Iva Janžurová: Při práci s dcerami jsem poslušná, ať jim to nekazím

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ivin muž, Stanislav Remunda, byl režisér. O Ivě Janžurové mluvil jako o Ivušce, což posléze přebraly jejich dcery. A snažil se ji bránit „před světem“. Třeba vzal její zvonící mobil a ptal se: „Co Ivušce chcete? Rozhovor? Ona nemá čas!“

Známá herečka o něm mluví stejně láskyplně jako o Slávečkovi. Společně připravovali zájezdová představení, která si psali, skládali k nim písničky, vymýšleli kostýmy. A angažovali i obě dcery.

S nimi Iva hrála i ve filmech. Teď ji dcery režírují: Sabina Remundová v divadle a Theodora Remundová v dokumentu Janžurka, který tento týden vstoupil do kin. Proto jsme právě Theodoru přizvali k rozhovoru. Spolupráci i soužití s dcerami si herečka pochvaluje. „Dcery nemají zábrany cokoliv mi vytknout, ale dělají to něžně,“ kvituje Janžurová.

Přípravě filmu Janžurka jsme se věnovali v první části rozhovoru. Nyní navazujeme otázkami ke spolupráci Ivy Janžurové s dcerami a dalšími tématy ze soužití uměleckého klanu.

Ivo, jaké to je, spolupracovat s nejbližšími? Dovolíte si k sobě vzájemně víc, nebo se naopak bojíte, abyste se nedotkli, neublížili si?

Iva: Já se především chovám ukázněně. A k dcerám s vědomím, které není přetvářka, že ony ve svém věku mají už daleko vytříbenější názory než mám já, tou svojí svébytností. Naštěstí to nejsou dvě opičky, které by se na této spolupráci chtěly nějak neprávem zviditelnit. Myslím si, že to dělají naprosto podle svých názorů. Nemají pražádné zábrany cokoliv po mně chtít, cokoliv mi vytknout. Dělají to něžně, nejsou to hulvátky.

Neškrtí vás, jak to někteří režiséři prý dělají?

Iva: Vůbec. Takže si nemůžu stěžovat. Sabinka mě naposledy režírovala ve hře Pusťte mě ven! v divadle Kalich a v Jezinkách a bezinkách v divadle Studio DVA. Navíc jsou ještě starostlivé i jako dcery, Sabinka mi třeba na zkoušky nosila obědy.

Sabinu jste pro změnu taky režírovala vy.

Iva: Před časem jsem režírovala Williamsovu Báječnou neděli v parku Crève Coeur, pustila jsem se do toho s láskou k autorovi a i proto, že jsem jsem v té inscenaci kdysi hrála pod Slávečkovou režií na Vinohradech. Ale nic jsem neobkreslovala! Snažila jsem uplatňovat ty principy, které on mě naučil, jak herec má nejlépe přistupovat ke svým postavám.

A narazila jsem na to samé, na co narazil on, když mě se snažil doškolit jako herečku. Totiž přetvořit moje osvědčené principy. Vzdorovala jsem, nechápala, co po mně chce. On mi vysvětloval, že to dělám po svém a výborně, ale jsou místa v rolích, kde s tím nevystačím, nebo je nedokážu dovést tam, kam by se dovést daly. Přes nějaké odpory a hádky jsem mu chtěla znázornit, jak je hloupé to, co po mně chce. Jenomže v té snaze zdůraznit, jak je to špatně, to se mnou zamávalo.

Uvědomila jste si, že je to dobré?

Iva: Zjistila jsem, že to se mnou začíná něco dělat – v té postavě, o kterou se pokouším. Zírala jsem, že jsou přede mnou ještě velká tajemství a že on je ovládá. Takže jsem začala být pokorná, začala jsem ho pečlivě poslouchat. Být ukázněná, zkoušet to a zkoušet to i na rolích, které jsem dělala s jinými režiséry. Ti zase na mě byli někdy naštvaní, že jsem si trvala na svém. Když se mě režisér Balík při zkoušení Médey na Vinohradech zeptal, kdy už to rozbalím, já řekla: „Pane režisére, to už je všechno“.

Takže pan režisér chtěl vaše osvědčené „šuplíčky“. Ty jste potom Sabině a dalším kolegyním při režírování taky chtěla bořit?

