Hudebník a oční lékař Imran Musa Zangi: Nechci znít jako pošahaný fotřík

Lékař, optik a perkusionista Imran Musa Zangi byl hostem Miloše Pokorného v podcastu Boomer Talk. Spolu s ním dorazil i jeho syn Filip Zangi a dostal prostor pohovořit nejenom o svém otci, ale i o unikátním narozeninovém dárku.

Imrane, víš, co je to boomer?

To bych se rád dozvěděl. Něco od slova bomba?

Boomer je lehce hanlivý výraz pro někoho, kdo už v určitém věku nestíhá, protože mu v mnohém ujel vlak. Cítíš se jako boomer, a pokud ano, v čem?

Ano, cítím, jak v čem. Třeba v situacích typu IT nebo v aplikacích jsem boomer se všemi velkými písmeny. Nemám to rád, nechci to dělat, nebaví mě to.

Vzhledem k faktu, v jakém oboru se pohybuješ – jako odborník přes oči máš kolem sebe nejrůznější techniku –, si ale nemůžeš dovolit být úplně mimo.

Máš pravdu, trochu jsem to zevšeobecnil. Když vezmu tu výseč mé práce, tam musím dělat, co je nezbytně nutné – e-recepty, elektronické přenosy informací, napsat chorobopis do počítače a tak. Co se přístrojů týká, naštěstí mám kolem sebe dobrou partu lidí, kteří to umějí, takže já tak trochu přihlížím, ale de facto je to také součástí mé pracovní náplně. Takže tak zlé to se mnou zase nebude, v uživatelském smyslu jsem normální a to samé i ve smyslu odborném, protože to musím ovládat.

Krom toho, že jsi oční specialista, jsi i zapálený hudebník, vyhledávaný perkusionista, který má za sebou spolupráci s celou řadou hudebních osobností. Jak k tomu došlo?

Hudba mě chytla už v dětství, ale nebyl na ni čas ani podmínky. Kdekoliv se vyskytly bicí, tak jsem na ně hrál, i s takovou tou drzou představou, že když koupím kapelníkovi z nějaké barové kapely pár panáků, nechá mě zahrát. Což se stalo ve Varech, kde jsem se vyučil na bicí a postupně to přešlo v doprovázení Mikiho Volka, se kterým jsem hrál na bicí, a dva roky jsem hrál se skupinou B komplex.

Pak se to nějak přetočilo a po oslavě státnic z gynekologie, která trvala dlouho, se to uzavíralo ve vinárně U lazebnice. Eda Tomas tam hrál na kytaru, já se přidal na takový kufřík, který byl plný skript a dobře zněl. Eda mi řekl, že Jana Koubková shání perkusionistu, dal jsem mu své číslo, Jana mi zavolala a vyzkoušela mě – tenkrát jsem neměl nástroje, hrál jsem na nějaké kýble a kastroly. V roce 1983 jsme pak spolu koncertovali v Malostranské besedě, dostal jsem honorář stovku, a tak nějak jsem s ní začal hrát.

A pak se to rozjelo.

Pak už to bylo až takové raketové, nicméně doba k tomu byla velice příznivá, protože dnes si nedokážu představit, že bych v únoru začal a v dubnu už točil v nahrávacím studiu Fisyo pro Angelo Michajlova. Pak mi zavolal Martin Kratochvíl, rok poté se přidal Yo Yo band, potom Laura a její tygři a všichni možní.

Během dnešního povídání se k nám přidá tvůj syn. Jak vidíš jeho generaci, v čem bys měnil a v čem v žádném případě?

Porovnávání je to dost složité. Co jim nezávidím, jsou ty megatuny informací a složitost prezentace. Respektive možnost prosadit se. Proto jsem mluvil o tom, že když jsem začínal, v tomto ohledu to bylo krásné a zároveň to mělo vše jakousi definici. Rozšířily se možnosti všeho – co je dobře a co špatně, nechám na každém, já si o tom myslím svoje. Zároveň však vznikla jakási devalvace těchto možností.

Tvé jméno naznačuje, že pocházíš takzvaně z jiné kultury. Čím tě poznamenal fakt, že tvůj původ není evropský?

Barva očí a vlasů, asi i některé povahové rysy. Vliv má i prostředí, ve kterém vyrůstáš – já měl tátu z Iráku, mámu z Íránu, takže takový malý orient uprostřed Prahy. Žili jsme hodně komunitně s našimi soukmenovci a krajany. Existovala určitá pravidla hry, úcta k rodičům a podobně.

Od školky nahoru se mi dostalo takové směsky výchovných vlivů, což se na mně nijak dramaticky nepodepsalo a musím říci, že obzvlášť jsem pyšný na to, že mám české občanství. A cítil jsem se tak vždycky. Není to otázka teritoriálního nebo politického rozvrstvení, jsem rád, že jsem tu vystudoval, žiju tu, čeština je můj mateřský jazyk a znám ten humor, což je strašně důležité.

Je velký rozdíl mezi íránským/iráckým a českým humorem?

Já myslím, že ano. Umím arabsky i persky. V perštině přemýšlím a rozumím i humoru. Je to jiný svět, nedá se to vysvětlit, abys pochopil některé fóry, musíš rozumět hudbě daného jazyka. Těžko se to vysvětluje. Ten slovník je tak široký, že máš různá nářečí. Spisovná arabština je jednotná, nikdy jsem se ji neučil, umím jen hovorovou, navíc z oblasti Basry. Perštinu mám spíš z teheránské oblasti.

Jak hudebně vnímáš, co dělá tvůj syn?

