Igor Timko: Jakmile si tě Češi zamilují, už tě nepustí

Miloš Pokorný přivítal v podcastu Boomer Talk Igora Timka, frontmana oblíbené slovenské skupiny No Name. Povídali si o popularitě, penězích a showbyznysu, probrali i děti, politiku nebo nové technologie.

Igore, víš, komu se říká boomer?

Vysvětlil mi to kamarád cestou sem. Ano, jsem jedním z nich, jsem v klubu. Po vzoru svého otce jsem se stal poměrně brzy rodičem, v šestadvaceti. Boomer neboomer, dnes je mi 43 let, synovi 15, dceři 14. Společně jezdíme na snowboardu, běžkujeme. Dokonce sdílíme hudbu, takže znám rapery Doriana, Greye nebo Yzomandiase, dcera miluje japonskou anime kulturu i metal. Máme společné světy, což je velmi vzácné.

Proč jsi chtěl mít rodinu takhle brzy?

Kariérní věci jsem si odbyl relativně brzy. Od deseti let jsem byl v televizi, v relaci Zlatá brána. Byl jsem poslední dítě, které tam udělalo konkurz, takže jsem se od té doby nezastavil – televize, rozhlas, divadlo, dabing, v podstatě jsem živil své bratry. Pro mnohé kapely je O2 arena milník, my jsme tam hráli, když bylo mámě 50 let. A všichni si dokážou spočítat, že pokud mám dítě ve 30 letech, tak ve čtyřiceti mu bude deset. Byl jsem trochu kalkulačka, ale vyšlo mi to. Děti se mají rády a chválabohu jsou zdravé.

Jak jste jako mladí v kapele No Name řešili image?

Měli jsme pár pokusů, máme stylistu, který občas přijde – máme fotky v sakách i v jiných kostýmech, ale myslím si, že nad image by měla převládat autonomie každého člověka. My jsme barevní, ale kompaktní.

Koho zajímá image? Důležitější je hudba, svět je barevný a odlišnosti ho dělají hezčím. Že bychom běhali v oblečení pocákaném od barev, to bychom museli být Coldplay, kteří jsou na turné dva roky. My hrajeme dnes Cheb, zítra Bratislavu, potom Prahu, je to jiný model. Buď čistý a voňavý, ať nesmrdíš kolegům, ale jestli ty máš klobouček a já šátek, je jedno.

Jste pověstní komunikací s publikem. Bylo to tak vždy?

Každý lídr musí být trochu exot, psycho, entertainer. A nemůžeš jít vždy na jistotu. To, že máš pár průpovídek, které fungují, je zkušenost i příprava. Neexistuje ale, že je někdo dokonalý, bez toho, aby se na to připravil. Jestli si někdo myslí, že přijde na pódium a pánbůh ho osloví, ať si to myslí, možná to jednou vyjde.

My chceme vědět, kde hrajeme, informace o tom městě i místě. A pokud tyto informace použijeme při vystoupení, lidem se to líbí. Když to použiješ, dáš lidem důležitost nebo se jim pokloníš, tak to zafunguje a příště nás třeba pozvou znovu. Přiznávám, že je to pragmatické, ale lidi se chtějí bavit.

Jak si vysvětluješ, že jste populárnější v Česku než na Slovensku?

Co je to popularita? My nemáme doma menší popularitu, minulý týden jsme dostali Cenu za mimořádný přínos pro Košický kraj. Lidé věří mýtům a šíří je. Někteří kolegové ze Slovenska by nás nejraději přestěhovali do Chebu, abychom už nikdy nehráli v Bratislavě. Teď bude v Bratislavě festival, kde hrajeme spolu s Red Hot Chili Peppers a Dua Lipou.

Zamilovala se do nás země, která je dvakrát větší než Slovensko, reálně byznysově třiapůlkrát větší, máme dohodnuté akce na rok 2023, logicky je pak těch na Slovensku méně. Jakmile si tě Češi zamilují, už tě nepustí, nemůžeme si nechávat volné termíny pro domácí koncerty. Každá slovenská kapela by to tak chtěla.

Jsme spokojení, paradoxně čím jsme doma méně, tím jsme vzácnější. Když jsme v roce 2006 hráli v O2 areně, z jednoho bratislavského rádia nám přišla SMS, že naše hudba už je pro české ucho. To rádio už nás nikdy nezahrálo.

Řešili jste v kapele věci, jako jsou ponorka nebo názorové tření?

Byli jsme vychovaní v jedné domácnosti jako čtyři bratři. Kdykoliv jsme se pohádali nebo porvali, řekl nám otec, ať si to vyříkáme a usmíříme se, nebo že nás pozabíjí. Neměli jsme na výběr a naučili jsme se, že po hádce musí přijít usmíření do spánku, jinak ten spánek bude toxický.