Iva: Ano, ale nebyla jsem tak zdatná. Jedna z mých hereček sice respektovala všechno, co jsem po ní chtěla… ale najednou týden před premiérou začala předvádět něco jiného. Napadlo mě, že asi navštívila jistého režiséra, se kterým se přátelila, a konzultovala s ním tu roli, on jí začal dávat jiné rady. Tím se ten můj koncept, založený na přesné spolupráci tří hereček, bořil.

Vy dvě s Theodorou jste vystupovaly i spolu jako herečky: Na zábradlí a ve vaší rodinné zájezdovce. Nechybí vám to?

Iva: Thea jako partnerka na jevišti? Ona je velmi dobrá herečka. To mi potvrdila, když jednou zaskakovala na Sabinku. Za dva dny se roli naučila a u publika si získala moc pěknou odezvu.

Theodora: Mám za sebou i něco jako stand-up. Náhodný. Letos jsme měli jít ve Varech s Ivuškou na rozhovor do festivalového studia Radiožurnálu. Nakonec jsem to musela zvládnout sama, Ivuška musela odjet na divadelní zájezd. Využila jsem v té mé rozhlasové zpovědi popis různých svízelných okamžiků, které mé festivalové promenádě na červeném koberci předcházely. A myslím, že jsme si to s panem Pokorným hezky užili a že se posluchači dobře bavili.

Iva: No ale tenkrát při tom záskoku za Sábu – bylo to v Milionářce G. B. Shawa v našem rodinném divadle – mě tvoje komické pojetí překvapilo. Jak sis to tak narežírovala, sama ses rozhodla, že to zahraješ jinak než Sabinka a s odvahou to předvedla! Že v sobě máš docela slušný potenciál komika.

To jste o ní nevěděla?

Iva: Tady se mi to vyjevilo zřetelně! Škoda, že to nestačila víc využít během svého tříletého angažmá v Divadle Na zábradlí. Tam se dostala tak, že studovala FAMU, tam učil režisér Petr Lébl a vybral si ji do role Saši v Čechovově hře Ivanov.

Mimochodem na toto představení jsem vzala i své dva americké kamarády. Jeden mě kdysi v roce 1968 doprovázel na festival do Cannes, Swiss Air mu mě přidělily jako dozor s tím, že jsem nezkušená cestovatelka. Tak jsme se seznámili. Nakonec ale tenhle ročník festivalu byl brzy po zahájení rozpuštěn. Ve Francii tehdy propukly sociální nepokoje, taky na letišti se stávkovalo. Z letadla jsme na ranvej vyskakovali přímo do náruče několika dobrodincům, protože nepřivezli schody. A brzy jsme zase cestovali zpět do Čech.

Na festivalu v Cannes jste ale byla, že?

Iva: Měla jsem tři filmy v Cannes. Tohle byl Kafkův Zámek, pak jsem tam měla Morgianu a Petrolejové lampy. Jenomže jak jde o Cannes, já vybouchnu.

Vždyť jste byla nominovaná na cenu nejlepší herecký výkon!

Iva: Na Morgianu nevyšly óbrnadšené kritiky a s Petrolejovými lampami mě „soudruzi“ do Francie nepustili.

Theodora: Petrolejové lampy jsou dosud poslední český film, který byl v hlavní soutěži Cannes.

Iva: V porotě byl Miloš Forman a ten říkal režisérovi Juraji Herzovi, že určitě dostanu cenu. Ale pak ji dostala Američanka. Prý, že Američani nemohli odjet bez ceny, a protože jejich filmy nebyly na jiná ocenění, tak jim ze zdvořilosti dali alespoň cenu pro nejlepší herečku.

Theodora: To jsou někdy takové zákulisní politiky na festivalech, taky jsem to zažila. Ale myslím si, že už to, že film ti „selektoři“ vyberou, je skutečně velký úspěch. Proto jsme byli rádi, že nám vzali do Varů Janžurku, moc si toho vážím, i když byl film uveden v nesoutěžní sekci.

Zamluvili jsme situaci, že Ivin americký kamarád se byl podívat na Theu v divadle.

Iva: Když přijel s manželkou do Prahy, vzala jsem je na Ivanova. Pochybovala jsem, že tomu budou rozumět, a tak jsem předpokládala, že vydrží do půlky a pak je vezmu do hospody. Oni zůstali celé představení a pak kvitovali její hraní a jak „přečetli“ všechno, co na tom jevišti vytvářela. To bylo velké uznání.

Něco podobného se vám prý taky stalo.