Nechci znít jako nějaký pošahaný fotřík, ale to, co dělá, mě strašně baví. Je to hezké, vkusné a má to rytmus. Je to funk a já to mám hrozně rád.

Mluvil jsi mu někdy do hudby? Nesnažil ses ho nějak podprahově ovlivnit?

Nechal jsem to na něm, ale zároveň tam ten „podpráh“ byl. Vkus se dá ovlivnit zvenčí jen z mála procent, tudíž jsem nedělal cílené výchovné poslechy.

Dnes jsme poprvé v Boomer Talk ve třech. Imrane, mohl bys svého syna představit?

Filip Zangi je hudebník a filmař. Absolvent Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku, čerstvý magistr umění: režisér dokumentu.

Filipe, s tátou jsme se bavili o tom, jaká hudba ho ovlivňovala. Jakou hudbu jsi poslouchal ty a jakou ti podsouval táta?

Hudbě jsem se začal věnovat až v 16 letech a v té době jsem poslouchal hodně jazzových věcí, možná více než dnes, kdy tíhnu i k popu nebo rocku. Funk a r’n’b jsou moje srdcovka a většina věcí, které poslouchám, se zastavila v devadesátých letech. Ta současná už není můj šálek, dnes se více řeší sound design a obsah samotný zažívá něco jako degradaci.

Poslouchal jsi podobné věci jako táta, nebo už si od toho byl daleko?

My s tátou se na hudbě shodneme prakticky vždycky, máme rádi podobné věci. Jsou věci, na kterých se neshodneme, ale to jsou drobnosti, v 95 procentech to máme stejně.

Proč sis vybral bicí? Ovlivnil tě táta, nebo by k tomu došlo stejně?

Byla to souhra okolností. Vyrostl jsem v tom a chodil na tátovy koncerty. Na bicí jsem začal hrát asi v šestnácti, chytlo mě to a rozhodl se pro ně. Učil jsem se i na perkuse, něco mi ukázal táta a měl jsem i svého učitele.

Zůstal bys rád u filmu, nebo u hudby?

U táty je to o tom, že medicína má mnohem jasnější formu, definici a táta krom ordinování má i hudbu. Hudba i film jsou velice nejisté vody a myslím si, že se hudbě i filmu budu věnovat na přeskáčku, podle období.

Imrane, snažil ses synovi radit v profesní volbě?

Já se řídím životním heslem Jaroslava Marvana z filmu Anděl na horách – Ať si každý jezdí, kam chce. Tyhle věci můžeš lidem podsouvat tak do tří let věku, pak už s nimi nehneš. Když jsem hrál s Miki Volkem, tak byl otec pod vlivem orientálních představ, že bubeník nebo bongista není nic extra – v orientálních vodách se hodně propaguje vzdělání, protože bez něj jsi nula. Já v té době studoval a rodiče měli strach, abych dostudoval, protože jsem byl do hudby blázen. Nicméně můj vnitřní neklid mi napovídal, že stojím na vratkých nohách.

Táta mi to neschválil a já si bicí koupil tajně. No, a když jsem byl v šestém ročníku, hrál jsem s Koubkovou a tátu vzal do Reduty, kde si dokonce zazpíval, pochopil, že už to je dobré a schválil mi to tím, že mi řekl, ať se naučím noty. Tím chci říci, že by mě nikdy nenapadlo svého syna nutit do medicíny nebo práv a těšilo mě, že má umělecky laděný směr, čímž mi vlastně splnil můj sen, protože já chtěl vždycky být zakomponován v kumštu. Fílu jsem nikdy nikam netlačil a vždy podporoval v tom, co chtěl dělat.

Filipe, za co si ochoten utratit nadstandardní peníze?

Určitě za něco, co mi pomůže v mojí práci. Jsem ochoten si koupit výkonnější počítač, pokud na něm třeba dělám hudbu a vím, že mi pomůže a budu na něm schopen udělat něco rychle.

Kluci, kde je možná vás dohromady nebo samostatně vidět a slyšet?

Imran: Mě čeká dárek – 2. listopadu v Jazz Docku ve 20:00 budeme křtít mé sólové album a já bych chtěl, aby Filip řekl, o co jde, protože to je dárek od něj.

Filip: Když měl táta šedesátiny, tak jsem mu k nim dal obálku s dopisem, ve kterém stálo, že pro něj chci zorganizovat nahrání a vydání sólového alba. Táta sólově nikdy nic nevydal, vždy byl jako doprovodný prvek, tak jsem si říkal, že by si to určitě zasloužil. A říkal jsem si, že by bylo dobré o tom natočit dokumentární film. A když už bychom točili film, tak to celé udělat jako projekt.

Ten projekt se jmenuje Dárek. Ten Dárek je deska, která vznikla za týden. A ten film je o tom, jak jsme dva dny vymýšleli skladby, dva dny se to zkoušelo a tři dny se to nahrávalo. Dali jsme dohromady různé muzikanty, nahrávali jsme v jednom studiu jako celá kapela dohromady a postaru – analogově. Vznikl o tom patnáctiminutový film, který jsem zároveň použil v rámci školy jako postupový do pátého ročníku, a shodou okolností byl ten film třikrát oceněn. Za to jsem rád, v Jazz Docku budeme křest nahrávat, materiál použijeme pro prodlouženou verzi filmu, a tím se to celé uzavře.

Imran: Křtít to budou mé životní hudební pilíře – Jana Koubková a Richard Tesařík.

Jakou hudbu Imran v mládí poslouchal? Za co rád utrácí? Co mu řekl Richard Tesařík na nápad živit se medicínou? Jak by v perštině zněla věta: „V sedm ve studiu natáčím podcast“? A jak to má Filip s moderními technologiemi a nakupováním novinek? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.