Máme spoustu aktivit a jsme si vzácní, čímž tak trochu eliminujeme potenciální střety. Navíc si vycházíme vstříc a máme mezi sebou mechanismy, které zabraňují možným názorovým střetům. Otec nás učil, že umění žít je předvídat. A říká se, že se hádají neúspěšní nebo úspěšní, kteří nevědí co by. A v tom nám velmi pomohly rodiny – když přijdeš domů a je tam žena, dítě nebo tchyně, tak Igor Timko zůstává před dveřmi a stáhne se nazpět do normálního života.

Bereš jako výhodu, že fungujete v podstatě jako rodinná firma, kterou bavíte lidi?

Ano, ale má to své zákonitosti. Většinou to začíná tak, že máš s někým profesionální vtah a posléze se stanete kamarády. U nás to bylo naopak. Nikdo se neptal, jestli chceme být v kapele, museli jsme se profesionalizovat. A navíc nehrajeme nějaké ego hry. Měli jsme těžší cestu, ale vše funguje a nemáme problém posedět u pivka jak s kluky z kapely, tak s celým naším týmem.

Jak váš úspěch vnímají rodiče?

Otec hrál dvacet let na svatbách a zábavách, byl ze 14 dětí. Matka je z pěti dětí a pracovala ve školství. Táta začal dělat hudbu, aby si přivydělal. Dali nás cíleně na hudební školy, od roku 1992 až do roku 1996 jsme hráli jen na svatbách a zábavách.

Dnes jsme s Jandou, Kollerem a Haberou kamarádi, ale v té době jsme hráli jen jejich skladby. Nejlepší škola. Náš bubeník hrál ve dvanácti letech, dnes by na nás přišla sociálka. Takhle to začalo. A v roce 1996 jsme s vlastní tvorbou vyhráli soutěž Košický zlatý poklad a postoupili na Bratislavskou lyru. První čtyři roky byli No Name v těžkém minusu, rodiče si vzali půjčku, aby mohli Ivanovi koupit nové bicí – tenkrát za 100 tisíc slovenských korun, úrok byl 16 procent, v podstatě lichva.

Jakou roli v tvém žebříčku hodnot hrají peníze?

Důležité jsou určitě, ale v tom smyslu, co za ně můžeš mít. Pokud ale máš peníze jako cíl, je to strašně málo. Když chci vydělat a jet se někam podívat, umím si představit, že potřebuji na auto, naftu. Chodí nám nabídky na svatby a narozeniny, většinou nám nabízejí velké peníze, ale neděláme to. Peníze jsou fajn, ale je to jako se vším – všeho s mírou.

Udělal si někdy chybu a No Name vystoupili na akci, která úplně nebyla dle vašich představ?

Byly politické tlaky na Slovensku i v Česku, chtěli nás. Nemůžeme to ale vzít, protože ze své vlastní pozice dokážeme zařídit mnohem více, než kdybychom byli v nějaké politické straně. A pokud nějakou nabídku od politiků dostaneme, řekneme si o milion eur na hlavu – takové peníze v politice nejsou, a proto si říkáme o tolik, aby nám takovou sumu nemohli dát. Na co jít do politiky? U nás v šestičlenné kapele navíc každý volí někoho jiného.

Prošli jsme si řadou pořadů a estrád, ale pokud dnes dostaneme nabídku na nějakou televizní estrádu nebo soutěž, nepotřebujeme to. Pokud je prázdný koncertní kalendář, musíš změnit strategii. Pokud je ale plný, tak na co? Nám vyhovuje, že žijeme v Košicích, tam se krásně schováš, je to nádherné město, cesta k vám je psychohygiena.

Je něco, čeho byste s kapelou ještě chtěli dosáhnout, splnit si nějaké přání?

Otázku chápu, ale takhle se na to nedíváme. Dnes je to malinko jiné. Nejsme úplně nejmladší kapela a je důležité zůstat pragmatický a strategický. Jsme architekty vlastního úspěchu a tu architekturu přenášíme i na ostatní. Pomocí textů šíříme filozofii No Name: Klid, jsme tu na chvíli, vydržte, milujte se. Podle mě je to zázrak.

Máš nějaké sólové ambice?

Tu ambici nemám. Vlastně je to opačně, protože přemlouvám kluky z kapely, kteří zpívají dobře, aby nazpívali některý z dalších singlů. Dnes si dokážu představit titulek „No Name změnili po 25 letech zpěváka“. A doufám, že to bude Zoli nebo některý z bratrů. Můj cíl je prezentovat kapelu jako vícepilířovou. No Name není Igor Timko, No Name je šest kluků z Košic.

Do čeho No Name naposledy investovali? V čem chodil Igor oblékaný na umělecké škole? Jak to má se sociálními sítěmi? A jak se kapele spolupracovalo s kosmetickou značkou? Zjistíte v podcastu v úvodu článku.