Iva: Jak to víte? Dopravila jsem svou Božskou Sarah do Paříže, mermomocí jsem ji chtěla zahrát v rodné zemi Sarah Bernardové. Pomáhala nám tenkrát i paní Kunderová, doporučovala mi různé způsoby, jak to vystoupení uskutečnit. Nakonec jsme to zvládli přes naši ambasádu, divadlo nám půjčili Maďaři, takže na představení byl maďarský vyslanec. Já jsem mu říkala, že tomu nebude rozumět, že se nemusí dívat, že nejsem na to háklivá, aby mi vyjadřoval nějaké zdvořilé ohledy. On mi pak řekl přesně to samé co tehdy moji američtí přátelé psali o Thee v Ivanovovi. Že všechno „vyčetl“, aniž by rozuměl slovo.

Theodora: Takže ty chceš říct, že jsi tak dobrá herečka jako já! (Smích.)

Iva: Jak vidíš, tak ano. Jinak Thea jako partnerka na jevišti? Ona je velmi dobrá herečka. Zúčastňovala se našich rodinných představení, o zkoušení Hypnotizérovy nevěsty u nás na chalupě je dokonce natočený hodinový dokument. Jak Slávek režíruje, jak jsme si vytvářeli loutky pro závěrečnou scénu, jak budujeme jednotlivé gagy a tak dál.

Theodora: My jsme sice se Sábou (sestrou Sabinou, pozn. red.) vyrostly v tomhle cechu, ale Ivuška si dávala vždycky záležet, aby nás jako malé nevodila do divadelního prostředí.

Jak to zařídila, když prakticky pořád zkoušela?

Theodora: Měli jsme Marišku – to byla paní, kterou na doporučení Iva vyhledala v kuchyni v jeslích. Chystala se do důchodu a byla ochotná nám vypomoct. Vnořila se do naší rodiny, dělala nám chůvu a starala se o domácnost, protože rodiče opravdu byli dost vytížení.

Iva: Ona byla tak taktní, že když mi přišly honoráře poštou, říkala: „Dala jsem vám to do šuplátka, aby to pán neviděl.“ Měla trpké zkušenosti se svým manželem, který jí zabavoval peníze. Nebo nám dlouho neprozradila, že sloužila u slovenského diplomata, kterého chodil navštěvovat Jan Masaryk a nosil mu tajně jitrnice, přestože pan diplomat měl přísnou dietu. To nám ovšem řekla až po revoluci, myslela si, že by nám to politicky mohlo ještě víc přitížit.

Theodora: Rodiče odcházeli do divadla a my jsme se s Mariškou dívaly v televizi na soutěže v latinskoamerických tancích, na televizní seriály a chodily jsme s ní na Petřín. Mariška byla maďarská Slovenka, měla nějakou špatnou zkušenost s církevními hodnostáři, ale zároveň po svém prožívala Ježíšův příběh, brala nás na křížovou cestu a po svém nám to celé interpretovala.

Iva: Holky se pak naopak staraly o ni, když měla velké problémy se stářím a s nemocemi. Sabinka o ní napsala televizní inscenaci, která se jmenuje Mariška.

A vy jste ji hrála.

Iva: Hrála. Teď jsem se nedávno na kus dívala a nehrála jsem to asi zvlášť dobře.

Nepíše vám Alice Nellis nějaký nový Výlet?

Iva: Já Alici pořád upomínám, že ještě jeden film do třetice by to chtělo, když už máme dva, Výlet se Sabinkou a Theodorkou, Ene Bene jen s Theodorkou. Teď jsem natočila seriál Náhradnice, který Alice napsala a režírovala první dva díly. Pak to převzal Jiří Havelka – obdivovala jsem jen jeho režie divadelní, teď jsem s ním točila poprvé. Hraju matku hlavního hrdiny, Kryštof Hádek ho hraje s Janou Plodkovou v páru – bylo mi s nimi báječně – skvělí herci a kamarádi.

Takže Alice má úkol?

Iva: Natočila film Buko, o tom mi kdysi vypravovala, že bych tam hrála hlavní roli, ale než začala točit, uběhlo pár let, tak usoudila, že už bych se neudržela na koni, což bylo pro postavu docela zásadní. Pod fousy jsem si říkala, že pád z koně by se stal na seznamu mých krkolomných pádů jen jednou z kapitolek, ale radši jsem Alici nepřemlouvala. Ale mohla by něco napsat pro nás tři, to ano.

