravčické bráně, podívat se, jak lokalita vypadá po ničivých požárech. Zatím jsme v Kadani, na kterou padá podvečer a místní pracant nám cestou do hospody vypráví, jak tady lidi jako on pracují v „zónách“ na autodílech a „žužlají blatníky“.

Do hospody jde on, my míříme dolů k Ohři na nábřeží Maxipsa Fíka, kde jsou hned dvě sochy tohoto psího velikána známého zejména díky Večerníčkům. V soutěži návrhů se prý kdysi líbily obě, tak tu zůstaly. Stojí tu také „socha staroměstského orloje“, protože ho Praze nesestrojil mistr Hanuš z pověstí, ale Mikuláš z Kadaně.

Na historickém náměstí s dominující bílou věží vystupující z šera slyšíme hned několik historek o kamenném psovi sedícím čumákem dolů pod její střechou. To už není Maxipes Fík. Kam na jídlo? Rada místních – Bílý Beránek, rozhodně ano.

V Mostě velmi jednoduše – podle navigace – najdeme restauraci Severka ze seriálu Most! Na čumily jsou tady zvyklí, i na ty z Prahy. Někdy sem prý jezdí celé autobusy, takže snaha o zaparkování delšího obytňáku přímo před výlohou nepřekvapila. „Jo jo, koukali jsme, jak vám to jde,“ rýpne si pak jinak vstřícná servírka, která nás pouští i za pípu se slovy, že jsou zvyklí. Kamarádi se tady rozplývají, že všechno je jako ze seriálu, já jsem asi jediný v Česku, kdo to neviděl. „Chtěl bych sednout na místo štamgastů, vyfotíš mě?“ prosí Pavel. Tady je možné všechno, i rajská za 140 korun na obrovském oválném talíři nebo ptáček ve stejné cenové relaci. Je tu prázdno, jsme v brzkém odpoledni, doba obědů je pryč.

Z Mostu jedeme k Mostu, je to stejnojmenné jezero, kde původní domy musely ustoupit těžbě uhlí. Dneska jsme na upraveném místě, kde na molu fotíme bandu mladých otužilců v županech a pouštíme se do řeči s přihlížejícím pamětníkem zajímavých událostí, pětasedmdesátiletým bývalým strojařem Dušanem Ďurišem.

„Dělal jsem u inženýrské organizace, která měla na starosti stavbu nového Mostu,“ říká muž, který sem chodí s oblibou na procházky, a u okénka občerstvení si rád objednává hláškou „Zlatíčko, jedno latíčko“. Povídali jsme dlouho, vzpomínal třeba, jak při přesunu velikého kostela po kolejích na ně pokládali pětníky, tehdejší drobné mince, aby viděli pomaloučký pohyb historické stavby posunované o 841 metrů.

Přesouváme se k zámku Jezeří, kontrastnímu úkazu v místě, kde voda ještě povrchový důl nezatopila. Historická budova ční mezi stromy jak palác z elfího lesa Lorien v Pánovi prstenů, opodál začíná území dobyté Mordorem. Kamarád Kamil má s sebou batoh plný dronu, který jindy pod hlavičkou Airy Tales využívá třeba k natáčení postupu staveb pro developery nebo kontroly silničních mostů. Tady ho využíváme pro snímky, které jsem odtušil předem z mapy. Velmi zajímavé vidět vše na vlastní oči!

Přeskočím naše návštěvy krásných velkých měst, jako jsou Teplice nebo Děčín. Kde teď jsme? Úštěk je historické městečko, kde se zrovna na nádvoří u bývalé fary koná bleší trh. Dáváme se do řeči s ženami z místního divadelního spolku Pik-Art, které mají uvnitř skvěle ulítlou zkušebnu a nádherné zázemí plné kostýmů a masek. Názvy představení i jejich energie nás lákají někdy dorazit.

Teď se ale dostáváme k cukrárně Bílá paní s příjemnou a vtipnou paní, která pronajímá sousední prostor ateliéru Aires Nuevos. Co je to za cizokrajné novoty?

Ve svém módním světě mezi látkami a dámskými šaty nás vítá usměvavá Maria Soledad Ruíz Diaz. Máme jí říkat jenom Sol, jako slunce. Pochází z Argentiny, ráda tančí tango a dvanáct let žije v Česku, kam se přestěhovala za bývalým přítelem.

„Šiju svatební i taneční šaty a další oblečení na míru pro ženy,“ vypráví česky s milým přízvukem, v místnosti naplněné jihoamerickou hudbou a vůní nečajového maté. Ukazuje krásné červené šaty, z jejích výtvorů voní barevný život. „Klidně o mně napište. Budu ráda,“ směje se bývalá učitelka výtvarného umění, která dává i lekce španělštiny a tvoří i pro taneční a divadelní soubory.

Jedeme dál, Liběchov se zámečkem a obřím platanem, Roudnice nad Labem, Kokořín, Mělník. Deset dní? Ano, 1016 kilometrů. Stačí?