Theodora: No nevím. Když si představím, jak těžce filmaři shánějí peníze na svoje projekty…

Iva: Alice, díky tomu, že na nějaký film nesehnala peníze, tak nám režírovala Božskou Sarah v Kalichu. I pěkný překlad udělala – kdykoli otevřu původní překlad a ten její, tak vidím, jak ona to opravdu úžasně oživila, hraje se to moc hezky. Tak já jsem na tom vydělala, že Alice neprosadila film.

Theodora: Zdroje na velké hrané filmy v takhle malé zemi jsou samozřejmě omezené.

Je hodně slimáčků na kapustičku.

Iva: Mám krásný text ve hře Pusťte mě ven, kdy coby hvězda francouzského divadla a filmu za zenitem telefonuju s nějakou redakcí a lžu jim, že každý den mi volají nějaké produkce a mám doma hromadu scénářů. Nemám, teda ta postava, má úplně prázdný diář. Tvrdím, že nabídky odmítám, ale až řeknu ano, tak to musí být záležitost srdce. „Mladý režisér, plný nápadů, inspirace. Éééé, eventuálně i starší… legenda! To ano, ale nesmí pořád opakovat, že všechny dobré filmy už byly natočeny před padesáti lety. Ona je to pravda, ale nač mladým brát dobrou náladu a to rozmilé sebevědomí.“

To jsem si tam přidala, do té hry. Původně jsem se bála, že tu hrdinku nepochopím, ve Francii je to v téhle branži o dost jinak než u nás.

Proč jste nakonec změnila názor?

Iva: Naopak jsem si v tom, dodatečně překvapená, našla spoustu blízkého – během té práce se Sábou, která mi nejen nabídla sehrát malou roličku pomocnice v domácnosti na začátku a na konci příběhu, ale hlavně přijala mou nabídku na režii. Nosila mi i obědy a měla všechny režijní nápady dokonale připravené. Žádná cochcárna mamky a dcery. Byla velmi pracovitá. To jsem s ní zažila i později na Jezinkách a bezinkách v divadle Studio DVA, kde režírovala velkou partu lidí. Ale Sába to všechno zvládla. A ještě nám na každou reprízu peče sekanou nebo buchty.

Jak je na tom s kumštem další generace? Kdysi jste mi říkala, že jeden z vnuků natáčí filmečky.

Iva: To byl Alfred. Pořád natáčí.

Theodora: Alfred studuje média a mezinárodní vztahy. Odmala se ale chystal být filmařem, natočil s kamarády řadu filmečků, na YouTube měli název Dva gauneři. Vloni přes Erasmus strávil půl roku v Ázerbájdžánu, jet tam ho lákalo víc než někam do Evropy. Myslím, že je to duší dobrodruh. Bojím se, aby se mu nic nestalo, ale na druhou stranu je asi důležité v mladém věku cestovat a poznávat svět.

Před rokem natočil dokument o tom, jak skautský oddíl z Prahy sjíždí náročnou řeku v Černé Hoře, sestříhal to sám. Je to o komunitě mladých lidí, skautů, sami si vymyslí a zorganizují náročnou cestu. Tím filmem chtěl zobrazit, co v mladých lidech vyvolává entuziasmus, zájem zažít si dobrodružství. A tam jsou mezi nimi děti z různých sociálních poměrů. Jeden třináctiletý kluk říká, že je poprvé u moře, pak je tam Ukrajinec, který utekl před válkou.

Iva: Obdivovala jsem jeho technickou zdatnost, natáčení při jízdě na vodě.

Theodora: A vlastně natáčením přišel o ten zážitek. Znám to, natáčím jeden projekt v Nepálu, už jsem tam třikrát byla… a někdo mi řekne: „Ty se máš, jezdit si do Himalájí“. Je fakt, že je to tam krásné. Ale když je tam člověk za prací, neužije si to jako turista. Já se svou povahou se navíc ještě nervuju, jestli zvládneme natočit, co potřebuju.

Z dalších vnoučat půjde někdo dělat herectví nebo film?

Iva: Tvůj nejmladší Tonda by mohl něco takového projevit.

Theodora: Tonda je spíš podomní prodejce. (Smích.)

Iva: Vozí knížky po parku a prodává je. Je mu jedenáct, ale už takhle náruživě obchoduje asi čtyři roky. Mám dojem, že zatím nic neprodal.

Theodora: Říkám si, že je škoda, že žádný z mých tří synů není orientovaný víc třeba na biologii. Já jsem na gymplu uvažovala o medicíně. Vidím, že to je náročné povolání, ale zase lékaři mají nějakou jistotu a společnost si váží jejich počínání. Teď jsem zaznamenala, že nějaká mladá herečka hledala na sociálních sítích nějaké tipy na obživu, protože nechce brát každou nabídku. Chtěla by se věnovat jen těm hereckým projektům, ve kterých by viděla smysl, a k tomu bych musela mít jinou práci. Myslím, že je těžké se v tvůrčích profesích etablovat, udržet a uživit.

Je to těžké? Váš muž je hudebník, Sabinin muž scénograf, tak tady těmi múzami je prostoupený celý váš dům.

Theodora: Náš prostřední syn Kajetán hrál stejně jako můj muž na violoncello. A ten mu pořád říkal, že jestli to nechce nezbytně, ať se tomu profesionálně nevěnuje, že není vůbec jisté se tím uživit. Manžel má to štěstí, že je členem České filharmonie. Hudba je krásná, ale myslím, že kdo z hudebníků nemá stálé angažmá, má život těžký, a to bez ohledu na to, jak je skvělý a kvalitní. Je to hodně o štěstí, o náhodě, souběhu mnoha faktorů. Kajetán hrál na dobré úrovni, ale nedávno přišla vášeň ke sportu, dost pozdě: v šestnácti začal běhat 200 a 400 metrů a v současné době je členem rozšířené juniorské reprezentace. Docílil poměrně dobrých výsledků, ale taky je to nejisté.

Iva: Musím říct, že já vrcholovému sportu moc nerozumím, ale s bytím u divadla se mi to zdá i podobné.

Theodora: Já jsem si k tomu postupně našla cestu, chtěla jsem to pochopit. Hodně se jedná o soustředěnost, fyzično a o ten okamžik „tady a teď“, to je to naplňující. Člověk, který stojí mimo, v tom vidí hlavně ta úskalí, ale to je myslím omezený pohled. Kajetán bude maturovat a asi bude zkoušet dostat se na nějaké odvětví ekologie, ještě nevíme.

A Sabininy děti?

Theodora: Vincent teď studoval rok ekonomii, ale nakonec se rozhodl školu změnit.

Iva: Chce se soustředit na práva. Je ohromně zdatný. Nedávno jsem byla v Makedonii, dali mi titul Evropská herečka 24, bylo to i legrační. On jel se mnou, dělal mi dozor a tlumočníka, i můj proslov hned simultánně tlumočil v angličtině. Staral se už na letišti, přivezl odněkud vozík, rozložil ho, dovezl mě ke vstupní kontrole, oni si to zapsali a od té doby mě po letištích vozili na vozíku. To jsem ocenila hlavně ve Varšavě, při přestupu to byla dálka, služba s mým vozíkem běžela jako o závod, ale nakonec měl odlet hodinu zpoždění. Taky mi nakoupil jídlo, ani jsem ho k tomu nevybízela.

Theodora: To jsi měla pochroumanou nohu.

Iva: I tak jsem si přišla jako podvodník, protože přece jen jsem trochu chodit mohla. Ale kdybych to všechno měla ujít, kdo ví, jestli by mi to opoždění odletu stačilo. Nebo v Makedonii! Přijeli jsme do hotelu, ten byl dost nepříjemný, tak Vincent našel na webu jiný a zařídil, že jsme se přesunuli. Na snídani jsem seděla u stolu a on mi všechno nosil – opravdu jsem si žila jako hvězda. Je neskutečně schopný. Cokoliv potřebuji vyřešit s mobilem, jen mu zavolám a on mi to na dálku poradí.

Theodora: Teď byli s Fredem na kolech v Itálii, bratranci. Spali pod širákem, to ho Fred naučil. Má s tím bohaté zkušenosti právě ze skautu.

Iva: Vincent chodí ke kadeřníkovi. Velmi pečuje o svůj zevnějšek.

Theodora: Fred už byl taky u kadeřníka, to ho zase naučil Vincent.

Iva: A ještě máme Adinku, Sabinčinu dceru, to je úžasně empatické stvoření. Studuje fotografii.

Theodora: Áďa Ivušce spravuje Instagram a bude také brzy maturovat, tak jí a Kajetánovi moc držíme palce.

Iva: Já myslím, že se nikdo z nich se neztratí. O tom jsem přesvědčená.